autor: Mishka
Vysoký, štíhlý chlapec kráčel prázdnou bílou chodbou. Už zase. Při myšlence na to, kolikrát sem už takhle musel jít a zase ho vidět v tomhle stavu, bolestně přivřel víčka, zpod kterých mu vytekla zbloudilá slza. Rychle ji setřel a pokračoval dál, až k pokoji, na jehož dveřích bylo napsáno „483“. Jemně vzal za kliku a dveře pomaličku otevřel. Pohledem okamžitě sklouzl na tělo černovlasého chlapce, ležícího na jediné posteli, která zde byla. Oči měl zavřené, avšak příchozí poznal, že nespí. Na jeho pobledlé tváři se usazoval vyčerpaný úsměv.
„Ahoj…“ šeptl a otevřel oči.
„Ahoj, Bille,“ opověděl mu a sedl si na židli vedle postele. Zadíval se do jeho očí. Do těch čokoládově hnědých očí, jež mu byly tak podobné. Do očí svého bratra. Svého dvojčete. „Jak pak se máš?“ zeptal se tiše a pokusil se pousmát. Ten úsměv ale působil tak zoufalým dojmem, že radši zase rychle sklopil oči dolů.
„Je mi líp,“ odpověděl černovlásek a zadíval se na svého smutného bratra sedícího vedle něj. Tolik ho miloval.
Pro Toma byly návštěvy jeho bratra v nemocnici utrpením. Nedokázal se dívat na osobu, na níž mu tolik záleželo. Nedokázal se dívat na osobu, která umírala, a on nemohl nic dělat. Milovali se navzájem. Žili jeden pro druhého. Až do té doby, než Bill zjistil, že má rakovinu. Rakovinu v neléčitelném stádiu. Bill okamžitě odmítl veškeré pokusy o léčbu a chemoterapie. Věděl, že umře, tak proč se zbytečně ničit něčím, co už mu stejně nepomůže. Lékaři mu dávali tak půl roku života. A už je to pět měsíců od doby, co se mu jedním jediným vyšetřením zhroutil celý svět. Od té doby byl pořád doma se svou láskou a snažil se užívat si každé chvilky, kterou s ním ještě mohl trávit. Ale asi tak před dvěma měsíci se mu udělalo zle a lékaři ho už domů nepustili. Ležel tady už dva měsíce a tušil, že se pomalu blíží jeho konec. Každým dnem mu bylo stále hůř a hůř, a i když to před Tomem nedával najevo, tak neskutečně trpěl. Ty bolesti a nevolnosti už se nedaly snášet.
„Tome?“ prolomil to ticho Bill.
„Ano?“ zašeptal.
„Máš mě ještě rád?“ zeptal se Bill a do očí mu vhrkly slzy.
„Bille, jak se můžeš takhle ptát? Já tě přece pořád strašně miluju,“ řekl plačtivě a přitiskl k sobě hubené tělíčko svého brášky. Seděli tam spolu a oba tiše plakali. Oba dva věděli, že už tu Bill dlouho nebude.
„Slib mi, prosím, že na mě nezapomeneš,“ zašeptal a přitiskl se k Tomovi ještě silněji. „Nikdy, Bille. Nikdy na tebe nezapomenu. To ti přísahám,“ odpověděl. Tom u něj byl tak dlouho, dokud Bill neusnul. Když se ujistil, že jeho láska opravdu spí, zvedl se ze židle a tiše opustil pokoj. Když přišel domů, jen si zničeně lehl do postele a usnul. Z neustálého pláče byl tolik vyčerpaný, že neměl sílu se jít ani vysprchovat.
Ráno ho probudilo nesmělé šimrání slunečních paprsků na jeho tváři, které zaplňovaly celý pokoj a dodávaly mu tak klidnou a mírumilovnou atmosféru. Tom ale klidný nebyl. Cítil, že něco není v pořádku. I když byl stále ještě unavený, donutil se vstát a jet za Billem do nemocnice. Avšak další vlna neklidu přišla, když uviděl z Billova pokoje vycházet jeho ošetřujícího lékaře. Se strachem v očích k němu běžel a vyhrkl na něj: „Stalo se mu něco?“
„Pane Kaulitzi, váš bratr měl srdeční zástavu. Naštěstí se nám ho podařilo oživit. Pokud chcete, můžete za ním na chvilku jít, je při vědomí,“ řekl mu tiše lékař a posmutněle se zadíval na chlapce, po jehož lících se kutálely veliké slzy. Tom jenom krátce přikývl a plačíc se rozběhl k Billovu pokoji.
Opatrně vešel dovnitř, ale pohled na bratra mu způsobil další příval horkých slz. Bill ležel na posteli, v ruce měl napíchlou kapačku a celou místností se rozléhalo pípání přístrojů, na které byl napojen. Tom poodešel k jeho posteli a posadil se na židli. Opatrně vzal jeho studenou ruku mezi své dlaně a se slzami v očích se tiše díval na toho bledého anděla. Bill s námahou otevřel víčka a zadíval se na Toma.
„Jak ti je, Bille?“ zeptal se ho Tom.
„Tome… já umírám… cítím to…“ šeptl klidným, vyrovnaným hlasem. Byl s tím smířený.
„Ne, Bille, to neříkej. Prosím…“ řekl zoufale Tom, ale jeho prosba připomínala spíš bolestný výkřik. Nechtěl o něj přijít. Nechtěl ho ztratit.
„Tome, podívej se na mě a řekni mi, že jsi mě měl alespoň trochu rád,“ zašeptal Bill. Neměl sílu mluvit nahlas. Cítil, že to přijde. Jednou to přijít muselo a on to věděl. Proto byl šťastný, že mohl poslední minuty svého života strávit se svou láskou.
„Bille, já tě miluju. Miluju a vždycky milovat budu,“ rozvzlykal se Tom a stiskl jeho bledou dlaň ještě víc. Pípání přístroje, jenž kontroloval Billův srdeční tep, začínalo zrychlovat. „Bille, ty nesmíš umřít… prosím…“ vzlykal Tom.
„Tome, prosím… slib mi jednu věc…“ Tom přikývl. „Slib mi, že se nebudeš trápit…“
„Ne, Bille… ty neumřeš, prosím… to mi nesmíš udělat…“ Přístroj pípal stále rychleji. „Bille…“ vykřikl Tom. V tu chvíli se na obrazovce objevila vodorovná čára. Billova víčka se třepotavě zavřela a on naposledy vydechl.
„Miluju tě…“ šeptl neslyšně a pak už ho pohltila nicotná tma…
Do pokoje vtrhl lékař a několik sester. Tom byl jako v tranzu. Přestal vnímat okolní hluk, už neměl sílu ani křičet. Jen se nečinně díval na vzdalující se tělo své lásky a nechával se někým odvádět na chodbu. Tam se opřel o zeď, avšak vzápětí se zničeně svezl na podlahu. Hrdlo se mu stahovalo neustávajícím pláčem. Vzdal to. Věděl, že Bill už se mu nevrátí…
Seděl tam asi čtvrt hodiny, když z pokoje vyšel Billův lékař. Tom k němu jen zvedl zničený pohled. Ani se nepokoušel vstát. Všechno mu bylo jedno.
„Pane Kaulitzi, je mi líto, ale váš bratr to nezvládl. Bohužel se nám ho nepodařilo oživit. Je mi to líto…“ řekl smutně a poté se otočil k odchodu. Nedokázal se dívat na toho ztrápeného chlapce. Pro Toma v tu chvíli přestal existovat svět…
Vysoký, štíhlý chlapec kráčel po úzké cestě, kterou lemovaly vysoké smuteční vrby, v rukách nesouc rudou růži. Jeho pohled byl zabodnut do země, každý by však na první pohled poznal, že v těch čokoládových očích se ukrývá jen nekonečná prázdnota. Prázdnota a za ní snad ještě kousek lásky. Lásky, již cítil ke svému bratrovi.
Náhle stanul před jedním z řady náhrobních kamenů. Klekl si k němu a oddaně se zadíval na veselého chlapce na fotografii, jehož oči zářily štěstím. Do očí se mu nahrnuly slzy. Byl už to rok. Rok od doby, co jeho bratr zemřel. Rok od doby, co mu smrt vzala jeho životní lásku.
„Miluju tě, Bille…“ šeptl mezi vzlyky. „Miluju a nikdy milovat nepřestanu. To ti slibuju. Nikdy…“
autor: Mishka
betaread: Janule
To bylo tak krásně napsaný.. Teče mi slza, ani nwm proč.. Nelituju toho, že jsem tuhle jednodílku četla.. Šikovná autorka..:)
Prostě.. to jak ho viděl umírat..Nedokážu popsat všechny mé pocity.. Nejde to.. Nevim, co bych dělala já, kdyby pod mýma rukama umřel někdo, kdo by mi byl opravdu blízký.. Ještě jendou.. Dokonalost!:)
to je tak krásný … hrozně mi to připomíná můj bříběch s mojí maminkou 🙁
bože to je tak smutný…..ae zase nádherný…..ale já jsem optimista takže na takovéhle ponuřiny nejsem….ae když už to čtu tak musim říct že je to krásné….
[2]:je mi tě líto :(nesmutni:(
nnádherný…smutný…*slzy* v tomhle počasí se tyhle povídky čtou nejlíp…krása.. <3
Smutné povídky nejsou pro mě,špatně to snáším….ale pochválit musím,krásné…
je to uplne uzasny a jelikoz sem nejaka precitlivela tak se si opet pobrecela ,tadyty povidky sou tak krasny ale hrozne smutny
Krásna poviedka… Ja by som takéto smutné veci vôbec nemala čítať, lebo si pripadám ako hysterka. Vedela som, že budem smutná a po prvých pár riadkoch som začala plakať. Je krásna, taká krásne smutná, akú som už dlho nepočula..
To je taksmutné. Je mi Toma strašně líto 🙁
Nádhera, naprostá nádhera. Je to tak krásně napsané. Při posledních řádcích mi už tekly slzy a skoro jsem neviděla na obrazovku. Nevím co to teď se mnou je, ale v poslední době se rozbrečím u každé smutné povídky. Smutné povídky se mi taky nejvíce líbí a musím říct, že tahle taky patří mezi ty, které jsou opravdu skvělé.
Ježiš Leute DANKE…to sem vážně nečekala, že by to mohlo mít takový úspěch…moc mě vaše komentíky potěšili…DANKE, DANKE, DANKE, DANKE a ještě jednou DANKE….=O*
krásny =´(
krásne napsaný, všechno popsany fakt…=´(
nemalej knedlík jsem mela v krku…pravdu krásne
hystericky sem se rozbrečela… krásně napsaný 🙂
to bylo krásný… takový smutný, dojemný a přitom krásný…
To muselo být psáno ve velkém smutku….ta beznaděj té reality, která jde vyčíst z každého řádku…:( to je i na mě moc, už už mi kape slza… Doufala jsem, že se třeba NĚCO stane… zázrak nebo něco…nebo že Tom odejde za ním…. Je to nádherně napsané…
[14]:chtěla bych ti říct, že tahle povídka opravdu vznikla ve chvíli, kdy jsem byla úplně na dně a podle toho taky dopadla…prostě jsem se z toho všeho potřebovala vypsat…proto je z toho asi cítit taková bezmoc…jinak ještě jednou všem moc děkuju za nádherné kontíky…
to je tak nádherně smutnýýýý