Otravná ozdravovna? Ne, něco víc! 20.

autor: Kiki

„Bille, děje se něco?“ ptala se starostlivě jeho máma, když sešel schody do kuchyně a posadil se naproti ní u stolu.  
„Ne… vše je v pohodě…“ začal si znuděně, nebo spíš smutně míchat kávu.  
„Poznám to na tobě. Tak co se stalo?“ nedala se.  
„Tom…“ povzdechl si Bill a jedna z dalších slz skápla na stůl. 
„Bille, víš, že sem může kdykoliv přijet a na jak dlouho chce… dokonce i navždy.“  
„Třeba ho táta nepustí…“ 
„Ale já myslím, že jo.“ Pousmála se na něj. 
„Půjdu si lehnout.“ Vstal od stolu a vydal se do pokoje. Tam si lehl do postele a koukal do stropu.

„Bille! Máš návštěvu!“ zakřičel na něj Sim od vchodových dveří.  
Bill okamžitě zpozorněl. Že by? Okamžitě všeho nechal a rozeběhl se dolů.  

„Gustave!“ Vběhl mu do náruče. Sice čekal někoho jiného, ale to je jedno.  
„Čau.“ Začal se smát Gustav a sevřel ho. „Jak ses ten týden beze mě měl?“  
„Děsný… bez vás všech.“ Odstoupil od něj.  
„Skvěle. Tak se obleč a jdem ven.“ Popohnal ho. 
„Moment. Kde jsi vzal mou adresu?“ zasekl se. 
„Tom. A mám taky jeho. Na.“ Podal mu lísteček. „Mám ti to dát.“  
Bill si vzal lísteček a usmál se. „Díky moc.“  
„Za málo. Tak šup, šup.“  
„Ok, ale pojď dál.“ Poodešel, aby mohl projít. „Ale musím vzít i-“ Nedopověděl větu, protože se domem začal rozléhat dětský pláč. Opět. 
„Jasný.“ Zasmál se Gustav a vešel. 

Bill položil lísteček v kuchyni na stůl a šel si do obýváku pro ty dva maličké. Vytáhl je z postýlek a odnesl si je k sobě do pokoje. S Gustavem za sebou. Opatrně je oblíkl, sám se převlíkl, na sobě měl Tomovo triko a volnější kalhoty, a mohlo se jít. Dole je položil do kočárku, řeklo se mámě, že jde ven a šlo se.

„Bille, co takhle si udělat výlet, hm?“ začal opatrně Gustav.  
„Kam?“ 
„Co takhle… Berlín?“ 
„Berlín?“ zastavil se Bill s kočárkem.  
„No… jo.“ 
„To jako vážně?“ rozzářila se mu očka. 
„To jako vážně.“ Zopakoval. 
„Tak na co čekáme?“  

„Tome! Máš návštěvu!“ zakřičel jeho táta na celý dům. 
„Nikam nejdu!“ zakřičel nazpět Tom. 
„Tak jdi za ním.“ Poodešel ode dveří, aby mohl projít. 
„Díky moc.“ Poděkoval a vydal se tam, kde tušil Tomův pokoj.

„Tome…“ usmál se na svého kamaráda, který seděl na posteli.  
„Georgu!“ vyhrkl, okamžitě se k němu rozešel a objal ho. Přátelsky.  
„Co ty tu?“ optal se Tom, když od něj poodstoupil. 
„Přišel jsem po týdnu navštívit kamaráda. Jdeme ven, dělej.“  
„Nikam nejdu…“  
„Prosím… potřebuju s tebou o něčem mluvit…“ 
„To můžeme i tady.“ 
„Tome, já se tě ptát nebudu.“ Otevřel skříň a hodil po něm věci. „Dělej.“  
„Tak fajn.“ Vzdal se a začal se převlíkat.

„Proč jsme na nádraží?“ optal se Tom Georga. 
„Sleduj.“ Usmál se Georg a vešli do podchodu. „Tak přidej.“  
„Však jdu.“  
„Ale bejt tebou, si pohnu.“  
„Ok, Ok.“ Zrychlil.

„Kam půjdeme, Gusťo?“ optal se Bill, když vcházeli do podchodu a on mu pomáhal s kočárkem.  
„Uvidíš.“ Položili kočárek na zem a Bill se hned sehnul k Sebovi, protože začal kolem sebe kopat a odhrnovat peřinku.

Tom se zastavil v půlce kroku. Nemohl tomu uvěřit. Opravdu je to on?

„Bille!“ vykřikl a rozeběhl se k němu.  
Bill zvedl pohled od peřinky. Když spatřil jeho, nebyl schopný se hýbat.  
„Tak mazej.“ Drknul do něj Gustav a Bill se rozběhl taky. Naproti Tomovi. Po chvíli skončil v jeho objetí.  

„Bille…“ šeptal Tom. „Chyběl jsi mi.“ Políbil ho do vlasů. 
„Ty mně taky.“

„Tak my vás tu necháme.“  Přešel k nim Gustav a postavil vedle Billa kočárek. 
„Moment. Já je chci taky vidět.“ Nahnul se Georg nad kočárek. „Jsou celý po tobě, Billdo.“ Rozcuchal mu vlasy.  
„To teda nevím, ale… to vy dva jste… to vy dva jste tohle zorganizovali?“  
„Jo, a teďka už půjdem. Jo a Bille, v šest tady.“ Upozornil ho Gustav a už i s Georgem odešli.  

Jakmile zalezli za roh, Bill s Tomem už byli zase na sobě.

„Bille, já řekl tátovi o tobě… o nás. Nevadí ti to?“ začal opatrně. 
„Jo, ale prominu ti to, když mě políbíš.“ Samozřejmě mu to nevadilo, je to jeho táta, ale chtěl další pusu.

Tom ho ihned políbil. „Půjdeme k nám, jo?“  
„S nima?“ ukázal na kočárek.  
„No jasně, že jo. Doma je jen táta.“  
„No… tak jo.“ Svolil nakonec.  
„Můžu?“ směřoval pohledem na kočárek.  
„Jasně, ale musíme ho dostat nahoru.“  

Tom zazvonil na zvonek jejich domu. Nechtělo se mu vytahovat klíče. Otevřel, jak nečekané, táta. Jakmile si všiml Billa, okamžitě jej objal. „Bille!“  
Ten nevěděl, co dělat. Přeci jen, Tom říkal, že mu to řekl. „T-Tati?“ vyzkoušel to. 
Jorgen ho stiskl ještě víc. Tohle slyšel od svého mladšího syna poprvé. Odtáhnul si jej od sebe, aby si ho mohl pořádně prohlídnout.

„Ty jsi ale vyrostl. Tak pojďte dál, ať nestojíme tady.“ Otevřel dveře úplně. „A kdo je tohle?“ jeho pohled upoutal kočárek, který Tom tlačil před sebou. 
„To jsou… Tví vnuci, tati.“ Ujal se slova Tom a podíval se na Billa. Ten mu jeho pohled opětoval.  
„Cože? Já jsem děda?“ zajásal. Vždycky chtěl vnoučata, i když teďka je na to brzo, ale to nevadí.  
„Jo, dvojnásobný.“ Odkryl Bill peřinku, aby odhalil, že tam leží dvojčata.  
„Páni, dvojčata, že? Jak se jmenují?“ 
„Christian a Sebastian.“ Odpověděl jednoduše Bill, Seba podal Tomovi a on si vzal do náruče Chrise.  
„Hezká jména, kdo je vybíral?“ 
„Jejich máma.“ 
„A kde je?“ 
„Byl to úlet… a je to komplikované… prostě je mám já. Nevím, kde je.“ 
„Oh, úlet. Můžu?“ natahoval se po Chrisovi. 
„Jasně, tati.“ Usmál se na něj, podal mu toho drobečka, co držel v náruči…. Po týdnu byl zase šťastný… Ale… na jak dlouho?