autor: Doris
Tom dodržoval Billovy podmínky a tak se Scottym skončil za městem. Šouravě se loudal po cestě a kopal před sebou kamínkem, zatímco Scotty pobíhal kolem a testoval v tlamě každou větev, na kterou narazil. Tom přemýšlel, k čemu mu tohle vlastně bude. K čemu mu bude, že Billa uvidí denně mezi dveřmi. Tohle mu stačit nebude. Už teď o něm přemýšlel víc než bylo zdrávo. Byl pro něj něco zakázaného a nedostupného. Ale o to víc lákavého. Chtěl s ním mluvit, chtěl mu být blíž, chtěl nahlédnout pod tu chladnou schránku. Byl asi vážně ještě hodně dítě, když to nechápal. Nerozuměl tomu, proč je Bill tak odměřený a nepřístupný. Jediné chvíle, kdy vypadal, že v sobě má city, byly ty, při nichž figuroval Scotty. Jeho zahrnoval láskou už od pohledu. Nevnímal, jak dlouho už je venku. Házel Scottymu všechny větve, které mu přinesl a pomalu si uvědomoval, že už se vlastně vracejí. Scotty změnil směr a za stálé hry se vracel k městu.
Tom vytáhl z kapsy mobil a kouknul na čas. Byli venku skoro dvě hodiny. V prvních ulicích zjistil, že je docela provoz, a tak Scottyho zavolal k sobě a připnul ho na vodítko. Je pravda, že lidem kolikrát vadilo i tohle. Pes puštěný na volno. I když v doprovodu pána. Scotty se trochu ošil. Očividně nebyl moc zvyklý tuhle věc nosit, ale nijak výrazně neprotestoval. Přebytečně dlouhý kus si strčil do tlamy, tak jako předtím všemožné větve, a kráčel poslušně u Tomovy nohy. Tom byl z toho provozu trochu nervózní. Provoz na silnicích ho ani tolik nezajímal, ale chodci ano. Přestože si jich většina nevšímala, někteří přeci jen k Tomovi zvedli zrak a Tom si nebyl jistý, jestli to jsou pohledy zcela běžné, jako když prostě někoho míjíte na ulici, a nebo pohledy někoho, kdo už si domýšlí v hlavě, co to je za kluka, že má Kaulitzova psa.
Raději se jen zhluboka nadechl a snažil se tyhle nahlodávající myšlenky zahnat. Obával se totiž toho, že pokud to někomu dojde, nebo se někdo ozve… bude to pro Toma znamenat absolutní konec vídání se s Billem. Za dalších pár minut už stál na prahu Billova domu a mačkal na zvonek. Odepl Scottyho z vodítka a čekal, až mu jeho anděl otevře. Dveře se otevřely a Scotty ihned vběhl dovnitř. Poskakoval kolem Billa a několikrát i na něj. Bill se zářivě usmál a pohladil jeho srst. Bez jediného zájmu o Toma odešel do kuchyně, aby svému miláčkovi nasypal do misky obsah masové konzervy. Tom si povzdychl. Dočká se i on někdy takového úsměvu? Asi jen stěží. Vešel do domu a zavřel za sebou. Bylo mu blbé chodit za Billem, a tak zůstal stát v chodbě. Hodnou chvíli měl pocit, že na něj Bill snad zapomněl, jelikož se neukazoval ani neozýval. Toma to dost znervózňovalo. Kdyby se před dveřmi hned po zazvonění otočil a odešel, vyšlo by to nastejno.
„Pojď sem.“ Ozval se konečně Billův hlas a Tom se uvnitř sebe zaradoval. I když neměl moc důvod, vzhledem k tomu, že Billův hlas byl jako obvykle pokud možno co nejvíc nepříjemný. Ale na to už byl snad i zvyklý. Tom se vyzul a odcupital za Billem do kuchyně. Už zase pracoval… nebo snad ještě pořád? Tom se nejistě poškrábal na hlavě a zůstal stát kousek za jeho zády. Bill se otočil přes rameno a kývnul hlavou ke stolu aby se Tom posadil. Tom lehce přikývl a zaujal místo na vedlejší židli. Bill hodnou chvíli mlčel a věnoval se svému počítači. Tom se mírně nakláněl, aby viděl, co Bill dělá. Kroutil u toho pusou a těkal pohledem na Billa. Ten pro změnu vypadal nanejvýš soustředěně. Odeslal několik sms zpráv a jen na okamžik se podíval na Toma. Tom mohl být rád alespoň za to. Bill totiž chvílemi působil, že neví o světě.
„Co to znamená?“ zeptal se a rukou zamáchal Billovi před monitorem. Bill se jen zamračil a jeho ruku odstrčil stranou.
„Nemusíš mi to ošmatlat.“ Koukl po něm. „Co co znamená?“ pohodil mírně hlavou. Tom se pousmál. Byl rád, že Bill vůbec reaguje. Tedy alespoň teď.
„No tohle…“ Kývnul hlavou k monitoru. „Všechny ty čísla.“ Zadíval se do monitoru a snažil se vymyslet nějakou odpověď.
„To je moje práce.“ Odpověděl stroze Bill a Tom se zašklebil.
„To vím taky, ale co ty čísla znamenají? Co to vlastně děláš?“ protočil mírně oči. Bill vzdychl a přišoupl si židli trochu blíž k němu. Svůj laptop pootočil, aby na něj Tom dobře viděl.
„To je graf vývoje akcií.“ Přejel ve vzduchu dlouhým nehtem obrys sloupcového grafu. „Víš, co jsou to akcie, ne?“ natočil hlavu na Toma, který zaujatě sledoval monitor a lehce přikývl na souhlas.
„A ty čísla znamenají co?“ zvedl hlavu a kouknul na Billa. Uvědomil si tím, že Bill sedí blíž než seděl.
Konsternovaně zůstal na Billa hledět. Bill si ho chvíli prohlížel, než opět s lehkým trhnutím otočil hlavu k monitoru.
„Ty čísla jsou ceny za jednu akcii. Když jsou zelený, znamená to, že buď cena roste, nebo se nemění. Když jsou červený, tak cena klesá.“ Vysvětlil Bill a Tom znovu jen přikývl.
„A co teda přesně ty děláš? Prodáváš akcie?“ zeptal se Tom. Vlastně už ani hlavu na monitor neotáčel. Bill přikývl.
„Je to jedna z mála prací, která se dá dělat z domova. A finančně se vyplatí.“ Dodal Bill a otočil počítač znovu na sebe. Toma to snad ani tolik nezajímalo, co říká. Zajímalo ho to, že byl u něj tak blízko. Rychle se znovu naklonil k počítači, aby Bill neměl důvod se oddalovat, a prstem přejel před monitorem.
„A to je graf jen jedný tý akcie?“ položil naprosto zbytečnou otázku, jelikož odpověď mu byla stejně jasná. Asi těžko by v tolika číslech šlo jen o jeden cenný papír.
„Ne… Každý ten sloupec je jiná. Sleduju to a podle toho je prodávám.“ Odpověděl Bill a kouknul na Toma. Tom se nakláněl až výrazně směrem k němu, aby viděl do počítače.
V Billovi to zanechávalo smíšené pocity. Tomovo dredy se mu otíraly o rameno a kdyby jeho ruka sklouzla ze stolu, o který se opírala, skončila by přímo v Billově klíně.
„Aha.“ Přikývl Tom a otočil se na Billa. Setkal se tak s jeho pohledem. Už ho nepřekvapovalo, že je Billova tvář bez výrazu, ale zato viděl, že Bill nad něčím přemýšlí. Tom se doslova vpíjel do jeho očí. Měl je teď tak blízko. Už teď mu bylo jasné, že jestli mu v noci bude něco narušovat spánek, budou to právě ty dvě čokolády, které se na něj právě teď dívaly. Tom snad hledal slova, co by mohl říct, ale všechna se mu zadrhla v krku. Ztěžka polknul a potlačoval v sobě to nutkání se Billa dotknout. Přejet alespoň konečky prstů po jeho tváři. Teď když ji měl tak nadosah.
Bill nic neříkal. Jen zkoumal každičký milimetr tváře toho chlapce. Už tohle kdysi zažil. Ne přímo tohle. Ale taky se tak díval na malého kluka. Taky mu byl takhle blízko. Jen tenkrát mluvil ten chlapec na Billa a ne Bill na něj. Tenkrát Bill nevysvětloval, co dělá. Tenkrát jen poslouchal a přemýšlel. Bill cítil, že snad i atmosféra je stejná. Jenže tenkrát on udělal něco špatného. Ublížil tomu klukovi. Díval by se na Toma asi ještě dlouho, kdyby Tomova ruka nezavadila o tu jeho. Ne, že by to Tom udělal schválně. Chtěl ji jen posunout blíž k sobě, ale zhypnotizovaný Billovou blízkostí si neuvědomil, že i on má ruku na stole. Tomem projel vnitřní třas a naskočila mu husí kůže, když se dotkl Billovy kůže. I když jen na zlomek vteřiny, jelikož hned cuknul stranou.
Zato Bill jako by procitl ze svého přemýšlení. Zaklapl pootevřené rty a rychle se zvedl ze židle. Zalovil v polici a z peněženky vyndal peníze.
„Tady máš a jdi.“ Položil je před Toma. Tom k nim stočil zrak a promnul je v prstech. Tak moc nechtěl odcházet, ale věděl, že bude muset. Jednou to přijít muselo. Mohl být rád alespoň za to, že to přišlo až teď a ne hned, co se vrátil se Scottym. Pomalu se zvedl ze židle.
„To… to nemusíš.“ Natáhl ruku s penězi k Billovi. Nešlo mu o ně. Šlo mu jen o chvíle s ním, a tu dostal. Aspoň tu chvíli. Bill jen rázně zakroutil hlavou. Nehodlal ho tu mít jen tak. Nesměl. A hlavně ho tu nesměl mít už ani pět minut navíc.
„Řekl jsem, že ti to zaplatím. A teď už zmiz.“ Prsknul trochu podrážděně. Tom tedy raději neprotestoval. Hrozilo by tak ještě, že si ho nějak víc rozhází. Strčil peníze do kapsy a odešel se obout. Bill se ani nehnul. Sledoval ho z kuchyně s přivřenýma očima. Dalo by se říct až zlostně. Vlastně se ale nezlobil na něj. Zlobil se na sebe. Stálo ho to tolik práce se ovládat a potlačit to všechno v sobě alespoň částečně. Nehodlal se teď do toho znovu ponořit kvůli malýmu klukovi. Opět. Ztěžka dosedl na židli a promnul si obličej, když se ozvalo bouchnutí domovních dveří, ze kterých Tom odešel.
autor: Doris
betaread: Janule
To je tak zatraceně napínavé!!!! Já se dalšího dílu snad nedočkám!!!
je to úžasní povídka, ale trochu tomu nerozumím.. On Bill vážně udělal něco špatného tomu klukovi, či co?
[2]: Já myslím, že to bylo oboustranné, ale protože ten chlapec byl příliš mladý, tak si Bill myslí, že udělal něco špatně.
Povídka je úžasná, strašně se těším, jak se k sobě budou pomaličku přibližovat, dneska už se malinko posunuli, když Bill Toma aspoň pozval dovnitř. Už ať je tu další díl, a nejlíp tak dva najednou, a pořádně dlouhý, umírám nedočkavostí a zvědavostí =)
[3]: to já spíš myslim že jak bill řikal že mluvil ten kluk tak že billa sved nebo co a prostě je někdo chytil nebo tak a svedlo se to na něj…bo něco takovýho…
Jsem na tom podobně, taky jsem pěkně napnutá a zvědavá a nejen až se k sobě trochu víc přiblíží, ale až se nám i v úplnosti odhalí Billova minulost.
A kolik to Tomík dostal za ten Hundsiting? To by mě taky zajímalo, jak hodně se vyplatí hlídat psa Kaulitzovi (možná nejen tomu povídkovímu). 😀
ty jo… mně je Billa hrozně líto… jako určitě tomu klukovi neublížil tak, jak si všichni myslí
Sakra, tohle je ale napínavé! Vlastně nevím, co si o tom myslet. Chvilku mi to přišlo, že Bill tehdy toho malého kluka vážně znásilnil, ale pak mě napadlo, že to mohlo být oboustranné, ale jelikož byl ten kluk malý, tak se to začalo řešit. Musím rychle na další díl! 🙂