autor: Undrockroll
Koho Bůh chce zničit, toho nejprve šíleným učiní.
-Anon
Tom seděl pozdě v noci na stole v kuchyni, točil svým telefonem po jeho desce. Už budou tři hodiny ráno a jemu se vůbec nechtělo spát. Připadal si vyčerpaný, naprosto zmožený, ale jeho mysl nechtěla odpočívat a byl v extrémních křečích.
Telefon mu pořád zvonil; Brigitte mu volala a Tom ji odmítal. Od té doby, co včera políbil Billa, s nikým moc nemluvil.
Zavřel oči, opřel se o opěradlo židle a začal o tom přemýšlet. Billovy rty byly tak hebké a teplé; ten pocit, když se jich dotýkal, nechtěl opustit jeho mysl. Věděl, že to bylo velice špatné a že překračoval pravidla, které nikdy překročit neměl, ale připadalo mu to tak příjemné.
Když byl s Billem, připadal si, že je k něčemu užitečný.
„Tome,“ řekla jeho matka, vešla do kuchyně, okolo sebe si držela ručník. „Je už pozdě. Proč jsi vzhůru?“
„Proč jsi ty vzhůru?“ odpověděl Tom.
„Gordon nahlas chrápe… zhoršuje se to, už skoro v noci nemůžu spát,“ řekla Simone, protočila oči.
„To je na prd.“
Simone pokrčila rameny a posadila se ke stolu s Tomem. „Tak, řekni mi to.“
„Říct ti co?“ zeptal se Tom.
„Co tě trápí?“
Tom si povzdychl. „Nic.“
„Buď upřímný.“
„Nic to není,“ řekl Tom znovu. „Jsem jen… vzhůru.“
„Dobře,“ řekla Simone skepticky. „Jsi jen vzhůru, dobře.“
Tom se zašklebil a promnul si krk. „Dobře, to je všechno.“
„Upřesni to.“
„Prostě… můj život. Co je, co není. Co by měl být. A Brigitte…“ došla Tomovi slova. „Už nám to… nějak neklape.“
„To je v pořádku,“ řekla Simone. „Je to hezká holka, ale to je těžko důvod proč s ní zůstat.“
„Mm,“ souhlasil Tom. Jeho myšlenky se zase vrátily k Billovi, k Billovým rtům, k Billově vůni.
„A nad čím přemýšlíš teď?“ zeptala se. „Zrovna ses z křeče neuvěřitelně rychle uvolnil.“
Tom se zamračil. „Opravdu?“
„Opravdu. Tome, zlato,“ řekla jemně. „Musíš přijít na to, co chceš dělat po tom, až ti tvoje veřejné práce skončí.“
„Já nevím.“
„No, budeš o tom muset popřemýšlet. Udělals velkou chybu, to víš, vlezls do auta po tom, cos toho tolik vypil. Díky bohu, že se nikdo nezranil, ale Tome,“ řekla Simone, v očích vážnost. „Dělám si o tebe starosti. Dělám si starosti, že to uděláš znovu.“
„Proč bych to dělal znovu?“ zeptal se Tom.
„A proč jsi to udělal teď?“
„Já jen… Jak si řekla, byla to chyba. Byli jsme na té párty, pili a bavili se, a pak už bylo na čase jet domů. Tak jsem jel svým autem a myslel si, že je všechno v pořádku, ale pak se mi všechno rozmazalo před očima a byl jsem přiveden na policejní stanici v želízkách,“ řekl Tom zoufale. „Bylo to ponižující.“
„No, díky bohu, že tě chytli dřív, než se stalo i něco jiného,“ řekla Simone rozhodně. „Mohlo to být o hodně horší.“
„Jo, já vím.“ Podíval se Tom na své klíčky od auta, visely na háčku na kuchyňské zdi, povzdychl si. „Ještě čtyři měsíce nesmím řídit… Zešílím z toho.“
„Zvládneš to.“
Tom pokrčil rameny.
„Ještě něco?“ zeptala se Simone tiše.
Tom přemýšlel o Billovi, byla to ta největší věc v jeho mysli. Nemohl to své matce říct; nemohl to říct nikomu. Nechtěl, aby mu někdo přivedl špatný pocit za to, že mu je jednou v životě dobře.
„Ne,“ řekl Tom. „To je všechno.“
„Pokus se vyspat,“ řekla Simone, usmála se a zvedla ze židle. „A já půjdu udělat to samé.“
„Dobrou, mami,“ zamumlal Tom.
Později, když Tom konečně ležel v posteli, připadal si až moc unavený na to, aby usnul. Ležení bylo příjemné, odpočívání ještě víc, ale jeho mysl se nechtěla zastavit. Přemýšlel, co asi dělá Bill, jestli spí. Přemýšlel, jaké měl asi Bill pocity z toho polibku, nebo jestli na to zapomněl.
Tomovy končetiny hýřily energií, v břiše ho šimralo. Ten pocit byl příjemný, ale i frustrující. Zatnul palce u nohou a zavřel oči, snažil se uklidnit ten povědomý pocit svých potřeb postarat se o sebe.
Rozkrok měl napjatý a přitiskl na něj svou dlaň, usykl, když se mu nedobrovolně zvedly boky z postele. Teď už věděl, proč nemůže spát. Ubíral si sex, opravdový sex. Poslední dobou se ohledně Brigitte necítil nijak sexuálně a sám sebe se nedotýkal víc než jen pár pohlazeními.
Prostě neměl jízdu, ne poslední dobou, a už skoro zapomněl, jaký to je pocit, když jeho tělo umíralo bolestí, aby se ho někdo dotkl.
Billův překrásný obličej a hubená postava se mu hned zjevily v mysli, když se dotkl svého penisu přes kraťasy; nemohl na Billa myslet, ne, když si ho honil. Připadal si provinile, ale nemohl popírat, že to bylo tak příjemné, když si třel svůj rozkrok a při tom myslel na černovlasého chlapce.
Myslel na to, jak se mu Bill dere do klína, jak sedí, tiskne se na něj a olizuje mu krk. Tom zasténal a zvedl kolena, skousl si ret. Zajel si rukou do kraťasů a cítil to horko, cítil, jak tvrdý byl. Zatahal si za něj a sjel rukou níže, prsty se chytil za kořen a přejel s nimi nahoru, kde se už shromažďovala vlhkost. V jeho mysli měl Bill nohy obtočené kolem Tomova pasu a jezdil mu v klíně nahoru a dolů. Jeho vlasy byly jemné, jeho kůže se leskla, a nikdy nevypadal lépe.
Tom už se nemohl cítit víc provinile ohledně jeho potřeb; ta úleva, která se už teď formovala v jeho těle, byla úžasná. Bill byl na něm, svíjel se a dotýkal se ho a stiskával a olizoval. Tom zavřel oči a přirazil si do ruky, stiskl si koule a usykl skrze zuby. Připadal si tak rozpálený, na čele mu vyskakoval pot a těžký letní vzduch mu ztěžoval dýchat.
Prohnul se v zádech, zabořil obličej do polštáře a vydechl. Teď měl Bill své prsty okolo něj, stiskával mu přirození a projížděl prsty chloupky pod Tomovým pupíkem. Sklonil hlavu, usmál se a olízl Tomův hrudník. Tom zasténal nad tou myšlenkou a pak, když se Bill posadil a ještě jednou mu stiskl jeho penis, se Tom tvrdě udělal do své ruky, zalapal po dechu.
Po pár minutách se posadil, zamrkal do tmy, zmatený výraz v obličeji. Připadal si víc uspokojený a odpočatý než za hodně dlouhou dobu před tím.
S Billem stále na mysli si natáhl trenýrky a usnul.
**
Kaaren seděla za svým stolem, zapisovala si poznámky, když se u ní Tom na druhý den objevil. Zvedla pohled a usmál se, když se před ni postavil.
„Dobrý večer,“ pozdravila ho.
„Ahoj,“ řekl Tom. „Jen se jdu zapsat.“
„Jsi tu brzo!“ poznamenala a zapsala si ho do papírů. „Spěcháš někam?“
Tom pokrčil rameny. „Nevím.“
Kaaren se znovu usmála. „Dnes večer toho tu moc na práci není, takže můžeš odejít dřív, až budeš hotový.“
„Dobře,“ odpověděl Tom. Zarazil se. „Je tu ticho.“
Kaaren přikývla. „Velmi ticho.“
Něco ohledně jejího tónu hlasu Tomovi nechtělo dát pokoj, couvnul. „Zapíšu se později.“
Kaaren mu zamávala a Tom se otočil, dal si ruce do kapes a vytratil se pryč. Radši než aby si sundal svůj batoh a pověsil si ho do šatny, jako to obvykle dělal, nechal si ho na ramenou. Šel přímo k Billovu pokoji, neobtěžoval se ani předstírat, že si šel pro mop a kyblík.
Než vešel k Billovi do pokoje, všiml si kousku papíru na dveřích. Tom se na to zvědavě podíval. Byla to stránka z Billovy složky.
Pacient Kaulitz, Bill. Muž, 18 let. Lipsko, Německo. Otec Jörg, Matka zesnulá. Odmítá léky po čtyřicet-osm hodin. Pod ostrým dohledem.
Tom se zamračil, odvrátil pohled od papíru a zadíval se do země. Připadal si provinile za to špehování, ale viselo to tady přímo před jeho nosem. Nevěděl, že Bill odmítal léky; on ani nevěděl, že Bill nějaké měl brát. Nevěděl, že Bill neměl matku.
Tom se chytil za pásy od batohu a zhluboka se nadechl. Musel Billa vidět; chtěl tak moc být vedle něj, vědět, jak mu je, cítit ho. Potichu otevřel dveře, papír se zatřepotal, když se dveře otevřely.
V místnosti byla zase tma, okno bylo otevřené. Tom se podíval k posteli a uviděl tu sedět Billa, zíral před sebe.
Něco na něm bylo jiné. Jeho vlasy nebyly rozcuchané; nebyly zamotané nebo tak jako vždycky. Byly hebké, hezké, lesklé. Také neměl okolo očí žádný make-up. Byl svěže a něžně vypadající.
Jeho vzhled mu vyrážel dech. Tom udělal pár kroků kupředu, zadržoval dech.
„Bille,“ řekl lehce. „To jsem já, Tom.“
Tom nebyl překvapený, když Bill neodpověděl, ani se nepohnul. Bill zůstal zírat zaslepeně před sebe, nemrkal, nehýbal se. Tom si lehce povzdychl a posadil se na postel.
„Myslel jsem na tebe celou noc a celý den,“ řekl tiše, sundal si batoh. „Všude mě pronásleduješ, víš o tom?“
Bill pomalu mrknul, ale nic neřekl.
„Vím, že mě slyšíš,“ pokračoval Tom. „To je v pořádku. Budu mluvit já.“
Chvilku se na Billa díval, obdivoval jeho hladký obličej, jeho útlá ramena, jeho dlouhé prsty.
„Dnes ráno jsem se probudil a dostal nápad. Mamka nechala spoustu věcí z doby, co byla malá. Nevím proč, ale je to ve velké krabici u nás na půdě. Myslím, že chtěla mít dceru, ale namísto toho, narodil jsem se jí já,“ řekl Tom, ušklíbnul se. „A tak jsem šel na půdu a hrabal se v té krabici. Našel jsem spoustu věcí. Její starý cop tam byl. Jo, její vlasy. Nejprve jsem si myslel, že je to nechutný, ale pak, já nevím. Přišlo mi to cool.“
Bill znovu zamrkal.
Tom si skousl ret. „Chceš vidět, co jsem ti přinesl?“
Žádná odpověď.
„Bille?“ zašeptal Tom.
Billovy oči se přesunuly na Toma, Tom se zprva až zalekl. Držel s Billem oční spojení, neodvracel pohled, nemrkal. Bylo to takové jednoduché spojení, ale Tom věděl, že to znamenalo všechno. Aniž by z Billa spustil pohled, rozepnul batoh a něco vyndal ven. Byl neuvěřitelně nervózní a položil to před Billa, skoro do jeho klína.
Bill se podíval dolů, zíral. „Panenka?“
Tom přikývl. Našel starou panenku v mamčiných věcech a jeho první myšlenka byla, že ji dá Billovi. Vážně nerozuměl tomu, proč Bill tu panenku tak potřebuje. Bylo ale zřejmé, že ho to uklidňuje, a že bez ní byl Bill k ničemu.
„Je tvoje, pokud jí chceš,“ řekl Tom.
„Oh.“ Zamračil se Bill a zvedl ji, párkrát ji v rukou převrátil. „P-Proč bych měl ch-chtít pa-panenku?“
„Protože…“ Tomovi došla slova, hrudník se mu stáhl. „Protože nemáš…“
„To já nechci,“ zašeptal Bill, oči skleněné. „Ne-nechci z-zasranou panenku.“
„Bille,“ řekl Tom zoufale. „Opravdu?“
V tom to Tomovi došlo. Ta panenka, kterou měl Bill předtím, nebyl jen panenka. Udělal si k ní velmi specifický vztah, miloval ji, a byla pro něj živá.
Tahle věc, kterou mu Tom dal, byla jen panenka.
„Omlouvám se,“ zamumlal Tom, otevřel svůj batoh a vzal si panenku od Billa zpátky. „Bože, omlouvám se. Jen jsem chtěl pomoci, já-„
„Kde je moje miminko?“ naléhal Bill, po tváři mu sklouzla slza.
„Já nevím,“ řekl Tom tiše.
„Musím ho najít,“ řekl Bill, promnul si oči. Jeho tváře byly bledé a oči nesoustředěné. „Já n-ne-ne-vi-vi-vi…“
Tom Billa objal, přitulil si ho blíž, hladil ho po vlasech. Bill se začal třást a slzy už tekly proudem přes Billův obličej na Tomovo triko. Tom políbil Billovu čelist, rukama sjel po jeho pase, chytl ho za boky a podíval se na něj.
„Bille, Bille,“ mručel Tom. „Prosím. Neodcházej mi.“
„Neodcházej,“ zopakoval Bill, přikývl a opřel se čelem o Tomovo. „P-Přiveď mi ho zpátky.“
Jejich rty se podruhé dotkly a Bill se k Tomovi přitiskl, třásl se mu v náručí, laskal jeho spodní ret a naříkal. Tom Billa naklonil, pevně ho držel a něžně ho kolébal, zatímco se jejich jazyky dotýkaly.
Když se odtáhli, Bill vypadal klidnější, jeho oči byly více soustředěné.
„Ahoj,“ řekl Tom, malinko se usmál. „Jsi zpátky.“
Bill přikývl, otřásl se. Jeho rty jako by žadonily, aby je někdo líbal a Tom se znovu naklonil, jemně je políbil.
„Když se K-Kathryn narodila, n-nikdy nepřestala plakat,“ řekl Bill, když se zase odtáhli. „Tak nahlas, n-nikdy nepřestala. Nedalo se spát. Nemohl jsem… už jsme to nemohl víck-krát slyšet.“
Tom zamhouřil oči a pohladil Billa po ruce. Nevěděl, co říct. Nezáleželo na tom, protože Billova oční víčka klesala, jak s ním tak pomalu pohupoval. Tom mu pomohl si lehnout a přikrýt se. Bill se malinko usmál a vydechl, nechal konečně své oči zavřít.
Dotkl se svých rtů a zacouval, narazil do židle za sebou. Bill ztuhnul, ale neprobudil se. Tom vydechl úlevou. Nechtěl odejít, ale měl práci. Později v noci se vrátí a půjde se na Billa ještě podívat.
Potichu odešel a vrátil se zpátky k recepci, kde stále seděla Kaaren a dělala papíry. Když se Tom dostavil a usmál se na ni, viděl, že kouká na kopii papíru, který visel na Billových dveřích, a taky na to, co vypadalo jako zbytek Billovy složky.
„Ahoj,“ řekl Tom pomalu.
„Och, ahoj,“ odpověděla Kaaren. „Co tu děláš?“
„Zrovna si jdu pro mop,“ řekl Tom a založil ruce. „Všechno v pořádku?“
„Mhmm.“ Promnula si Kaaren oči. „Jen, znáš to, další den.“
Tom se zamračil. „Proč nebere svoje léky?“
Kaaren vypadala překvapeně. „Proč se ptáš?“
„Viděl jsem ceduli na dveřích,“ řekl Tom rychle. „Jen mě to zajímá.“
„Och, no,“ řekla jemně. „Je to zvláštní případ. Nemyslím si, že bych s tebou o tom měla mluvit…“
Tom nakrčil nos. „Omlouvám se, já-„
„Ne, vlastně, zeptal ses, a to je víc než je schopna většina lidí udělat. Bill Kaulitz má extrémní Posttraumatickou Stresovou Poruchu a menší poškození mozku,“ řekla Kaaren. „Je ve špatném stavu.“
„Co se mu stalo?“
Kaaren si povzdychla. „Autonehoda. Och, bože, příšerná nehoda. Bylo to v mezinárodních zprávách a všude. Jel někam se svou matkou a svou malou sestřičkou, jednou večer, je to už přes rok. Jeho malá sestřička, Kathryn, bylo jí jen šest měsíců. Jeho matka ho požádala, aby ji připoutal do sedačky, a pak Bill seděl vzadu s ní.“
Tomovi začalo být špatně. „A pak?“
„Pak, no,“ Kaaren pokračovala, sklopila pohled. „Byla to páteční noc, všechna děcka byla venku, pila, bavila se…“
„Kurva,“ zašeptal Tom.
Přikývla. „Ten náraz byl tak velký, že jeho matka byla na místě mrtvá. Bill vyvázl s poraněním hlavy, musel jít na operaci, už napořád bude mít nějakou mozkovou poruchu, ale Kathryn…“
„Pokusil se ji zachránit,“ řekl Tom.
„Nemohl, vlastně, zemřela přímo pod ním. V jeho náručí. A ještě k tomu, záchranka a policie se tam nemohla dostat, nikdo je k bouračce nezavolal, tak bůh ví, jak dlouho musel Bill svou sestřičku sledovat takhle trpět.“ Kaaren se podívala na své papíry. „Všechno kvůli jednomu nezodpovědnému opilému řidiči.“
Tomovi bylo špatně od žaludku. Dotkl se svého hrudníku a udělal krok zpátky, těžce polknul. „To je tak… Tak ošklivý.“
„Lepší se,“ řekla Kaaren. „Udělal velký pokrok, ale…“ povzdychla si. „Často se… schovával. Před každým sebemenším hlukem se schovával. A pak celý den křičel. Jeden čas se toulal chodbami, hledal svou matku… a pak se objevila ta panenka. Drželo ho to více méně v rovnováze, až doteď. Nevím, co se jí stalo a normálně by mi to bylo jedno, ale on už vypadal tak dobře.“
Tom znovu těžce polknul. „Myslí si, že ta panenka je…“
„Jeho sestřička? Možná,“ odpověděla Kaaren. „Občas ho přijde navštívit jeho otec, ale nikdy to neprobíhá dobře. Myslím, že Billa obviňuje. Rychle nám ho tady zanechal, chtěl, abychom se o něj starali. Není divu, že Bill nic neví. Vážně mě to tak naštvalo… Bill je drahoušek, nic z tohohle si nezaslouží.“
„Co se stane, když nebude brát své léky?“
„Obávám se, že se nám vzdálí tak, že už nebudeme schopní ho získat zpátky. Občas se myšlenkově ztratí. Ne fyzicky, ale mentálně. Dělá si malé výlety a je to velmi, velmi těžké ho dostat zpátky. Nevím, kam odchází,“ řekla Kaaren. „Jestli je to bezpečné místo, kde je mu dobře, tak si ze všeho nejvíc přeji, aby tam mohl žít pořád, ale… nemůžeme ho prostě nechat se nám jen takhle vytrácet.“
„Já vím,“ zamumlal Tom. „Přál bych si… Přál bych si, aby to takhle nebylo.“
„Možná, že je to dobře, že jsem ti to všechno řekla,“ podívala se Kaaren na Toma. „Ty a Bill, máte něco společného. Oba tu jste kvůli alkoholu za volantem.“
Tom zavřel oči a vydechl. „Rozumím.“
„Není čemu rozumět,“ řekla Kaaren, už více přívětivým hlasem. „Radši půjdu domů. Už přes dva týdny dělám přesčasy. Už je toho na mě moc. Mohl bys tyhle spisy odvést do kartotéky, prosím?“
„Samozřejmě,“ řekl Tom. „Já se… Já se omlouvám. Nevím proč. Ale omlouvám se.“
Kaaren pomalu přikývla. „Cením si toho. Nejsi špatný kluk, Tome… To víš, že ano?“
Tom pokrčil rameny. „Já nevím.“
„Jen buď opatrný,“ řekla, vzala kabelku a postavila se. „Víš? Budeš v pořádku.“
Když odcházela, Tom jen přikývl. Sledoval, jak zmizela ve výtahu a pak začal tlačit vozíček se spisy pryč. Vzal to objížďkou, prošel okolo povědomého pokoje a narychlo vešel dovnitř.
Bill spal v posteli, a Tom si oddychl. Nechtěl najít Billa, jak znovu zírá do tmy. Přešel k posteli a dotkl se jeho vlasů. Bill ze spaní vydechl a překulil se, k hrudníku si přitulil malý polštářek, tam, kde obvykle držel svou panenku.
„Bille,“ zašeptal Tom.
Bill sebou trošinku cuknul, víčka se mu zachvěla a Tom se usmál, dotkl se jeho řas. Chtěl Billovi pomoci víc než kdy předtím. Přemýšlel, jaké to musí být, procházet něčím tak strašivým jako Bill, otřásl se.
Věc, která Toma trápila ze všeho nejvíc, byla, že to on byl na druhé straně té nehody. Nebyl jiný než ten řidič, který zdevastoval Billovu rodinu, Billův život. Jediný rozdíl mezi Tomem a tím řidičem byl, že Toma chytli dřív, než mohl spáchat nějakou škodu, a byl za to teď tak moc vděčný. I když to bylo ponižující, věděl, že jeho matka měla pravdu; mohlo to být mnohem horší.
Bill zakašlala ze spaní a Tom se vrátil do reality, objal se. Byla tu zima a Tom byl unavený.
**
Brigitte držela Toma za ruku jen proto, že si myslela, že by měla. Tom to věděl. Dělal to samé; měl okolo ní ruku jen proto, že to takhle dělali vždycky. Brigitte byla v jeho náručí v křeči a Tom souhlasil, že přijde, jen proto, že ho moc žádala a házela na něj vinu.
„Au,“ zamručela a pohnula hlavou. Tom jí trochu tahal za vlasy a tak dal ruku pryč a dal si ji do klína.
„Promiň,“ zamumlal.
„Ne, to je v pohodě,“ řekla a usmála se. Pořád na sobě měla to, co měla v práci; usedlý bankovní oděv. Vlasy měla v culíku a její make-up nebyl nijak výrazný.
Tomovi přišla jako cizí, a připadal si divně. Připadal si, jako by od sebe byli vzdálení několik tisíc světelných let, a jako by se s ní už nedokázal spojit, ani kdyby chtěl.
„Co chceš dělat?“ zeptal se jí.
„Nevím. Máma s tátou jsou pryč… můžeme jít k nim do pokoje a koukat se na velkou televizi,“ navrhla.
Tom pokrčil rameny. „To zní fajn.“
„Nebo bychom mohli… objednat nějaké jídlo a… um…“ zamračila se Brigitte. „Pomilovat se?“
Tom se zasmál. „Jako vždycky.“
„No tak, Tome,“ řekla a trochu se usmála. „Už dlouho jsme spolu nebyli.“
„Já vím,“ řekl Tom tiše. Znovu ji chytl kolem ramen a ona spokojeně vydechla, přitulila se k němu. „Ah, Brige, moje noha…“
„Promiň,“ řekla a změnila polohu.
Tom se zašklebil a zaklonil hlavu. Chtěl odsud pryč, ale souhlasil, že jí věnuje celý večer.
„Můžeme si půjčit film?“ navrhla.
„Jo, to můžeme,“ souhlasil Tom. Přitáhl si ji blíž, nechal svou ruku na jejím rameni.
„Tome, au.“
„Co?“
Usykla. „Moje vlasy, zase za ně taháš.“
Tom si povzdychnul.
**
Když Tom další večer přijel do práce, byl překvapený, když uviděl ten frmol. Pobíhaly tu sestry a všichni pacienti byli podráždění více než obvykle.
„Co se děje?“ zeptal se Kaaren, když se zapsal.
„Och, bože,“ řekla. „Dneska je to…“ zavrtěla hlavou. „Je to celý den.“
„Co je?“
Tom z chodby uslyšel výkřik a usykl, když okolo něj proběhla další sestra.
Kaaren si povzdychla. „Nemůžeme… Nemůžeme nic dělat, zkoušeli jsme všechno, já…“
Další výkřik, pak následoval sten a pak výkřik, Tom vyvalil oči.
Bill.
„Co se stalo?“ naléhal Tom.
Kaaren bezmocně zvedla ruce. „Prosím, nedělej si ohledně toho starosti, Tome. Nemá to s tebou co do činění.“
Tom se podíval do chodby, kde byl Billův pokoj. Když slyšel Billovy vzlyky, bolelo ho srdce. Zněl tak nevyrovnaně a zoufale. Tom odešel od recepce a vyrazil do chodby, směrem k Billovu pokoji.
„Tome!“ zavolala za ním zostra Kaaren, ale Tom se neotočil. Musel Billa vidět, musel vidět na vlastní oči, co se s ním dělo. Zrychlil, předběhl pár pospíchajících sestřiček. Všechny vypadaly zmateně.
Když se dostal blíž k pokoji, zpomalil a zastavil se před pokojem, založil ruce a nervózně si skousl ret. Nebyl si jistý, co tam uvidí, jestli bude Bill v pořádku.
Zhluboka se nadechl a podíval se dovnitř.
Postel byla obklopena pěti nebo šesti sestřičkami a ležel na ní Bill, zmítal se. Ječel, brečel, křičel a škrábal zoufale všechno, co se mu dostalo do cesty. Když se pár sestřiček pohnulo, Tomovi se naskytl perfektní výhled na to, co se dělo.
Bill byl k posteli připoutaný. Jeho zápěstí a kotníky byly připoutány a vypadal vyděšeně.
Tomovi se sevřel žaludek a okamžitě odvrátil pohled, dal si ruku před pusu, lapal po dechu, chtělo se mu zvracet. Věděl, že bude zvracet, a tak odešel, jak nejrychleji to šlo, proběhl dveřmi ke schodům a běžel dolů, bral schody po třech.
Když se konečně dostal ven a do plic se mu dostal čerstvý vzduch, opřel se o budovu, ztěžka dýchal a polykal čerstvý vzduch ze všech sil, chvěl se. Po pár minutách, co tu stál a kašlal, začal mlátit do zdi a nadávat.
„Kurva, kurva, kurva,“ nadával, zavřel oči a opřel se čelem o omítku, mlátil s ním o ni, těžce, dokud neviděl hvězdičky. Sjel dolů na zem a cítil, jak mu tělo těžkne, prohnul se v kříži, zhluboka se snažil dýchat. „Do prdele.“
Po pár minutách se uklidnil, vyndal z kapsy telefon a vytočil číslo domů, prsty se mu třásly.
„Mami,“ řekl roztřeseně. „Přijeď pro mě, musím domů. Hned. Díky.“
autor: Undrockroll
translate: LilKatie
betaread: Janule
bože můj, Bille, prosím, hlavně se ukldini…tohle mě tak mrzí…ten konec…ach bože..tohle se mě dotklo :(:(
Bože můj já myslela že ho Tom uklidní .. chudaček .. honem dál..
No sakra. Chudák Bill, už, aby se našla ta panenka. Jsem zvědavá, jak to bude pokračovat dál, hlavně vztah mezi Tomem a Brigitte, když už oba cítí, že to není, jako bývalo dřív. A navíc, když se to mezi Tomem a Billem jaksi pomalu vyvíjí, tak se uvidí, jak dlouho s Brigitte ještě zůstane.
Bože můj, celou dobu tu sedím strnulá, nadávám tu, neodvažuju se pomalu ani dýchat…. Panebože, jestli se s Billem něco stane, něco mega strašného…. T_T
Několik posledních odstavců bylo opravdu dost drsných. Bill přivazáný k posteli… to už je opravdu zlé. Bože, Tome, udělej něco. V první řadě bych šla za Listingem a rozbila mu hubu!!! Chudák Bill, tohle si vůbec nezaslouží, po tom všem, co si musel vytrpět.
Vůbec netuším, jak by to mohlo pokračovat dál. Je to jasné, že Tom musí za Billem… myslím, že on jediný si získal Billovu důvěru…
Sakra, chvílema je to jednim slovem nádherný, chvílema hrozný. Chudák Bill..
Sakra, Tome! Nejezdi domů, jdi mu pomoct, on potřebuje tebe!! *** Aaaa, já tu povídku tak prožívám, celý týden se na ní těšíma teď toto? Takhle to skončí a mám čekat další týden? neee! Ať už je další sobota prosím!
bože to bylo nádherné, totálně překrásně, ani slova nejdou napsat na tohle, co jsem přečetl…prostě božské *leskám*
Boze…. ja z tehle povidky nemuzu…
Nevite proc mi z toho kruci v brise? 😀
To je něco tak neskutečně nádherného a dokonalého, až mě to dohání k slzám.. poslední odstavce mi doslova trhali srdíčko.. zajímalo by mě, jeslti má bill vůbec šanci, aby se uzdravil.. miluju tuhle povídku a doufám že bude happyend, ptž jinak bych to asi nepřežila..!:((
;(( Moc smutné a při tom nádherné!
chudasek…ja z toho nemuzu… nechtela bych bejt on…:'( :((
Sakra! jak mám tejden vydržet…to je tak úžasný. Miluju tu povídku, víc než kteroukoliv tady na blogu. Je mi tak strašně líto Billa, ale myslím si, že Tom by mu mohl pomoct. Doufám, že to bude dobré…
PANEBOŽE! Mě ten konec úplně vylekal,mám staženej žálůdek. Strašně super díl,já už myslela,že Tom vtrhne do toho pokoje a chytne Billa za ruku,nebo tak a on se sklidní. No..,ale jsem zvědavá,jak to bude pokračovat dál. NÁDHERNÁ POVÍDKA,TADY K TOMU SE DAJÍ PSÁT JENOM SAMÝ KLADNÝ VĚCI…,ŽÁDNEJ ZÁPOR K TOMU OPRAVDU NENÍ =D
Lil MOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOC DĚKUJU za překlad,strašně si toho vážím =D
Doprdele…ne…normálně jsem se v první řadě vyděsila, že jejich nehodu zavinil Tom, ale naštěstí to tak doufám není. Za druhé mě vyděsil konec..do hajzlu to ne 🙁 Co se s Billem děje? 🙁 Líbí se mi taky Tomova opatrnost a jeho jemnost vůči Billovi…překrásné… opravdu nemám slov..
Děkuji autorce i překladatelce 🙂
To je hrůza, chudák Bill, je bez té panenky tak strašně nešťastný…Snad ji Tom najde, i když nevím, jestli už nebude pozdě..Tahle povídka je pro mně dost deprimující,vhání mi i slzy do čí, ale zároveň je tak nádherná a citlivá, prostě úžasná ♥♥♥
LilKatie, díky ♥
je to fakt dokonale napsaná povídka, to se jen tak nevidí… i když je to hrozně smutné, je to šíleně realistické a člověka mrazí jenom z pocitu, že tohle se může stát úplně každému… člověk, který tohle napsal je chytrý a ví o čem je život… smekám před ním a před touto povídkou, která člověka vtáhne do děje neuvěřitelnou silou!!!!
Tak tohle jde z extrému do extrému… Napřed miloučký… a pak taková hrůza… Chudák Bill… =(
waw tak tento doel sa mi strsne pacil , mala som na krajicku ked mu keren rozprávala o Billovej nehode a este omnoho vias ked Tom videl priviazaneho Billa. Neviem sa dočkať dalčej soboty.
Je mi jich obou líto..Toma, jak se snaží pomoct Billovi,ale svým způsobem neví jak…
A Billa,který se pořád dostává do svého světa.. Ta povídka je naprosto famózní…MILUJU JI….♥
Nevím, co na to říct… měla jsem stažený žaludek od začátku do konce a konec s Billem, připoutaným k posteli, mi dech vyrazil na maximum… 🙁 Je to naprosto nádherná povídka a já se nemůžu dočkat další soboty, až si jí přečtu ♥ Zbožňuju to. A naprosto se mi líbilo, jak Bill laskal Tomův spodní ret^^
Ježiši… to snad ne.. Bille, klid.. Těším se na poslední díl…
Boze, ja uz tusim, jaky "opily teenager" zabil Billovu matku a sestru T.T Tome, vzpomen si, co se stalo tu noc, co te chytli opileho za volantem!!! T.T
Ale ne..Je mi líto Billa..no, Toma vlastně taky.. doufám, že se to brzo zase uklidní
Sh*t… The scary end of this chapter made me shiver again. So emotional that I had to go out in the balcony and light up a cigarette. I am sorry for Tom so much. He can't stop himself even when he knows where he falls and which consequences it may have.
I have started to read every single chapter also in English although this translation is really perfect… By this time noone persuaded me to read some pieces of literature in foreign launguages:)
Och bože….chudák Bill..:( I pro Toma to musel být hrozný pocit koukat na něj…Mám docela strach, že to nakonec špatně skončí..:(
ještěže jsem tohle už jednou četla, takže jsem na to byla psychicky připravená… ale když jsem to četla poprvé, myslím, že jsem zase brečela jako želva 🙂 je to strašně emocionální…. a já tuhle povídku miluju. líbí se mi, jak tom začíná pomalu, ale čím dál tím silněji cítit city k billovi. je to překrasné! <3
No… tenhle díl jsem si přečetla už včera, komentáře jsem schopná až dnes. Ten konec… to mě vážně dostalo. Jestli jsem u některého z minulých dílů psala, jak je mi líto Toma za jeho bezmoc, když Georg sebral Billovi jeho "sestřičku", tak to nebylo nic proti mým současným pocitům… Ach bože 🙁
No každopádně je to naprosto dokonalá povídka, ten popis toho, jak se Tom a Brigitte pomalu odcizují, jak se naopak Tom sbližuje s Billem a Billovy stavy… vážně smekám. Úžasný!
Tahle povídka je svým způsobem docela psycho, sem zvědavá, jak to dopadne… Ale fakt super, popsaný do detailů, úplně si to živě představuju a mam z toho husí kůži… úžasná povídka
Nejsem ničeho schopná. Ani toho abych tady napsala nějaký whodný komentář jelikož se snažím popadnout swůj dech a zastawit slzy. Oprawdu tohle bylo něco…nedokážu to ani slowy wyjádřit. Nejde to. Něco tak dokonale napsaného. Tenhle díl jsem sice četla už wčera ae nebyla jsem už wůbec schopná napsat pouhé slowo a dneska když jsem si na to wzpomněla na tom nejsem moc jinak. Miluju tuhle powídku. Je pro mě drogou. Je tak moc depresiwní a přitom nádherná. Nikdy jsem snad ještě nečetla nic tak dokonalýho. Oprawdu autorka má můj obdiw. Ae taky člowěk díky kterému si tenhle skwost můžu číst. Těhle wýjewu už stačilo a raději něco zase řeknu k tomuhle dílu…
Jde widět že Bill se Tomowi dostal hlouběji pod kůži než sám Tom očekáwal. Musí na něj pořád myslet a pak je z toho nadržený 😀 No ae já to jen schwaluju. Je krásný, že na něj Tom tak moc myslí. Obdiwuju Toma a nawíc je od něj moc krásný jak se o Billa stará a snaží se mu pomoct jak jen může. Miluju jejich wztah. Tom se tolik snaží. Jde widět, že mu na Billowi hodně záleží ale myslím si, že i Billowi na Tomowi. Jejich další polibek mě dostal do kolen. Jsem ráda, že jsem přitom seděla jinak bych asi ležela na zemi 😀 <3 Nemůžu se tohohle nabažit tak jako Tom Billowých rtů. To jak je wždycky Bill mimo tenhle swět a Tom ho žádá aby se k němu wrátil mi wždycky wdere slzy do očí. Newím koho mám dříw litowat. Tyhle části mě wždycky tak ubíjí. Jako bych tam byla s nimi a taky to takhle prožíwala.
Pak to jak Kaaren řekla Tomowi důwod Billowa pobytu tady mě taky dost dostal. Něco s autonehodou už předtím bylo nakouslé ae tohle musel být strašný. Nedowedu si ani předstawit jaký to muselo být. Jak hrozně se Bill musel cítit. Nediwím se, že skončil tady. Byla bych na tom nejspíše stejně. Ah bože tolik Billa lituju. A zase ty slzy.
Nejdříwe jsem se lekla, že by w tom mohl hrát aj Tom ae pak jsem si uwědomila, že nemohl. Naštěstí nic takowé nezawinil. A bylo on něj krísné jak Billowi donesl máminou pananku. On to myslel dobře ae neuwědomil si to co to s Billem můžu udělat. Jeho panenka nebyla pouhá panenka. Ae už jen z toho, že se mu Tom snaží pomoct je to krásné.
Co se týče Brigitte jde widět, že už to oprawdu neklape ani z jedné strany. Je zbytečné aby w tom pokračowali dál. Nawíc když Tom myslí na Billa <3
A co se týče posledního odstawce? Myslela jsem si, že to ani nedočtu. Přes slzy jsem newiděla a zapomínala jsem dýchat. Mé pocity se bouřily proti mě. Něco tak strašného to bylo. Jen předstawa Billa připoutaného k posteli, křičícího a ještě do toho slzy. Wražedná kombinace. Bože co se mu stalo, že se muselo dít tohle? Co tak strašného? Klepou se mi tady ruce když tohle píšu a nejspíše potřebuju cigaretu abych se uklidnila. Myslela jsem si, že když napíšu komentář později bude to klidnější ae mýlila jsem se. Nepomohlo nic. Snažím se zhluboka dýchat.
Tak moc bych si přála aby Billowi Tom pomohl a dokázal ho uklidnit. Nemůže přeci jen tak se sebrat a utést domů když ho Bill tolik potřebuje. Jen Tom s Billem dokáže něco co ostatní ne. Ae na druhou stranu se Tomowi ani nediwím. Muselo to být strašný takhle Billa widět nebo jen zahlédnout. Billůw křik a pláč musel Tomowi trhat uši ale také srdce. Pak se tedy ani nediwím, že se takhle zachowal a snaží se útéct. Možná taky, že kdyby přišel k Billowi a snažil se mu pomoct wšechno by prozradil. On se přeci s pacienty nemá bawit. Porušil by tím wšechny prawidl a bůhwi jaké by byly následky. Ae i přesto si přeju aby Billowi Tom pomohl. Zachránil ho…
Omlouwám se ae wíc už nedokážu napsat. Už jen tohle mě stalo welké usilí. Miluju tohle a už se nemůžu dočkat dalšího dílu. Zároweň se ho ae také bojím. Už newím co tady mám wšechno čekat. Každopádně si nic z toho nenechám ujít. Tohle je to nejlepší co jsem kdy četla. Děkuju <3
pane bože…je mi Billa tolik líto…..tolik…x(
tak dneska to bude komentář česky. Sice tím překladatelce přidělám práci, ale jsem v posledních dnech hodně mimo a tohle mi teda moc nepomohlo. Jsem z toho naprosto vykolejená. Za prvé že už vím co se s Billem přesně stalo a za druhé ten konec. Delá se mi špatně jako Tomovi. Nevim jestli mám křičet nebo brečet a nebo jít rovnou zvracet. Stačí mi si jen představit, jak zoufale se musí Bill cítit a je mi mizerně. Ať Tom nikam nejezdí a raději mu pomůže. Ach ne…moje nervy tohle nedavaji. Je mi z toho tak smutno a zaroven se mi to tak moc libi.
jak sem cetla ty posledni dva nebo tri odtavce tak se mi hnali do oci slzy ,je to krasny,jen co je pravda ,Tom se trapi protoze nemuze mit Billiho porad u sebe a tet ho nici jëste pocit toho ze to mohl byt klidne on kdo znicil Billovi celi zivot ale na jednu stranu kdyby nebylo te nehody tak by se Bill s Tomem nikdy nepoznaly,miluju tuhle povidku ale to jak tam bylo "lezel privazany na poslely " z toho se mi normalne chtelo taky zvrace,z toho sem vbazne nemohla……opravdu krasne dilky ,vazne tuhle povidnu miluju nevim co bych delala kdyby nebyla tady tahle povidka,omlouvam se za to ze sem tak hrozne precitlivela ….moc to dekuju kdo to pise
Povídku jsem četla již před dvěma, ale komentář píši až teď, protože jsem se musela malinko uklidnit. Doteď jsem si myslela, že příběh už snad ani nemůže být více emotivním, ale spletla jsem se. Vůbec se nedivím Tomovi, že tu situaci neustál.
Před autorkou smekám, mám můj plný obdiv, je to perfektní. 🙂
Nechápu teď tu Tomovu reakci, ale líbí se mi jak už se zblížili x) Konečně! x)
Bože, to je tak strašne smutné. Nechcem aby Bill takto trpel, keď trpí on trpí aj Tom. Je to fakt hrozné… To keď sa bozkávali bolo vážne super :)… Vidno, že Tom s Brigitte už byť nechce a chce byť s Billom. Je naozaj pekné ako naňho stále myslí :)… Som strašne zvedavá ako to dopadne, vôbec si to neviem predstaviť. Ale je to naozaj krásny príbeh a ja som taká vďačná za tento preklad 🙂