autor: Lady Kay
Konečně dorazíme na místo. Wee stojí mlčky po mém boku, zatímco moje oči se snaží najít něco, čím je toto místo zvláštní, čím se tolik odlišuje od ostatních míst v tomto rozlehlém parku. Můj pohled přechází od řeky ke květinám, zabloudí i k ptactvu v korunách stromů, které si vesele prozpěvuje a přelétává z větve na větev, až se nakonec stočí k mojí společnici. Teprve když se podívám na ni, mi dojde, proč mě sem vzala. Pohled jejích očí je upřený v dáli, na rtech se jí rozprostírá úsměv. Mohlo mě to napadnout, toto místo je její oblíbené. Přestanu okukovat svoji kamarádku a snažím se znovu prohlédnout si okolí, tentokrát však jejíma očima a mnohem pozorněji.
Všechno je svým způsobem nádherné a toto místo není výjimkou. Zlatavé slunce se koupe v proudící řece, ptáci si poletují a laškují mezi sebou ve vzduchu. Vánek, který pohladí moji tvář, s sebou přináší směsici vůní, již v sobě ukrývají květiny.
„Mám to tu ráda,“ spíše zašeptá Weein hlas. Nedivím se jí, něčím to místo učarovalo i mně. Když jsme sem dorazili, přišlo mi jako každé druhé v parku, ale jakmile jsem se rozhlédnul pozorněji, našel jsem spoustu nádherných a tolik odlišných skutečností, kterých jsem si zprvu nevšimnul, jelikož jsem se rozhlížel ve spěchu.
„Chodím sem přemýšlet,“ přidřepne si ke mně, „někdy tu sedím i hodiny.“
„Chápu, je to tu pro to jako stvořené.“ Konečně nahlas vyslovím to, nad čím už několik málo minut přemýšlím. Nevím, zda je to mnou a nebo na mě opravdu zapůsobilo tolik toto místo. Ale mám dojem, že čas zpomalil svůj krok. Přestávám vnímat svět kolem, ten za branou parku mi mizí, jako by jej pohltila mlha. Ta samá mlha, jež doteď byla usídlena v mojí mysli, z které ustupuje a odkrývá mi tak postavu, jež se do ní zahalila. Postavu osoby, která figuruje snad ve všech mých snech, v přáních i tužbách. Osobu, již jsem před několika dny zatlačil do nejzazšího kouta mé mysli a snažil se předstírat, že není tak důležitá, jak se zdálo. Omyl… Je to bojovník a nenechá se natěsnat do pozadí. Několik dní jsem si na něj takřka nevzpomněl a pokud se tak stalo, bylo to jen na několik málo vteřin. Jednalo se převážně o slabý záblesk, vyvolaný vzpomínkou na určitou etapu mého mladého života. Neprotestoval, klidně si dřímal v koutu, jenž jsem mu přidělil, a čekal na svoji příležitost. Tu dostal v momentě, kdy jsme vešli sem… v momentě, kdy můj pohled padl na tu lavičku…
„Ani nevím, jak jsem se tu poprvé ocitla…“ prolomí znovu ticho Wee. „Pamatuji si jen, že ten den byl naprosto šílený. Všechno na mě padalo, problémy se na mě valily ze všech stran. Zdálo se mi, že nic nemá cenu, že se z toho nevyhrabu. Bylo to, jako by se všechno, na co sáhnu, pokazilo. Proto jsem vypadla z bytu, šla jsem, aniž bych věděla kam. Nakonec mě nohy zanesly sem…“
Pozoruji, jak pomalinku vstane a přesune se přede mě, kde si znovu přidřepne a vezme moji dlaň a sevře ji ve své. Její druhá ruka spočine na mé noze. Je to zvláštní, tahle víla ke mně dokáže mluvit i beze slov. S nikým, vyjma jedné osoby, jsem tenhle pocit neměl. V jejích očích dokážu vyčíst, že je tu pro mě, že mě neopustí. Dotekem své dlaně mi dává najevo, že mě zachytí, pokud bych měl upadnout a i kdybych se ocitl na dně, pomůže mi z něj vstát a ukáže mi kudy dál. Úsměvem na rtech mi dává znát, že jsem pro ni NĚKÝM. Objevila se v mém životě, ve chvíli, kdy jsem se znovu ocitnul v začarovaném kruhu, ve kterém jsem se motal a nemohl jsem najít cestu z něj.
„Wee, věříš na zázraky?“ Vyslovím svoji otázku a stisknu její dlaň trochu silněji.
„Na zázraky?“ zopakuje po mně zamyšleně. „To víš, že věřím. Sice se nedějí každý den, ale v životě každého z nás se nějaký ten zázrak stane. Záleží i na tom, co považuješ za zázrak, Billi.“
„Třeba, třeba…“ Snažím se nějak zformulovat svoji myšlenku. Zformulovat ji tak, abych se vyhnul především dvěma slovům, a to „Tom“ a „bratr“. „Třeba když si myslíš, že nikdy nemůžeš být s osobou, která je pro tebe všechno, pro niž bys i zemřela. Že už ji nikdy neuvidíš…“
„Pokud to tak má být, stane se to.“ Odpoví mi víceméně tak, jak jsem očekával, ale v jejím pohledu vidím tisíce otazníků. Jako by vyčkávala, zda budu ještě pokračovat, zda svoji myšlenku ještě více rozvedu.
„Představ si, že v tvém životě je někdo, kdo je důvodem, proč dýcháš, proč ráno otvíráš oči. Těšíš se z každé vteřiny, kterou s ním můžeš strávit. Ten dotyčný je jako slunce, které září ve tvém světě, a najednou, zničehonic v tomhle tvém světě slunce zajde. Ty čekáš, zda znovu vyjde, jenže ono se tak nestane a znovu převládne temnota a chlad. A ty nevíš, co se stalo, snažíš se najít důvod, proč zmizelo, proč se ti skrylo.“ Na okamžik se odmlčím, abych se přesvědčil, že chápe, co se jí snažím sdělit. Jediným kývnutím hlavy mi dá najevo, že rozumí a přiměje mě, abych pokračoval.
„Jenže ty přemýšlíš a žádný rozumný důvod nenacházíš. Nemůžeš přijít na to, kde jsi udělala chybu. Stále dokola se sama sebe ptáš, znovu a znovu si pokládáš ty samé otázky. Proč přišel? Proč rozzářil tvůj svět a pak bez pořádného vysvětlení zmizel?“ Znovu ztichnu, tentokrát ne proto, abych se usvědčil, že mi rozumí, ale abych uklidnil svůj hlas, který se mi začíná třást. Mého odmlčení se využije Wee, která se nadechne a znovu promluví.
„Možná to tvé sluníčko mělo důvod, o kterém ti nemohlo říct, aniž by ti nějak ublížilo.“
„Ale… Ublížil mi tím, že zmizel, opustil mě, znovu…“
„Billi,“ použije znovu zdrobnělinu mého jména, „to tvoje sluníčko, budeme tak té osobě říkat, ano?“ Jen kývnu hlavou a dám jí prostor, aby mohla pokračovat. „Dobře, to sluníčko možná udělalo něco, čemu teď nerozumíš, co se ti zdá nesmyslné a podle toho, co mi tu popisuješ, tě to i ranilo. Občas to tak je… Lidé, které máš rád a pro něž žiješ, dělají věci, se kterými nesouhlasíš, které se ti nelíbí.“
„To se mi teda nelíbí,“ skočím ji do řeči. Co nelíbí! To je ještě slabý výraz, to jeho rozhodnutí nenávidím, mučí mě to.
„Rozumím ti, ale to přece neznamená, že tě nemá rád.“
„Kdyby mě měl rád, tak…“
„Já vím, vím, co se ti honí hlavou. Vím, jak tě to tady bolí.“ Přiloží dlaň zhruba do míst, kde se nachází moje srdce, o němž se už delší dobu domnívám, že bije jen proto, že musí. „Asi si myslíš, že ti chtěl ublížit.“
„A taky ublížil!“
„Z tvého pohledu ano, ale z jeho možná ne. Tedy ne tolik, jak by ti ublížit mohl, kdyby zůstal.“
„Nechápu,“ zavrtím hlavou. To bych rád věděl, co vedlo Toma k tomu, aby mi udělal to, co udělal, aby mě ranil. Věděl, jak moc pro mě znamená, a přesto se zachoval takhle.
„Nevím, jak ti to vysvětlit, abys pochopil, co tím chci říct…“
„Zkus to,“ upřu na ni svůj pohled a tisknu její dlaň. Sice neví, o co jde, ale třeba mi dá alespoň jeden rozumný důvod pro jednání mého bratra. Přece jen se jí to netýká, má na to objektivnější pohled.
„No, možná tam bylo něco, o čem ti nechtěl nebo prostě nemohl říct.“
„Může se mnou mluvit o čemkoli…“ spíše zašeptám, ale jsem si jistý, že mě Wee slyšela. Je jen kousek ode mě.
„A ty bys chtěl, aby ti ten důvod řekl třeba i za cenu toho, že ti neuvěřitelně ublíží?“
„Jak to myslíš?“ zmateně těkám očima po její tváři. Čím dál víc jsem zmatenější…
„Možná by to vysvětlení bolelo, Billi, a to sluníčko,“ všimnu si, že se jí na rtech na okamžik objeví úsměv, když vysloví to oslovení, které jsme spolu Tomovi přidělili, „to sluníčko tě nechtělo ranit, protože tě má moc rádo, a proto udělalo to, co udělalo. Podle mě tě chtělo jen chránit.“
Abych pravdu řekl, moc se mi ta její teorie nezamlouvá. Pořád nedovedu pochopit, jak by mě asi Tom chtěl svým útěkem chránit, ale čím déle o tom Wee mluví, tím víc se mi zdá, že na tom něco málo pravdy je.
„Wee, slib mi něco. Slib mi, že ty neodejdeš.“
„Billi, no tak,“ obejme mě, když spatří slzy, jež se tlačí do mých očí, „i kdybys mě odháněl, zůstanu, nehnu se od tebe. Slibuji.“
„Díky,“ opřu si hlavu o její rameno a nechávám se konejšit. Z pohledu mnohých je objetí něčím zcela obyčejným, ale já jsem z těch, co si myslí, že jediné objetí dokáže více než tisíce slov. Nikdy pro mě neznamenala tolik slova jako gesta. Obyčejné objetí, pohlazení má pro mě větší cenu než různá vyznání vyjádřená slovy.
„Vrátí se,“ propustí mě ze svého objetí, „tvoje sluníčko se k tobě vrátí. Věř mi.“
„Jak to můžeš vědět?“ upřu na ni svůj uslzený pohled. Sám si tím nejsem moc jistý. Někdy mám dny, kdy jsem přesvědčený, že se Tom brzy zjeví na prahu mého pokoje, ale z toho mě najednou přepadne pocit, že už jej neuvidím nikdy.
„Prostě to vím. Ženská intuice,“ setře mi slzu, která pomalinku stéká po mojí tváři. „Víš, co by mi udělalo neuvěřitelnou radost?“ Jen zakroutím hlavou. „Kdyby mi tohle moje střapaté sluníčko věnovalo jeden ze svých úsměvů.“
..::Tom::..
„Tomane!!! Ježiši!!!“
„Tak už si vyber,“ zazubím se na Violett a pustím ji dovnitř. Čekal jsem podobnou reakci, ale že se bude tvářit až takhle vyděšeně, mě ani ve snu nenapadlo.
„Cos to provedl, ty trdlo?“ vztáhne ruku a přejede s ní po mé nové ozdobě.
„To vypadám tak strašně?“ Neubráním se smíchu, obzvlášť tehdy, když se podívám na svoji kamarádku. Její výraz je dost podobný tomu mému, když jsem tohle viděl. Málem jsem se rozbrečel, ale jak jsem si tak sám sebe prohlížel, začínalo se mi to líbit čím dál víc. A teď jsem nadmíru spokojený, změna je život, ne?
„To ne,“ zakroutí hlavou Wee, která mezitím dosedla na židli, „ale je to šílený nezvyk. Hele, víš o tom, že máš zvláštní uši?“
„Nech moje uši na pokoji! Jsou úplně normální.“ zašklebím se na ni hned, co zopakuje to, co pronesl jak Andy tak Mathy na moji adresu. Nevím, co mají na mých uších, vždyť vypadají jako uši každého druhého. „Raději povídej.“ Pobídnu ji, aby mi poreferovala, jak pokračuje mise „Bill“. Delší dobu nemám žádné pořádné zprávy. Jednou neměla čas Violett, ale převážně jsem to byl já. Posledních pár dní jsem trávil s Andym, ale převážně s Jess, mým objevem z fitka. Sice to není slečna, se kterou hodlám zestárnout, ale v tuhle chvíli jsem spokojený, tak proč se trápit myšlenkami na to, co bude dál. Raději si budu užívat toho, co mám teď. Jsem nadmíru spokojený a dá se říct, že i šťastný.
„Nenech se prosit,“ vrátím se v myšlenkách od Jess zpět k dvojčeti a usadím se naproti Wee. „Co provádí můj bráška? Jak se má?“
„V pohodě,“ odpoví mi stroze. Dneska je nějak skoupá na slovo, dost neobvyklý jev u její osoby. Když mi dříve popisovala průběh jejího a Billova setkání, musel jsem jí skákat do řeči, abych se vůbec dostal ke slovu, dnes je to úplně jinak.
„Wee, nepřišel na to, že ne? Jako že jsi moje kámoška a že jsme na něj ušili boudu?“
„Co?“ otočí se na mě. Jak to tak vypadá, tak mě absolutně neposlouchá. Další, co mi k ní vůbec nesedí. Něco tady nehraje…
„Hele, docela mě děsíš. Nestalo se mu nic, že ne?“
„Komu zase?“ podívá se na mě stylem, kterým mi hrozně připomene mého brášku. Už chytá jeho manýry, asi bych jim měl ty jejich randíčka zatrhnout nebo od sebe vzájemně pochytí to, co ještě nestačili.
„Radši mi pověz něco o té své krasotince. Mathy mi něco naznačil…“ na Weeině tváři se znovu objeví úsměv a spiklenecky na mě mrkne. To mi mohlo být jasný, že jí to vykecá. Mathias co neví, nepoví. A pak že jsou baby drbny, můj kámoš jim silně konkuruje. Podle mě jí nic nenaznačil, ale hezky za tepla ji všechno vyklopil a vylíčil do nejmenšího detailu.
„Jo, Jess… Nestěžuji si,“ usměji se. „Je skvělá, měla bys ji poznat. Krásná, chytrá, milá. Báječně si spolu rozumíme, v její blízkosti je mi moc hezky… Dík ní jsem znovu začal žít, Wee… Tohle je ona.“ V mobilu rychle vyhledám fotku Jess a strčím ho Wee do ruky.
„To jsem ráda,“ pohladí mě po ruce. Nevím, čím to je, ale mám pocit, jako by ráda nebyla nebo jako by mi nevěřila. Jako by stále čekala na nějaké „ale“. Všiml jsem si toho, už když jsem o Jess začal mluvit. Ale žádného „ale“ se nedočká, protože žádné není.
„Moment… Není čtvrtek?“ bleskne mi myslí.
„Je a co má být?“
„Ve čtvrtek chodíš za Billem, ne?“ Vzpomenu si najednou, že pravidelně navštěvuje mého bratra jednou v týdnu, a to ve čtvrtek. Tak co dělá tady u mě? Obzvlášť v tuhle dobu, kdy má sedět s Billem v pokoji a o něčem diskutovat. Něco tu smrdí, dost smrdí a pomalu se mi to přestává líbit.
„No, to sice chodím, ale Billi má dneska jiný program…“ Oznámí mi s úsměvem na rtech, že má můj bráška jinou zábavu. V tu ránu zapomenu na Jessicu a moji mysl plně zaměstnává to, co by Bill mohl právě provádět.
„Jak má… Proč má jinej program?“
„Prostě proto. Nech to být, Tome.“
„Co dělá?“ vypálím další otázku a probodnu Wee pohledem. Dám krk na to, že na jeho jiném programu má i ona svou zásluhu.
„Nevím.“
„Ale víš. Chci, abys mu zavolala,“ štěknu po ní. Sice je to moje kamarádka, neměl bych s ní takhle mluvit, obzvlášť po tom všem, co pro mě, pro nás udělala, ale vzpomínka, která se zčistajasna vynořila v mojí mysli, mi nahání hrůzu. To ‚nech to být‘ jsem už totiž jednou slyšel…
„Nebudu mu volat, Tome. Nevidím jediný důvod, proč bych to… Co to děláš?“ zeptá se vyděšeně, když vstanu a sáhnu po mobilu.
..::Violett::..
„Tome, ne, nevolej mu, prosím.“ Během chvilky mi dojde, co má to trdlo v úmyslu. Vstanu od stolu, dojdu k němu a urychleně mu seberu mobil z ruky ve chvíli, kdy už se chystá vytočit Billovo číslo. „Bill… Billovi nebylo dobře, víš? Už minulý týden si stěžoval, že ho pobolívá hlava, a tak divně chraptěl. Tak jsem si řekla, že ho nebudu otravovat a nechám ho v klidu. Zajdu za ním, až mu bude líp.“
„Určitě?“ zeptá se mě Tom a nedůvěřivě si mě změří pohledem. „Proč jsi mi to neřekla rovnou?“
„Nooo,“ všechny moje mozkové závity začínají pracovat. Tak neradu lžu a Tomovi už vůbec lhát nechci, ale pravdu mu neřeknu. „Protože vím, jak vždycky jančíš a z obyčejné chřipky bys udělal černý kašel.“
„No dovol.“ Uraženě si odfrkne, ale nemá proč. Vždycky dělal a dělá z komára velblouda, a když se to týká Billa, platí to dvojnásob. Jakmile zjistil, že je s ním něco v nepořádku, zmocnil se ho přímo panický strach. Vlastně ho chápu. Po tom, co se Billovi stalo, stačí jen, aby se někdo zmínil, že jeho malého brášku někde píchlo a Tom začne hysterčit. Nebyla bych na tom asi jinak… Teď rychle vymyslet něco, čím bych ho uklidnila.
„Bill je v pořádku, přísahám. Nemusíš mít o něj strach, dám ti na něj pozor. Ty se můžeš klidně věnovat té svojí princezně, a až si budeš jistý, že se chceš s Billem vidět, řekneš mi to, abych ho na to mohla nějak připravit… Sice ještě nevím jak, ale to se domyslí. Dobře?“
„Dobře, ale Wee, určitě na něj dávej pozor. On je nevypočitatelný, nikdy nevíš, co se mu zrodí v hlavě.“
„Má být po kom, že?“ popíchnu ho. Za tu dobu, co Billa znám, jsem si všimla, že ti dva se sobě náramně podobají a nejen po fyzické stránce. Bill má sice jemnější rysy než jeho starší bratr, ale když jsem tenkrát vešla do jeho pokoje a on na mě čekal nenalíčený s vlasy staženými do culíku, viděla jsem Toma. Na okamžik jsem tou podobou přišla o řeč. Bill je sice kreativnější, citlivější a přemýšlivější než Tom, ale blázni jsou to oba stejní. A u nich platí to známé co slovo, to perla. Když jsem Kaulitze mladšího poznala, ani ve snu by mě nenapadlo, že má s tím starším tolik společného. Bylo to i tím, jak mi ho Tom popisoval. Měla jsem ho zafixovaného jako citlivou a křehkou bytost. To sice je, ale i on dokáže vystrčit růžky. Ďáblík můj střapatej…
„Tím chceš říct co?“ upře na mě Tom svoje kukadla.
„Ale nic, sluníčko,“ strčím do něj a s úsměvem na rtech se vracím ke stolu. Pro jistotu si s sebou nesu i jeho mobil, kdyby náhodou… V mysli si znovu vybavím Billovu tvář, když o Tomovi mluvil. Ty jeho oči, odráželo se v nich tolik lásky, a zároveň smutku. Bylo mi ho líto, ale snažila jsem se na sobě nedat nic znát. Lítost je to poslední, co ode mě Bill chce. Jenže jak ho nelitovat? Miluje toho, koho nesmí, protože lidská společnost káže něco jiného. Přišla jsem tam pro to, abych ho jeho lásky „zbavila“, ale teď si nejsem jistá, zda to dokážu a zda vůbec chci… Za jiných okolností by mě těšilo, že si Tom někoho našel. Za jiných okolností ano a kdybych neznala Billa. Teď si připadám jako uvězněná mezi nimi dvěma, oba bych chtěla vidět šťastné, jenže jak to udělat, nevím. Možná mi pomůže ten Billův dnešní program nebo lépe řečeno ta osoba…
autor: Lady Kay
betaread: Janule
Zase to utnout v tom nejnapínavějším!!!!! Mohla bych to číst pořád dál a dál…..
hm, copak ten Bill dělá? sem zvědavá, jak se to nakonec všechno vyvrbí…
Miluju tuhle povídku ♥ Jsem zvědavá,s kým Bill tráví den.Wee se mi zamlouvá čím dál víc,je vidět,že má Billa ráda(a možná i více,než ráda),a že jí na něm opravdu záleží….ani bych se nezlobila,kdyby skončili nakonec spolu,když Tom je tak nemožný…
achjo, z tohohle umřu !!! xDD jasnýý..utnout v nejnapínavějšim..fakt super 😀 ..sem zvědavá jak to bude pokračovat..
Co? Co dělá Bill? Mě napadlo že by se mohl učit chodit, ale to nevím xD Samozdřejmně jsem napjatá!
No to ani nechcem vedieť, aký program…aby nešel za tu Jess…alebo ešte niečo horšie!
som zvedavá ako sa Wee rozhodne, či pomôže Billovi alebo Tomovi, lebo aj na to príde!
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA!!!!!!!!!!! -.-" Proč to vždycky utneš v tom nejnapínavějšim??? už sem si vytrhala vlasy z půlky hlavy mezi čekánim na další díl T.T jinak další povídka, další skvost!
no s kým je to ten Billouš?