Odplata v nemocnici 31.

autor: KaKiNkAaA ^_^

Jen co Tom vytáhl bratrovu složku s jeho spisem, posadil se i s ní zpátky na pohovku. Kdyby jej tohle napadlo samotného, mohl by to už dřív řešit a ne až teď. Na to je ale už pozdě, ale hlavní je, že jej to vůbec napadlo. Tedy jeho kamarádku Rachel. Bez ní by opět byl nejspíše ztracený.

Pohodlně se posadil a opřel se o opěradlo pohovky. Pomalu otevřel Billovu složku a začal si ji číst. Hned ze začátku byly stručné informace o jeho bratrovi. Včetně jeho adresy. Konečně věděl, kam má jít, aby Billa mohl najít a promluvit si s ním. Jenže to nebude určitě tak jednoduché, jak se zdá. Hlavně bude muset Tom nabrat sílu a odvahu, aby se dokázal Billovi podívat do očí. Vůbec nedokázal odhadnout, jak to bude probíhat, ale musí pro to udělat maximum. Už tolik ztratil a nechtěl přijít úplně o všechno. Vždycky je přeci naděje.

Když si pročítal řádky, kde bylo vypsané Billovo bydliště, zjistil, že od sebe nebydlí tak moc daleko. Vlastně měli od sebe domy, nebo možná byty kousek, a přesto se za těch pár let spolu nikdy nesetkali. Až tady v nemocnici. Možná se potkali, ale ani jeden toho druhého nepoznal. I tohle bylo možné.

Tom si ještě chvíli pročítal kartu, ale když věděl to, co potřeboval, po chvíli bratrovu složku vrátil na její místo. Musí se trošku sebrat. Takhle by to přeci nešlo.  

Po zbytek dne se Tom snažil vykonávat svou práci tak, jak nejlépe uměl. Přesto by však svými myšlenkami pořád jinde. U Billa. Hodiny se táhly pomalu a on si myslel, že se konce směny snad ani nedočká. Všechno mu přišlo zdlouhavé a zpomalené jako on sám. Bylo to k nevydržení, ale i on se dočkal. Konečně se blížila hodina, kdy i on bude moct odejít a jít domů. Opět měl svého pacienta, o kterého se měl starat, a o co horší pro něj bylo, že ležel na stejném pokoji, jako lehával Bill. Ničilo jej to, ale nic s tím udělat nemohl. Byla to práce a on to tak musí brát. Nebyl na místě, aby mohl nějak odporovat a namítat.

Chtěl tady Billa. Chtěl se o něj zase starat. S ním by mu to nevadilo, kdyby se celý den táhl jako zpomalený film. Ale taky věděl, že tohohle se nedočká. Musí to nějak přežít, jako kdy předtím než sem přivezli jeho bratra. To taky bez problému zvládal, tak proč ne teď?

Konečně se po nějakých těch hodinách znovu dostal na sesternu. To znamenalo konečně konec dnešní směny. Pro zítřek si dal raději volno. I pár dnů navíc si vzal dovolenou. Musel jít za Billem a chtěl mít klid a ne ještě chodit do práce. Nebude to lehký. Potřebuje se na to vyspat. Naštěstí pro zítřek jeho směnu vezme jedna sestřička, která se sama nabídla. Pak už ať si to nemocnice zařídí, jak chce. Má dovolenou, takže o tohle se starat nemusí. Teď se bude muset Tom starat o Billa a svou návštěvu u něj. To bylo mnohem těžší než cokoli jiného.  

„Tak já jdu, Rachel.“ Špitnul Tom, když už byl konečně převlečený do svého normálního oblečení a nachystaný k odchodu.

„Jo, jasně. A nezapomeň, co jsem ti řekla.“ Podívala se na svého kamaráda a ten jen přikývl. Rozloučili se polibkem na tvář, jak to vždy dělávají, a poté Tom opustil sesternu. Vzápětí na to také celou nemocnici a zamířil pomalu domů. Naštěstí nebydlel moc daleko. Menší procházka mu jen prospěje a on si provětrá hlavu.  

Po cestě nezapomněl si dopřát alespoň jednu cigaretu. V poslední době kouřil víc, než bylo potřeba. Ale on si nemohl pomoct. Nikotin jej trošku uklidňoval, i když ne na moc dlouho.

Hned poté, co dokouřil, akorát došel ke svému bytu. Otevřel si klíči a vešel dovnitř. Do prázdného bytu, ale už na to byl zvyklý, takže mu to ani moc nepřišlo. Své věci si odložil i s taškou v obývacím pokoji a hned zapadl do koupelny. Potřeboval sprchu a na chvíli vypnout. Zítra se chystal za svým bratrem a ze všeho byl na prášky. Bál se toho okamžiku, ale byl odhodlán jej vyhledat. Už necouvne. Nemohl.

Když mu ani sprcha moc nepomohla, rozhodl se to všechno zaspat. Navíc z dnešní směny v nemocnici byl také unaven. Nejraději by byl, kdyby mohl usínat vedle svého brášky, ale to mu nebylo dopřáno. Jeho vinou a on to moc dobře věděl.

Proto když byl osprchovaný, aniž by si alespoň něco málo vzal na zub, zalehl do postele. Převaloval se dlouho, než konečně našel tu správnou polohu, aby mohl usnout. Zítra bude velký, ale taky náročný den, proto se potřeboval na něj vyspat.

„Dobrou noc, Billí.“ Špitl sám pro sebe, jelikož jeho bráška to nemohl slyšet. Pak konečně zavřel oči a pomalu upadal do říše snů.  

Ráno Toma probudily sluneční  paprsky svítící do jeho tváře, jelikož zapomněl včera večer zatáhnout žaluzie. Jen tiše zabručel a zahrabal se víc pod peřinu. Nechtělo se mu vstávat. Měl volno a chtěl dlouho spát, ale kdyby nevstal teď z postele, stráví tam celý den, a to si nemohl dovolit. Ještě chvíli se povaloval v posteli, ale nakonec se z ní vyhrabal. Venku krásně svítilo sluníčko a byl krásný den. Kdyby se alespoň on také takhle cítil. U něj bylo spíše zataženo. Měl strach. Miloval osobu, které ublížil, a proto se bál. Jenže když se o nic nepokusí, už nikdy nic nezjistí.

Raději si dal ještě  ráno rychlou sprchu, a když byl hotový, převlékl se do čistého. Trošku se upravil, ale nepřeháněl to. Tělem byl možná tady, ale myšlenkami už dávno byl u Billa. Jen co se probudil, musel na svou lásku, svého brášku myslet. Bylo to zničující.

Proto když usedal ke stolu se svou připravenou snídaní, vzal kus papíru a zahleděl se do něj. Byl to papír, kde stála Billova adresa.  

„Brzy budu u tebe,“ zašeptal tiše Tom a poté se raději dal do snídaně. Musel něco sníst. Pořád ale nespouštěl oči z papírku, i když bratrovu adresu znal už nazpaměť.

Když konečně dojedl dva rohlíky s nutelou, které si dal k snídani, a dopil kávu, tak po sobě uklidil.

Neoblékal si ani mikinu, jelikož venku bylo teplo, a proto si jen do kapsy vzal peněženku s doklady, mobil a klíče. Nic víc nepotřeboval. Nakonec se obul a otevřel hlavní dveře svého bytu a vzápětí z něj vyšel. Ještě zamknul a poté pomalu vyrazil. 

Byl čas jít a on už  nechtěl a ani nemohl déle čekat. Musel za ním…

Opět byla noc, kterou se Bill neustále budil a měl své časté noční můry. Ráno se probudil celý propocený a s kruhy pod očima. Už to nebyl ten Bill Kaulitz jako kdysi. Potom, co odešel z nemocnice, byl na tom dokonce tak špatně, že začal brát antidepresiva. Bez nich by to asi nezvládl. Každý den měl deprese a plakal. Noční můra nebyla nic oproti tomu, co Bill prožíval. Ani za ten čas se z toho nedokázal dostat. Člověk by možná řekl, že na tom snad byl ještě hůř než předtím. I to bylo možné, když jste se na Billa podívali. Vypadal opravdu jako by ztratil chuť do života. V jeho očích nebyla už ta jiskra, kterou tam měl. V jeho očích šla jen vidět bolest, zlom a trápení. Už nikdy nechtěl milovat. Nenáviděl lásku. Milovat znamená trpět, a on už nechtěl, a proto od všech utíkal. Možná i dokonce sám od sebe.   

Už sám si nepamatoval, kdy se naposledy usmál. Možná tehdy, kdy byl ještě díky jeho naivitě s Tomem. Pak už neměl důvod, proč se usmívat ani smát se. Připadal si jako blázen, který má pořád samé otázky, na které se mu už nejspíše nikdy nedostane odpovědi. A to jej ubíjelo ještě víc. Láska k Tomovi jej zničila a jeho čin tehdy v noci jej dorazil. Byl opravdu na dně, z kterého se nedokázal dostat. Neměl k tomu sílu. Všechnu sílu ztratil té noci, tak jako všechno. Zůstala mu jen bolest. 

Nechtěl ani dneska vylézat z postele a něco jít udělat. Proč taky? Byl už vzhůru a jen ležel na zádech a díval se do stropu. Jeho tváře už zase smáčely horké slzy. Už ani slzy jej neposlouchaly a dělaly si, co chtěly.  

Najednou jej vyrušil zvonek u hlavních dveří. Mírně zvedl hlavu a podíval se směrem ke dveřím své ložnice. Nikoho nečekal a taky nikoho nechtěl vidět, tak kdo to mohl být? Oh… opět další otázka, kterou měl. Žil snad už jenom v otázkách. Zase si položil hlavu na polštáře. Nechtěl tam jít, a proto se snažil zvonek ignorovat. Jenže někdo byl nejspíše neodbytný a zvonil dál. Uběhlo pár minut a zvonek stále zvonil. Někdo měl nejspíše pořádnou výdrž.

Bill už si myslel, že to nevydrží, a proto se nakonec odhodlal a vstal z postele. Měl na sobě pouze spodní prádlo a tak si nasadil župan, který měl přehozený přes židli u postele a uvázal si uzlík kolem boků. Zvonek stále zvonil, jako by snad hořelo. Černovlásek si při cestě ke dveřím ještě setřel tváře od slz a poté chytil za kliku a nakonec otevřel dveře…