Všechno souvisí se vším 2.

autor: Bejb

Včera jsem si zašel do knihovny a půjčil si čtyři knížky, abych posléze zjistil, že nemám co číst, protože ani jedno mi nějak nesedlo (proč jen vždycky vybírám podle názvu, který je sebehezčí a obsah je pitomý? O_o). Samozřejmě nepočítám četbu povinnou… Pokud jsem tedy chtěl číst, tak byly pouze dva způsoby, buďto přemluvit sestru k napsání nějakého příběhu (což by trvalo asi dlouho, takže zamítnuto) a nebo si holt napsat něco sám. Vybrána druhá možnost, a tím máte taky i vy co číst =) Hezké čtení!

Jsou dobré  myšlenky? Myslím, že bez nich bychom byli ztraceni…

Mysleli jste už někdy na atentáty? Bill na ně myslel každé pondělí ráno v sedm hodin, když mu zvonil budík. Nejradši by do školy hodil nějakou pěkně rychle vybuchující bombu a bylo by po ptákách! Bum a nic! Nad touhle představou se mu v břiše rozlil hezký pocit. Jak by to bylo skvělé! Než se vyhrabal z postele, bylo sedm dvacet a on nestíhal, začal zběsile lítat po domě a hledat všechny svoje věci, které byly pro pondělní ráno nezbytné. Samozřejmě nezapomněl kopnout několikrát do dveří koupelny, za kterými byl Tom a schválně zdržoval. Ještě, že nejezdí autobusem, ale vozí je matka. Vzpomínal na Andreasovy pozdní příchody, kdy hořečnatě vyprávěl, že se mu celý den smůla lepí na paty, protože ráno zaspí, nejezdí výtah a on tedy musí seběhnout deset pater, potom mu ujede autobus a další jede až v 8:11, nakonec vpadne do hodiny fyziky, kdy mají starou ropuchu a ta si ho za trest vyzkouší, je to lepší nebo horší? Nevěděl…  

Zasekl se u líčení pravého oka, když v zrcadle za sebou uviděl Toma, jak na něj nepokrytě kouká, pusu otevřenou dokořán. Do očí se mu vehnaly slzy, musel několikrát zamrkat, aby se nespustily a nezpůsobily tak katastrofu. Tom si pomalu uvědomil, že Bill ví o jeho přítomnosti, a tak sklapl čelisti k sobě. Usmál se a ležérně se opřel o futra.

„Co je na mně tak úžasného, že musíš koukat s otevřenou pusou?“ Bill se nervózně ošil, když se Tom jen tajemně usmál.

„Ale nic, bráško! Jen tady…“ Tom přistoupil k Billovi a zezadu ho objal kolem pasu. Potom mu zatahal za kalhoty od pyžama a pohodil hlavou s dredy.

„Podal bys mi je? Myslím, že jsou na pračce. Díky.“ Bill si rozhodně nemyslel, že kalhoty jsou pravým důvodem, proč na něj Tom zírá jako na nějakou prsatou blondýnu. Nechtěl tak uvažovat, rozhodně není správné uvažovat o svém bratrovi jinak než bratrsky. Ale nemohl si pomoci. Včera si uvědomil přece jen jisté věci, a ty s ním udělaly divy.  

„Může za všechno včerejší den?“ Billovi se před očima objevila otázka a nechtěla zmizet. Dotáhl linku u oka a navlékl na sebe kalhoty. Červ pochybností v něm ale přece jen zůstal. „Opravdu za to může jen včerejší den, nebo to byl přirozený vývoj jeho vztahu s bratrem? Mohlo se to stát klidně i jindy než včera?“ Nemohl uvěřit tomu, na co myslí, ale co když to tak doopravdy má být?

„Ty nad něčím přemýšlíš?“ Bill si vůbec neuvědomil, že Tom je pořád s ním v koupelně a pozoruje všechny jeho zkřivené obličeje nebo kroucení hlavou, které v zápalu myšlenek ventiloval.

„Bille, co tě žere?“ nemohl přece říct, že myslí na… takovéto věci. Zakroutil hlavou a tím to pokládal za vyřešené.

„Tak dobře, ale něco mi nehraje, a říkám ti už dopředu, že mi to stejně jednou řekneš!“ Bill doufal, že se to nikdy nestane, doufal, že ho jeho vlastní myšlenky nedoženou k bláznivým činům…

„Jestli máš čas tak bychom mohli zajít na pizzu nebo tak něco?“ Bill s Andreasem stáli na chodbě a domlouvali se na odpoledne, zítra jedou do planetária a nemusí se učit, výborná příležitost vyrazit ven. Jenže Bill nevěděl, jestli chce jít, Tom mu v autobuse říkal něco o vyloženě dvojčecím odpoledni, a to nechtěl zmeškat.

„Já nevím, Andy. Domluvím se s Tomem, třeba bychom mohli jít všichni tři?“ nadhodil Andymu kompromis. Uvědomil si, že by bylo dobré, mít po boku ještě někoho třetího, aby nemusel přemýšlet o zákonech a tom, jak je obejít.

„S Tomem? Poslyš, Bille, já vím, že jste dvojčata, ale jsi na něj moc upnutý, proč bychom nemohli jít jen my dva?“ Bill se rozhlédl po chodbě, hledal Toma v davu lidí, nechtěl se bavit na téma on a bratr, Andy to nikdy nepochopí, nemá sourozence a v rodině mezi sebou nemají skoro žádná pouta. Zahlédl kšiltovku a pohupující se dredy, hned se cítil lépe.

„Nechci Toma zklamat, říkal něco o tom, že by se mnou chtěl mluvit čistě mezi čtyřma očima. Proč se ho nezeptáme, jestli chce jít s námi? Nemáš ho rád?“ Billovi nekontrolovatelně vystřelilo obočí na vrch hlavy. Teď mu Andreas připadal jako naprosto cizí člověk, nelíbil se mu Tom, a tím se nemohl bavit ani s Billem.

„Ne samozřejmě, že ho mám rád, ale občas ho nemusím vidět.“

A Billovi to docvaklo. Minulý týden Tom přebral Andreasovi holku. Byla to pipina a s Andym se stejně bavila jen proto, že chtěla Toma. Hrozně se zlobil, když na to přišel, ale už nevěděl o prvotřídním odkopnutí, které si tam holka vysloužila jako pomstu od Toma. On by samozřejmě nikdy nikomu holku nepřebral…

„Hele, nezabývej se věcmi minulými a miř dopředu, ano?“ Bill se zachechtal. Takový obličej uměl jen Andy.

„Že to říkáš zrovna ty! Hlavní hnípal!“ bylo vidět, že Andymu to není příjemné, bavit se na tohle téma. Špulil rty a křížil ruce na prsou.

„Já to mám po matce, ale ty jsi veselý, neměl by ses trápit, ty mě musíš rozveselovat!“ Bill poplácal Andyho po zádech a rozešel se chodbou k Tomovi, který se snažil být neviditelným a schovával se za sloup. Andreas stál stále na svém místě a zíral tupě do země, kdo ví, na co myslel. Ani nezpozoroval, že Bill odešel.

„Neschovávej se, Andreas tě neukousne! Půjdeš s námi na pizzu?“ Tomovy oči byly velké, lesklé a postrádaly ten zvláštní třpyt. Billovi se nezdál Tomův postoj. Stál zvláštně zkroucený a opíral se o stěnu jako v horečce. Bill automaticky sáhl na bratrovo čelo. Bylo horké.

„Je ti špatně, Tome?“ Přikývnutí se ztratilo v nedohlednu.

„Byl jsi za třídní?“ opětovné přikývnutí přerušilo zvonění. Bill se strašně lekl a chtěl upalovat do třídy, jenže Tom ho chytl teplou rukou a chraplavým hlasem promluvil.

„Omluvil jsem i tebe. Půjdeš se mnou domů. Musíš mi pomoct, sám to nezvládnu.“ Bill okamžitě přikývl. Vždycky, když bylo jednomu z dvojčat špatně, druhý ho doprovázel. Bylo to výhodnější, protože další den leželi doma v horečkách oba. Tom se chytl Billa okolo pasu a spolu šli do třídy. Tom musel nechápavé učitelce vysvětlit, proč jde Bill domů s ním, a proč si pro ně nepřijede matka. Když za nimi klaply dveře, oddechli si. Tom se znovu chytl Billa a spolu šli na zastávku, čekat na nejbližší jedoucí autobus. Dokonce nebyly problémy se školníkem, když viděl zeleného Toma, radši otevřel dřív, než by se tomu zelenému chlapci přitížilo…

„Jak to, že se ti najednou udělalo tak špatně?“ Billovi z toho šla hlava kolem, ještě nikdy neviděl svého bratra v takovém stavu.

„Já nevím, asi jsem něco špatného snědl.“ Tom si chladil čelo o sklo na zastávce a díval se na protější ulici.

„Co si měl na svačinu, já ji nejedl.“ Tom se podíval na Billa, sjel ho pohledem od hlavy až k patě a povzdechl si.

„Rohlík s nějakou paštikou, asi to nebylo moc poživatelný.“ Tom vyplázl jazyk a odplivl si. Přisunul se blíž k Billovi a hlavu si položil na jeho rameno. Bill nevěděl, co si o tomto gestu myslet. Objal Toma kolem ramen a začal ho konejšivě hladit.

„Teď budu tvůj starší bráška já a podržím tě, vždycky tu budu pro tebe, dobře?“ Tom zakašlal a přitiskl se k Billovi, jak jen to šlo.

„Nejsi starší, starší jsem já, je to na mně vidět. Starší miminka mají vždycky lepší stavbu těla, nejsou slabé. Tak to má být, Bille, starší se starají o mladší, mám tě rád a nechci, aby ti někdo ubližoval, kdyby se něco stalo, tak mi to řekneš, jasný?“ Bill chápal význam Tomových slov, vždycky se báli, že si ten druhý něco udělá, dávali na sebe navzájem pozor…

„Byl bys první, kdo by o tom věděl, to se spolehni!“ seděli vedle sebe jako dvě sochy, nehybní, dívající se do prázdna.

„Podívám se, kdy to jede, pusť!“ Tom byl kolem Billa omotaný jako šála. Nerad opouštěl teplo Billova těla, bylo mu zima, další příznak horečky.

„Kolik je?“ zeptal se Bill, nechtěl věřit, že tady budou trčet ještě půl hodiny, ne s Tomem v tomhle stavu.

„Přesně 12:45.“ Bill si oddychl, a taky zjistil, že mu jdou hodiny na mobilu o čtvrt hodiny později, měl půl.

„Ještě patnáct minut, vydržíš to?“ Tom neodpovídal, o chvíli později mu už Bill držel vlasy, aby si je nepozvracel a Tom ohodil svojí svačinou malý keřík vedle zastávky.

„Už je mi líp.“ Tom si utřel pusu do rukávu a trochu se pousmál. Bill se radši otočil, aby se nemusel dívat na pozvracený keř a vrátil se k zastávce. Tom se k němu kolébavým krokem přidal.

„To udělala ta paštika.“

„Nemluv mi o tom, nebo to tam půjdu pozvracet ještě já.“ Bill se chytl za pusu, trochu ho natáhlo.

„Dobře, myslím, že nám to už jede.“ Bill jen přikývl, začínala cesta domů…

„Běž si lehnout, za chvíli ti donesu čaj a suchý rohlík, aby se ti ten žaludek trochu vzpamatoval.“ Tom na všechno pokýval hlavou a pomalým plouživým krokem se přemisťoval do svého pokoje. Bylo na něm vidět, že je zesláblý, a jedinou jeho touhou je dostat se do postele.

Bill mezitím odnesl jejich batohy do předsíně, asi je nebudou potřebovat do konce týdne. Vydal se do kuchyně vařit slibovaný čaj, jenže mělo to háček, absolutně nevěděl, která z krabiček Tomovi pomůže se žaludkem. Přehraboval se ve skříňce a díval se na obaly čajů. Žádná z krabiček neměla na obálce napsané žaludeční potíže. Nemohl si vzpomenout, který čaj mu vždycky mamka dává. Teprve když uviděl krabičku s nápisem „Mátový čaj“, rozzářil se, našel to, co hledal. Začal si broukat nějakou písničku, kterou slyšel po cestě v autobuse a dal vařit vodu. Napadlo ho, že by se měl radši podívat na Toma, co kdyby náhodou ohodil koberec? To Bill nechtěl riskovat. Vystoupal schody…

Za dveřmi Tomova pokoje neuviděl nic, co by jim mohla matka později vytknout, ale pohled na postel mu celý dojem zkazil. Tom se krčil na posteli, schoulený do klubíčka a třásl se zimou. Billovi ho bylo líto. Postavil čaj na stoleček vedle postele a snažil se pod peřinou najít Toma. Když objevil dredy, opatrně se jich dotknul a začal konejšivým hlasem mluvit na klubíčko peřin.

„Tome, posaď se, mám pro tebe ten čaj, po něm se ti udělá líp.“ Klubíčko se zavrtělo a zpod něj se s obtížemi dostal Tom. Několikrát kucknul a teprve potom se zhluboka nadechl. Bill si sedl k němu na postel a po lžičkách začal Tomovi podávat čaj. Po pěti lžičkách Tom cuknul hlavou a opřel se o stěnu.

„Dones mi radši kýbl, zas to na mě jde.“ Bill vyskočil jako laňka po výstřelu pušky a o překot se hnal zpod umyvadla přinést kbelík. Rovnou namočil i žínku, bude se určitě hodit.  

Uvažoval, kde mohl Tom chytit nějaký bacil. Že by to bylo ve vzduchu? Oba jsou náchylní  k nemocem… A najednou Billa nehorázně natáhlo. Málem to nestihl k záchodu. Už dlouho se nepozvracel, zapomněl ten pocit. Připadal si, jako by měl vyblinkat každou kostičku v těle. Když se na sebe podíval do zrcadla, málem se lekl, byl zelený, občas se to vystřídalo s bílou. Šáhl si na čelo, horké stejně jako Tomovo před hodinou. Tak už to chytil taky. Copak neexistuje žádná inkubační doba? Zavrtěl nad tím hlavou, promnul si bolavé břicho a odešel zpátky za Tomem. Když vešel do pokoje, první, co uviděl, byla rozházená peřina, a teprve potom střelil pohledem po Tomovi, který seděl na zemi v klubíčku a hladil si spánky. Billovi tak špatně nebylo, ale cítil, že to za chvilku přijde. Bez jakékoli konverzace podal Tomovi kbelík a posadil ho zpátky na postel. Neušlo mu, jak se Tom pozastavil nad Billovým špinavým koutkem pusy, kterého si předtím nevšiml.

„Ty už taky?“ dotaz se rozplynul do ticha v pokoji. Bill si utřel pusu a přikývl.

„Uvařím si čaj a přijdu si k tobě lehnout, dobře?“ Tom na odpověď jen zakuckal, nebylo poznat, jestli kývá nebo vrtí hlavou, ale Bill věděl, že souhlasí. Pomalým krokem odešel do kuchyně.

V kuchyni nechtěl být příliš dlouho, chtěl si lehnout, byl unavený. Vyhublýma rukama se musel opírat o kuchyňskou linku, aby se mu nepodlomila kolena. Cítil se strašně slabý, jako pytlem praštěný*. A taky se mu točila hlava. Stěží se dostal do pokoje, padnul vedle Toma na postel a zavřel oči. Když je po chvíli otevřel, podíval se do kyblíku, hned nato ale usoudil, že se tam dívat neměl. Chytil se za pusu, jestli zase bude zvracet, tak usne a kdo se postará o Toma? Podíval se vedle sebe a zjistil, že na něj valí svoje oči Tom. Vypadá jako malé miminko, proletělo Billovi hlavou. Odkryl si pusu a zhluboka se nadechl. Musí to vydýchat. Posadil se a přitáhl si svůj čaj. Dal si několik lžiček do pusy, načež zjistil, že to nebyl dobrý nápad, spálil si jazyk. Vyplázl ho a uslyšel tichý chichot.  

„Nech toho nebo dostaneš taky pár lžiček!“ Chichot se ztratil. Hned, jak Bill položil talířek s čajem na stůl, Tom si ho přitáhl k sobě a pevně ho objal. Zabořil hlavu do jeho vlasů a odfukoval na znamení naprostého blaha. Bill se nemohl ani hnout, připadal si jako v kazajce, trochu fňuknul. Sevření povolilo a nebylo už tolik křečovité.

Vždycky ví, na co myslím, co potřebuji, jestli mě něco trápí… Nikdy se mu žádná holka nevyrovná! Zůstanu navždycky sám, protože až Toma začnou zajímat holky, nebudu ho zajímat já. Andreas má pravdu, jsem na něm příliš závislý, a to je špatné, jenže já to jinak nedokážu, něco mě k němu táhne. Něco zakázaného…

Billova víčka se začala zavírat únavou. Všechny myšlenky vypustil za hlavy a usnul. Možná se mu zdál nějaký sen, ale to si můžeme jen představovat. Ale pokud ano, tak byl určitě o jeho bratrovi…

* Mamka používá tohle slovní spojení hodně často, nemohl jsem dopustit, aby tady nemělo svoji roli. Pokud by to někdo nepochopil, můžete se zkusit bouchnout pytlem, třeba vám blbě nebude xD. Ne, ale teď vážně, je to naprosto příšerný pocit, sám jsem nedávno měl střevní chřipku, takže vím, o čem mluvím…