autor: Áďa
Tom se ráno probudil s pořádnou bolestí hlavy. Zabručel, ale nechtělo se mu otevírat oči. Tu bolest už moc dobře znal, měl kocovinu jako blázen. Ach jo, kolik toho včera zase vypil? A co ho vlastně ke chlastu vedlo tentokrát? Aniž by otevřel oči, nakrčil obočí a zapřemýšlel, tak komplikovaná činnost po ránu to byla a on se začal zlobit na své mozkové závity, že ho k tomu po ránu nutí. Ale pak si vzpomněl. Jasně, slavil! Slavil to, že jeho malý bráška se konečně stal jeho pravou láskou se vším všudy! Pousmál se a podvědomě hmátl rukou na postel vedle sebe, aby ho mohl pohlazením probudit. Jaký však byl jeho šok, když nahmatal jenom studené prostěradlo! Byl to šok tak silný, že ho donutil otevřít oči.
„Bille?“
Žádná odpověď. Tom se zadumaně rozhlédl po pokoji. Kde ten malej ďáblík je? V místnosti není… asi bude v koupelně. Jo, to bude ono. Tom se protáhl, pomalu se zvedl, trošku zavrávoral a vypravil se do koupelny. Možná ho zase uvidí nahého, jak se sprchuje, to by si k němu vlezl taky a prožili by si další romantiku.
Jenže k jeho dalšímu překvapení byla i koupelna prázdná. Nechápavě zavrtěl hlavou, když prošel celý pokoj a Bill nikde. Copak by šel na snídani, aniž by ho předem vzbudil? Nechtělo se mu tomu věřit, ale asi to tak bylo, kde jinde by Bill byl?
Oblékl se a se zíváním doputoval až do jídelny, ale tam uviděl něco, co ho probudilo mnohem účinněji, než ledová sprcha. Viděl Billa a Andrease, jak sedí vedle sebe! A co víc, Bill měl hlavu opřenou o Andyho rameno, blonďák ho laškovně krmil a oba se na sebe usmívali, jako by se nechumelilo, jako by snad včerejšek neexistoval!
„Ahoj, Tome!“ zvolal Andreas, když si ho všimnul. „Jdeš snídat s námi? Ještě tu máme místo a Bill ještě nestačil všechno sežrat, takže tu možná i najdeš něco poživatelnýho!“
Nechtělo se mu to říkat tak vesele, jak to řekl, ale jednak pamatoval na slib, který dal Billovi, a jednak si uvědomil, že tohle možná bude jako trest mnohem účinnější, než rvačka. Když je Tom uvidí tak v pohodě, jak spolu bývali před jeho báchorkou. Prostě dělal, jako by se nic nestalo, na Toma byl normálně slušný a hodný jako vždycky, ač uvnitř zuřil, a odpověď se mu vzápětí zjevila v Tomově zmateném nechápavém obličeji. To pro něj byla snad větší odměna, než kdyby kytaristovi z rozbitého nosu tekla krev.
„Já… já….“
Tom nevěděl, co říct. Nechápal to a jeho smysly intuitivně pátraly ve výrazech těch dvou. Hledal v nich léčku, past, cokoliv na ten způsob, ale nic nenašel, a když viděl Billův nevinný pohled a milý úsměv, nedokázal odolat a sednul si naproti nim.
„Tak jak ti je, opilče?“ pousmál se Bill a vytáhnul ze své kabelky platíčko s tabletkami. Jednu vyloupnul a nechal ji vyšumět až do úplného rozpuštění se ve sklenici s vodou, kterou pak Tomovi podal, sledován Andreasovým nevraživým pohledem. Ano, sice souhlasil s tím, že Tomovi teda nakládačku nedá, když si to Bill přeje, ale přišlo mu, že až takováhle starostlivost snad už hraničí s provokací. Ale pak pokrčil rameny a radši se zakousnul do svého namazaného rohlíku. On sám dvojče nikdy neměl, třeba je tohle jedna z těch věcí, které dvojčata podvědomě dělají, ať se stane cokoliv. Bude to holt muset tolerovat, jestli chce, aby Bill byl po jeho boku skutečně šťastný.
„Díky,“ pousmál se Tom a skutečně, jakmile celou sklenici vyžahnul, o dost se mu ulevilo.
Ale stejně byl celou dobu snídaně nesvůj. Několikrát nenápadně zašilhal na Billův krk, aby si ověřil, že kůže na jistém místě je pořád ještě zarudlá. Byla. Avšak ti dva se chovali, jako by tam ten flek prostě nebyl! Radši do sebe snídani kopnul co nejrychleji, aby mohl zase odejít. Jakmile za ním zapadly dveře, Andreas se naplno rozesmál.
„Viděl jsi, jak se tvářil?“
„Viděl,“ uculil se Bill. „A přijde mi to takhle mnohem lepší, než nějaká tvoje pomsta… vždyť nic zlého vlastně neudělal, jenom zoufalý skutek, který mu nevyšel.“
Andreas měl co dělat, aby na jeho poslední větu něco nenamítl, ale pak nad tím mávnul rukou.
„Ale máš pravdu… mám pocit, že tohle ho vytrestá mnohem víc,“ zazubil se a přitáhl si k sobě Billa ještě pevněji. „Hami?“ zeptal se, když mu před pusou zakroužil rohlíkem s vajíčkovou pomazánkou.
„Hamííí!“ zajásal Bill a radostně po svém přídělu chňapnul. „Mmmm… ještě,“ zakňoural a zamrkal na Andyho jako malé dítě.
„Tak áááá, jede autobus!“ zahlaholil pobaveně blonďák a rozesmál se, když Bill skutečně rozevřel ten svůj hangár na maximum a zahučela v něm půlka rohlíku, aniž by věděl jak.
„Ty seš úžasnej… víš o tom?“ šeptnul mu do ouška a líbnul ho do vlasů, zatímco Bill s extrémně přeplněnou papulou usilovně, ale spokojeně přežvykoval, uvelebujíc se tak, aby se pohodlně mohl zády opírat o Andyho hruď. Nechal se krmit tak dlouho, dokud nezahnal veškerou chuť k jídlu, kterou měl, a potom znovu zamrkal, upřel na Andrease kukadla a schválně, dost výrazně zašilhal po hrníčku s čajem.
„Billí má žízeň?“ zeptal se naoko nechápavě, ale vzápětí hrnek uchopil a napřed otestoval teplotu, aby si jeho miláček neopařil jazyk, a pak mu ho teprve přiložil ke rtům.
„Mmmm… to je jako v pohádce,“ zavrněl Bill a spokojeně se mu stulil ještě víc pod bradu. Na Toma už se dávno nezlobil, k čemu by to vedlo, když se všechno vrátilo do starých kolejí, v jakých to bylo předtím? „Jsi můj princ na bílým koni… no dobře, v bílým Touaregi,“ opravil se s úsměvem, když si vzpomněl, jakéže auto to vlastně Andymu koupil k Vánocům. Neviděl sice svému princi do tváře, i tak ale věděl, že rozpačitě zčervenal. Věděl totiž, jak nesmírnou mu udělal radost, když mu předával pod stromečkem klíčky od jeho milovaného modelu, ale občas měl blonďák nálady, kdy se cítil trapně. Nebyl zvyklý na to, že by dostával takové drahé dary, a ten večer mu přišlo, že se se svým kompletem řetězu na krk, náramkem a prstenem z platiny, což mu zabralo jeho skoro celoroční úspory, může jít někam bodnout.
Nicméně Bill měl z jeho daru radost, na rovinu mu říkal už začátkem listopadu, aby mu nekupoval nic drahého, věděl, že Andy si jako student po brigádách na nějaké závratné sumy nepřijde, takže od něj nic extra ani nečekal, a tohle mu vyrazilo dech. Ačkoliv řetěz a náramek nosil jen na vybrané akce, prsten ze svého levého prsteníčku nikdy nesundával a naopak, kdykoliv měl nějaký rozhovor, vždycky si rukou patřičně prohrábnul vlasy, aby se prstenem na tomhle výsadním místě hrdě, ale přitom nevtíravě, pochlubil celému světu. A samozřejmě, že si toho všichni všimli, zezačátku sice z jeho vztahu měla každá media akorát škodolibý výtlem a ironické poznámky typu „O vaší orientaci se vědělo už od začátku“, ale většina už se to naučila akceptovat.
A Billovi to ve finále bylo jedno. Ti, co ho měli rádi ne jako celebritu, ale jako živého člověka s lidskými city, se radovali s ním, a ti, co se od nich kvůli jeho orientaci odvrátili… to mu bylo trošku líto, ale musel uznat, že jejich popularita už není to, co bývala na začátku, a jestliže se na ně dost lidí vykašlalo jen kvůli skoro roční pauze, na jejímž konci bylo zbrusu nové a parádní cd, tak těm už se nedalo říkat fanoušci. Samozřejmě ho trošku trápilo, že ve Francii, kde byly natřískané haly, jim přišlo do Lyonu jen tři tisíce lidí místo deseti tisíc, ale pořád na tom byli docela dobře a on věřil, že doby jejich největší slávy nekončily v roce 2008 po výhře MTV Awards, ale že na ně to nejlepší teprve ještě někde čeká. A tím nejlepším, to myslel věci v oblasti kariéry. Nic víc už nepotřeboval. Byl zdravý, šťastný, měl své dvojče, byť poněkud žárlivé a záludné, a hlavně měl konečně lásku, o které vždycky snil, a věděl, že kdyby se měl rozhodnout buď pro kariéru, nebo pro Andyho, rozhodně by neváhal a volil by druhou variantu.
„Miluju tě,“ zavrněl a otočil hlavu čelem vzad, aby mohl vyhledat ty láskyplné rty. „Děkuju, žes mě neodepsal… žes mi dal druhou šanci…“
„Pššššt,“ položil mu Andreas ukazováček na rty. „To já děkuju tobě, protože tys v tom byl totálně nevinně a já debil si myslel opak…“
Chvilku se ještě dohadovali, kdo má komu odpouštět a ani si nevšimli, že Tom opustil hotel…
Copatý chlapec nazlobeně dupnul na plyn, nutíc tak svou milovanou Audinku k co největšímu rychlostnímu výkonu. Dávno minul hranice města, a přesto nebyl připoutaný, jak velely bezpečnostní předpisy, a bylo mu to úplně jedno. Potřeboval se uklidnit z toho všeho, co si uvědomil. Jeho ego nesneslo pocit být v Billově životě tím druhým. Prostě to tak být nemohlo! On byl vždycky tím prvním! On se narodil první, on se naučil první jezdit na kole a plavat, on vždycky vcházel do dveří místnosti, kterou neznali, on byl ten, kdo byl terčem mezi nadávkami, určenými jeho dvojčeti, a Billem! Měl na to více než to největší právo, na to, aby si Bill jako osudovou osobnost svého života zvolil právě jeho! Vždyť on s ním zažíval skutečně všechno, to on, a ne peroxidní Andreas, který je poznal až v dobách školní docházky!
Tohle všechno si po snídani na pokoji uvědomil a vzedmula se v něm taková vlna emocí, že ji musel někde vybít, a to ne jinak, než adrenalinovou jízdou. Rozeběhl se tedy do hotelových garáží, kde parkovala jejich vozidla, autobusy a kamiony, aniž by se o čemkoliv zmínil ochrance, a toho jediného človíčka, který se ho snažil zastavit a vnutit mu někoho jako doprovod, odstrčil z cesty tak hrubě, až ten chudák upadl na zem a než se zvednul, slyšel jen hvízdnutí pneumatik a už viděl jen oblak výparů z výfuku a černé stopy po kolech, jak Tom prudce vyrazil.
Teď, na liduprázdné silnici, teprve uměl ocenit to, že si vydupal, že na tour vezmou i speciálního človíčka, co bude řídit jeho stříbrnou berušku. Bill to neřešil, ten už měl svou sněhobílou krasavici dávno roztřískanou a bohatě mu stačilo, že má v peněžence platný řidičák, kdyby náhodou byl zapotřebí. Ale Tom jízdu autem miloval a rád se takhle občas vytratil z hotelu a šel se provětrat. Miloval, když zapnul rádio na plný pecky, stáhnul okýnko, aby mu osvěžující vítr, znásobený rychlostí vozidla, cuchal copánky… vždycky ho to uvolňovalo a uklidňovalo.
A stejný účinek měla svižná jízda i dnes. Vztek vůči Andymu i Billovi vyprchával, dokonce ho i na okamžik napadlo, proč vlastně těm dvěma nedopřeje tu lásku, která z nich vyzařovala, ba přímo sálala. Jenomže pak si zase vzpomněl na tu slast, kterou mu způsobovalo Billovo dokonalé tělo bez jediné chybičky… Ne, musí si ho prostě získat, ale bude muset nenápadněji… a hlavně asi nějak ohleduplněji, protože ač nerad, musel si připustit, že když viděl včera dopoledne a přes den Billovu lítost nad domnělou ztrátou Andyho, bylo mu ho líto, a částečně i litoval samotného blonďáka. Jenže jak na to?
Byl natolik zabraný do svých myšlenek, že si ani neuvědomil, že vjíždí na kopec, z něhož bude muset sjíždět v serpentinách, aby se oklikou dostal zpět do města a k hotelu. Ani nezaregistroval, že vyjel až na vrchol, i když to šlo těžko poznat, po obou stranách silnice byl jednak les, a jednak se cesta ani moc nevlnila, avšak druhá strana kopce byla příkřejší a zatáčky byly na některých místech poměrně ostré, jako například hned ta první. Normální řidič by zpomalil a najel do ní hodně opatrně, protože nebylo vidět do protisměru a cesta v těch místech byla trochu užší než na rovině. Jenže to by Tom nesměl zrovna ve zpětném zrcátku kontrolovat černé auto, jedoucí v respektující vzdálenosti za ním, které patřilo jejich teamu, a byli v něm bodyguardi. Vždycky, když někam takhle vyjel, tak ho zpovzdálí sledovali, kdyby něco.
A že nepozornost za volantem se nevyplácí, je jasné i těm, kdo řidičák nemají, kdo z nás ještě neviděl při silnicích spoustu křížků? A kolik z nich by tu být nemuselo, kdyby řidiči bývali byli jen o maličko pozornější?
Jenže Tom pozorný nebyl. Ztracen ve svých myšlenkách si jen matně uvědomoval terén, kterým projíždí, a přestože poněkud zpomalil, vjel do zatáčky v šedesátikilometrové rychlosti. Kdyby se jen silnice začala vlnit o něco dřív nebo kdyby les byl vykácený, možná by si uvědomil, že ho silnice vede do kopce. Jenže on si to neuvědomil…
Rychlost vozidla neúměrná serpentinám, spojená s odstředivou silou zatáčky, ho vyhodila z asfaltu, a protože byl kopec poměrně dost příkrý, chvíli se autí i se zmateným Tomem uvnitř vznášelo vzduchem jako stříbrný přízrak, než se mu do cesty postavil strom. Strom příliš velký a silný na to, aby plech jenom maličko škrábnul…
Kdyby měl Tom bezpečnostní pás správně zapnutý, udržel by ho na sedačce a před případnou újmou na zdraví by ho zachránil airbag. Auto totiž dopadlo na všechna čtyři kola a krom přední části slisované skoro až k čelnímu sklu a pár škrábanců na laku z boků, se to tvářilo docela bezpečně, samozřejmě jen za daných okolností. Mohlo se převrátit na střechu, na bok, mohlo dopadnout stokrát hůř, co stokrát, tisíckrát. Takhle bylo na odpis jen díky absolutně rozdrcenému čumáku a nenávratně poškozenému motoru.
Avšak Tom se nepřipoutal. V afektu, ve kterém hotel opustil, zapomněl na tu nejprimitivnější věc, která se dá po vsednutí do auta udělat… a to byla chyba. Drtivý náraz jeho tělo vymrštil, prohnal ho skrz čelní sklo dřív, než jej stačil zadržet airbag, aniž by Tom stačil nějak víc postřehnout pálivou bolest, jak mu střepy prořízly obličej, který letěl jako první… a pak už jenom, dalo by se říct skoro až elegantně, doplachtil do mechu, kde zůstal ležet v bezvědomí. Mech se sice mohl jevit jako pohodlné přistání, zejména poté, co Tom jen o vlásek minul kmen stromu, ale jeho tělo díky fyzikálním zákonům nabralo tou rychlostí, s kterou byl katapultován do vzduchu, podstatně vyšší hmotnost a ta váha se projevila silou nárazu, kterým hlavou napřed upadl.
Ochranka, když o pár desítek vteřin později na místo dorazila, viděla jenom, jak jeho tělo, ležící bezvládně na zemi, svírá s hlavou dost nepřirozený uhel. Přidali – li krev, tekoucí z rozřezaného obličeje a celkový výjev nehody, zmocnily se jich děsivé předtuchy toho, že následky havárie nebudou slučitelné se životem.
Vzduchem se rozhléhalo krákání vran a kvílení blížící se sanitky, když i tomu nejstatečnějšímu z přítomných mužů stekly první slzy…
autor: Áďa
betaread: Janule
I když je mi Toma líto, a rozhodně nechci, aby nedej bože umřel, doufám, že s ním Bill nakonec nezůstane jenom proto, že měl nehodu a bude na tom špatně….
A to Andyho laškování s Billem u snídaně teda nemělo chybu, perfektní =)
nenenenene i kdyby měl bill s tomem zustat kvuli nehodě… na konci spolu doufam budou!!!
Tahle povídka je hrozný drámo!! ale super, honem dál 🙂
Sakra, co se to jenom děje? To Andy měl přeci umřít…
Oh bože opět jsem w utrčitých momentech zapomněla dýchat.
Jde widět, že Tomowi lehce docházely následky jeho činu. Ano zachowal se oškliwě to nepopírám ae taky to myslím si bylo tím, že chce být práwě s Billem.
Ae jinak to jak se Bill k sobě měli při snídani bylo roztomilé. Miliju krmení Billa 😀 Ae Toma je mi líto. Nemůžu si pomoct. W tuhle chwíli ano. Když netrpí Bill tak trpí Tom. Oh bože…
A konec tohohle dílu? Nechýchala jsem. Už když jsem to čela a blížila jsem se ke konci jsem se bála co se stane. Oprawdu jsem se obáwala toho, že se Tom wybourá a ono wážně. Bože. Nesmí umřít. Prosím nechci aby Tom umřel.
A až se tohle dozwí Bill je mi snad wíc než jasné, že si to určitě bude dáwat za winu a bůhwi co se ještě stane…tak už jen proto doufám, že další díl tady bude brzy abych se mohla uklidnit.
Poslední wěta předchozího dílu mi lehce naznačuje, že možná tohle je začátek toho co bylo zmíněno. Ae taky se možná pletu. No uwidím…
Takže rychle dál…
[5]: další bude zase za týden, klasika, pravidelná dávka emocí 🙂
no, když vidím ty úvahy, tak mám pocit, že mnohé z vás budoucí děj vskutku zarazí a zmate 🙂 děkuju za komenty a snad se vám budoucí vývoj povídky bude líbit 😉
Ajaj tak teraz si človek pomyslí….čo keby…
Fakt pekný dielik…no som zvedavá možno to bude mať niečo spoločné aj s názvom poviedky.
Uvidíme ako na toto zareaguje Bill, už ho asi prejde trestať Toma no uvidíme
pane bože!!! To nám děláš schválně já to vim!!!
On umře??? Ne! Kurva to je drama xD Já chci další dílek hned, hned, hned..bereš úplatky? x) Já tu za týden nebudu a tak dlouho čekat nevydržím xD
Bravo, Ádi, bulím a tobě je to jasné… 😀 Víš, jak živě si vše představuji a vše prožívám. Panebože, to je hrůza. Tommy!
Jinak tedy se mi udělalo nevolno z těch dvou blbečků u snídaně, ale stejně ti děkuji za skvělý vtip, jsem se musela opravdu chechtat. Prej je v tom Bill nevinně, no jo, chuďátko, on je vždy tak "nevinný". :-DDDDDDDDDD A já bych se teda trapně cítila – Andy, jsi trapný, žes ten dar přijal, to není jen tvůj pocit! To je fakt… 😀
Ještěže nemusím čekat týden, takže jdu na další část, někdo musí za Tommyho dýchat.
[10]: A ta nehoda je tvoje vina, Bille!