Ein neuer tag…? Ein neuer Liebe…? 20.

MußiQ-May & Kattulkaa

Tom: Po chvilce tam usnu…

Bill: Přiložím si ji na zápěstí. Opatrně říznu.

Tom: Ze spánku si k sobě  přitulím jednoho z tvých plyšáků…

Bill: Říznu víc. Dopadnu na vanu.

Tom: „Billí…“ řeknu trošku nahlas… Zdá se mi o tobě…

Bill: Pokouším se posadit na zem. Žiletku zaryji ještě níž. Na bílých kachličkách se začíná tvořit červená kaluž.

Tom: Po chvilce mě Georg probudí… Vidím, že jsem u tebe v pokoji, ale… Bez tebe… Pomalu vstanu, a jdu do koupelny…

Bill: Prstem začnu do krve psát… „Tome, promiň. Miluji tě,“ dodělám tam ještě srdíčko.

Tom: Otevřu dveře, a promnu si unaveně oči, když mi pohled spadne na tebe… „Billí?“ Rychle si k tobě kleknu…

Bill: Už skoro nevnímám…

Tom: „Kurva, Bille!“ Přitáhnu si tě k sobě… Do očí se mi začnou drát slzy…

Bill: Do rukou mi začne vstupovat chlad. Nemám sílu Tomovi odporovat.

Tom: „Sakra, Billí, proč mi to děláš…“ zavzlykám… „P-počkej…“ Posadím tě k vaně, a jdu do svého pokoje pro mobil, a zavolám záchranku… Pak se vrátím hned k tobě…

Bill: Zdvihnu druhou ruku a do rány rýpnu prstem. Usyknu.

Tom: Posadím se k tobě, a vyhoupnu si tě na klín… „Bille… Billí, tohle ne…“ Začnu vzlykat, a tečou mi slzy… Za chvilku by tady měla být sanitka…

Tom: „Billí, vždyť… Já… Dokážu odpouštět, proč tohle děláš… Bille, chápeš, že tě miluji?“ šeptám, a přitom vzlykám…

Bill: „Tohle by nešlo odpustit… Tohle bude lepší…“ zašeptám z posledních sil. Oči se mi začnou pomalu klížit.

Tom: Zase vzlyknu… „Billí… Prosím, tohle neříkej… Odpustit se dá cokoliv, a hlavně když někoho miluješ, jako já tebe…“ šeptnu a vzlyknu.

Záchranář: Na zvonek nikdo nereaguje… Nedá se nic dělat, dveře se budou muset vyrazit…

Tom: Sedím tam s tebou na klíně a brečím… „Billí, nesmíš mi umřít… Ne, ne, ne…“ vzlykám

Záchranář: „Haloo?“ zavolám ode dveří.

Tom: Zaregistruji, že někdo zdola volal… Okamžitě i s tebou vstanu, a nesu tě v náručí dolů…

Záchranář: „Do patra,“ zavolám. Slyším odtamtud šum.

Tom: Pomalu s tebou scházím schody… „Billí, to zvládneš…“ šeptnu, a pořád mi tečou slzy…

Záchranář: Když vidím, to, co vidím, zase mě přemůže lítost. Nechápu, proč si tak mladí lidé berou život. Ukážu směrem na nosítka. „Položte ho tam…“

Tom: Položím tam Billa, a držím ho za ruku… „Že mi ho zachráníte?“ vzlyknu…

Záchranář: „Ztratil hodně krve? Co se vůbec stalo?“ Nosítka nakládáme do vozu. Ke chlapci se okamžitě vrhne lékař.

Tom: „J-já…“ Zakroutím hlavou… Jsem děsně zmatený… Pořád vzlykám a tečou mi slzy… „M-můžu být s ním…? Uvnitř?“

Doktor: „Jste rodinný příslušník?“ Chlapce začnu napojovat na kyslík. Do žíly mu píchnu infuzi.

Tom: Přikývnu… „A-ano…“

Doktor: „V tom případě můžete. Jste ehm… bratr?“ do druhé ruky píchnu transfúzi s neutrální krevní skupinou.

Tom: „No… Asi tak…“ Přikývnu… a začnu si utírat slzy, ale stejně přicházejí další a další.

Doktor: „Jakou má váš bratr krevní skupinu?“

Tom: „B+…“ šeptnu…

Doktor: „Dobře, děkuji,“ zamumlám do telefonu. V nemocnici už na nás čekají.

Tom: Přikývnu, a nastoupím za Billem do sanitky… Přijdu k němu, a chytnu ho za ruku…

Doktor: „Odstupte na chvíli prosím od bratra,“ rozkážu mladíkovi.

Tom: Zamračím se na něho, ale poslechnu… Pak sjedu pohledem na Billa… To neví, že takhle je to všechno mnohem horší?

Doktor: Vezeme lůžko na ambulanci. Případ předáme.

Tom: Skousnu si ret… Sakra, co teď?

Doktor2: „Má tu nějaké příbuzné?“

Doktor: „Má tady bratra…“

Doktor2: „Ať jde dovnitř.“

Doktor: Zavolám toho… kluka, ať jde dovnitř.

Tom: Poslušně jdu… Ale hodilo by se mi aspoň tričko… Nebo kalhoty…

Doktor2: Přejedu osobu nechápavým pohledem. „Eh, vy jste bratr?“

Tom: Mlčky přikývnu…

Doktor2: „A nechybí vám něco?“

Tom: „P-pardon j-já… Kdy-Když B-Billa… J-já…“ zakoktal jsem se…  

Doktor2: „Dobře,“ přikývnu a podám chlapcovi svůj plášť.

Tom: „D-Děkuji…“ Navlíknu to na sebe… „A co bude s Billím?“

Doktor2: „Váš bratr ztratil spoustu krve… Dostane infuze, ale nikdo nezaručí, že jeho tělu sednou. Nyní je v kómatu, víc vám zatím neřeknu.“

Tom: „Kdy za ním budu moct?“ řeknu smutně potichu…

Doktor2: „V nejbližších dnech určitě ne. A můžete mi říct, co se přesně stalo? Potřebuji to napsat do zprávy.“

Tom: Smutně kouknu do země… „Nechce se mi o tom moc mluvit…“ šeptnu, a do očí se mi zase naženou slzy…

Doktor „Chápu vás, ale je to důležité.“

Tom: „J-já…“ Po tváři mi sjede slza…

Doktor „Pane Kaulitzi, bylo by pro vás snazší říct to někomu jinému?“

Tom: Jenom pokrčím rameny… S kým bych o tomhle asi tak mohl mluvit, hm?

Doktor2: „Řeknete to teda mně nebo psycholožce? Ona mi to pak může přetlumočit…“

Tom: „Já… o tomhle nemůžu mluvit…“ zakroutím hlavou…

Doktor „Alespoň něco mi řekněte…“

Tom: „Prostě…“ skousnu si ret, a spustí se mi slzy…

Doktor „Dobře, řeknete mi to jindy, až se budete cítit připravený, ano?“

Tom: Přikývnu, a dívám se do země…

Doktor „Jděte se domů vyspat. Oznamte to i rodičům…“

Tom: „A-ale… Bill…“ zvednu k němu smutně pohled

Doktor „Billovi teď pomůžete jedině tím, že na něj budete myslet…“

Tom: Zase sklopím pohled, a přikývnu… Mám o něj vážně strach… Chtěl bych být s ním…

Doktor2: „Mohu mít na vás trošku osobnější otázku? Nemusíte odpovídat, pokud nebudete chtít…“

Tom: Přikývnu…

Doktor2: „Bill je opravdu jen váš bratr? Nevypadáte tak…“

Tom: Zvednu na něj pohled… „J-já…“ skousnu si ret.

Doktor „V pořádku. Nemusíte odpovídat.“

Tom: „Možná…“ šeptnu…

Doktor2: „Co možná?“ nepokládal jsem žádnou otázku, na kterou je odpověď možná.

Tom: „Možná trošku… Možná něco víc…“ šeptnu.

Doktor2: „Dobře. Já vám v tom bránit nemůžu… Ale nic to nemění na tom, že vás k němu nepustím. Alespoň teď ne.“

Tom: Jenom mlčky přikývnu… Můžu za to já… Já! Začnu si utírat slzy, ale nezabráním dalším…

Začne zvonit zvonek. „Promiňte, musím běžet,“ omluvně se na něj podívám.

Tom: Přikývnu… Ohlídnu se, a vidím nějakou lavičku, tak se tam posadím…

Doktor2: „Sakra…“ Billovi krev nesedla. Dojdu k Tomovi, viděl jsem, že si šel sednout na lavičku. „Pane Kaulitzi, potřeboval bych někoho z vaší rodiny, jestli nemá stejnou krevní skupinu jako váš bratr. Billovi krev nesedla a my potřebujeme někoho blízkého, aby mu ji mohl darovat.“