autor: Ainikki
Stárnoucí muž se vyklonil trochu ze své židle, aby viděl z kuchyně na chodbu, kde procházel Bill do svého pokoje. Právě dorazil z práce. Poskakoval si, cosi polohlasem prozpěvoval a u toho se usmíval od ucha k uchu. Brenig na něm tohle divné chování pozoroval už delší dobu. Co si tak vybavoval, tak první změny nastaly, když Bill začal chodit hlídat ty děti. Drbal se na břichu a usilovně nad tím přemýšlel, hledíc dál do míst, kudy kluk odhopkal. Vrtalo mu to hlavou. Nevzpomínal si, že by ho kdy dřív viděl se usmívat v tak časté frekvenci. Vlastně on se nikdy neusmál od doby, kdy byl s ním.
Tohle bylo pěkně podezřelé a Brenigovi se to nelíbilo, ani co by se za nehet vešlo. Zmocňoval se ho pocit, že se mu tu přímo pod nosem děje něco, s čím by ani v nejmenším nesouhlasil, jen se mu to zatím ještě nepodařilo prokouknout. On si ale na ptáčka posvítí. Pokud někde nějak moc roztahuje křidýlka, tak on mu je velice brzy zase pěkně přistřihne. Brenig dosrkal zbytek kuřecí polévky, která tu zůstala z předchozího dne, a teď se hodila jako malá odpolední svačinka, vstal a přesunul se tam, kde pobýval nejvíce času. Do obýváku na pohovku.
Bill sešel dolů zhruba o dvě hodiny později.
„Dobrý den.“ Zahlaholil nahlas, aby to bylo slyšet z kuchyně až k pěstounovi, a zarachotil s nějakými hrnci. Pravděpodobně se pouštěl do vaření. Brenig se vydrápal na nohy a spolu s dnešním výtiskem novin se za ním přesunul do kuchyně. Chlapec předchozí úsměv na tváři již neměl, ale jiskřičky štěstí v jeho očích byly nepřehlédnutelné.
„Nazdar.“ Odpověděl mu a chvilku si ho přeměřoval. „Jak jde hlídání? Ještě jsi mi nevyprávěl žádné zážitky.“ Rádoby přátelským tónem hlasu se ptal, předstíraje, že snad je podobná konverzace u nich doma na denním pořádku. Bill odložil pytlík s moukou, kterou právě vytahoval ze špajzu, na linku a otočil se čelem k muži. Nebyl si tak úplně jistý, zda dobře slyšel. Hlavně byl podobný zájem docela překvapující.
„No…“ Protáhl neurčitě v zamyšlení. „Je to fajn. Ty děti jsou moc milé.“
„Skutečně? To je skoro k nevíře s tou dnešní výchovou. Jednou se máme na co těšit.“ Utrousil si poznámku na téma, kam ty budoucí generace spějí. „A jak jsou vlastně staří? A jak se jmenují?“ Pokračoval dál ve vyptávání.
„Eee,“ zadrhnul se Bill, přešlápl z nohy na nohu a kousl se do rtu. Nikdy neuvažoval nad tím, že by jim měl vymyslet i jména. „Tom, tomu jsou čtyři roky a Birgit, ta má šest.“ Vypálil první, která ho napadla.
„Hmm.“ Pokyvoval. „A tenhle týden zase paninka vyráží ven?“
„No, do sboru jde. Ten je pravidelně.“ Neurčitě řekl Bill, protože si nebyl tak úplně jistý, co přesně chtěl Brenig slyšet.
„Na to jsem se neptal. Chtěl jsem vědět, jestli jde pryč pak později.“
„Ano, jde, ale tentokrát ne v sobotu, ale až v neděli. Je s tím snad nějaký problém?“ Zalekl se malinko Bill. Chlapci se totiž domluvili, že ty schůzky rozloží do celého víkendu. Proč si všechen čas vyplýtvat v sobotu, když se potom celou neděli neviděli.
„Ne vůbec ne.“ Ujistil ho a shlédl zpět do novin. Billovi nikdy nebylo tak úplně jasné, co tam může dennodenně tak zajímavého luštit. Nehodlal se tím ale zabývat, alespoň ho to nějak zaměstnávalo. Momentálně byl jen rád, že výslechu je snad konec. Vůbec nechápal, co to do něj vjelo, ale každopádně z toho snad vybruslil docela dobře.
Bill se uklidnil, ale to netušil, že starého muže tak úplně nepřesvědčil. Chlapec nikdy nebýval dobrým lhářem. Rozhodně ne, pokud nebyl připravený. Zaskočený sice nezůstal nijak okatě, přesto člověku, který s ním byl v podstatě každý den a znal ho, to nemohlo uniknout. Stejně jako jeho změny nálad. Bill totiž rozhodně nebyl herec, a pokud byl šťastný, tak to bylo jednoduše vidět. A právě ono štěstí bylo pro Breniga trnem v oku. Bylo to něco nového, a dědek cítil možné ohrožení svého postavení v Billově životě.
…
Brenig se snažil celý zbytek týdne narazit na něco, co by ho přivedlo na stopu, vysvětlující tu Billovu dobrou náladu, bohužel ale na nic nepřišel, a pokud se snad znovu vyptával, byl už na něj dlouhovlásek nejspíš nachystaný, protože z jeho jednání nebylo ani v náznaku poznat, že by informace, které mu podával, nebyly pravdivé. Rozhodl se tedy, že zítra, hned jak začne pracovní týden, zvedne telefon, zavolá k němu do práce a tu údajnou Müllerovou si vyžádá ke sluchátku. To byla poslední možnost, která ho napadala. Tahle námaha mu ale díky Billově nepozornosti byla ušetřena…
„Nashledanou.“ Nakoukl k němu Bill v neděli večer do obýváku, když odcházel na babysitting.
„Joo…“ Zavrčel neochotně nazpět, narval si do pusy plnou hrst arašídů a netrpělivě čekal, až vylosují číslo, které by se mu hodilo. Bill jen za jeho zády protočil oči v sloup, zakroutil nad ním hlavou a s chutí vypadl z domu.
„Sakra!“ Zaklel nasupeně, roztrhal hrací los na malé kousky a ty rozházel všude po konferenčním stolku. Však on to Bill uklidí. Byl naprosto otrávený. Hra v televizi běžela již třetí nebo možná čtvrtý týden, on si na každé vysílání poctivě koupil Bingoticket a nepoštěstilo se mu vyhrát ještě ani jediné Euro.
Vyskočil na nohy jako čertík z krabičky a za neutuchajícího nadávání se odebral do kuchyně. Potřeboval pivo, nebo ještě raději panáka. Otevřel lednici, sháněje se po nějakém alkoholu. Bohužel na tvrdý nenarazil, takže vytáhl láhev se zlatavou tekutinou. Zasyčela, když otvírákem odstranil zátku. Neobtěžoval se se sklenicí a napil se rovnou z flašky. Téměř celou ji vyprázdnil, a pak upoutalo jeho pozornost cosi, co leželo na kuchyňské lince vedle chlebníku.
Odložil zbytek piva a pozorněji se zadíval na tu vcelku malou věc. Rozpoznal Billův mobil. Musel ho tu dnes po večeři zapomenout. Hmátl po něm.
…
Bill se kradl po schodech k vchodovým dveřím potichu jako myška. Z ulice totiž zaznamenal, že všechna okna v jejich domě jsou potemnělá, což znamenalo, že Brenig šel již nejspíš spát, a probudit ho, bylo to poslední, co zamýšlel. Opatrně otočil klíčem v zámku a vzal za kliku. Stejně nehlučně za sebou i zavřel. Obrátil se čelem do předsíně a v ten moment ho oslepilo světlo z náhle rozsvícené žárovky, a než si stačil na tu záři navyknout, srazila ho nevídaně silná facka, která dopadla zleva na jeho hlavu a odmrštila na zeď, o kterou se uhodil ještě z druhé strany. Svezl se po ní dolů na podlahu a teprve tam zanaříkal.
„Ty jeden parchante!“ Ozvalo se nad ním. „Já ti ukážu, zasranej hajzle!“ Bill se snažil krýt si rukama obličej, protože na něj dopadaly další a další údery. Vůbec nechápal, za co to všechno. On přeci nic neprovedl. Navíc ho to zaskočilo. Takhle brutální a surový výpad nebyl vůbec ani tušen.
„Co-co jsem u-udělal?“ Dostal ze sebe stěží.
„Tak ty se ještě ptáš?“ Štěknul po něm Brenig. Byl sinalý vzteky. Měl chuť ho na místě snad zabít. Ten bastard se mu kurvil někde s někým jiným, a on to nepoznal. To bylo překročení úplně všeho. To si nehodlal nechat líbit a Billovi to měl v plánu dát tvrdě pocítit. „Koukej! Tohle je to tvoje hlídání dětí?!“ Strčil mu před nos jeho telefon, kde byla otevřená složka s fotkami, a přes celý displej byl obrázek z akvária, jak ho Tom zezadu objímá.
Billovi se v tu chvíli zatmělo před očima nepředstavitelným úlekem a děsem. Tohle se nemohlo dít. On na to přišel. Bylo to jako ocitnout se na vlastní kůži v té nejhorší noční můře. Měl pocit, že omdlí. A byl by za to možná i rád, protože tolik bolestivých ran a kopanců, kolik se na něj vzápětí sesypalo, snad neschytal za celý svůj předešlý život.
…
Tom v pondělí, nic netušící, přišel do práce, vyzvedl si u Birgit na recepci poštu a zvesela si pohvizdujíc, se hrnul k archivu. Přetrvávala v něm ještě euforická nálada ze včerejšího večera stráveného s Billem. Rozloučili se v podstatě před pár chvílemi, ale on už se opět jako malé dítě nemohl dočkat, až ho znovu uvidí. Zalomcoval klikou od Billova pracoviště, ale bylo zamčeno. Zamračil se a úsměv mu povadl. Tohle bylo zvláštní. Dnes ráno si Tom dokonce i malinko přispal, takže dorazil o dobrou půlhodinu později, než míval ve zvyku. A i tak Bill začínal dřív než on.
První, co ho napadlo, bylo sáhnout po svém telefonu a vytočit jeho číslo. Nic. Volaný účastník byl nedostupný. Zvláštní. Možná ale jen zaspal. Zaklapl budík, a pokud mobil přes noc vypínal, což Tom netušil, ještě ho neměl zapnutý. On se svět nezboří, když archivář dorazí do práce později.
Odemkl si svou kancelář, svlékl kabát, a jak bylo jeho každodenním rituálem, vybalil obsah kufříku, pozdravil se s Kráskou, nasypal jí trochu žrádla a pustil si záznamník. Hned teď na dopoledne měl dvě schůzky s klienty. Odpoledne potom bylo volnější, takže to bude mít možnost projít si nějaké papíry.
Připravil si poklady k případu a netrvalo dlouho a Birgit mu už z recepce hlásila, že dorazil první klient. Dopoledne zaplněné prací uteklo vcelku rychle. Navíc ani neuvažoval nad nepřítomností Billa, protože se domníval, že zatímco on se věnuje klientům, černovlásek mezitím dorazil, a podle Tomovy cedulky na dveřích, která hlásala, že má schůzku, ho tady nevyrušoval.
To, že se mýlil, zjistil až po poledni, kdy se mu povedlo dostat se z kanceláře. Dveře archivu byly sice otevřené, ale místo Billa tam našel jednu ze sekretářek.
„Dobrý den. Co tu děláte?“ Zeptal se oduševněle.
„Dobrý den.“ Odpověděla mu suše žena a zadívala se na něj zpod svých brýlí, které měla opřené až dole o špičku nosu.
„Promiňte. Chci říct. Jak to, že tu není Bill?“
„Netuším, kde je pan Trümper. Jen vím, že do práce nedorazil, a posadili mě sem místo něj.“ Zatvářila se rozmrzele.
„Aha, děkuji.“
Tohle se mu přestávalo líbit. Ať už se dělo cokoli, nechápal, proč se mu Bill neozval. Odešel z archivu a chvíli jen tak bezprizorně postával na chodbě, v hlavě prázdno. Nakonec ale závity scvaknuly a jeho napadlo, že by o něm mohla vědět Birgit, a jestli ani ta ne, tak snad Konrad. Pokud totiž člověk nedorazí do zaměstnání, měl by dát vědět alespoň důvod. Rozpohyboval se tedy směr recepce.
„Birgit,“ oslovil dívku, která si nejspíš právě dělala polední pauzu. Listovala v nějakém módním časopise a ukusovala müsli tyčinku. „Nevíš náhodou, co je s Billem?“ Ptal se, když mu začala věnovat pozornost.
„Bill ráno volal a omlouval se, že je nemocný. Prý nepřijde minimálně tenhle týden.“ Informovala ho.
„Ahaa.“ Protáhl to citoslovce pochopení a podrbal se na hlavě.
„Překvapuje mě, že o tom nevíš.“ Neodpustila si poznamenat a znovu se zakousla do svého zřejmě oběda.
Tom nepovažoval za nutné na ni už více reagovat. Co potřeboval vědět, se dověděl, takže odcházel. Ve své kanceláři sebou plácnul do židle a zůstal civět na protější stěnu. Bill je nemocný? Jeho hlava to vůbec nepobírala. To se rozstonal za těch pár hodinek přes noc, co se neviděli? To je přeci nesmysl. A teprve tahle myšlenka ho nakopla. Samozřejmě. I kdyby to tak bylo, nepochyboval o tom, že by byl první, kdo by to věděl. Tady něco silně nehrálo.
Ještě znovu vytočil Billovo číslo, ale výsledek byl stejný jako ráno. Nedostupný. Tomova mysl ho najednou začala bombardovat přímo přívalem různých variací, obrázků, celých scénářů toho, co se mohlo stát. Všechny měly ale jeden stejný jmenovatel. Brenig. Ten chlap mu určitě nějak ublížil, proto nemohl Bill dnes přijít, a ještě ho odřízl od telefonu. Tom jako by do něj uhodil blesk, vystartoval z kanceláře a následně i z budovy právní firmy. Zůstal po něm jen vítr, který zpřeházel listy v Birgitině časopisu. Blondýna na jeho adresu utrousila něco o mladých bláznivých právnících a nalistovala zpět stránku, na které skončila.
autor: Ainikki
betaread: Janule
Oh já bejt Tomem.. tak tomu šmejdovi rozkopu celej ksicht božee!!!
Chudáček Bill … Tom musí něco udělat ..Aby ten parchant dal Billovi konečně pokoj ..Jinak krásnej dílek =* …
maleeeeej.. ale tak musí ho Tom zachránit..
Chudák Bill! Breniga by měli zavřít, brr… skvělý díl, mám pocit, že se ani nedočkám dalšího 🙂
Udělala jsi to pěkně napínavé!!!!Jenom doufám,že se k němu Tom dostane včas!!!
jezisi nie, chudacik Bill ! :(( Dufam, že mu Tom pomože … kdovie, čo s amu stalo ! : (
Mam dojem, že teď mu dwířka skříňky nepomůžou. Leda by řek, že ho dobila celá kuchyňská linka XD
uz aby mu Tomi pomoch a mohli bejt spolu protoze ten Brenig uz me vazne stve nejenom ze ho pravdepodobne zneuziva ale tet ho i mlati ,Bill mu musi varit uklizet a kdyz ne tak dostane …ja toho chudaka lituju ,ale mel by Tomovi rict o co tady de ,nani dobre ze Bill Tomovi lze
Tak toto ešte bude dosť zaujímavé…najprv Tom sledoval Billa potom Brening sledoval Billa…
Byť Tomom ja ho zabijem…takto ubližovať Billimu…to si ako myslí že na to nikdo nepríde??? Alebo skôr čaká kým Tom príde…neviem ale poviedka ma úplne pohltila a čakám ako to bude pokračovať…strašne sa teším ako sa to vyrieši a hlavne až už Bill netrpí…ale ľahko sa to mne povie…ale aj taak strašne dúfam že mu Tom pomôže aj keď to nebude ľahké, od tejto poviedky čakám ešte nejakú akciu…tak rýchlo ďalej!!!
ou, toto bude este dost akcne! tesim sa na dalsi diel
no konečně tam Tom vlítne doufám…x)