Otravná ozdravovna? Ne, něco víc! 21.

autor: Kiki

Bill s Gustavem i s maličkými byli opět na cestě domů. Jorgen byl s obou nadšený a pořád dokola Billovi říkal, aby se zase někdy přijel ukázat. Málem ho nechtěl pustit domů. Tomovi by to však vůbec nevadilo, ale Bill musel, i když šíleně nechtěl, do školy.

„Někdy zase přijď, jo?“ loučil se Bill s Gustavem. 
„Neboj, uvidíme si častěji, než si myslíš.“ Poplácal ho přátelsky po rameni. „Tak se měj.“ Odcházel. 
„Ty taky!“ zakřičel za ním ještě Bill a zavřel vchodové dveře.  

Zeptal se mámy, jestli by se mu nemohla na chvíli postarat o Seba a Chrise, protože už  bylo osm hodin večer, a on se musel nachystat na zítřek. Vůbec nic neměl připravené. Nebyl čas. Ta souhlasila. Bill jí byl vděčný. Rychle si vlezl pod sprchu, začal se odličovat, umývat hlavu, potom celé tělo… Když vylezl, hodil na sebe čisté spodní prádlo a Tomovo triko, a začal si čistit zuby. Do ručníku si vysušil vlasy a koupelna byla volná.  

Zašel k sobě do pokoje, kde vytáhl batoh a všechny sešity, učebnice, pouzdro, menší kosmetickou taštičku a všechny věci, co potřeboval. Věci si podle rozvrhu naházel do už zmiňovaného černého batohu, hodil ho do kouta a zalezl do postele. Přikryl se až po krk, zavřel oči a nechal si zdát o Tomovi. 

„Bille, měl bys stávat, nebo přijdeš pozdě.“ Budila Sim svého syna do školy.  
„To nevadí.“ Zakňučel a hlavu strčil pod peřinu.  
„Ale jo, vadí. Vstávej.“ Stáhla ji z něj a koukala, co má Bill na sobě. „Co to je za pytel?“ udivila se. Tohle na svém synovi nikdy neviděla. 
„To je Tomovo triko. Mimochodem… včera jsem s ním byl. A táta ví, kdo jsem. Taky ví o těch dvou. Byl z nich nadšený. Hned si je vzal pochovat.“ Rozzářil se Bill a na nějaké vstávání zapomněl.  
„Vážně?“ usmála se Simone. Byla šťastná, že je její syn šťastný. „Tak už vstávej.“ Zasmála se. 
„Jasný, už se hrabu.“ Opravdu. Začal se škrábat z postele.  

Počkal, až máma spokojeně  odejde z pokoje, zavře za sebou dveře, a on ze sebe může stáhnout tričko. Hodil na sebe potom čisté boxerky, tmavé kalhoty, bílé tričko a taky nezapomněl na doplňky. Černý opasek, prsteny a taky… Tomův dárek kolem krku. Když si ho Bill zapínal, musel se usmívat. Potom odkráčel do koupelny si vyžehlit vlasy, vyčistit zuby, nalíčit…

Ani netušil, jak se dostal dolů do kuchyně, kde na něj čekala máma s čajem a snídaní. Líně to do sebe naházel, skočil si nahoru pro batoh, hodil na sebe černou mikinu, obul se a spokojeně vyrazil. Tudy procházel s Tomem a s kočárkem. Opět se zamilovaně usmál a vzpomínal. Vzpomínal na krásné chvíle, až…  

„Ale, ale… kdo se nám to vrátil.“ Začal se smát Andreas. Bill do něj vrazil a on hned využil situace. Chytil si ho a přitáhl k sobě.  
„Pusť mě.“ Začal se Bill bránit, ale bylo mu to na nic. 
„Proč? Kde máš svého ochránce, hm? Není tady, že? To by se dalo hned využít, co myslíš?“ olízl si rty. Konečně není nikdo, kdo by mu to mohl překazit. Bill bude konečně jeho. 
„Slyšel jsi? Řekl jsem, pusť mě.“  
„Nic neslyším, máš smůlu, zlato.“ Chytil ho za zápěstí a tahal ho ke vchodu do školy. Billovi začaly téct slzy. Slzy zoufalství. Není tu nikdo, aby ho zachránil. Nikdo, kdo by mu byl ochotný pomoct. Andreas se jen ušklíbl a dál ho táhl chodbou.  
„Andreasi, prosím… pusť mě.“ Naříkal, ale on si ho vůbec nevšímal. Jen se těšil na následující chvíli. „Pusť mě!“ začal sebou škubat.  
Nakonec se Andy zastavil a otočil si ho k sobě čelem. 

„Tak poslouchej… Přestaň sebou škubat, nebo to bude ještě horší…“ Bill využil taky situace, kdy Andy kecal, a kopl ho mezi nohy. Ten se chytil za postižené místo, čímž pustil Billovo zápěstí a on mohl utéct. Což taky hned udělal. Rychle se otočil a běžel prázdnou chodbou. No, prázdnou. Do někoho opět vrazil… 

„Sakra, už ne, prosím…“ zaskučel a snažil se vytrhnout, aniž by se podíval tomu dotyčnému do obličeje.  
„Bille, v pohodě, to jsem já.“ Začal ho uklidňovat. 
„Gustave?“ podíval se na něj Bill uslzeným obličejem a přestal sebou škubat. 
„Co se ti stalo?“ všiml si rozmazaného líčení.  
„Tady jsi.“ Objevil se na druhé straně chodby Andreas a rozeběhl se k nim. „Už mi neutečeš.“  
„Gustave, prosím, pomoc.“ Pípl Bill a začal se třást.  
Gustav se mu koukl do očí a potom se podíval na toho blonďáka. „Necháš ho bejt, jasný?“ zavrčel na něj.  
„Ne, ne. Tohle je moje hračka, najdi si svojí.“ Snažil se chytit Billa za ruku, ale Gustav ho odstrčil.  
„Tohle není tvoje žádná hračka a odpal.“  
„To si jen myslíš. Počkej, já si tě najdu, Bille.“ Podíval se na něj opovržlivě a odešel. 

Bill se sesunul podél zdi a hlavu složil do dlaní. Věděl, že to, co Andy řekl, byla pravda. Najde si ho. Koneckonců, chodí spolu do třídy, takže to nebude žádný problém.  
Gustav se k němu okamžitě sehnul. „Jsi v pohodě?“ zeptal se starostlivě a pomáhal mu na nohy.  
„Jo, jsem. Díky tobě… Co tu vlastně děláš?“ otřel si slzy. 
„Nechal jsem se přeřadit. Kvůli tobě a Tomovi.“ 
„Tomovi?“ 
„Jo, protože chtěl mít jistotu, že budeš v pořádku. Domluvili jsme se na tom už v ozdravce.“  
Bill se musel usmát. Tom je blázen. Udělá snad cokoliv, aby byl Bill v pohodě. „Děkuju. Díky moc vám všem. Jste nej kámoši, jaké si kdo kdy mohl přát.“ Objal ho Bill.  
„To my ale víme, víš? Tak pojď, půjdeš se opláchnout a zase nalíčit, hm?“ Navrhnul a Bill s radostí přijal. Společně se vydali na školní záchody, kde si Bill opláchl obličej vodou a opět se namaloval. Tak, aby nikdo nic nepoznal.  

„Gustave? Do které třídy chodíš?“ zeptal se Bill, když mířili do jeho třídy.  
„Hned vedle tebe. Víš co? Jdi si nachystat věci a já počkám na chodbě, jo?“  
Bill přikývl, rychle vpadl do třídy, nachystal si věci a stejně tak rychle vběhl na chodbu, kde už pořád byl jeho nejlepší přítel.  
„Moc si věci nevytahuj, vyzvednu si tě.“ Zamrkal párkrát Gustav. 
„Jak to myslíš?“ zeptal se nechápavě Bill. 
„Uvidíš.“ Usmál se. „Hele, zvoní, musím do ředitelny, za chvíli jsem pro tebe a vysvobodím tě ze spárů tyranů.“ Zasmál se, ale to už mizel mezi davem studentů.  
Bill si povzdychl a zapadl do třídy. Tuhle hodinu se nikam nestěhují.  

Pár minut po zvonění  přišla do třídy jejich třídní učitelka. Přivítala s úsměvem Billa a začala s výukou. Jenže toho moc nestihla a ve dveřích se objevil ředitel s tím, že by si chtěl vypůjčit Billa, ale dnes už ho nevrátí. Bill si oddechl a děkoval tomu, kdo ho opět zachránil před dnešním dnem ve škole. Sbalil si věci, a co nejrychleji vypadl ze třídy, před kterou stál ředitel i s Gustavem. Opět je jeho zachránce on.

„Takže, Bille, provedeš tady Gustava po škole, jo? Říkal, že se znáte a chtěl právě tebe, takže doufám, že na něj budeš hodný a vše mu tady ukážeš.“ Usmál se na něj pan ředitel. Bill ho měl rád, byla s ním sranda.

„Jasný.“ Zazubil se.  
„Dneska už do vyučování nemusíš, pokud to stihnete před koncem, ale kdybys chtěl, což myslím, že ne…“ 
„Jasně že nechci. Kdo by chtěl. Takže mě tu už dneska nečekejte.“ Usmál se na něj a on mu úsměv opětoval.  
„Dobře, takže, užijte si dnešek a nedělejte moc velký kravál. Ahoj.“ Zamával jim a odcházel. 
„Nashle.“ Odpověděli Bill i Gustav nastejno.

„Takže, chceš prohlídku školy?“ zeptal se Bill, když říďa zašel za roh. 
„Ne, nechci. Nezajdeme raději někam?“  
„Jasně, pořád lepší, než být v tomhle ústavu.“  
Gustav se zasmál a oba si to vykračovali ze školy…