autor: Lady Kay
„Tom…“ vydechnu, když se rozletí dveře a do pokoje nakráčí můj starší bratr. Tak přece se mi to nezdálo. Tom probodne pohledem Fabiho a já čekám, kdy mu skočí po krku. Hned jsem ale vyveden z omylu. Projde kolem mého kamaráda bez povšimnutí a hned si sedne na postel, na niž mi Fabi pomohl, zatímco byla Wee dole. Pomalu vezme moje ruce do svých dlaní a věnuje mi jeden ze svých rošťáckých úsměvů.
„Jak je, Billy?“ vyzvídá a upírá na mě svoje mandlové oči. Chvíli mlčím a jen se utápím v jeho pohledu. Miluji ty jiskřičky, co mu poskakují v očích, jeho drzý úsměv… Grázl jeden, on snad ještě víc zkrásněl! A tu bílou si na sebe vzal jistě schválně. Moc dobře totiž ví, že… Dík Fabiho zakašlání se ale proberu.
„Jo, jde to. Co ty?“ zeptám se ze zdvořilosti a vyprostím se z jeho sevření.
„Přežívám.“ Tom si zuje boty a po čtyřech doleze na volné místo vedle mě, kde se spokojeně uvelebí. „Stýská se mi…“ pošeptá mi do ucha a mně naskočí husí kůže. Celá tahle scénka je mi nepříjemná z důvodu, že nás sledují Fabi a Wee. Tom si ještě na okamžik opře hlavu o moje rameno a znovu sáhne po mé dlani.
Fabian se mezitím usadí zpět na svoje místo a Wee zrovna tak. V pokoji panuje ticho, které ale po chvilce přeruší Tom svou otázkou na moji kamarádku: „Odkud se znáš s Billem?“ Wee na něj zamrká, pak se podívá na mě. Vypadá, jako by nebyla schopna odpovědět. Že by na ni přece jen zapůsobilo kouzlo osobnosti mého dvojčete? Proto se tedy ujmu slova a Tomovi odříkám to, jak jsme se poprvé setkali.
„Super. A on?“ kývne směrem k Fabianovi. Ten naštěstí nevypadá, že by ho můj bratr nějak ohromil. Stroze mu odpoví, že je kámoš Wee, a že se známe přes ni. Tomův výslech se mi moc nezamlouvá, proto tedy skočím Fabimu do řeči a doplním, že si skvěle rozumíme a že mám pocit, jako by mě znal už léta.
„Ale líp než já tě nezná.“ Pronese Tom. „Nikdo Billa nezná tak jako já. To je to pouto mezi dvojčaty.“ Ušklíbne se na moje přátele.
„Tome…“ strčím do něj. Co tím sleduje, proboha?! Náš vztah stál vždycky za starou belu. Přece nebude Wee a Fabimu tvrdit pravý opak a nemá v úmyslu je přesvědčovat, jak báječně jsme spolu vždycky vycházeli.
„Jsme jako jedna duše ve dvou tělech.“ To bych rád věděl, jestli to Tom někde četl a nebo to má z vlastní hlavy… „On je já a já jsem on. Jeden bez druhého nemůže existovat, bez Billa si připadám tak… tak neúplný a věřím, že i on beze mě. Billy?“
Všechny tři páry očí se ke mně stočí a já bych dal cokoli za to, abych mohl být neviditelný. Všichni čekají, že něco řeknu. Tom očekává, že mu dám zapravdu. Fabi jako by mi očima říkal, že si mám vybrat, kdo zůstane a kdo odejde. Weein pohled nedokážu rozluštit tak snadno. Zdá se mi, jako by její oči říkaly ‚Promiň‘ a nebo ‚Odpusť‘. Ale nechápu, co jí mám prominout. Nemůže za to, že se můj bratr chová takhle.
„Co vyrazit ven? Jen ty a já,“ „zachrání“ mě Tom a neujde mi, jak záměrně zdůrazní slovíčko ‚jen‘.
„Promiň, ale na dnešek už mám program,“ konečně začínám přicházet k sobě a postupně se vzpamatovávám ze šoku, že je tu. I když stačí jen, aby se na mě podíval a slíbil bych mu všechno na světě. Proto se záměrně snažím vyhýbat jakémukoli očnímu kontaktu mezi námi.
„Tak zůstaneme tady,“ plácne se do stehen a přisune se víc ke mně.
„Tome, ale já tu mám návštěvu.“ Kývnu směrem k Wee a Fabimu.
„Myslím, že jim vadit nebudu. Nemám pravdu, Wee?“ nakloní hlavu a zadívá se na ni. Nemůžu si pomoct. Zprvu jsem měl dojem, že je Wee Tomem okouzlena, ale zřejmě jsem se spletl. Kdyby to nebyla jasná pitomost, řekl bych, že se ti dva už setkali a že to setkání nebylo moc hezké. Tón, jakým vyslovil ‚Wee‘ byl hodně zvláštní… Výsměšný? Pohrdavý? Tom je probodnut zelenýma očima mojí kamarádky.
„Jistěže ne, Tome.“ V tu ránu se můj zrak upře na bratra, aby mi neunikla jeho reakce. I Wee totiž použila ten samý tón. Bratr se jen ušklíbne a nemůžu se zbavit dojmu, že se jí vysmívá. Proč je na ni ale takový? Vždyť ji nezná!
***
Čas se mi neuvěřitelně vlekl… Celý jsem jej strávil mlčením a přemýšlením. Tom se bavil pouze s Fabim. No, bavil, oni se spíš předháněli, kdo je lepší. Wee rovněž mlčela. Jak mi ale neuniklo, čas od času její pohled zabloudil bratrovým směrem. Snažil jsem se, opravdu jsem se snažil, ale nebylo v něm ani stopy po nějakém obdivu. Spíš bych řekl, že je mým bratrem znechucena nebo… zklamaná? Ale taky dobře… Aspoň se od něj bude držet a mám částečnou jistotu, že u ní Tom nemá šanci. Co se tu dnes odehrávalo, byla fraška století. Tom v roli milujícího a obětavého bratra, Fabi padouch a já chudák, proti kterému se spiknul celý svět. Jen Wee nebyla přidělena žádná role, byla jen tichým pozorovatelem.
„Doprovodím je,“ nabídne se Tom a vyskočí z postele. Komedie konečně skončila. Ten ať se ale těší! Tohle si spolu vyřídíme. Jak jsem si tak přemýšlel, opět mě popadl vztek na jeho osobu. Hněv se střídal s euforickou radostí z toho, že přišel a že je u mě tak blízko, vzájemně se přebíjeli a hněv nakonec zvítězil. Doufám, že mi vydrží do chvíle, kdy se Tom vrátí. Nesmím vyměknout, musím mu ukázat, že nemá právo zasahovat mi do života a jednat tímhle způsobem s mými přáteli. Tohle prostě dělat nebude…
..::Tom::..
Pomalu scházíme po schodech dolů, těsně přede mnou kráčí Violett, Fabian už je zřejmě u vstupních dveří.
„Doufám, že jsi spokojenej?“ zeptá se Wee uštěpačným tónem. Zřejmě se jí moje přítomnost moc nezamlouvala. Ale co já s tím? Jsem tu pořád doma, Bill je můj bratr. Můžu si sem chodit, kdy se mi zlíbí.
„Napůl…“ ušklíbnu se.
„Můžeš mi říct, o co ti jde?“ zastaví se a otočí se čelem ke mně. „Tobě nedochází, že se chováš jak naprostej tupec?!“
„O Billa.“ O co jiného by mi asi mělo jít? Nenechám se o něj připravit nějakým šílencem. Mezi Fabianem a Billem se nestihlo vytvořit ještě tak silné pouto, jako bylo mezi ním a Paulem. Ještě je čas dostat ho z jeho hlavy i života. Historie se opakovat nebude. Nikdo mi Billa nevezme, nikdo! A už vůbec ne nikdo, kdo by mu mohl ublížit.
„Kecy,“ odfrkne si a sejde dolů. „A nemysli si, že je Bill tak pitomej, aby ti to sežral!“
„Violett?“ doběhnu ji a chytím ji za zápěstí. „O nic se nepokoušej. Jinak bráškovi povím, jaká je jeho nová kamarádka.“
„Ty mi vyhrožuješ?“
„Ne, jen upozorňuju. Bill se pravdu nikdy nedozví. Jasný? A kdyby ano… Komu by věřil? Mně, a nebo holce, co zná pár týdnů?“ Mám ji rád, opravdu rád. Ale kdyby se to provalilo, musel bych se bránit. A pokud by obrana znamenala hodit vinu na ni, musel bych to udělat. V zájmu mě a Billa…
Nic neodpoví, jen zavrtí hlavou a zamíří ke dveřím. Od nich ke mně ještě vyšle prosebný pohled. Nechápu, z čeho má strach.?! Jsem ten poslední, kdo by Billovi mohl ublížit. Počkám, až se za nimi zaklapnou dveře, pak se po stěně svezu na zem. Tak to bych měl… Teď ještě dokázat Billovi, že jsem se na něj nevykašlal a získat ho na svou stranu. To bude asi těžší… I když brácha se netvářil, že by se mnou chtěl i tentokrát vyrazit dveře. Spíš bych hádal, že byl rád, že jsem za ním přišel. Jeho oči jej prozradily… Vždy, když se naše pohledy střetly, usvědčil mě v tom, že přestože se zlobí, znamenám pro něj stále to, co on pro mě.
„No nic, jde se za Billem.“ Plácnu se do nohou a vstanu. Hlavně se za žádnou cenu nevzdat, Tome. Pomalu se sunu ke schodům, po nichž vystoupám k pokoji, odkud se mi před pár minutami podařilo vystrnadit vetřelce a Violett.
„Jsem zpět.“ Oznámím mu na prahu, rychlým krokem přejdu k posteli a posadím se zpět k bráškovi. „Co budeme provádět?“
„Co to mělo znamenat?!“ Pár čokoládově hnědých očí se ke mně stočí. Jeho pohled je tak tvrdý, stejně jako výraz jeho tváře. Sakra, asi jsem si gratuloval předčasně. Přece jen se zlobí.
„Co?“
„To divadlo, co jsi tu předváděl!“ zvýší hlas. „Takový žvásty! Úžasný historky z našeho dětství, kecy o neuvěřitelně silném poutu mezi námi dvěma a o tom, jak strašně moc ti na mně záleží! Víš, jak jsem si připadal?!“
„Nelhal jsem.“ Bráním se. Co je na tom, že jsem tomu jeho kamarádíčkovi řekl čistou pravdu?! Jen ať ví, že Billovi nikdy mou osobu nemůže nahradit.
„Ne?“ optá se mě s hraným úžasem. „A proč jsi jim neřekl i to, jak jsi ode mě dvakrát zdrhnul? To by ti asi zkazilo image dokonalého bratra, co?“
„Billy, nemůžeme to smazat a začít znovu?“ Pokusím se jej obejmout kolem ramen. Bill do mě ale strčí takovou silou, až málem z postele spadnu. Divím se, kde se to v něm vzalo.
„To teda nemůžeme! Co si o sobě, zatraceně, myslíš? Že si klidně odejdeš, aniž bys mi vysvětlil, co se stalo, budeš na mě kašlat a pak se tu objevíš, já ti skočím kolem krku a všechno dobrý?“
„Myslel jsem, že budeš mít radost…“ zašeptám a skloním hlavu. Zkusím to takhle. Budu se kát, třeba tím dvojče obměkčím.
„Radost??? Z čeho konkrétně? Že mám dvojče blázna? Že jsi dal Fabianovi přes hubu? Nebo se mám radovat dopředu, že zase zmizíš a mě tu necháš jen tak? Nechtěl bys, abych třeba stavěl slavobránu, že ses uráčil přijít?!“
S povzdechnutím vstanu z postele a popojdu ke stolu. Povaluje se na něm několik prázdných papírů, kousek od nich leží uhel, kterým Bill maluje. V hlavě se mi vynoří vzpomínka na jeho kresby, na nichž zachytil nás dva v milostném opojení, dík němuž ztrácíme zábrany a necháváme se ovládat chtíčem. S touhle vzpomínkou se mi vybaví i ta na to, jak jsem se cítil, když jsem je viděl vůbec poprvé. Bylo mi šíleně, celý svět se se mnou točil a nevěděl jsem, co bude dál. Možná se Bill chystal dát průchod své fantazii a nakreslit něco nového… Od papírů přejde můj pohled k místu, kde stával rámeček s mou fotkou. Není tam. Těžko říct, co se s ním stalo. Možná jej Bill přemístil na jiné místo nebo… To ne, to by neudělal.
„Nechci, abys stavěl slavobránu…“ otočím se znovu k němu. Prohlíží si své dlouhé a štíhlé prsty, upravuje si tričko a mě ignoruje. Ale sluší mu to. Vlasy má stažené dozadu, není nalíčený. Na sobě má staré džíny a oranžovou mikinu. Už si ani nepamatuji, kdy naposledy jsem jej v ní viděl. „Jen bych chtěl, abys mi dal šanci to napravit.“ Nezbývá mi nic jiného, než se ponížit a odprosit jej. Pokud bude chtít, abych před něj padl na kolena a žadonil o další šanci, udělám to.
„Šancí jsi měl už dost.“ Konečně si přestane hrát s lemem trika a věnuje mi aspoň trošku své pozornosti.
„Tak mi dej ještě jednu. Poslední.“ Zaúpím a nasadím výraz největšího trpitele v historii lidstva. Tímto jsem vyčerpal poslední osvědčený způsob, který na Billa vždycky zabral. Jestli ani teď bráška nezměkne, nevím, co budu dělat. Tohle za mě ale vzápětí vyřeší někdo jiný, tedy Bill…
„Chceš to napravit?“ upře na mě zrak a vyčkává mou odpověď. Nic neřeknu, jen kývnu. „Fajn, tak mi řekni pravdu. Pravdu o tom, proč jsi odešel a ani ses nerozloučil. A nech si pro sebe ty kecy, že to bylo jen tebou a že se mnou to nemělo nic společného. To už znám a nevěřím tomu.“
No, tak to je super! Co mám asi teď dělat?! Pravdě podobající se lež si nestihnu tak rychle vymyslet. Billovi by bylo podezřelý, že tak dlouho přemýšlím, a neuvěřil by mi. Ale s pravdou jít ven taky nemůžu… Ani nevím, jak bych mu to předložil. Přece mu nemůžu říct, že jsem se hrabal v jeho věcech a našel tam „tamto“. Určitě bych ho tím ranil a ještě víc bych to podělal. Ale co kdybych tu pravdu malinko poupravil?
„Chceš pravdu? Máš ji mít…“
autor: Lady Kay
betaread: Janule
ááááááááááá to si děláš srandu?! xD Takhle to zas useknout! No to ti jde! Já si tak přála aby dnes byl další díl! a on je ale zas je useklej!!!!!
Tom byl roztomilej jak žárlil xD I když jsem čekala že se na Fabiho vrhne.. xD
Tak toto ani myslieť vážne nemôžeš? Takto to seknúť! Jááj čo si Tom zasa vymyslí? To dosere ešte viac…klamstvami…
To jsem zvědavá, jestli Tom řekne pravdu, moc tomu nevěřím.
[3]: Taky myslím, kdo ví, co si vymyslí a bude to ještě horší….
Tome, už se vzpmatuj, padněte si kolem krku a hotovo!!!!
honeem dáál honéém 😀
Ne,ne,ne,ne,ne!Zrovna v tom nejlepšííím néééééééééééé! xD..ten začátek mě teda dostal,jak se Tom choval k Billovi..,už jsem si myslela,že Tom k němu něco cítí..,něvo víc než jenom "bratrskou" lásku. Jsem zvědavá,jak to bude pokračovat dál,rozhodně se strašně moc těším =-)
ty snad fakt chceš abych umřela nedočkavostíííí