autor: Lady Kay
Znovu jsem si byl tak strašně jist a znovu jsem zjistil, že Billa prakticky neznám. Ten „prcek“ mě prostě nepřestane překvapovat. Takže přece jen znamení, můj strach byl možná opodstatněný. Posadím se na židli a ještě jednou si přečtu SMSku. Jaké to překvapení! Ani slovo se nezměnilo, text je pořád stejný. Bez váhání vytočím číslo odesílatele a čekám, dokud se mi neohlásí známý hlas.
„Tomi, stalo se něco?“
„Ne, jsem v pohodě… Ale ta SMSka… On ti fakt psal?“ ujišťuji se, že to není žádný nejapný žert, ale že se Bill skutečně odhodlal a napsal. Nemůžu tomu uvěřit, nezná ji a klidně ji pozve domů. Wee mě ale usvědčí, že to nebyl vtip a že se skutečně zítra s Billem uvidí. Na jednu stranu jsem rád, že můj bratr nezanevřel na celý svět a má snahu komunikovat s lidmi, ale na druhou stranu… Nějakým záhadným způsobem se mě to dotklo, něco mi na tom vadí.
„To jsem rád,“ pronesu. Sám nevím, jestli mluvím pravdu nebo lžu. Moje pocity jsou dost smíšené. V jednu chvíli bych ji nejraději začal děkovat za snahu pomoci Billovi i mně, ovšem ve chvíli druhé mám chuť zakázat jí, aby tam šla.
„Tomi, omlouvám se, ale nemám čas. Docela spěchám. Zítra ti dám vědět, jak to dopadlo, ano?“
Co mám dělat… Zdržovat ji nebudu, zřejmě má nějaké plány a nemá v hlavě jen náš problém. Poprosím ji tedy, aby mi hned zavolala, jakmile to jejich „rendez-vous“ skončí, a o všem mě informovala. Hned na to se s ní rozloučím a zavěsím. Dlouhé minuty pak sedím a civím před sebe. Moje fantazie začíná pracovat a snažím se představit si, jak by mohla Violettina návštěva u Billa vypadat. Wee bude jistě milá, usměvavá, naslouchavá, prostě taková jako vždycky, což by na mé dvojče mohlo jistě zapůsobit a přimět jej, aby se jí více otevřel. Odpoledne stráví celé v Billově pokoji a budou se bavit o těch svých patlalech. Super náplň dne… Sice jsem rád, že mám takhle čas vzpamatovat se ze šoku, který jsem před nedávnem utrpěl, všechno si srovnat v hlavě a můžu se věnovat jen sám sobě, aniž bych se musel bát, že Bill vyvede nějakou hloupost, ale budu-li k sobě zcela upřímný, v hloubi duše jí závidím…
..::Bill::..
„Sakra!“ zakleji a znovu se snažím hřebenem nějak zkrotit svoje vlasy. Vypadám, jak kdybych prolítl roštím, trčí mi na všechny světové strany a ne a ne lehnout. Nakonec vzdám všechny pokusy vykouzlit na mojí hlavě nějaký účes. Načešu si je dozadu a gumičkou je stáhnu do culíku. Stejně na tom nesejde, nechystám se na rande, ale čekám pouze na „kamarádku“. Přemýšlím, jestli se mám líčit a nebo ne, nakonec sáhnu jen po řasence a několikrát si s ní přejedu řasy. Tak hotovo!
Oblečený do černého trička s dlouhým rukávem a tmavých džínů se na vozíku přesunu k oknu. Zrovna včas, domem se totiž rozezní zvuk zvonku. Mrknu na hodiny, které ukazují něco málo před čtvrtou hodinou, a moje srdce začne tlouct jako na poplach. Jsem malinko nervózní, ale zároveň se těším jako dítě. Než jsem včera usnul, představoval jsem si, jak dnešek bude probíhat, o čem se s Wee budu bavit, co bychom mohli dělat. Nic jsem nevymyslel, nejlepší bude, když se tomu nechá volný průběh.
Zespodu ke mně doléhají dva hlasy, první je mamčin a v druhém, přestože jsem jej slyšel jen jednou a ne moc dlouho, rozpoznám onu dívčinu z galerie. Po chvilce zaslechnu kroky na schodišti, které se pomalinku blíží k mému pokoji. Ty dvě se mezi sebou o něčem baví, moc dobře jim nerozumím, a ani mě to moc nezajímá. Stejně se jedná jen o nějaké zdvořilostní fráze. Když už je slyším u dveří, popojedu blíže k oknu a pozoruji, jak se klika pohne dolů.
„Zlato, máš tu návštěvu,“ oznámí mi mamka na prahu a malinko poodstoupí, aby můj host mohl vejít dovnitř.
„Ahoj Bille,“ pozdraví mě vesele Wee a vykročí ke mně. Po celou dobu z ní nespouštím oči. Její dlouhé vlasy se jí při chůzi vlní kolem obličeje, mírně se pohupuje v bocích, nenatřásá se však jak ty fifleny, a s úsměvem na rtech je mi stále blíž a blíž. Kromě kabelky v ruce svírá ještě něco. Co to ale je, nevím, nemůžu si to pořádně prohlédnout. Jako víla… Přesně tohle přirovnání mě ve spojitosti s ní napadne.
„Ahoj,“ věnuji jí úsměv, když si ke mně dřepne a pohladí mě po ruce. „Dáš si něco?“ zeptám se jí, dokud je mamka tady. Sám bych ji asi pohostit moc nemohl. Když mi poděkuje a odpoví, že když tak jen něco k pití, mrknu na mamku. Ta odběhne, po chvilce se vrátí se skleničkami v ruce, jež odloží na stolek a nechá nás o samotě.
Moje počáteční nervozita postupně opadává, asi je to i tím, že Wee okamžitě začala konverzovat. Od typických otázek stylu jak jsem se měl, co jsem dělal, se konečně dostala k tomu, co už od mého příchodu plně zaměstnává moji mysl a k čemu, přestože se snažím tomu zabránit, mi neustále sklouzává pohled.
„Něco jsem ti přinesla,“ položí mi ten záhadný předmět do klína. „Mohlo by tě to zajímat.“ Konečně vidím, co to je. Knížka… Braquovy Zápisky a rozhovory… O tom, že existuje, jsem se dozvěděl v době, kdy se přestala tisknout, a dnes je umění ji někde sehnat. Kdybych byl zdravý, oběhnul bych všechna knihkupectví a antikvariáty ve městě, ale takhle… Nemůžu mamku honit, aby mi sháněla z jejího pohledu obyčejnou knížku, i když si myslím, že by to pro mě udělala.
„To nejde,“ podávám ji knihu zpátky. Ač bych ji nejraději přitisknul k sobě a už nikdy nedal z ruky. V mých očích je ta knížka vzácnost, ale nemůžu si ji jen tak vzít a Wee o ni připravit. Ani nemám, co bych jí dal na oplátku. A k tomu mi ještě vrtá hlavou, kde ji sehnala…
„Dostala jsem ji od Mathiase,“ zodpoví moji nevyslovenou otázku, „sehnal ji náhodou od jednoho známého. To víš, pro něj je malíř jako malíř.“
„To znám,“ zasměji se, a hned si vybavím osobu, která je v tomto nachlup stejná jako ten její Mathias. Těžko říct, kdo to je… Asi kámoš nebo její kluk. Co já vím… Jediné, co vím, je, že se někomu podobá, alespoň co se umění týče. Kubismus, expresionismus, impresionismus… Pro Toma tohle nehraje sebemenší roli. Jak sám říká – blázen jako blázen. Za tohle jeho smýšlení o umění bych mu nejraději nafackoval, ale patří to k němu.
„Když mi ji dal, asi čekal, že z toho padnu na zadek… No, nestalo se tak. Tobě určitě udělá větší radost, nech si ji.“
„Fakt?“ zeptám se nedůvěřivě. Když mi ale přikývne se slovy, že je lepší, když ji budu mít já, než aby se na ni prášilo, vyslouží si jeden z mých širokých úsměvů.
„Ale já pro tebe…“ nasadím zase vážnější výraz.
„Ticho, nic nechci.“ Wee mě hned umlčí. „Nedávám ti to proto, abych dostala něco na oplátku. Chtěla jsem ti udělat radost. Ale pokud mi chceš opravdu něco dát, tak …“
„Tak?“
„Tak se ještě jednou usměj.“
..::Tom::..
„Hele, ta na tebe bere,“ drcne do mě můj kamarád.
„Co je?“ zavrčím podrážděně. Posledních dvacet minut jsem strávil ponořen ve svém myšlenkovém světě. Od rande Billa a Wee, jak tomu sám pro sebe říkám, a co bych zároveň před osobou sedící vedle mě nikdy nevyslovil, je-li mi život milý, uplynuly už tři týdny. Violett byla z Billa nadšená a dopodrobna mi líčila celý průběh jejich setkání. Takže jsem při její návštěvě musel poslouchat o těch pošucích a dílech, pak líčení toho, jak úžasně můj bratr kreslí, načež se mi při další návštěvě, která se konala o týden později, hned pochlubila, jaký obrázek jí Bill namaloval. Jí, cizí holce, dá s klidem obrázek a když jsem chtěl já, málem mě pohledem zabil. Nespravedlnost hýbe světem! A co mě nakrklo ještě víc, byl fakt, že se o mně Bill ani slovem nezmínil, ani jednou…
„Co je s tebou? Tváříš se, jak kdyby ti spadly hračky do kanálu,“ rozchechtá se Mathias. Ano, hezky si to rozdělili. Zatímco Wee tráví čas s mým dvojčetem, rozhodl se Mathy, že mě vytáhne ven mezi lidi. Vůbec se mi nechtělo, ale můžu si za to sám. Kdybych mu „neukradl“ přítelkyni, mohl jsem si teď sedět doma. Ale takhle se mořím už hodiny v posilovně. Za jiných okolností by mě to bavilo, ale dneska jsem rád, že se alespoň na okamžik soustředím na jednotlivé cviky. I když se spíš jen flákám a nebo asistuji Mathiasovi.
„Nic, jen jsem přemýšlel. Co jsi říkal?“ obrátím se znovu k němu.
„Že se jí asi líbíš. Co ty na ni?“
„Vtip, ne?“ kriticky si prohlížím skoro padesátiletou paničku funící na rotopedu. To nemůže myslet vážně. To už jsem na tom tak špatně? Vždyť by to mohla být moje matka nebo dokonce babička! Některým by sice člověk jejich věk nehádal, jak vypadají dobře, ale tahle to opravdu není.
„Ježiš Toma, ta ne, támhleta…“ kývne hlavou směrem k holce na běžícím pásu.
Tak to je jiná, panečku! Celkem kus! No, to slůvko celkem asi nebylo na místě, protože ona je opravdu kus. Se zájmem si ji prohlížím, s tou bych si dal říct. Obličej bez jediné chybičky, krásný úsměv, který mi několikrát vyšle mým směrem, výstavní postava. A co se mi líbí ještě víc, je, že ji s největší pravděpodobností nezískala držením nesmyslných diet, polykáním hubnoucích tablet nebo dokonce hladověním, ale hodinami ve fitku. Sláva, ony přece jen normální holky nevymřely! S vnějškem jsem nadmíru spokojen, teď ještě jaká bude uvnitř. Příležitost, abych to poznal, se mi naskytne brzy. Dívka totiž sleze z pásu a skloní se ke svým věcem. To je moje šance!
„Jdeš za ní?“ položí mi Mathias zcela zbytečnou otázku, když vstanu.
„Jo. Sleduj a uč se,“ ušklíbnu se na něj a vykročím kupředu. Myslím, že je na čase skoncovat s tím věčným užíráním se, fňukáním a měl bych začít zase žít a poohlídnout se po nějaké vhodné polovičce z řad příslušnic něžného pohlaví…
..::Bill::..
„Tak už mě nenapínej, Wee,“ zaskučím. „Kam máme namířeno?“
„Nebuď zvědavej, budeš brzo starej,“ odbude mě slovy, co jsem slýchával jako malý kluk od mamky. Uraženě si odfrknu, nemůžu za to, že jsem zvědavý tvor. Je to vrozená vada, prostě jsem se jako zvědavý narodil a stejně tak umřu. S tím nic nenadělám, a protože to všichni v mém okolí vědí, schválně mě provokují a hrají si na tajnůstkáře.
Vidím se s ní sice teprve počtvrté, ale za tu dobu jsme se docela sblížili. Už vím, že Mathias je její přítel a je to pravděpodobně stejný blázen jako Tom. Alespoň podle toho, co mi vyprávěla. Ty dva bychom mohli seznámit, rozuměli by si jistě víc než dobře. Dál o ní vím, že studuje dějiny umění, ačkoli prvně chtěla studovat něco jiného. Co to bylo, jsem z ní nedostal, prý to není nic zajímavého. Víceméně je to fuk, hlavní je to, že si skvěle rozumíme, na spoustě věcí se shodneme a v její společnosti se cítím víc než dobře.
„Tak Wee, prosím,“ žadoním znovu.
„Jak malej kluk,“ slyším její zvonivý smích za mými zády. „Zkazíš mi překvapení, jestli budeš dál vyzvídat. Navíc tam každou chvilku budeme…“
„My budeme krmit holuby do parku???“ vyděsím se, když zabočí právě tam. Nechci se jí nějak dotknout, ale tuhle činnost bych přece jen raději přenechal našim starším spoluobčanům.
„Ty jsi pako, fakt!“ rozesměje se Wee znovu a začne o něčem mluvit, ale to už ji nevnímám, blížíme se totiž ke mně známému místu. To je ta lavička… Ta, na které seděl Tom, když jsme tu spolu byli.
„Billi, posloucháš mě?“ Wee zastaví, obejde vozík a přidřepne si ke mně. „Stalo se něco?“ zeptá se znovu, když její první otázku ignoruji s pohledem upřeným do místa, kde sedělo moje dvojče.
„Nic, Wee, jen jsem si na něco vzpomněl. Co jsi říkala?“
„Na něco?“
„Na někoho,“ opravím se a posunkem rukou jí objasním, proč se mi vzpomínka na toho někoho vybavila zrovna teď. „To ta lavička…“
„Promiň,“ spočine mi její ruka na tváři a pohladí mě. Ženám člověk nemusí skoro nic říct, stačí jim jediný pohled a pochopí, oč kráčí. Tohle je něco, co my chlapi postrádáme nebo nepostrádáme, ale trvá nám déle, než něco pochopíme.
„Nemohla jsi to vědět,“ přeruším ji. Nevím, jestli o tom mluvit. Tom je jediné, o čem jsem se před ní ještě ani slůvkem nezmínil. Přestože jsem už několikrát měl jeho jméno na jazyku a bylo mnoho příležitostí o něm začít mluvit, neudělal jsem to. A prozatím bude asi lepší, když to tak zůstane. Možná se jí časem svěřím i s tímto…
„Jak je to ještě daleko?“ odvedu řeč od lavičky k Weeinu slibovanému překvápku.
„Už jen kousíček…“ usměje se a naposledy mě pohladí, než vstane a znovu uvede vozík do pohybu. Pochopila, že nechci o tom, koho mi toto místo připomíná, mluvit. Jistě je jí jasné, že mě ta vzpomínka bolí, ostatně jako každá vzpomínka na bratra. Co ale neví, je, že její blízkost tu bolest zmenšuje. Nevím, zda naše setkání bylo pouhopouhou náhodou, a nebo k němu mělo skutečně dojít. Ať tak či tak, jsem rád, že mám Wee po svém boku. Dík ní je pro mě každý den bez Toma o něco snesitelnější, za což jsem jí nesmírně vděčný.
autor: Lady Kay
betaread: Janule
Tak teď absolutně netuším, jak by to mohlo pokračovat. Začíná to být pěkně zamotané.. Ale strašně se mi to líbí!!!
jen aby se pak Bill nevztekal, až to zjistí…
Ta Wee nebo jak by s Billem mohla něco mít víc xD Aby pak Tom pořádně koukal! xD
Tak nevím,ale začínám nabývát pocit,že se nám Bill pomalu od Toma odmilovává…..Wee je tvrdá konkurence.Nesnáším holky,když se mezi ně vkliňují,ale Wee je opravdu fajn,a myslím,že má Billa ráda.Těším se na pokračování ♥
Tohle je skvělá povídka! "♥" …Začala jsem ji číst teprve před nedávnem a "konečně" jsem se prokousala až sem ;)) ..Na této povídce je něco zvláštního, určitě není jako každá druhá 🙂 Jsem zvědavá jak se bude dál vyvíjet vztah dvojčat… Že by nám Tom začal třeba žárlit?;)… Mohl by xD 🙂 …
víte co si myslim? že Billovi se Wee začne líbit a možná se i Bill bude líbit Wee…a Toman začne pěkně žárlit 😀 ale jestli na konci zjistim že Bill s Tomem nebudou spolu, tak se tak naštvu, že… 😀 … né fakt je to úžasná povídka ♥ .))