autor: Cinematics
Vzkaz od autorky pro vás:
Je to vážně moc úžasný, že lidé z naprosto jiných míst, kteří mluví úplně jinou řečí, mojí povídku čtou a užívají si jí. Jupí! Jsem z toho moc šťastná. 🙂
Veely seděla vzadu na vozíku, šaty se jí neustále zadrhávaly mezi dřívka, která se posouvala a vrzala. Očima se koukal na Tomovu hlavu zezadu, ten vedl svého koně, aby je odvezl tam, kam měl namířeno. Zoufale chtěla natáhnout ruku a zatahat ho za vlasy a říct mu, že je velice krutý mladík, ale neudělala to a nechala ruce v klíně.
„Máš tak tmavé vlasy,“ poznamenal Tom, přes klapání podkov o světle šedé kočičí hlavy. „Jak ti to udělali?“
„Nebarvím si vlasy,“ odfrkla si Veely, vzala mezi prsty pramen svých vlasů; vlasy o kterých věděla, že jí je služky hodiny barvily.
„Ano, barvíš, a je to zřejmé ze dvou důvodů.“ Podíval se na ni Tom, na obličeji otravný úsměv a Veely protočila oči.
„Och, prosím. Prozraď mi ty důvody. Předtím jsi měl tak nádherné zdůvodňování.“
„Za prvé, většina žen, obzvláště ty z vyšší sociální hierarchie jako jsi ty, si barví vlasy na blond.“ Zatáhl Tom za otěže, kůň málem zakopl a převrátil vozík, jak rychle zatočili. „A ten druhý je, že já mám světlé vlasy.“
„Ano, to máš. To je roztomilé.“ Založila si Veely ruce na prsou a koukala na ubíhající krajinu.
„Což znamená, že pod tou pastou, je máš taky takové.“ Řekl Tom objektivně.
Veely začínala litovat toho, že souhlasila, že si chce s tou ženou promluvit. Zaprvé, neměla ponětí, kam ji Tom veze a její společnost byla příšerná, a za druhé, věděla, že dostane neuvěřitelně vynadáno, až se vrátí domů a oni zjistí, že utekla.
Tom zatahal koně, ten zastavil a zakopal nohama, jako by snad sám zastavovat nechtěl. Tom ho jemně pohladil po zádech a seskočil dolů, podal ruku, aby slečně pomohl.
„Nepotřebuji tvou pomoct,“ řekla dětinsky, plácla ho přes ruku. „Jsem schopná slézt dolů sama.“
„Omlouvám se, že se snažím pomoct rodině.“ Ušklíbnul se Tom a Veely zaúpěla.
„Není to už ohrané? Vezmi mě k té ženě a uvidím, jak moc velký lhář jsi.“
„A pokud zjistíš, že lžu?“ zkoušel Tom, otevřel dřevěné dveře.
„Řeknu to svému otci. On se s tebou vypořádá.“
„Samozřejmě. Pojď za mnou.“
Veely opatrně následovala Toma, snažila se vyhnout tomu, aby bosa šlapala na jakoukoliv drobotinu, která by tady v tom špinavém domě mohla na zemi žít. Veely nikdy neměla příležitost, aby byla osobně v domě nízké sociální vrstvy, a měla o nich velice nízké mínění, díky Tomovi.
„Vaše podlahy jsou nechutné.“ Okomentovala, snažila se, jak jen mohla, aby si šlapala na kraje sukně a ne na zem.
„Stejně tak tvoje chování.“ Podíval se na ni Tom přes rameno a Veely zbledla, připadal si trošku špatně. „Mami, máme hosta.“
„Ahoj, Toma- och, Pane na nebi.“ Postavila se rychle a přispěchala k Veely, celou si ji prohlížela. Natáhla ruku a přejela dlaní po její čelisti, Veely ucukla a koukala na ni, jako by nebyla nic víc než jen nějaká nemoc na její porcelánové kůži. „Našel tě!“
Ta žena, která stála před Veely, vypadala jako Tomas. Dlouhé, zlaté vlasy a opálená kůže, tmavé oči, které odrážely sluneční světlo a zářily jako překrásný med ve světle, které pronikalo skrz velká otevřená okna.
„Potěšení, zatracené potěšení tě vidět. Já jsem Simone.“
„Dobrý den, já jsem Lady Vilhelmina,“ řekla Veely slušně, stojící na patách chodidel, bála se.
„Já vím, kdo jsi,“ odpověděla Tomova matka. „Bohužel, to není tvoje jméno. Pojď, posaď se. Dáš si čaj?“
„Ne. Děkuji.“ Posadila se Veely na podivný gauč, na který paní ukázala, nahrnula si materiál šatů za záda, aby se jí pohodlněji sedělo.
Tom se posadil vedle ní, až moc blízko. Snažila se posunout, ale nevyšlo to, těžké zdobené šaty jí limitovaly pohyby.
„Co ti to udělali?“ naprosto překrásná, ale přepracovaná paní zašeptala, očima koukala z Veely na Toma.
„Ráda bych, abyste to urychlila.“ Řekla Veely panovačně, byla zvyklá, že měla všechno, co chtěla, v mžiku okamžiku.
„Och, samozřejmě. Rozumím, že se zřejmě dostaneš do potíží, za to, že jsi venku bez ochrany. Až moc dobře.“ Odkašlala si Simone a poposedla si, dala si pramen vlasů z obličeje. „Tohle je celkem dlouhý příběh, takže se budu snažit být rychlá a zachovat pointu.“
„Mami, mám i další způsoby jak jí dokázat, že jsem ten, kdo říkám, že jsem, ale…“
„Časem, Tomasi. Nejdřív mě nech říct jí její příběh a uvidíme, co se dá dělat. Vilhelmino, budeš o všem, co ti teď povím, přemýšlet?“
„Já… Asi ano. Věřila jsem vašemu synovi dostatečně, abych sem přišla, nebo ne?“
„Vilhelmino, můj syn je… Tom je tvůj bratr.“ Řekla Simone s malým šťastným úsměvem. „Jsem si jistá, že ti už řekl, že jste jednovaječná dvojčata.“
„Řekl, ano. Bohužel, to je nemožné. Ledaže by byl žena, jinak nemůžeme být jednovaječná dvojčata.“ Natáhla se Veely opatrně a vzala Tomův obličej do své dlaně, očima si prohlížela jeho opálenou kůži. „A jsem si jistá, že není žena.“
„Ne, to není. Je to můj syn, stejně jako jsi byl ty, a jako jsi i teď.“
„Takže, mám snad věřit tomu, že jsem váš syn?“ Veely, která extrémně nevěřila tomuto příběhu, si skoro přála, aby to byla pravda.
Simone vypadala tak hodná a hřejivá, v jejích očích byla láska. Veely nikdy neměla šanci mít vztah se svou vlastní matkou, ztratila ji, když byla ještě malé miminko; takže pro ni slyšet od někoho, že je její matka, bylo jako útěcha, a také velmi zvláštní pocit.
„Budu doufat, že mi budeš věřit. Vilhelmino, pamatuješ si svou matku?“
„Vlastně ne. Zemřela, když rodila, a já byla velmi mladá. Proč se ptáte?“
„No,“ odkašlala si Simone a podívala se na Toma pro morální podporu. „Byla jen jednou z mnoha manželství tvého otce.“
„Ne, mýlíte se. Můj otec se oženil pouze dvakrát. S mou matkou a později s Nathalií, když má matka zemřela.“
„Je mi líto, že to musím být zrovna já, kdo ti musí říct tyhle špatné zprávy, ale tvůj otec požádal o rozvod, když ti bylo jen pár týdnů.“ Simone si přála, aby mohla jen lehce vysvětlit situaci a nezabývat se s přesvědčováním Lady do ničeho.
„Ne. Otec je proti rozvodům… jste šílená.“
„Má pravdu.“ Podíval se Tom, nelíbilo se mu, jak Veely mluví s jejich matkou.
„Prosím, když mě necháš vysvětlit ti to, pak o tom můžeme diskutovat, myslím, že se takto dostaneme dál. Mohu?“
„Ano, mluvte.“ Řekla Veely, mávla rukou.
„Byla jsem první žena vašeho otce.“
„Vy nejste Vévodkyně!“ dala si Veely ruku na hrudník a Tom ji probodl pohledem. Simone se usmála, a pak pokračovala.
„Máš pravdu. Nejsem, ale byla jsem. Váš otec a já jsme se seznámili, když jsme byli ještě děti. Moje matka pracovala v kuchyni jako umývačka nádobí a já jsem pomáhala každé ráno měnit prádlo ve Vévodově ložnici. Váš otec a já, skrze prosení a smlouvání, jsme byli spolu, a byli jsme manželé rok předtím, než se dostal k moci.
„Otěhotněla jsem tu noc, kdy jsme měli svatbu, a čekala jsem dvě překrásné děti, které se narodily prvního září. Moji dva synové, můj překrásný Tomas a Vilhelm, byli lásky mého života, takže si dokážeš představit, jak strašně šťastná jsem byla, že jsem je oba porodila bez jakýchkoliv komplikací.
Ale všechno to šlo z kopce. Váš otec mě obvinil z čarodějnictví, a řekl mi, že jsem mu porodila dva syny, namísto toho, abych mu dala dceru, kterou tak moc chtěl; což bylo vážně matoucí. Ve většině případů rodiny chtějí syny, aby nosili jméno rodiny, ale váš otec je velmi sobecký muž a chtěl dceru, aby ji mohl prodat nějakému bohatému člověku. To proto jsi měla kojnou, Vilhelmino. Nemohla jsem tě sama kojit, protože jsem byla vyhnána.“
„Takže kam patřím? Nerozumím tomu.“ Řekla Veely tiše.
„No, váš otec měl naprostou kontrolu nad naším vztahem, takže samozřejmě udělal to, co mu přinese nejvíc peněz. Vyhnal mě a Toma, abychom se zařídili podle sebe, a nechal si tebe jako svou dceru, manipuloval s tvou ubohou nevinnou myslí.“
„Ne, to není možné! Žádný muž by si mě nevzal, kdybych byla muž. Otec by nikdy nic takového neudělal. Není v tom žádný důvod. Kdyby můj muž přišel na to, že nejsem žena, všechno by se zkazilo. Není v tom logika.“
„Vilhelme, zapomínáš. Tvůj otec zakázal rozvody. Až se provdáš, jsi provdaný. Pokud nejsi on… má moc nad zemí, takže může dělat pravidla, aby byla pro něj dobrá. Nezáleží mu na tom, aby zachoval rodině jméno, proto si nenechal syna, jediné, co chtěl, byla naivní dcera, která by mohla být prodána, a potrestání mě. Cožpak tomu nerozumíš?“
„Ale, ale já jsem žena! Lucia mi vysvětlovala, jak porod chodí.“ Protestovala tiše Veely, kousala se do rtu a dívala se na popraskanou podlahu.
„Tomasi, možná, když s tím nebude mít problému, mohl bys mu ukázat, že není žena.“ Povzdychla si Simone, chtěla tak strašně moc obejmout svého ztraceného syna v náručí, líbat ho do vlasů a plakat.
„Už jsem mu řekl, že to udělám, když mě to nechá udělat.“
„Přestaňte mi říkat muži!“ rozkřikla se Veely, postavila se a založila ruce na hrudníku.
„Zlatíčko, naskytla se ti někdy možnost vidět nahého muže?“ zeptala se Simone a Veely vypadala dotčeně.
„Samozřejmě, že ne! To je hra pro coury. Nikdy jsem neviděla nahé tělo a neuvidím, až do mé svatební noci.“
„Takže mě nenecháš dokázat ti, že jsou naše těla stejná?“ zeptal se Tom a Veely zavrtěla hlavou.
„To opravdu ne.“ Dupla si dětinsky nohou a zvažovala, že uteče, už měla dost těch her s její myslí.
„Vile, pod tvými šaty máš něco mezi nohama nebo ne?“ zeptal se Tom a Veely se málem zakuckala.
„Pane Trumpere! Simone, to opravdu necháte vašeho syna takhle mluvit s dámou?“
„Vilhelme, Vilhelmino, ať si myslíš, že jsi, co jsi… Nejsi to.“ Našpulila Simone rty a postavila se, přiložila dlaň Veely na hrudník. „Ta jediná věc v hrudníku je tvé srdce, lásko. Nikdy odsud nebudeš krmit své dítě. Jsi muž, který byl oklamán tvým otcem. Jsi můj syn.“
„Dejte ze mě ruce pryč, vy maniačko!“ rozkřikla se Veely, couvla, zakopla o své šaty a svalila se na gauč. „Odvez mě domů, Tomasi!“
„Odvezu.“ Řekl Tom poslušně. „Je mi líto, že to nedokážeš pochopit. Ty ubohé omezené dítě.“
„Nejsem dítě!“
„Tak se přestaň chovat jako rozmazlený fracek a nauč se věřit těm, kterým na tobě záleží.“
„Oh ano, věřím tomu, že vám šíleným rolníkům na mně záleží. Co se týče vaší milé pohádky, Simone, záleželo vám na mně tolik, že jste ode mne musela vzít pryč moje dvojče a nechat mě tak, abych uvěřila tomu, že jsem žena. Ano, opravdu hodně vám na mně záleží. Nebo možná že vaše rodina chce peníze a ne můj otec. Protože on už teď má spoustu majetku, na rozdíl od vás, vy totiž nejste víc než jen spodina!“
Simone klesl obličej, sklopila oči, které se jí zakalily slzami. Tom byl v ráži, nevěděl, jestli má svého bratra uhodit, nebo si přitáhnou matku k hrudníku a slibovat jí, že to zvládne, a že přinutí svého bratra to pochopit. Veely před nimi stála, ruce založené na hrudníku a očima jezdila mezi rozšklebenými prkny na podlaze.
„Nepotřebuješ mě vidět nahého, abys viděl, že jsme stejní.“ Řekl Tom tiše, zachytil bratrův zmatený pohled. „Jen mě nech ukázat ti, jak vypadáš pod vším tím malováním a ukázat ti tvoje vlasy bez barvy. Ujišťuju tě, že jsme ten samý člověk ve dvou tělech.“
„Proč se tak moc snažíte mě přesvědčit? Nemůžu vám prostě jen třeba dát nějaké peníze?“
„Nechceme peníze.“ Zamrkala Simone, povzdychla si do ruky, kterou se držela za hlavu. „Chceme, abys věděl, kam opravdu patříš.“
„Neměls někdy pocit, že ti něco chybí?“ zeptal se Tom naprosto vážně, on sám často toužil najít to, co mu bylo odebráno.
„Nemám moc času, na to, abych přemýšlela o svých pocitech.“ Okomentovala Veely. „Jsem pořád obklopena ženami, co se o mě starají. Na tom nezáleží. Nic mi nechybí.“
„Chybí ti prsa,“ zamručel Tom, protočil oči, Veely ho probodla pohledem.
„Možná jsem nevyvinutá, ale to ze mě nedělá chlapce! Dokážu lehce porodit dítě, Lucia mi to řekla. Ukázala mi kudy a jak a…“
„Máš penis?“ pípla Simone a Veely zalapala po dechu.
„Paní Trumperová, já-„
„Řekla ti Lucia o tvém penisu?“ naléhal Tom, chytl Veely za loket a donutil ji se na něj podívat.
„Všechny ženy mají penis… To dokazuje, že vím, že jsem žena. Cožpak vy sedláci o ničem nevíte? Simone, řekněte to Tomasovi.“
„Zlatíčko…“ řekla Simone něžně a Tom tvrdě pustil Veelininu ruku. „Ženy nemají penis.“
„Lžete! Proč tedy muži nosí kalhoty? Kdyby měli to, co mají ženy, pak by jim to nebylo pohodlné, nebo snad ano?“
„Já… Já nemůžu uvěřit tomu, jak tě chudáčku zmanipulovali.“ Vzlykla Simone, zabořila obličej do Tomasovy špinavé lněné košile. „Můj drahocenný syn…“
„Já… Vy…“ Veely si nervózně přešlápla. „Jste velmi dobrá herečka, paní Trumperová.“ Zasmála se nervózně, její nevíra se stále zvětšovala.
„Tomasi, odveď ho z mého dohledu. Nezvládnu to zlomené srdce.“ Zavzlykala Simone tiše, odešla z místnosti.
„Pořád si myslíš, že je to jen hra, Bille?“
„Promiňte?“ opáčila Veely, situace byla stále divnější.
„Když mi mamka řekla, že mám dvojče, byl jsem velmi mladý a nedokázal vyslovit Vilhelm. Měl jsem pro to jméno přezdívku Billhelm, i když jsem tě nikdy nepotkal.“ Zasmál se Tom a pevně svého předpokládaného bratra objal. „Prosím, musíš mi věřit, Bille.“ Zamrkal na Veely, oči tak upřímné a bolestivé.
„Nechám vás ukázat mi, že naše obličeje jsou stejné, ale jestli neuvidím jedinou známku podoby, nahlásím vaši rodinu mému otci, a vím, že on vás neušetří. Vyjádřila jsem se jasně?“
„Přestaň s tím, princezno.“ Zabručel Tom. „Mě nezastrašíš, bráško.“
Tom vzal její ruku a odtáhl ji k umyvadlu v malé zadní místnosti. Místnost nebyla dostatečně velká, aby se tam vešla Veely a její nabíraná sukně, ale podařilo se jí posadit před špinavé zrcadlo. Tom vzal poloprázdný džbán s vodou a nalil ji do naprasklého umyvadla, namočil v ní hadr.
„Ta látka je špinavá!“ vyjekla Veely, odvrátila obličej pryč od Tomovy ruky.
„Vypořádej se s tím.“ Zamumlal Tom, usadil se za rozmazlenou Lady, chytl ji za obličej a přiložil hadr k obličeji. „Máš stejné mateřské znamínko jako já.“ Řekl Tom, přejel palcem po malém vybledlém kolečku na straně jejího krku. „Jenom já ho mám nalevo.“
Veely si nechala komentáře pro sebe a sledovala dvě postavy v zrcadle. Tomovy doteky byly lehké a hbité, odličoval ji mnohem něžněji, než to dělaly služky v noci. Nikdy neměla šanci se u toho vidět. Viděla se pouze s make-upem nebo jen letmo bez a to očekávání ji přímo užíralo.
Tom rychle odstranil poslední make-up a začal na druhé straně obličeje. Veely zavřela oči; skoro se bála, koho uvidí, až oči otevře. Neměla ponětí, co by dělala, kdyby Tom mluvil pravdu a oni opravdu vypadali stejně. Nejspíš by měla svého otce obvinit za to, že jí lhali a ošklivé chování bylo mnohem jednodušší, než říct, jak přišla na to, že příběhy od Trumperů jsou pravdivé.
„Otevři oči, Bille.“ Zašeptal Tom Veely do ucha, cítil divný pocit uspokojení, že ho neopravila ve jméně.
Tom nechal svou bradu opřenou o brášky rameno, tiše vydechl, jak opravdu podobně vypadali. Viděl tu podobnost už od té chvíle, co poprvé viděl Lady z Kaulitzovy rodiny, ale nikdy neviděl to, co viděl teď, a to samé se týkalo jeho bratra. Ti dva nechali oči těkat z jednoho obličeje na druhý, zírali do zašpiněného zrcadla a tiše dýchali vedle sebe.
Bill se otočil tváří v tvář Tomovi, palcem přejel po Tomově nose, po jeho rtech, jeho čelisti; po všech stejných částech obličeje, které měli.
„M-Možná, že jsi žena?“ vydechla mladá Lady, ale ne nijak vážně.
„Bille…“ zaúpěl Tom.
„Jsem…Jsem Vilhelm? Bill?…“
„Nejsi Vilhelmina.“ Dokončil za ně Tom, s láskou dal bratrovi dlouhé černé vlasy za jeho ucho.
„A, jsem tvoje jednovaječné dvojče?“
„Moje jediné.“
„A Simone je moje matka.“ Vydechl ztěžka Bill, korzet mu najednou připadal, jako by ho dusil, jako by se najednou nemohl pořádně nadechnout. Bylo mu slabě a špatně. „Ale, Tome, nerozumím…“
„Čemu nerozumíš?“ zeptal se Tom, mluvil k jejich dvěma odrazům v zrcadle.
„Teď hodně věcem.“ Zamrkal Bill nevěřícně. „Ale, co Lucia říkala o… O porodu a ženských genitáliích…“
„Všechno to byly lži.“ Řekl Tom tiše. „Skoro všechno, co ti bylo řečeno, je naopak. Co přesně ti řekli?“ zeptal se Tom s očima vykulenýma.
„O tom bych ani mluvit nemohl!“ řekl Bill, dal si ruku před pusu a zavrtěl hlavou.
„Musíš přestat být tak korektní.“ Zasmál se Tom. „Podívej se na mě. Jsi polovička tohohle. Uvolni se a řekni mi, co ti Lucia řekla.“
„Tvoje polovina…“ řekl Bill zasněně, palcem přejel po Tomově tváři. Stále nemůžu… Nemůžu tomu uvěřit, ale věřím, ale… Proč jsi pro mě nepřišel dřív?“
„Strach.“ Pokrčil Tom rameny a objal Billa kolem pasu, přitiskl se hrudníkem na bratrova záda. Krajky Billova korzetu se přes slabý materiál jeho tuniky zaryly do jeho kůže a nebylo to zrovna moc pohodlné. „Lepší pozdě než nikdy, předpokládám.“
„Co teď budu dělat?“ zeptal se Bill, spíš sebe než Toma. „Nevím jak být mužem a nemůžu přeci jít a říct to někomu… Můj otec, on by… Není zrovna chápavý člověk. Ublížil by mi… nebo… tobě.“
„Neřekneš mu to.“ Vydechl Tom, prsty projel Billovy obarvené vlasy a zvedl svou načernalou dlaň. „Lhal jsi.“
„Začínal jsem si myslet, že jsi blázen nebo čaroděj ne… špeh.“ Skousl si Bill ret a hrál si s krajkou na svých šatech. „Byl jsem vystrašený.“
„To je pochopitelné.“ Přitulil se Tom k Billovi, konečně cítil to, co mu tak dlouho chybělo v jeho náručí. „Neočekával jsem, že mi budeš věřit, obzvláště po tom, co jsem zjistil, jak dětinský jsi.“
„Můžeš být můj bratr, ale takhle se mnou mluvit nebudeš.“ Zasmál se Bill, uchem se přitiskl na Tomovo čelo. „Jsem stále Vévodovo dítě.“
„Zapomínáš, že já taky.“
„Och… předpokládám, že asi jsi.“ Řekl Bill v údivu, najednou si připadal hrozně, že on žil svůj život v bohatství a s obsluhou, zatímco Tom musel žít v chudém domě se slámou. „Je mi tak strašně moc líto, že se tohle všechno stalo, tobě… a mamce.“ Usmál se Bill nad myšlenkou, že má opravdovou matku, a najednou chtěl jen ji obejmout a odpustit jí, že je nechala rozdělit.
„Omluvy nejsou potřeba. Neudělali jsme nic, za co bychom se museli omlouvat. To náš otec je bastard. Bille, nechci, aby ses vrátil k tomu životu a zapomněl na mamku a mě… ale nevidím způsob, jak bys mohl zmizet a nějak nás navštěvovat. Jsem si jistý, že už takhle tě potrestají.“
„Já vím, že ano, a pokazil jsem si to u Clary. Řekla mi, že jestli opustím zahradu, tak že mě už nikdy nepustí ven… Už nikdy nebudeme mít šanci se vidět a nemůžu odtamtud nijak utéci.“
„Nemohl bych tě žádat o to, abys utekl nebo riskoval, že tě zbijí… Ale nemůžu tě nechat jen tak jít, když jsme se konečně našli. Nevím, co dělat… chceš to zkusit a obnovit vztah, který jsme měli jako miminka?“
„Ano, chci.“ Řekl Bill tiše. „Nějak budu muset být dvěma lidmi a nejsem si jistý, jak to udělám. Budu muset být Lady Vilhelmina a být Bill Trumper, ale… Co když už nikdy nebudu mít šanci být znovu Bill?“
„Znovu tě najdu.“ Slíbil Tom. „Od té doby, co o tobě vím, jsem tě chtěl ve svém životě, a teď jsem tě potkal a nenechám si tě tak jednoduše vzít. Jako dítě jsem byl bezmocný, když mi tě náš otec ukradl, ale teď mám sílu si tě vzít zpátky. Pokud mě necháš.“
„Co když se poznáme blíž a budeme se nenávidět?“ zeptal se Bill tiše, položil ruce na ty, které ho držely.
„Myslím si, že jsi spratek, ale není to tak, že bych tě nenáviděl.“ Zasmál se Tom.
„A já si myslím, že jsi špinavý stájník, který až moc mluví o lidském těle.“ Opáčil Bill. „Ale myslím, že s tím se naučím žít.“
„Pořád bych rád věděl, co ti Lucia řekla…“ řekl Tom, koukal na Billa skrz špinavé zrcadlo a na svém opáleném obličeji měl šťastný úsměv. „Ale nejspíš na to už dnes není čas.“
„Už takhle dostanu výprask,“ řekl Bill, v hlase byl slyšet strach. „Nezáleží na tom, jak dlouho tu ještě zůstanu.“
„Nechci, aby ti ublížili.“ Řekl Tom, odtáhnul se zdráhavě od Billa a vydechl. „Mohu vás odvést domů, Lady Vilhelmino?“ zachichotal se Tom a Bill se postavil na svá bosá chodidla, cítil se tak malý a zahanbený.
„Myslím, že možná. Ano.“
Bill přijal Tomovu pomoc při nalézání na vozík. Oči měl stále na Tomovi, chtěl si v paměti zachovat co nejživější obrázek, chtěl si ho vypálit do očí.
„Takže, máme trošku času. Řekni mi, co ti Lucia řekla o porodu.“
„Vážně nechci… Připadám si jako dítě, že mě tak klamali.“ Řekl Bill slabě, hrál si se svými šaty, ze zvyku.
„Není to tvoje vina, Bille. Prostě mi to řekni a já ti řeknu, jak to opravdu pracuje. Od čeho jiného jsou starší bratři?“ ušklíbnul se Tom přes rameno a Bill se začervenal.
„Lucia říká, že když chceš zplodit dítě… Musel bych, um… Sex samozřejmě… A tak když dám svůj um… penis do svého manžela, že pak už budu těhotný, a že v devíti měsících by se dítě… um, narodilo… Z mého pozadí.“ Schoval si Bill obličej do dlaní, červenal se jako pitomec a připadal si velice pošpiněn, že mluvil o sexu.
„Tohle je sex, tohle ti řekli? Tohle je tak špatný.“ Zasmál se Tom, plácnul se do kolene a málem se zadusil smíchem. „Promiň…“ řekl přes pobavený úšklebek, když se podíval na Billa a viděl, jak ho jeho bratr probodává pohledem. „Bille, chceš vědět, jak to opravdu chodí?“
„Nemyslím si, že na to mám žaludek. Jsem, už takhle mi je trapně a nevyzrále.“
„Hele, není to tvoje vina.“ Zpomalil Tom koně. „Ale jestli ti to je opravdu nepříjemné, nic ti nepovím.“
„Ugh, no je… Řekni to. Rád bych věděl, jak to doopravdy je.“ Promnul si Bill svůj čistý obličej, připadal si tak nejistý tím, kdo je. „Myslím… Kdybych poprosil, mohl bys mi to ukázat… Naučit mě to?“
„Jo, jasně.“ Řekl Tom. „Cokoliv, co ti ulehčí život a pomůže tvému myšlení. Dobře, takže celý akt početí dítěte není vůbec takový, jak ti řekli. No, tedy je, ale… Jiný.“
„Takže chceš říct… Wow, já bych měl udělat ženu těhotnou, že?“ zeptal se Bill rétoricky. „Takže, takže ženy mají… Vagínu.“
„Ano.“
„A nemají v nich spermie?“ zeptal se Bill nevinně, tiše, a Tom se zasmál.
„Ne, to máš ty.“
„Takže bych… Dal svoje sperma z penisu do ženské vagíny a ona by otěhotněla?“ Bill se naprosto celý červenal, připadal si tak nevyspěle a tak neuvěřitelně nespolehlivě se svými omezenými zaostalými vědomostmi.
„Přesně tak. A pak by porodila dítě ze své vagíny a ne svého… pozadí.“ Uculil se Tom a Bill se natáhnul a praštil ho do zad.
„Nedělej si ze mě srandu. Je to kruté.“
„Nedělám, jen je to pro mě tak neuvěřitelný. Nedělej si starosti, naučím tě všechno, co budeš chtít vědět.“
„Děkuji ti. Za víš… Všechno.“ Vydechl Bill. „Připadám si tak bláznivě a zrazeně a… Prostě divně.“
„Nemůžu říct, že rozumím, jak se cítíš, ale můžu ti pomoct ti to všechno ulehčit. Slibuji.“
„Je hezké mít bratra.“ Řekl Bill se zasněným úsměvem. „Není hezké, že jsme strávili sedmnáct let odděleni.“
„Nějak si to vynahradíme.“ Vydechl Tom a zastavil koně. „Domov, sladký domov.“ Řekl smutně a Bill si povzdychl, koukal na plot a věděl, co se za ním nachází. Lži a klam.
„Kam každý den chodíš? Když budu potřebovat, kde tě můžu najít?“
Tom seskočil z vozíku a podal mu ruku, pomohl svému bráškovi dolů. Přitáhl si ho pevně k sobě, pevně ho objal. Prsty přejížděl po krajkách na Billově korzetu na zádech, připadalo mu, že opravdu objímá dívku, ale samozřejmě, že věděl, koho doopravdy objímá. Bylo to opravdu zvláštní, jak roky nošení korzetu utvořily Billovi pas tak úzký a vytvarovaný, a Tomovi pod dlaněmi připadal prostě naprosto dokonalý.
„Můžeš mě najít na Schmidtově farmě až do západu slunce, každý den. Je to ten bílý dům u kostela. Buď hodný.“ Řekl Tom tiše. „Nechci slyšet, že jsi dostal výprask.“
„Stejně jeden dostanu, ať jsem hodný, jak chci. Utekl jsem…“
„Omlouvám se. Můžeš mě zmlátit, jak jen budeš chtít, jestli kvůli mně dostaneš.“ Řekl Tom s lehkým uculením a Bill zavrtěl hlavou.
„Bylo to moje rozhodnutí s tebou jet, dostanu, co si zasloužím.“
„Nezasloužíš si výprask za nic… Nikdo by neměl uhodit dítě, a už vůbec ne ženy. Utíkej, Lady Vilhelmino. Víš, kde mě najdeš, když budeš potřebovat.“
„Já…“ Bill měl pocit, že by měl ještě něco říct, ale slova ho zradila, namísto toho rychle políbil bratra na tvář a utekl do zahrady, odmítal se otočit zpátky.
autor: Cinematics
překlad: Lil.Katie
betaread: Janule
Tak tohle bude ještě hooodně zajímavééé 🙂 Moc pěknéé
Bill´s discovering the "world" and truth is so cute.. I hope he won´t have any problems because of his small trip..
But the words, he said to Simone, were little bit rude and she had to be very, very sad..
Ah, to bylo tak úžasné! 🙂 Uculuji se tu jak blbeček ^^ Začínám to milovat <3
Nejvíc mě dostala ta část, kde Bill řekl, že ženy mají penisy 😀 😀 Smála jsem se dobrých pět minut 🙂 Nedokážu si to představit 😀 Těším se, až budou praktikovat to, co se Bill naučil (teda doufám, že budou ^^ )
Aspoň že už ví že je muž aa teď už se uplně moxc těším na další díl když jsem viděla že je tu Lace byla jsem hrozně happy a moc mě potěšilo že je autorka tolik ráda z toho žečteme její mimochodem opravdu dokonalou povídku 🙂
Tak tohle bude zajímavý!! a myslim, že to, co Billa naučili, by si s Tomem klidně mohli vyzkoušet 😀
vyvíjí se to zajímavě 🙂 jsem zvědavá, jak to bude pokračovat :))
Chvílema jsme si říkala:"Hey, co když mě taky podvedli." 😀 – jsem debil. 😀 Je to moc pěkné, vždycky mě rozesměje, jak jednou je to Lady , a pak najednou brácha a tak. Je to teprv druhý díl a já tu povídku mám fakt ráda. Těším se na další díl. 🙂
😀 jsem se u toho musela taky smát, moc se mi to líbí!!
Neskutečně dokonalá povídka.
tak to je zajímavé, těším se na další dílek této autorky, je to něco tak bizardního, že to musím číst 2krát abych to všechno pobrala…
Já ještě pořád tak nějak nevím, jestli se mi to má líbit, nebo ne…=) Uvidím… =)
Nádhera, popravdě jsem po minulém prvním díle nedoufala, že by mě to mohlo takhle chytnout, ale… to je opravdu skvost;-) Něco z úplně jiného soudku…
Líbí se mi ten nápad a moc se mi líbil i tento díl. Nejdřív to tak vypadalo, že je Bill rozmazlená slečinka, ale myslím, že se s postupem času změní. Záleží to hlavně na Tomovi. Budu se modlit, aby se co nejdříve zase setkali a moc se těším, jak se bude povídka dál vyvíjet. Už teď vypadá a čte se víc, než úžasně, děkuju autorce i překladatelce, díky které ji tu máme. Jsem ráda, že ji můžu číst a už se moc těším na další středu a další díl;-)♥