On The Other Side 2.

autor: MußiQ-May

Tento díl je kratší, ale o to bude doufám další delší 😉 Jsem nemocná, takže moc nezvládám psát tuto, zároveň dopisovat jednodílky, a udržovat v pořádku můj blog s Katt. Ale nějak to celkem zvládám 😉 … Tak, pokusím se další díl napsat co nejdřív, a doufám, že se dvojka bude líbit ^^ 🙂 Pá(é)čko, May <33

Tom

Vzbudí mě… mobil? Posadím se, a sáhnu po mobilu. Okay, SMSka…

„C-co?“ nechápavě, a ještě trošku rozespale zamrkám, když si na displeji přečtu ‚Stela‘. Bože co ta po mně teď může chtít? Myslím, že jsem jí to celkem jasně všechno vysvětlil. Protočím oči, a otevřu zprávu.

Ahoj, Tomi, moc mi chybíš…Chtěla bych se ti omluvit, tak kdybys měl zájem přijď za mnou prosím…Budu tě čekat, Pá Stela :*

Znovu protočím oči, a hodím mobil zpátky tam, kde byl. Protáhnu se, a vylezu z postele. Podívám se na hodiny.

„No ty vole!“ vyvalím oči. Už je půl osmé! Okamžitě vletím ke skříni, a vytáhnu odtud tričko a nějaké kalhoty. Shodím ze sebe oblečení, a rychle na sebe nahážu to, co jsem vytáhl ze skříně. Vezmu cestovku, a rychle jdu do kuchyně. Z ledničky vytáhnu nějaký koláč, co mi přijde pod ruku, a kousnu do něj. Vyběhnu na verandu, a hupsnu do bot. Vyběhnu ven do auta, a cestovku hodím na zadní sedadlo. Vlezu na sedadlo řidiče, a nastartuju.

Bill

Už nějakou tu chvilku jsem vzhůru, a líně se dívám do stropu. Už dneska. Už  dneska začíná nejhorší měsíc v mým životě. Ale co, času dost. Třeba bych tam přece jenom mohl přijít pozdě, ne? Ale to bych na sebe asi ještě víc upozornil. Musím mu to hodně znepříjemnit, aby už se zpátky sem nechtěl nikdy vrátit. Ale jak, že? Skousnu si ret, a zamyšleně přimhouřím oči. Co kdybych si mluvil sám pro sebe? Česky? On určitě česky neumí. Bude ho deptat, že neví co kecám. Vítězoslavně se usměju, a zatleskám si. Ale musím toho vymyslet víc.  

Posadím se a slezu z postele. Jdu ke skříni, a vezmu si fialové tričko se zeleným potiskem, čisté boxerky a černé volnější potrhané džíny. Jdu do koupelny. Věci hodím na kraj vany, a začnu se svlíkat. Ještě než vlezu do vany, stoupnu si k zrcadlu, a začnu se z boku prohlížet. Mírně zakloním hlavu, a prohrábnu si vlasy. Trošku pokrčím nohu, a pak mi sjede pohled dolů do mého klína. Pousměju se, a spokojeně začnu napouštět vanu. Než se vana napustí, ještě si pózuju u zrcadla. Přejedu si přes rty jazykem,  a spodní ret si skousnu. Zamyšleně se na sebe do zrcadla podívám, a sjedu pohledem sám sebe. Budu s tím muset něco udělat. Snad už… tenhle měsíc? Nebo po tour? Sakra nemůžu být jediný DJ který ještě s nikým nespal, ne? Nebo… Vydechnu. Nebo který aspoň nespal s holkou. Zatřepu hlavou když si vzpomenu na minulost. Musím se sám sobě vysmát! Kdyby tohle někdo věděl. Protočím oči, a vypnu vodu.  

Spokojeně vlezu do vany, a vydechnu. Přivřu oči, a pousměju se. Sakra, proč jsem na to začal myslet? Teď to celý den nevyženu z hlavy. Zamračím se. Vždyť… Už to bylo tak dávno, nebo ne? Bylo mi teprve skoro šestnáct. Neříkám, že by se mi to v té době nelíbilo, a možná mi to trochu i chybí, ale jeho k smrti nenávidím! Byla chyba, že jsem s tím vůbec začal. Vlastně, začal jsem to já. Ale už nechci. Nikdy prostě! Otevřu oči, a zadívám se někam do vody. Pokrčím kolena, a rukou si po nich přejedu.

Po chvilce se vzpamatuju, a usměju se. Sjedu si rukou do klína, a roztáhnu od sebe trošku nohy. Přejedu si rukou po vzrušení, a spokojeně s mírným úsměvem na rtech, zakloním hlavu. Obmotám prsty okolo svého penisu, a zapohybuju. Potichu vydechnu a pootevřu pusu. Přes rty si přejedu jazykem, a rukou začnu pohybovat.

„Mmm…“ pořád pohybuju rukou, a musím se trošku usmívat. Je to příjemný pocit po dlouhé době. Teď jsem na to neměl moc čas, a napadá mě… Může to být moje další činnost na společné tour s tím dredatým blbem. Samozřejmě taková menší provokace jenom. Ať si o mně myslí co chce.

„Uummmh…“ spokojeně se zavrním, a dál pokračuju ve své činnosti v mém klíně. Trošku ruku rychleji rozpohybuju. Z pusinky mi vyjde táhlý sten. Zavřu oči, a snažím si to užívat. Vyjedu rukou ke špičce, a palcem se o ni začnu lehce třít.

„Mmm… Jo…“ hlasitě vydechnu, a přirazím si proti ruce. Vzdychnu. Bože, už se ‚toho‘ musím zbavit! Na tour se najde určitě nějaká ochotná holka. Zakroutím hlavou. Když ne z lásky, tak raději vůbec!  

Tom

Dojel jsem na domluvené místo – před studio. Čeká tam Petr, nějací týpci, a taky… Bus. Který budu muset sdílet s tím českým idiotem. Povzdechnu si. Vylezu z auta, ze zadního sedadla vyndám cestovku. Zamknu auto, a jdu k té bandě, která čeká pravděpodobně už jen a jen na mě. Skousnu si ret. Vypadá to, že jdu trochu pozdě.

„No nazdar, kde jsi?“ přiběhne ke mně hned Petr.

„Teď tam budu muset zavolat, že se opozdíme. No nevadí, vlez dovnitř. Jo a… Budete mít společný pokoj,“ mrkne na mě, jako by to snad měla být dobrá zpráva. Oklepu se. Ta představa, že s něčím takovým jako je on, budu muset sdílet nejen bus, ale taky pokoj? No, neřeknu raději ani slovo, a vlezu dovnitř. Jdu víc dozadu, tak by to mělo být. Vejdu do místnůstky, která je teda až úplně vzadu. Žádnej luxus, dvě postele, a skoro nic víc. Je to tu strašně malý! Nevydržím tady s ním. Jak mi tohle někdo mohl udělat? Zakroutím hlavou, a hodím tašku na svoji postel. Jdu k ní. Najednou se prudce rozjede bus, a já sebou švihnu o zem.

„Kurva!“ křiknu, pomalu se zvednu, a posadím na svou postel. Rozhlížím se okolo sebe. Je tady jedno menší okno, a malá skříňka. Bože, tam se nevejde ani polovina mých věcí. Založím ruce na hrudníku, a naštvaně se okolo sebe rozhlížím. Možná kdybych se tím oknem nějak zkusil protáhnout… Zakroutím hlavou. Lehnu si na záda na postel, a chvíli jen tak koukám do stropu. Začnou se mi přivírat oči. Jsem celkem unavený, ale nerad bych usnul, a pak se probudil s tou hrůzou před sebou. Vydechnu. Ale i tak… Musím se trošku vyspat! Trošku se protáhnu, a zavřu oči. Převalím se na bok ke stěně, a pokouším se usnout. Po pár minutách usnu.

*Za pět hodin*  

Zamrkám, a pootevřu oči. Rozhlídnu se okolo sebe, a vítězoslavně se usměju. Posadím se. Žádná bludička mě nevzbudila. Protáhnu se, a pomalu vstanu. Vyjdu z pokoje, a rozhlížím se. Promnu si oči. Nikoho tu nevidím, a autobus pravděpodobně stojí na místě. Pravděpodobně? Určitě! Zakroutím hlavou, a podívám se ven. Jsme asi u hranic. Teda aspoň to tak vypadá. Venku je Petr s nějakým policajtem? Zatřepu hlavou. Něco tam řeší, a Petr nevypadá moc klidně. Vydechnu, a posadím se na ‚pohovku‘, co tady je. Ušklíbnu se, a sáhnu po balíčku chipsů, co leží na stole.

Bill

Ležím ve zvláštní  poloze na křesle ve zkušebně, a sleduju Davida, jak nervózně  chodí po zkušebně, a pořád dokola opakuje: ‚Kde jsou tak dlouho? Snad se něco nestalo? Vždyť tady už měli dávno být…‘

Zakroutím hlavou, a posadím se do normální polohy. Pohodlně se opřu, a zakloním hlavu. Zadívám se do stropu. Ale přece jen… vůbec by mi nevadilo, kdyby nepřijeli vůbec! Nechápu, na co vůbec tohle celý je! Beztak… on mluví německy, a já česky, takže spolu nebudeme moct ani komunikovat -naštěstí. Vydechnu, a zavřu oči. Protáhnu se.

„Na hranicích?“ řekne překvapeně David. Hned se k němu otočím, a pozoruju ho. S někým telefonuje. S někým? Bože.

„Kdy byste byli asi schopní dorazit?“ řekne už klidnějším hlasem, a zadívá se do zelené zdi před ním.

„Dobře, tak za hodinku vás budeme čekat,“ přikývne, a mobil položí na stůl. Otočí se ke mně.

„Měli nějaký problém na hranicích, tak se trochu opozdili, ale už jsou prej na cestě. Měli by tady do hodiny být,“ řekl ke mně v klidu. Naštvaně našpulím rty a založím ruce na hrudníku.