autor: Lady Kay
„Tomi, slyšíš mě? Tak Tomi…“ Violettin hlas ke mně doléhá z neuvěřitelné dálky. Tma kolem mě pomalu mizí, a když otevřu oči dokořán, uhodí mě do nich nejprve ostré světlo, a pak uvidím, jak se nade mnou moje kamarádka sklání a vyděšeně zkoumá moji tvář. „Tys mi dal!“
„Co dělám na…“
„No, mluvili jsme spolu a ty jsi zničehonic omdlel… Tomajs, tohle už mi víckrát nedělej, jasný? Vyděsil si mě k smrti.“ Wee zní opravdu vystrašeně, opatrně mi pomůže posadit se. Musel jsem se hodně bouchnout do hlavy, protože mě bolí, jako bych ji měl rozraženou vejpůl. Okamžik mi trvá, než mi dojde, co se před chvilkou odehrálo. Vařil jsem kafe, pak jsme mluvili… Pak jsem šel pro ten cukr a ona mi řekla, že…
„Bill!“ vykřiknu a snažím se vstát, jenže Violett mě přinutí sedět.
„Jsi pako? Chceš, aby to s tebou seklo znovu?“
„Ať si sekne! Musím telefonovat, hned!“
„Kam proboha?“ vykulí na mě oči. Pro odpověď nemusí chodit daleko. „Počkat, ty chceš volat Billovi?“
„Jasně že jo. Co když si něco udělá?“
„Tomane, seď na zadku a ani se nehni. Tobě přeskočilo! Chceš ho zničit nebo co? Před chvilkou jsi mu volal a řekl mu, že si dáte pauzu. Teď mu chceš oznámit, že sis to rozmyslel? Jak by to asi pokračovalo, hm? Pár dní bys za ním chodil a pak bys přišel na to, že si přece jen od sebe musíte odpočinout…“
„Ale ty jsi říkala, že…“ zaprotestuji. Sama mi řekne, že je možný, že by se Bill mohl pokusit zabít se, vyděsí mě k smrti, a teď mi zakáže, abych cokoli udělal.
„Vím, co jsem řekla. Nepanikař! Řekla jsem, časem by se mohly objevit myšlenky na sebevraždu, to neznamená, že se o to právě teď pokouší. Navíc je doma s mamkou, ne?“ Spokojí se s mým kývnutím hlavy, odpovědět nejsem schopný. „Vidíš, není tam sám, nic se mu nestane. Kdybys mu hned teď znovu zavolal, byl by to neuvěřitelný nápor na jeho psychiku. Jestli chceš opravdu někomu volat, tak jedině mamce…“
Bohužel musím uznat, že má pravdu. Mám o Billa šílený strach, její poznámka mě vyděsila, a jen pomyšlení, že by si něco opravdu udělal, pro mě představuje neuvěřitelná muka. Nikdy bych se nedokázal vyrovnat s pocitem, že si ublížil kvůli mně, to bych se mohl jít rovnou oběsit nebo skočit pod nějaký auto. Ale kdybych mu hned teď volal znovu, že jsem si to rozmyslel, asi bych mu ještě víc uškodil, ublížil. Bráška by byl jistě šťastný, ovšem časem by se to znovu vyhrotilo a další ránu by už neunesl. Taky je tu možnost, že by mi telefon nevzal, a dělal by mrtvého brouka.
„Měl by sis odpočinout,“ pronese Wee, zatímco mi pomáhá dostat se na nohy. Ty ženy a jejich starostlivost. Neustále mají potřebu o někoho pečovat. „Chvilku si lehneš a pak něco vymyslíme, hm?“
Ani nemám sílu odporovat, sice se mi spát nechce, ale točí se mi hlava a potřeboval bych si lehnout. Nechám se jí odvést do postele a ani se nebráním, když mě do ní uloží a přikryje.
„Přijdu se na tebe podívat později,“ věnuje mi úsměv, pohladí mě po vlasech a zavře za sebou dveře. Ta holka je prostě poklad, Mathias má štěstí. Docela mu ji závidím! Takovou holku si nikdy nenajdu.
..::Bill::..
„Ty jsi zase nic nejedl,“ pronese vyčítavě mamka s talířem v ruce.
Tři dny od toho večera… 72 hodin… 4320 minut… 259 200 vteřin… Přesně tolik uplynulo od doby, kdy jsem naposledy viděl Toma, kdy mi bylo dovoleno být v jeho blízkosti. Můj vztek a odhodlání nenávidět bratra mi vydržely asi hodinu po tom, co jsem zničil skoro všechno, co mi ho připomínalo. Teď sedím na posteli, v ruce žmoulám jeho kšiltovku a vedle mě se povaluje jeho fotka. Jediné, co mi zůstalo. Sedím, civím do prázdna a počítám vteřiny. Kolik jich ještě musí uběhnout? Kolik vteřin musím ještě vytrpět? Jak dlouho musím ještě čekat, než přijde vykoupení? Jak dlouho musím snášet tahle muka? Na tyhle otázky odpovědět neumím, nikdo na ně nezná odpověď. Nikdo.
„Nemám hlad, mami,“ zašeptám s námahou a upřu na ni svůj prázdný pohled.
„Ale takhle to přece nejde. Zavolám mu.“
„Ne!“ vykřiknu. Je mi jasné, koho myslela ti slůvkem „mu“. Toma, koho jiného. Na jednu stranu bych si moc přál, aby mu zavolala a přiměla ho přijít, na druhou stranu ho vidět nechci, protože bych akorát trpěl. „Stejně by nepřišel.“
„Když mu vysvě…“
„Mami, nedělej to,“ poprosím ji. Můj hlas zní unaveně, jsem unavený. Fyzicky moc ne, ale duševně jsem na pokraji sil. Nevím, kudy kam. Pořád se moje myšlenky stáčí k Tomovi.
Neustále mi je Tom krade, ani na chvilku mi nedá pokoj. Jeho pronikavý pohled, přidrzlý úsměv, veselý smích… Pronásledují mě všude. Ale já to nechci! Už ne! Nechci znovu podlehnout naivní představě, že se tu Tom objeví, že mě zachrání svou láskou. Nemůžu na něj čekat věčně! Nikdy mi nebude patřit, ani na sekundu ho nebudu mít tak, jak bych si přál. Takové zázraky se prostě nedějí! I kdybych si to tisíckrát přál, i kdybych se vzdal všeho, co mám, nikdy mi mou lásku neopětuje…
„Nechtěl bys třeba někam se mnou?“ nabídne mi. „V galerii je právě nová výstava. Kubismus. Víš, že já tomu nerozumím, ale tobě se to vždycky tolik líbilo.“ Její návrh jedním razantním zavrtěním hlavou smetu ze stolu. Líbilo se mi to, v tom má pravdu. Vlastně pořád to má pro mě kouzlo, dřív jsem tam vydržel hodiny, dlouhé minuty jsem trávil před jednotlivými obrazy a obdivoval jsem se jim. Ale právě teď nemám na ty pány umělce a jejich díla sebemenší pomyšlení.
„Nebo si řekni, kam bys chtěl.“
„Mami, chci být raději doma. Doma s tebou.“
„A nechceš mi alespoň něco namalovat, zlatíčko?“
Otevřu pusu, abych ji nějak odbyl, ale její smutné oči mi v tom zabrání. Cítím její smutek, zoufalství, bezmoc. Pro matku musí být šílené, když vidí své dítě v tomhle stavu, a neví, jak mu pomoci. Udělala by cokoli na světě, jen aby mě přivedla na jiné, veselejší myšlenky.
Nakonec na její nápad kývnu, snad se při malování na chvilku odpoutám od téhle hnusné reality a od Toma. Během chvilky už mám před sebou čtvrtku a poklepávám si na ni tužkou.
„Co mám kreslit?“ podívám se na ni, zda má nějaké speciální přání, a nebo je jí jedno, co vytvořím. Něco mě totiž napadlo a ten výjev vidím jasně před očima.
„Co chceš,“ nechá mi volnou ruku. „Mám?“ Kývnutím hlavou směrem ke dveřím se zřejmě snaží zjistit, zda má odejít, a nebo může setrvat a pozorovat mě.
„Zůstaň.“ Sice jsem nikdy nekreslil v něčí přítomnosti, protože mě znervózňovaly pohledy ostatních, ale když zůstane, nebudu tu sám a donutí mě to malovat. Kdyby odešla, mohlo by se stát, že bych po chvilce odložil papír a začal bych zase myslet na… Dost! Udělám první tah a snažím se soustředit mysl jen na obraz v mojí mysli. Tenhle obrázek bude dokonalý, svoji představu naprosto přesně přenesu na výkres přede mnou…
..::Tom::..
Naprosto jsem ztratil pojem o čase. Od doby, kdy Wee odešla, jsem se nehnul z postele. Trávím v ní veškerý čas, sám jen se svými myšlenkami a vzpomínkami. Ani nevím, kdy a jak jsem usnul. Když otevřu oči, v mém pokoji je šero, těžko říct, zda je večer nebo ráno. Všude kolem mě je ticho, doléhá ke mně jen ruch zvenčí, a pokoj sem tam zalije světlo od projíždějícího auta. Hlava mě už nebolí, boule taky zmizela. Ovšem to, co cítím uvnitř sebe, nezmizelo, zůstalo to, každou vteřinou to sílí, a brzy mě to zabije. Nejistota, obavy z budoucnosti, žal, bezmoc. Jen jednou v životě jsem se cítil opravdu bezmocný, a to po Billově autonehodě, kdy jsem čekal, jak dopadne jeho boj o život. Nemohl jsem nic dělat, nemohl jsem tu bestii s kosou nijak zahnat, mohl jsem jen čekat.
Ta zpráva mě zastihla, když jsem se chystal vyrazit do kina. Ale ještě předtím, než mi zavolala, jsem cítil, že se něco stalo. Stál jsem před zrcadlem, upravoval si kšiltovku, a najednou se moje nitro sevřelo, píchlo mě u srdce, zmocnil se mě takový zvláštní pocit, který neumím nikomu popsat, nedovedu ho vysvětlit. Moje nitro mi říkalo, že něco není v pořádku, že se něco stalo… Něco s Billem. Naslouchal jsem mamčinu pláči a naříkání, po mých tvářích se kutálely krokodýlí slzy a nebyl jsem schopen jediného slova nebo pohybu. Nakonec jsem se nějak dostal do nemocnice. Byl jsem na pokraji zhroucení, ale snažil jsem se zůstat silný. Už kvůli mamce, musel jsem jí být oporou.
Bezmoc, kterou prožívám teď, sice není srovnatelná s tou, již jsem prožíval té hrůzné noci a dní následujících po ní, ale i tak je mi děsně. Na jednu stranu chci být sám, ale na druhou stranu bych s chutí vypadnul mezi lidi. Ne na nějakou pařbu, to bych ostatním kolem sebe akorát kazil náladu, ale třeba bych zašel někam sednout s Andym nebo s Wee.
Mamka mi taky mobil nebere, takže nemám ponětí, co se tam děje, jak to doma s Billem zvládají. Uklidňuji se tím, že kdyby něco, už bych to dávno věděl, určitě by mi zavolala. A také spoléhám na to naše dvojčecí pouto, upozornilo mě tenkrát, jistě bych opět poznal, kdyby se mu něco stalo.
Zvonek mě dokonale probere. Že by někdo zatoužil po mojí společnosti? Spustím nohy z postele, hodím na sebe župan, přece návštěvě neotevřu skoro nahý, a dobelhám se otevřít.
„Víš, že jsem si myslel, že to budeš ty,“ pronesu místo pozdravu. Jeden ze dvou mých přátel, jejichž blízkost by mi dneska nevadila, naopak jsem za ni šťastný, se na mě zářivě usmívá.
„Ty vypadáš! Ptát se, jak ti je, je zbytečný, to přeskočím.“
„Vidíš sama… Ty nejsi s Mathym?“ vyzvídám, když dosedám do křesla. „Aby pak na mě nenaběhnul, že mu kradu přítelkyni.“ S ní moje nálada stoupá od pomyslného dna. Sice mi není do zpěvu, ale jen, co jsem ji spatřil mezi dveřmi, je mi líp.
„Moc si nefandi, Tomajs,“ ušklíbne se. „Uznávám, že nejsi k zahození, ale do mého ideálu máš hodně daleko.“
„Zlomila jsi mi srdce,“ přiložím si dlaň na hruď s obličejem staženým hranou bolestí, kterou mi způsobila její slova. Wee nasadí lítostivý výraz, ale dlouho nám vážnost nevydrží a po chvilce vyprskneme smíchy.
„Jsi pako!“ drcne do mě. „Ale jsem ráda, že se zase směješ.“ Její blízkost bych si měl naordinovat, je to lék na deprese, ale Mathias by asi neskákal radostí. O takovou holku bych se taky s nikým nedělil, ani za nic. Že já ji nepotkal před ním! Sice mi teď naznačila, že by si se mnou nikdy nic nezačala, ale nikdy neříkej nikdy. I když bůhví, jaký by náš vztah byl. Třeba bychom si vůbec nerozuměli, ale třeba zase ano. Těžko to posuzovat…
„Nad čím dumáš?“ vytrhne mě z úvah o tom, jaké by to bylo, kdybychom my dva byli víc než kamarádi. „Neboj, on tě nezmlátí.“
„To se mi ulevilo, už jsem měl strach, že ze mě vymlátí duši,“ ušklíbnu se při představě, jak do mě můj dnes o hlavu menší kamarád buší. Docela vtipná představa. „Co ta akce?“ vzpomenu si najednou, že mě při poslední návštěvě na nějakou zvala. Pokud to nebude nic moc velkýho, zašel bych se tam alespoň kouknout. Záleží taky na tom, kdo tam bude…
„Ta je o víkendu… Času dost,“ mávne Wee rukou a její výraz zničehonic zvážní. „Mohla bych se zeptat na…“
„Na Billa, že jo?“ odtuším, co ji zřejmě zajímá. „Nic novýho. Ani nevím, co se u nich děje. Nemůžu se dovolat mamce…“
„Všechno je určitě v pořádku, neboj.“ Stisknu její nataženou dlaň, jíž mi dává najevo, že nejsem sám a že je tu pro mě kdykoli, že je připravená mi pomoci. Ona ať už bolest, trápení nebo starosti se stanou snesitelnější, když se o ně člověk podělí. Měl jsem docela dlouho čas na přemýšlení, na to, abych zvážil všechna pro a proti. A dospěl jsem k jasnému závěru…
„Wee,“ oslovím ji udržujíc oční kontakt mezi námi a nepouštím její dlaň. Tak nějak mi dodává odvahu, sílu, kterou teď potřebuji jako sůl. „Přemýšlel jsem, dlouho jsem přemýšlel a asi bych ti přece jen něco chtěl říct.“
„Od toho jsem přece tady. Vždyť to víš.“ Obdaří mě dalším svým úsměvem, dalším prostředkem, který mi dodává odvahu pokračovat. Stejně tak její velké zelené upřímné oči. Ty oči nelžou, neumí lhát. Nezradí mě, ona ne! Nepočítám s tím, že mi poradí. Těžko udělovat rady v takové prekérní situaci, ve které jsem.
„Chci ti říct pravdu.“
„Pravdu?“ zopakuje takovým tónem, jako by nevěděla, co to slovo přesně znamená. „Jakou pravdu?“
„Slib mi, že to, co řeknu, zůstane jen mezi námi.“ Ujistím se raději, ač nevěřím tomu, že by to hned šla někam rozhlašovat. Není z těch, co se baví neštěstím nebo problémy druhých.
„Začínáš mě docela děsit…“
„Mě děsí víc věcí,“ přiznám se srdcem až v krku. Ještěže sedím, třesou se mi kolena, na nohou bych se neudržel a stejně tak jsem rád, že sedí ona, protože to, co se jí chystám sdělit, by s ní mohlo pěkně zamávat a možná i zamává.
„Jakou pravdu, Tomi?“ zopakuje znovu svou otázku.
„O nás,“ zašeptám do ticha pokoje. „O mně a Billovi…“
autor: Lady Kay
betaread: Janule
aaaa to se začíná hezky rozjíždět 😀 akorát mě štve že u takový super povídky nejsou žádný komentáře 🙁
skvělé!!! jsem ráda, že se Tom se svým trápením někomu svěří, byla bych nerada kdyby to sním znovu seklo :)) jsem zvědavá jak to Wee přijme, rychle dál :))
Jo, jen ať ji to řekne. Wee vypadá jako pohodová holka, ta mu pomůže… A Bill… no nevím, věřím, že to nakonec všechno dobře dopadne!
Zajímalo by mě,co Bill nakreslil.Je mi ho moc líto,když se takhle ničí,a jeho nadějím ohledně Toma bohužel nedávám nejmenší šanci….Tom mi přijde pevně rozhodnutý,že Billa nemiluje a nikdy milovat nebude….vůbec si netroufám odhadnout,jak tahle povídka skončí,a možná je to dobře,protože se toho docela bojím….
Jen ať to zkončídobře 🙁 a ať to Tom Wee řekne, však ona něco vymyslí a možná Tomovi pomůže, aby si uvědomil, že ho vlastně taky miluje ^^
tohle prostě nemá chybu…začíná se to zajímavě rozjížfět.prosíím další díll:(
tak třeba mu nějak poradí…x)
No snad jí to nechce říct! Mě není sympatická!