autor: Lady Kay
Jeden táhlý tón střídá druhý, dokud se na druhé straně neozve bratrovo „ano“. Srdce se mi v tu ránu rozbuší a nevím, co říct. Moje ústa jako by rázem oněměla. Možná je to způsobeno i tím, že jsem ani moc nedoufal, že hovor přijme, ale on jej přijal, a dost mě zaskočil. Tom taky nemluví, zřejmě vyčkává, až něco řeknu já, až mu sdělím, proč mu volám. Slyším, jak na druhé straně pravidelně dýchá a v mojí mysli si jej představuji do toho nejmenšího detailu. Jak s mobilem přiloženým k uchu přechází po místnosti sem a tam, jak si přidržuje nohavice širokých kalhot, které mu pohyb malinko znesnadňují, jak dosedá na židli a uhlazuje si tričko, jak se rukou opírá o stůl. Mám jej před očima… Soustředěného na hovor, a zároveň sledujícího svět kolem něj. Očima těká po místnosti, čas od času si olízne spodní ret a prsty jedné ruky si mne ušní lalůček. Občas jeho dlaň zamíří do vlasů, které si prohrábne a konec si natočí na prst, aby jej vzápětí uvolnil. I to nejnepatrnější gesto mého bratra si pamatuji.
„Ahoj, Tomi,“ vysoukám ze sebe třesoucím hlasem a přes slzy, které se mi hromadí v očích, skoro nevidím. Celý pokoj mi pomalu splývá v jednu velkou čmouhu.
„Nazdar, brašule,“ osloví mě. Typické oslovení a tak netypický tón. Zřejmě nebudu jediný, kdo není dobře naložen. „Copak?“
„Co?“ kuňknu do telefonu a snažím se, aby nepoznal, že brečím. Doufal jsem, že nebude přes telefon tak odtažitý… V tom dopise, co mi tu nechal, bylo tolik lásky. Zadoufal jsem, že to včera bylo jen sen a že dneska bude Tom jiný, že to bude můj Tomi.
„Ale nic… Kde je mamka?“ optá se na naši rodičku, ale pochybuji, že to chce doopravdy vědět. Spíš se zeptal, aby řeč nestála. Copak je tak těžké se mnou normálně mluvit?
„Nevím… Asi dole. Už doma, co?“ zeptám se ho na první hloupost, co mě napadne. Kde jinde by asi byl? I když… Mohl se stavit za nějakým známým… To spíš já si přeji, aby seděl doma na zadku a vyhýbal se všemu s chromozomem XX.
„Jo, jo… Doma,“ potvrdí mi moji domněnku, že je u sebe v bytě. Uleví se mi, ale nejraději bych ho opravil, že jeho domov je tady… se mnou a s mamkou… nebo kdekoli jinde, ale se mnou. Alespoň já to tak cítím. Svoje výhrady si ale raději nechám pro sebe.
„Co… co máš na dnešek v plánu?“ pokračuju dál v rozhovoru a v duchu jej vybízím, aby řekl to, co chci slyšet, a to, že si jen vybalí a vrátí se za mnou a něco spolu podnikneme, jak mi i slíbil.
„Zatím nic určitýho,“ vrátí mě hned zpět do reality, „jen… No, na někoho čekám, a pak se uvidí.“
„Na někoho…“ zopakuji a stisknu volnou ruku v pěst. V mojí mysli se začnou utvářet různé podobizny toho „někoho“, barva vlasů, očí i vzhled se liší, jedno zůstává ale stejné, pokaždé je „někdo“ žena. Bože, ta moje žárlivost… Buď z ní zešílím, nebo mě rovnou přivede do hrobu.
„Ano, měla by tu být každou chvílí.“
Moje oči se s tou větou zúží do dvou štěrbin, s pevně semknutými rty a rukou, která už mi bělá od toho, jak ji silně stiskávám, se snažím pravidelně dýchat. Mít tak něco po ruce… něco, co bych mohl rozbít na milion kousíčků a ventilovat tak hněv smíšený se zoufalstvím a žárlivostí… Nepomohlo by to, ale určitě by se mi ulevilo! Mám vztek na ni, protože bude s mým Tomem… Mám vztek na Toma, protože vypadl, nerozloučil se se mnou a s ledovým klidem mi ještě oznámí, že místo se svým bratrem bude s nějakou babou… Mám vztek dokonce i sám na sebe, protože jsem naivní idiot… Zkrátka mám vztek na celý tenhle svět! Kéž bych ho mohl začít nenávidět, ne nenávist je cit… takže líp… Kéž by mi byl zcela lhostejný! Jenže moje láska, ta zpropadená zakázaná láska mi to nedovoluje!
„Tak to tě nebudu obtěžovat…“ pronesu uštěpačně.
„Počkej!“ vykřikne Tom. „Neobtěžuješ mě! A už to víckrát nechci slyšet, jasný? Navíc tu Violett ještě není.“
Panebože, zase ona! Naše „Vivian“… Sice je potěšující, že se jedná jen o kamarádku, budu-li Tomovi věřit, ale její návštěva zřejmě přinese komplikace mojí osobě. No, tak to jsem jasnej! Bude se dožadovat vysvětlení, proč na ni byl tak sprostý, bratr bude nejprve šokovaný, ale protože je dost inteligentní, dá si dvě a dvě dohromady a dopátrá se původce toho všeho. Bůh s tebou, Bille…
„Proč vlastně voláš, Billi?“ zeptá se mě nečekaně.
„No, jen tak…“ odpovím mu popravdě. Volám mu jen, abych zjistil, jak se má, a že je u něj vše v pořádku. Ale především, abych slyšel jeho hlas, jediné, co mě dokáže uklidnit a zlepšit moji náladu. A kdybych mohl ještě vidět jeho úsměv, cítil bych se podstatně lépe.
„Aha…“
Nic moc neřekl, ale přesto mě to „aha“ vytočilo.
„To musím mít nějaký konkrétní důvod?“
..::Tom::..
„Samozřejmě, že ne.“
Sakra, že jsem nedržel hubu. Už když jsem to zvednul, zněl Billův hlas divně, dokonce bych si troufnul tvrdit, že brečel. Počítal jsem s tím, že bude brečet, že se bude vztekat, bude na mě naštvaný, a hlavně s tím, že se nějakou dobu neozve. Tím bych získal čas, abych si všechno nějak srovnal v hlavě, vyrovnal se s faktem, že je do mě zamilovaný, a našel nějaké řešení. Bill mě ale převezl. Když jsem se podíval na displej a spatřil jeho jméno, váhal jsem, zda hovor přijmout nebo ne. Zvažoval jsem variantu, že bych to prostě nevzal a pak mu třeba napsal, že jsem si toho nevšiml, ale nakonec jsem stiskl tlačítko pro přijetí, ač jsem vůbec neměl ponětí, co bude dál… Možná jsem to měl udělat, ignorovat to.
Upřímně? Náš hovor byl divný už od začátku, mleli jsme o ničem. Ve chvíli, kdy jsem se zmínil, že čekám dámskou návštěvu, jsem si všimnul změny v Billově hlase. Nebyl mou zprávou nadšený a není jediný. Mám Violett rád, ale dneska bych byl raději sám, ale nedala mi jinou možnost. Přes telefon mi oznámila, že se staví, a než jsem se stihl na něco vymluvit, zavěsila. U něj ale spíš byla na vině žárlivost… Bill žárlil i dřív, jenže to jsem nevěděl, proč na ty holky skutečně žárlí. Odůvodňoval jsem to tím, že se cítí dotčený, protože s ním netrávím tolik času, kolik by si představoval. Dnes už vím, že mě chtěl mít pro sebe… jen a jen pro sebe. Ale ne jako bratra… Ne, chtěl ve mně mít něco víc… mnohem víc… něco, co mu nejsem schopen dát. Nikdy nebudu moci jeho lásku opětovat tak, jak by si přál. Začínám mít dojem, že „Ten nahoře“ mě a Billa musí opravdu milovat, když nám hází klacky pod nohy. Jestli to má být zkouška našeho dvojčecího pouta, tak je to pěkně blbá a podlá zkouška!!
„Nemusíš mít důvod,“ vrátím se zpět k našemu rozhovoru a pokouším se ho nějak uklidnit. Zřejmě ho moje otázka rozčílila, ale mlčel. Nenapadlo mě nic moudřejšího, čím bych ho přiměl mluvit. „Jen jsem…“ Ježiš, Tome, koukej něco vymyslet! „Víš, zněl jsi divně, tak mě napadlo…“
„A jak bys zněl ty na mém místě?“ uzemní mě okamžitě, očividně je naštvaný, jak jsem předpokládal. Vůbec jsem si nepomohl, spíš jsem si naběhnul. Má vztek a zároveň je zklamaný. A vinu na tom mám já. Jo, kdybys nestrkal nos, kam nemáš, nic bys nevěděl, nic by se nezkomplikovalo a Bill by na tom nebyl takhle. Ale pro mě to taky, sakra, není jednoduchý!!! I já si připadám, jako bych procházel očistcem. Tohle by nevydýchal nikdo! Jediné, co nás spojuje, je, že ani jeden z nás o tom nemůže s nikým mluvit, všechno musíme dusit v sobě a řešit uvnitř svojí hlavy.
„Bille, já vím… Chápu, jak se cítíš. Ale snaž se pochopit i mě, měl jsem důvod, abych… Tohle nemá cenu,“ vzdychnu si. Nemůžu mu popravdě odůvodnit moje chování, to prostě nejde. Na druhé straně je chvilku ticho, ale pak se znovu ozve mé dvojče, které úplně otočí. On je fakt asi nějaká rozdvojená osobnost! Dokáže měnit náladu z vteřiny na vteřinu. Předtím po mně štěkal a čekal jsem, že v tom bude pokračovat, ale on ne…
„Tome, řekni mi to, prosím,“ žadoní Bill roztřeseným hlasem na druhé straně, „něco se ti stalo, já to cítím. Dokonce i cítím, že to má spojitost se mnou… Chci ti jen pomoct!“
„Ty za to nemůžeš,“ zopakuji mu asi po sté tu stejnou větu. „Potřebuji čas.“
V mojí hlavě se během našeho rozhovoru-nerozhovoru zrodila spásná myšlenka, kterou hodlám nás dva zachránit. Teď mu jen nesmím dát příležitost promluvit. Vím, že ho to asi bude bolet, hodně bolet. Ale my se jinak nikam nedostaneme a tohle je v mých očích jediné řešení, sice bolestivé, ale jediné rozumné řešení, dík kterému se pohneme. Bill by mě nakonec jistě přiměl, abych za ním přišel, uprosil by mě. Na to má talent. Jenže svým příchodem bych mu neskutečně ublížil, probíhal by ve stejném duchu jako včerejší den, a možná by byl ještě horší. Potřebuju prostě čas, abych se z toho vzpamatoval, a pokud to neudělám teď, nedokážu to nikdy. Kdyby mi nezavolal, nemuselo by k tomu dojít, alespoň ne dnes.
„Billi,“ oslovím jej něžně, „chci ti něco navrhnout…“
„Co?“ Tome, nevnímej tón jeho hlasu, nepředstavuj si ho, jak leží na posteli nebo sedí u okna. Prostě jen mluv!
„Máš pravdu, něco se stalo,“ zkusím to takhle, ale musím se nějak šikovně vyhnout čemukoli, co má spojitost s ním samotným. „Je to jen ve mně. Chci tě poprosit o jediné. Dej mi čas, hm? Urovnám si to v hlavě a…“
„Ne, ne, ne,“ mele jak kolovrátek do telefonu a vidím ho před sebou, jak zběsile kroutí hlavou. Zřejmě pochopil, co mu chci říct. Vím, že to nepochopí, ne hned. Bill se na mě upnul, nebezpečně se na mě upnul, a jen myšlenka, že se od něj chci distancovat, ho bolí. Jenže já to dělám pro nás oba! Musí pochopit, že svět nestojí jen na mně, a že existuje i beze mě. Kdybych mu i nadále lhal a chodil za ním, víc a víc by se na mě fixoval, a fakt, že bych si někoho našel, by ho mohl i zabít. Utrápil by se, a to nechci za žádnou cenu dopustit.
„Pšššt, nechej mě domluvit,“ snažím se nějak učinit tomu jeho neustálému opakování slůvka „ne“ přítrž. „Slibuju, že přijdu! Rozumíš? Přijdu za tebou.“
„Ne, ne, já nechci…“ Jak s malým dítětem. Právě jsem se rozhodl, že žádné děti nechci, na tohle bych neměl nervy. Můj bráška mi bohatě stačí! Takže znovu…
„Bille, já ti přísahám na tvůj život, protože jsi to nejcennější, co mám, že přijdu. Vím, že to bolí…“
„Ne, nevíš, jinak bys to nedělal!“ Díky Bohu, že jsem tady a ne u něj. Změknul bych! Bill teď brečí, hystericky brečí a jeho vzlykot mi trhá srdce. Ale už jsem se rozhodl, nesmím couvnout, nesmím změknout. „Nem… ne… nemůžeš m-mě o-opu-opustit…“
„Neopouštím tě. Vrátím se! Dej mi čas, prosím.“ Ať mi aspoň třískne s telefonem, když už s tím nesouhlasí, což jsem ani nepředpokládal. Bylo by naivní, domnívat se, že mi můj návrh nadšeně odkýve.
„Sli-slibo-val j-jsi, že… že s-spo-spolu b-bud-budeme ně-něco p-podni-kat…“ vysouká ze sebe konečně. Nevzdává to, Bill se nezdá, ale má duši bojovníka, a jakmile mu o něco jde, je ochotný se za to rvát do posledního dechu.
„Uvědomuji si to a platí to, jen to o nějaký čas odložíme. Pak spolu budeme pořád, pořád a vyrazíme, kamkoli si jen usmyslíš. Řekneš si, kam chceš a vezmu tě tam. Kamkoli na tomhle světě.“
„Nevěřím ti,“ zasyčí na druhé straně.
„Bille, mluvím pravdu. Mám tě přece…“ Nemá cenu mluvit, vyhověl mému přání a praštil mi s telefonem. Potřebuje čas, aby se s tím vyrovnal… A zřejmě nebude jediný… Mobil mi vyklouzne z ruky, nejprve se ocitne v klíně a z něj dopadne se zaduněním na podlahu a já se rozbrečím jak malej fakan, kterýmu někdo sebral jeho nejmilejší hračku. Nečekal jsem, že mě to až takhle sebere! Určitě jsem ale udělal správně. Pokud chci zachránit náš vztah, nešlo to jinak. Mám pocit, jako bych cítil moje vlastní srdce, jak se láme na milióny kousků. Naprosto zřetelně slyším to praskání. Občas to tak prostě bývá… Pokud se člověk chce pohnout, dostat se o kus dál, musí se rozloučit, i když jen na čas, s něčím, co nade všechno na světě miluje, pro co žije, a pro co by klidně i zemřel. V mém případě s Billem… Je to dobré pro nás pro oba. On si SNAD uvědomí, že nejsem láskou jeho života, a já se vyrovnám s tím, že se do mě zamiloval vlastní bratr. A za nějaký čas, až se uvidíme, bude vše jak má být a mělo být celou dobu. Jeden bratr bok po boku tomu druhému.
Z mého ujišťování sebe samého mě vytrhne drnčící zvonek. Úplně jsem na Violett zapomněl… Otřu si uslzené oči, ale myslím si, že je to zbytečné. Stejně pozná, že jsem brečel. Pomalu se sunu, abych svojí návštěvě otevřel a vpustil ji dovnitř. Náladu na ni nemám ani v nejmenším, ale třeba mě přivede na jiné myšlenky…
„To to trvalo,“ zasměje se a propluje kolem mě do bytu. Aspoň někdo je dneska dobře naladěn. I když si nepamatuji den, kdy bych ji viděl rozčílenou. Už když jsem ji viděl poprvé, zapůsobila na mě neuvěřitelně mile. Malá štíhlá brunetka s velkýma zelenýma očima a s úsměvem na rtech. Později jsem poznal, že i se srdcem na správném místě. Párkrát jsem si u ní vylíval srdce a svěřoval se jí s potížemi, jaké mám s Billem. Vždycky mi pomohla. Ať už slovem nebo tím, že mě objala. Tak rád bych jí řekl i o tomhle, ale nemůžu. Nemůžu, musím to držet v sobě. Vee, jak ji říkám, je sice dost tolerantní člověk, ale tohle by asi chuděrka nepobrala. Než se naději, usadí se moje kamarádka ke stolu a měří si mě pohledem.
„Tak copak se stalo, Tomajs?“
„Co? Nic. V pohodě.“ Zašklebím se na ni a nahodím svůj pohodářský výraz.
„Kecy. Podívej se do zrcadla, oči rudý jak angorák a jsi v pohodě.“
S pohledem upřeným k zemi mlčím, stejně jí je jasný, že jde o Billa. Nikdy jsem se netrápil kvůli nikomu jinýmu než kvůli mému dvojčeti.
„Tak si mlč, no. Kdybys o tom chtěl později mluvit, víš, že se můžeš kdykoli ozvat.“
„Díky,“ hlesnu, oplatím jí úsměv a dosednu naproti ní.
„A teď, proč jsem přišla… Jednak tě mám pozdravovat, a zároveň i pozvat na takovou menší akci, a upozornit na to, že „ne“ se jako odpověď nebere.“ Rozhodne se mi konečně objasnit, proč mě poctila svou návštěvou. „A taky bych se ráda něco dozvěděla…“ odmlčí se a začne něco hledat v kabelce. „Mohl bys mi vysvětlit tohle?“ přistrčí mi mobil pod nos. Zamrkám a slovo od slova pročítám textovku. Nechápu ani ň, celý je to zmatený, a hlavně dost… Jak bych to řekl… Sprostý? Ne, to není to správné slovo. Napsané ve vzteku, jde z toho cítit zlost odesílatele.
„Co to je?“ zvednu k ní oči.
„To bych taky ráda věděla…“
Když se podívám na jméno odesílatele, zamží se mi před očima. Tohle že jsem napsal já? Asi v hlubokým bezvědomí! Jistě, Bill… Tak ti teda moc pěkně děkuju, bráško!
autor: Lady Kay
betaread: Janule
A je to venku…ale stejně je mi Billa strašně líto,nemůžu si pomoct,ale Tom je podle mě dost necitelný,a to zbytečně.Udělal by líp,kdyby si s Billem promluvil otevřeně,než před ním utíkat a pořád mlžit…každopádně je to těžké pro oba.
waw 😀 parádní díl, honem rychle dál!! nemůžu se dočkat, dalšího, hrozně krásná povídka :)) má nejoblíbenější!!
tak, a už to ví… nemůžu se dočkat dalšího dílu 🙂
Dobře Bille si udělal s SMS!
Jinak mě štve že Tom Billa odmítá, ani mu vlastně neoduvodnil…. měl by mu to už říct! Tímhle si rozhodně nepomuže… vlatně by si teď moh Tom uvědomit že bez něj nemuže být a že jej taky miluje x)
Krása…honem další díl…Pls ať mu to Tom řekne, že ví, že ho Bill miluje…ale hlavně ať to skončí dobře prosííím!!! A piš honem rychle další díly, protože je to fkt super! xD
Tome, Tome… vždyť ho máš taky rád, tak si to přiznej…
ach jo kluci jedni ušatí proč si to taaak moc komplikujete?? 🙁
no tak teď se to budeš muset snažit vysvětlit, Bille…xD