Život na prkně s kolečky 26.

Čas otázek

TOM

Šourám se ven ze skateparku při západu slunce. Je to zvláštní, ale najednou mi vše přijde barevnější a mnohem hezčí. Bože, připadám si jak zamilovaný blázen. Je to až k smíchu. Jenže já skutečně jsem zamilovaný blázen. S Billem, jsme si to vyjasnili, ještě si o tom popovídali. Přišli jsme na to, že je to až směšné, že o sobě navzájem nic nevíme, když jsme spolu. Spolu jako spolu. Víceméně jsme udělali jakousi dohodu, nebo jak jinak to mám říct. Řekli jsme si, že každý polední klid věnujeme tomu, že si budeme klást otázky. Nazvali jsme to Čas otázek. A mně se ta představa zamlouvá. Vymyslel to Bill a já jsem s tím nadšeně souhlasil. Ach, Bill! Vyšli jsme společně z klubovny po poměrně dlouhé době. Když ji za námi zamkl, omluvil se mi, že se mnou nepůjde. Řekl, že si ještě půjde chvíli zajezdit a že si večeři vezme – stejně jako já – později. A já ho nechal jít. Věděl jsem, že každý potřebujeme svůj čas. Potřebujeme čas o samotě. Především proto, že si potřebujeme ujasnit věci, které se staly, které se dějí a které se teprve budou dít. Vždyť přeci nejsme siamská dvojčata.  

Z myšlenek mě náhle vytrhne vibrující mobil v kapse. Zavřu za sebou branku od skateparku a ocitnu se v prostoru tábora. Své kroky záměrně namířím šikmo přes travnatou plochu, abych si zkrátil cestu. Konečně vylovím mobil z kapsy, a aniž bych se podíval, kdo volá, hovor přijmu.

„No?“ tupě hlesnu do telefonu na volajícího. Chvíli se nic neozývá, jen nějaké hlasy v povzdálí, ale po pár vteřinách jasně slyším ženský hlas. Tanzie. Moje Čokoočka.

„Tomi? Jsi tam? Neruším tě?“ šveholí jednu otázku za druhou do telefonu, když se v pozadí ozve nějaký slabý křik. Tanz zakleje a opět slyším šustění.

„Jsem tady. Co se děje?“

„Omlouvám se, Tomi. Mám tady Mel a trochu zlobí. Křičí, že chce strýčka Toma, ale má jíst. Omlouvám se za ten hluk. Předtím jsem se zapomněla zeptat, v kolik mám přijet. V kolik?“ otáže se a já uslyším opět nějaký křik. Tanz Melanii okřikne a najednou je ticho.

„Polední klid nám končí ve dvě. Takže kolem druhé. Ale je na tobě, v kolik přijedeš. Pokud vím, končí se v sedm.“

„Oh, dobře. Jen mám problém.“

„Jaký?“

„Musím s sebou vzít Mel. Nemá ji kdo pohlídat. Máma má práci a nevlastní otec toho není schopný. Je v tom nějaký problém?“

„Myslím, že v tom by žádný problém být neměl. Na prvním návštěvním dnu tu také byly děti,“ kývnu si sám pro sebe a dostanu se k místu, kde začíná les. Zajdu do něj. Krátím si tím cestu k chatce.

„Dobře. Takže se těším. Uvidíme se zítra,“ řekne vesele a užuž se to chystá položit, když si na něco vzpomenu. Nadechnu se, ale cítím, že mě polívá horko jen při pomyšlení, co chci říct. Ale pokud to chci, říct to musím. Tome, hodně štěstí!

„Tanzie? Jsi tam ještě?“ zeptám se plaše. Třeba mě neslyší. Třeba už telefon dala od ucha a má v plánu hovor ukončit. Třeba už mě vůbec nevnímá.

„Ano, Tomi? Copak se děje?“ a sakra! Slyší i vnímá.

„Já… ehm… víš… jen jsem… já,“ zakoktám se. Kašlu na to, tohle nedám. To není v mých silách, v mé osobě, v mém vychování. Proboha, asi se ze mě vážně stává blázen.

„Tak to vyklop, Tome? Co se děje?“ zamumlá Tanz do telefonu. Nadechnu se a začnu mumlat do telefonu:

„Víš… jen jsem… ty… já… sex… ty… ehm… já a Bill… máš… ehm…“ koktám a nevím, jak pořádně mám větu zformulovat. Vím, že to, co jsem právě vypustil z úst, nedává smysl, ale v tuhle chvíli je mi to celkem jedno. Jsem určitě rudý až na zadku. Štěstí, že jsem v lese. Že jsem úplně sám.

„Sex? Ty a Bill? Tome?!“ překvapeně vyjekne do telefonu. To jsem si mohl myslet, že to pochopí takhle.

„Ne, ne, ne! Tak to není, Tanz. Pochopila jsi to špatně. My dva ne. Právě, že ne…“ zamumlám a posadím se na jeden z pařezů, který vidím při mé cestě lesem. Trochu už tu prosvítá vybledle modrá střecha chatky. Nechci jít blíž, dokud si nevyřídím tenhle hovor.

„Ne? Tak co se tedy děje? Když mluvíš o tobě, o Billovi a o sexu?“ udiveně se mě ptá. Nasaji vzduch do plic a chvíli čekám, než se můj dech zklidní. Mezi špičkami stromů sem začíná pronikat tmavá obloha a záře hvězd, jak se postupně objevují na obloze. Povzdychnu si. Tanz čeká, musím jí odpovědět.

„Víš… jedná se mi o takové ty věci kolem sexu,“ zašvitořím, co nejrychleji to jde. Ale ona mi rozuměla. Doufám, že rozuměla. Opakovat to znovu nebudu. To ať po mně nikdo nechce.

„Tak to řekni rovnou, Tomi. Víš moc dobře, že jsme se o tom párkrát bavili. Kolikrát ti mám ještě opakovat, že se mnou se o tom můžeš bavit bez problémů a bez ostýchavosti? Sex je věc, cit, který nám do života patří jako cokoli jiného. Takže – co potřebuješ?“

„Nevím, jak se to… všechno jmenuje. Neznám to,“ jestli tohle zvládnu, tak už všechno.

„Co si pod pojmem všechno mám představit? Sakra, Tome, už se vymáčkni, musím jít dát spát Mel,“ povzdychne si tentokrát ona. Čeká, co ze mě vyleze. Tak Tome, do toho! Překonej se, řekni jí to!

„Myslím… jako… věci okolo sexu.“

„Jaké věci?“

„Hmotné věci.“

„Eh?“

„Tak jo, tak jo! Donutíš mě to říct! Sexuální hračky!“ zakňučím, když ze mě vypadnou tyhle dvě proklatá slova. Tanz se na druhé straně zasměje, ale nezní to výsměšně.

„Tomi, teď jsi mě dostal! Nikdy bych nečekala zrovna od člověka, jako jsi ty, že mi řekne právě tohle. Chápu správně, že ty ode mě chceš zítra přivézt nějaké… ‚sexuální hračky‘?“ zasměje se znova. Chytrá holka, umí si vše spojit dohromady. Jediné štěstí.

„Jo,“ kviknu. Tanz se opět zasměje.

„Proč o to žádáš mě, Tome? Hm? To je ten tvůj Bill tak… mimo?“ zasměje se znova. Mám pocit, že krev se mi nahrnula i do konečků prstů. Musím být doslova rudý jak rajče.

„Tanz, nemuč mě! Prostě vím, že ty… ehm… se v tomhle prostě… vyznáš, víš?“

„Vím, miliónkrát jsme si o tom povídali. Teda, já vedla svůj monolog. Dobře, mučit tě nebudu. Radši půjdu dát spát Melanii, abych mohla jít hodit expres zásilku přes internet,“ zasměje se opět.

„Jo, dík. Ahoj, zítra.“

„Měj se krásně, Tomi. A sladké sny,“ zasměje se hlasitě a pak už slyším jen hlucho. Páni, Tome, pogratuluj si. Zvládl jsi to, co jsi chtěl. Jen si z tebe Tanz bude po zbytek léta dělat srandu. Ale to zvládneš. Musíš si jen říkat, že sis to… co vlastně? Že sis to přál? Asi…

***

„Páni!“

„Opět páni? Nepřeháníš to trochu?“

„Nesměj se! A nepřeháním. Jen přibývají věci, které mě překvapují. Opravdu velmi překvapují. Tom o tom asi musel přemýšlet velmi dlouho, co? To mě tak napadá  – proč to vlastně chce?“

„Hádej. Můžeš třikrát…“

„To snad-! Páni! On se s ním chystá-?!“

„Opět předbíháš události.“

„To já vím i bez tebe, o to se neboj. Jen jsem se chtěl zeptat na jednu věc – je to pro něj nebo snad pro… ehm?“

„Na co ty hned nemyslíš! A předbíháš ještě ke všemu! Počkej si, dozvíš se.“

„Dobře, tak povídej. Dozvím se to ale brzy, že ano?“

„V příběhu se druhý návštěvní den odehrává v sobotu. Teď jsem vyprávěl pátek večer.“

„Dobře, rychle povídej.“

„Nedočkavče.“

„Já vím…“

***

Dopřeji si trochu času na to, abych se uklidnil a mohl pokračovat v původní cestě. Chvíli mi to dá, ale potom se zvednu. Mobil zastrčím do kapsy. Pomocí záře hvězd a měsíce, který dorůstá do úplňku, se snažím projít zbytek cesty lesem k chatce. Když zakopnu o nějaký kořen stromu nebo pařez a natáhnu se na zem, vydechnu úlevou, když spatřím malé světlo v podobě takové mini lampy podél cesty. Dobře, takže půjdu za světlem. Udělám pár kroků, až vyjdu z lesa na cestičku. Chybí mi tak dvacet metrů k chatce, ve které se nesvítí. To se Bill ještě nevrátil? Po otevření dveří mám odpověď jasnou. Ne, ještě se nevrátil. Překvapení je na mé straně.

BILL

Seskočím s prknem dolů, udělám Nose grind a svoji jízdu završím klasickým Ollíčkem. Seskočím ze skateboardu, který si špičkou boty nadzdvihnu tak, abych se pro něj nemusel tolik shýbat. Podívám se za sebe, když si sedám na navlhlou trávu od rosy. Pěkně jsem se vyřádil na pár překážkách, už jsem to potřeboval. V prvním týdnu jsem všechny, co ještě na skateboardu nejezdili, učil trik Ollie neboli Ollíčko. Je to nejzákladnější trik, pokud se ho nenaučíš, nezvládneš další. Bylo to fajn. Postupem času přišly věci jako Crooked grind, ale z toho bylo ke konci triku takových pádů, že jsem to vzdal. Tak jsme se vrátili zpět k Fackie ollie. Vesměs je to úplně to samé jako Ollie, jen vám ty nohy jdou trochu jinak. To jim šlo. Teď se plácáme v těch těžších tricích, což mě nebaví, protože mně to přijde jednoduché. Vše musím ukazovat pomalu, nesčetněkrát za sebou, aby to pochopili, aby to viděli. Jsou tu samozřejmě ti, kterým to jde bez problémů, ale pak jsou tu také ti, kteří… no, snad ani nestojí za slova. Kluci jako Nick, který se sotva pohne, Hans a Sebastian, kteří se tam pořád snaží prosazovat triky ze snowboardu. Pak je tu John, který je díky svému sezení u počítače takové poleno, že s ním nikdo skoro ani nehne. A třeba o takové barbie Vanesse raději ani nemluvím. To zbytek je o něčem jiném. Těm vždycky ukážu jeden trik a oni se ho sami učí klidně celé dopoledne nebo odpoledne.  

Ovšem pak je tu Tom. Myslím, že ten by byl maximálně šikovný na takové věci. Jak jsme se teď po čtyři dny vyhýbali sami sobě navzájem, držel se Tom se skupinou, co se triky učila sama. A já se nestačil divit, jak mu to jde. Jindy je totiž ve skupině s lidmi, které učím já. Zjistil jsem totiž, že Tom vyhledává moji přítomnost, moji osobu. Všude. A já… já zase tu jeho.

„Billy?“ úlekem vypísknu a moje tělo sebou škubne. Poplašeně se otočím a spatřím Toma, jak ve volných (volných???) teplákách jde pomalu ke mně.

„Bože, vylekal jsi mě!“ přitisknu si opožděně ruku k srdci. Tom se nevinně zasměje a sedne si vedle mě. Páni, ty tepláky jsou moje! To je… um… nemůžu si pomoct, ale asi se mi to líbí. Moje věci na Tomovi. Oh, o čem to přemýšlím?

„Omlouvám se, nechtěl jsem tě polekat. Jen jsem se šel podívat, kde jsi. Měl jsem o tebe strach,“ poslední slovo zašeptá tak, že mám co dělat, abych ho slyšel.

„Děkuju,“ zašeptám tiše, ale vím, že mě slyší. Na tváři mu vykouzlím lehký úsměv. Náhle ucítím dotyk na mé ruce. Tom proplete prsty s těmi mými a my sedíme, v tichosti, a pozorujeme noční oblohu nebo jeden druhého.