Me, Myself and Romeo 3.

autor: LadyKay

Postávám před domem a váhám, zda stisknout zvonek nebo ne. Bojím se… Bojím se toho, co se odehraje v následujících okamžicích. Mám strach z reakce osoby, která v domě bydlí. Jak zareaguje, když mě po takové době uvidí? Nenávidí mě a přibouchne mi dveře před nosem za to, jakou škodu jsem svým nezodpovědným chováním způsobil? Odpustil mi a i nadále mě počítá mezi své přátele? Podá mi pomocnou ruku, i přes to, že jsem se k němu zachoval tak sprostě a zničil jeho sen? Nebo se mi vysměje a pošle mě k čertu? Jedna otázka přebíjí druhou a obavy narůstají neuvěřitelnou rychlostí. Přesto se nakonec odhodlám a zazvoním.

Drnčivý zvuk se rozezní  obydlím toho, jehož jsem se rozhodl poctít svou návštěvou a ke komu jsem přišel žebrat. Měl jsem štěstí, že bydlí  pořád na stejném místě a nikam se nepřestěhoval. To bych byl v loji, musel bych po něm pátrat, a nevím, koho bych se asi tak zeptal. Když slyším kroky blížící se ke dveřím, vzal bych nejraději nohy na ramena a zdrhl jako ten nejposlednější zbabělec na světě. Ale už je pozdě, dveře se otvírají a po chvilce se přede mnou objeví známá tvář, kterou jsem už dlouhé týdny neměl možnost vidět.

„Tome?“ Jako by nevěřil tomu, co vidí. Jako bych byl nějaký přízrak, co se zjevil před jeho dveřmi. Bože, co teď? Mluvit nebo raději mlčet a vyčkat, až se vzpamatuje ze šoku, jenž jsem mu svou návštěvou očividně způsobil. Nakonec se rozhodnu pro první variantu. Lepší promluvit než čekat, až přijde k vědomí a zabouchne dveře.

„Ahoj, Georgu,“ pozdravím starého kamaráda a usměji se na něj. Snažím se působit přátelsky a i trochu sebevědomě jako za starých časů. To druhé mi moc nejde, protože jsem dost nervózní z toho, co mě čeká.

„Ahoj, co… co tady… kde ses… jak jsi…“ Georg je pořádně zaskočený. Dokonce do té míry, že není schopen mi položit jedinou otázku. Moc mi situaci neusnadňuje, protože sám nevím, kde mám začít.

„Máš se?“ zkusím nějakou tu zdvořilostní frázi, aby řeč nestála, a třeba se chytne.

„Jo, jo, jde to. Co u tebe?“ Sláva, reaguje a nevypadá, že by se v následujících chvílích chystal skopnout mě ze schodů dolů, dokonce se na mě i malinko usmál.

„V rámci možností,“ odpovím mu. V rámci možností znamená v tomto případě totálně na nic, teda slušně řečeno, protože jsem skoro švorc, hladový jako vlk a možná ze mě bude za pár dní i bezdomovec. Skvělé vyhlídky do budoucnosti, opravdu. Nebylo zbytí, musel jsem se ponížit a jít se doprošovat. Weidovi jsem se snažil vysvětlit problém s kartou, ale on mě odbyl slovy, že je mu to jedno, že by to mohl říct každej a kam on by přišel. Dal mi týden na to, abych sehnal prachy, jinak mě prý vystěhuje. Pak si mumlal něco o celebritách, a že je strašně divný, že zrovna já peníze nemám.

„Nepůjdeš dál?“ nabídne mi a mně spadne čelist. Tohle jsem opravdu nečekal! Na odpověď se nezmůžu, proto jen přikývnu a vyčkám, až mi udělá prostor, abych kolem něj proklouznul dovnitř. Náš basák za námi zavře a naznačí mi, abych jej následoval.

Naposledy jsem tu byl, když  Georg dům kupoval, a to tu byly jen holé stěny. Teď je všechno zařízené a musím uznat, že špatně se rozhodně nemá. Celou dobu, co za ním kráčím, si prohlížím jeho nový domov. Sám bych ho takhle sice nezařídil, upřednostňuji jednoduchost a praktičnost a i barvy bych jistě zvolil jiné, ale všechno na mě působí útulně a uspořádaně. Když se ocitneme v obývacím pokoji, nabídne mi, abych se posadil.

„Dáš si něco? Kafe? Džus? Vodu?“ rozhodne se, že mi nabídne i něco k pití, abych neseděl na suchu, a už podruhé během pár minut mě překvapí.

„Když tak džus, díky,“ vyberu si a připadám si docela trapně, co docela… neuvěřitelně trapně. Začíná se ozývat moje svědomí. Choval jsem se jako idiot a on se ke mně chová pořád stejně mile. Sice je to malinko strojenější než dříve, ale nemám si nač stěžovat. Kdybych se zjevil před Gustavem, nejspíš bych se válel na chodníku před jeho barákem.  

Georg zmizí z místnosti a moje oči začnou rejdit po místnosti. Všechno si se zájmem prohlížím. Co mi padne do oka okamžitě, je sedačka a křesla. Barva je sice nepraktická, bílá kůže se asi pěkně blbě udržuje, ale vypadá dost pohodlně. Mně osobně se by se víc líbila v černé, ale to už je otázka vkusu. Konferenční stolek je tmavé barvy, možná černá. Nejsem si jistý, nezkoumal jsem ho až tak detailně. Odtrhnu pohled od stolku a můj pohled padne na krb, na němž je rozestaveno několik rámečků s fotografiemi. Jeden z nich vezmu do ruky a okamžitě poznám osobu na fotografii. Je na ní zachycena usmívající se Sára, Georgova přítelkyně, s dítětem v náručí. Takže Georg je taťka…

„Danny, můj syn,“ potvrdí mi moji myšlenku právě se navrátivší Georg a postaví na stolek dvě sklenice. „Proč stojíš?“ zeptá se mě hned na to. Asi mu přijde hodně divné, že takový drzoun jako já se ještě nerozplácl na sedačku a div nestojí v pozoru.

„Já… Čekal jsem na tebe.“ Naposledy se podívám na fotografii a vrátím ji zpět na její původní místo. Obejdu stolek a po vzoru Georga usednu do křesla.

„Aha… Promiň mi tu přímost, ale nedá mi to, abych se nezeptal. Proč jsi za mnou přišel?“  Čekal jsem, kdy se mě na to zeptá. Teď musím vymyslet, jak mu celou situaci vysvětlit a jak odůvodnit moje rozhodnutí, proč jsem nešel za Andreasem, který mě taky napadl, ale za ním. Sám odpověď znám. Andreas by hned, co bych odešel, volal Billovi a vyslepičil mu, že jsem u něj byl. Georg snad bude diskrétnější, a když ho poprosím, aby mlčel, neřekne ani slovo.

„Je mi to trapný, ani nevíš jak. Po tom všem, co jsem udělal, co jsem zničil, jsem v sobě našel odvahu nebo spíš drzost, nevím, přijít za tebou a prosit tě…“

„Prosit? Prosit o co?“ Georg se opře do křesla a sjíždí mě pohledem. Připadám si jako student u zkoušky, potí se mi ruce a v hlavě mi to pěkně šrotuje. Musím zvažovat každé slovo, co řeknu, a taky musím neustále počítat s tím, že mě pošle do háje.

„O pomoc…“ kuňknu a raději upřu pohled na plochu stolku. A teď se děj vůle boží.

„Tak o pomoc…“ zopakuje po mně. Divím se, že se nezačal smát. Já bych to na jeho místě udělal. „A jak ti můžu já pomoct?“ 

„Nevím, jak ti to vysvětlit,“ odvážím se konečně podívat se mu do očí. Nesměje se ani se mi nepošklebuje. Tváří se dokonce docela mile a možná mi i pomůže. „Pamatuješ se, jak jsem si kupoval ten byt? Bylo to v době, kdy jsem začal s… Ty víš s čím.“

„Pokračuj.“

„No, tak teď mi hrozí, že mě vyrazí,“ vysoukám ze sebe a připadám si jako naprostej idiot. Vyléčenej alkoholik na mizině takřka bez střechy nad hlavou, to je, pěkně prosím, slavný Tom Kaulitz dnes.

„Jak vyrazí?“

„Musím do týdne zaplatit nájem za uplynulých pár měsíců, plus nějaký zálohy. Weida, to je domovník, prý chce mít jistotu, že ho zase nevypeču.“

„A problém je?“ položí mi další otázku.

„Problém je, že ty prachy teď prostě nemám… Tak mě napadlo, že…“  

„Počkej, jak nemáš? Tos všechny prachy utratil za chlast nebo co???“ vykulí na mě oči.

„Ne, to Bill,“ vyvrátím mu jeho domněnku, že jsem všechno, co jsem vydělal hraním, vrazil do alkoholu a prochlastal to.

„Bill utratil tvoje prachy?“ nechápe mě Georg. Je fakt, že jsem mu to moc nevysvětlil. Takže znovu a lépe.

„Ne, to ne. Neprochlastal jsem je, byl jsem na léčení a už jsem čistej,“ rozhodnu se ho nejprve informovat o tom, že za ním nepřišel žebrat nějakej ochlasta, ale jeho dřívější kamarád. „Bill mi zablokoval účet. Teda ne mně… Máme společnej, teda myslím si, že je společnej. Chápeš, jako že jsme oba majitelé účtu… Teda to jsem si myslel do doby, než jsem vlezl do banky a oni mi řekli tohle. Jednali se mnou, jako by ten účet byl jen pana Kaulitze mladšího a já mu ho chtěl vytunelovat nebo co. No to je fuk. On prostě dal jakejsi příkaz, abych z něj nemohl nic vybrat.“ Zkusím mu to vysvětlit, aby mě pochopil, ale řekl bych, že je ze mě akorát tak zmatenej.

„Bill že udělal tohle?“ Super, takže mi nevěří a nejspíš mě má za prachsprostýho lháře, co z něj přišel tahat prachy.

„Vím, že to zní naprosto šíleně, ale je to tak. Nevím, proč to udělal, co ho k tomu vedlo.“

„Proč se ho prostě nezeptáš? Zavolej mu a zjisti to.“ Navrhne mi to, co jsem rozhodně slyšet nechtěl a ani nemám v úmyslu udělat. Jenže jak mu mám odůvodnit, že nechci komunikovat s vlastním bratrem? Pravdu říct nemůžu. To mám zase lhát? Lhát příteli? Nic jiného mi ale zřejmě nezbývá.

„I kdybych mu zavolal, trvalo by, než bych měl k penězům přístup, a já je opravdu nutně potřebuju,“ upřu na něj prosebný pohled a doufám, že mu to jako odpověď postačí.

„Bill by ti je půjčil. Má firmu, co mu vydělává slušný prachy,“ zazubí se na mě, „náš malý Billi totiž prorazil jako návrhář, ale to jistě víš nebo ne?“ Zavrtím hlavou. Nevím nic o tom, co teď Bill dělá a ani jsem se o to nezajímal. Chtěl jsem se od něj distancovat, abych zabil lásku v sobě, a pokud na něj budu neustále myslet a zaobírat se jím, nepovede se mi to. Jenže teď je mi blbý říct Georgovi, aby o něm mlčel.

„Jo, Bill navrhuje modely a uznávají ho i v zahraničí. Všude se o něm píše… Počkej chvilku,“ vstane a za okamžik přede mnou přistane časopis, z jehož obálky se na mě dívá moje o deset minut mladší dvojče. Neměl bych to dělat, ale neubráním se. Uchopím časopis a nalistuji rozhovor s bratrem. Sluší mu to, neuvěřitelně mu to sluší. Fotky mi malinko připomínají ty z shootingu od Lagerfelda. Aby taky ne… Je to znovu foceno jím. Jen nemá Bill na hlavě tu šílenost s péry, ale má je načesané dozadu. Působí na mě jinak než kdysi. Dříve byl rebel tělem i duší. Teď z něj vyzařuje elegance jemu vlastní, divokost jako by zmizela. Nádherný je ale pořád stejně, možná ještě zkrásněl.

„Klidně si ho vezmi, je to dva měsíce starý a Sára ho jistě postrádat nebude.“ pronese Georg. „To je změna, co?“

„To je,“ přikývnu a nemůžu se odtrhnout od bratrových očí. Právě ony byly to, co jsem na něm miloval nejvíce. Svým pohledem si dokázal podmanit kohokoli. Stačilo, aby se na někoho podíval a každý roztál a Bill tak dosáhnul svého. Vím, o čem mluvím, i na mě tuhle svou zbraň používal, a to dost často.

„Říkal jsi, že jsi byl na léčení?“ vrátí se od Billa znovu k tomu, co jsem mu před chvilkou přiznal.

„Jo a přísahám, že si chlastu už ani nelíznu, protože tam mě nedostanou ani párem koní.“

„Je to dobře,“ konstatuje, „jsem rád, že je to za tebou.“

„I já,“ přiznám, „dík tomu jsem v těch sračkách…“

„Co teď? Zavoláš mu?“

„Jako Billovi? Ani na něj nemám číslo a…“

„Není problém,“ Georg znovu vstane a za okamžik se vrací s kouskem papíru, na němž je jeho rukou napsáno nejen telefonní číslo na mého bratra, ale i dvě adresy. „Na mobilu bys ho měl zastihnout kdykoli. Podle mě s ním i spí,“ zavtipkuje na účet bratra. „Napsal jsem ti i číslo do kanclu, ale volej radši na mobil. Ta jeho asistentka je horší než nějaká FBI… Tohle je adresa té jeho firmy,“ ukáže na papír, „tady na té Bill bydlí. Nemůžeš to nenajít. Takovej barák je v širým okolí jen jeden.“

„Díky, ale chtěl jsem ti něco říct,“ strčím papír do kapsy u bundy, „potřebuju čas, než za ním půjdu. Víš, stalo se něco, co…“

„Vím o tom.“ Takže mu Bill o té facce řekl, no super. „Ale on se na tebe už nezlobí. Určitě na tebe čeká, Tome. Měl bys s ním promluvit…“

„Udělám to, ale ne teď. Necítím se na to. Proto jsem přišel za tebou a nešel jsem za ním…“

„Jak myslíš, je to tvoje rozhodnutí. Ale věř mi, že by tě rád viděl,“ poznamená znovu. „Kolik teda potřebuješ?“

„Ty mi pomůžeš?“ vyvalím na něj oči.

„Sice ses choval jako idiot, ale přece nenechám kámoše na holičkách. Kolik teda?“ dožaduje se znovu odpovědi. Sdělím mu tedy, kolik po mně Weida chce a čekám na jeho reakci. „No, není to zrovna málo. Asi u sebe tolik nemám… Stačilo by ti to zítra nebo pozítří? Někam bych ti to donesl.“

Šokovaný tím, že se mnou můj přítel nevyrazil dveře, a dokonce je ochoten mi pomoci, mu nadiktuji telefonní číslo a domluvím se s ním, že mi dá vědět, kde a kdy se sejdeme. Vytrhl mi trn z paty! Při odchodu ho ještě ujišťuji, že mu je vrátím, jakmile se dostanu k penězům na účtu, což nevím, kdy bude, protože se nemám v úmyslu s Billem setkat.  

Bill

„Sakra!“ Zmačkám další papír a odhodím jej stranou. Na stole se mi začíná vytvářet pěkná hromada. Celé dopoledne se snažím něco kloudného vytvořit, ale všechny moje pokusy končí stejně. Návrh si kriticky prohlédnu, a protože mi nevyhovuje, zmačkám jej a zahodím. Pokud to takhle půjde dál, nebudu s kolekcí nikdy hotov. Z práce mě vyruší drnčící zvuk ohlašující příchozí hovor. S námahou se natáhnu po mobilu a stisknu tlačítko pro přijetí hovoru.

„Ahoj,“ pozdravím volajícího, „super, že voláš.“

„Neuvěříš, co se mi teď stalo!“ vybalí na mě okamžitě Georg. Jeho hlas je dost rozrušený. Zní, jako by zažil něco naprosto neskutečného a tím přirozeně jen podnítí moji zvědavost.

„Co?“ Doufám, že se nebudu muset doprošovat, aby se se mnou o tu senzaci podělil. To je přesně to, co nesnáším. Nejprve mě někdo napíná, a pak to z něj musím páčit. Nebylo by to nic neobvyklého, dělali mi to vždycky, protože věděli, jak jsem zvědavý, a rádi mě pokoušeli.

„Můžeš třikrát hádat, kdo za mnou byl…“

„David,“ přistoupím na jeho hru a zkusím první variantu, co mě napadla, ačkoli z našeho bývalého manažera by asi nebyl tak mimo. To bude někdo jinej. Někdo, koho dlouho neviděl a koho by ani v nejmenším nečekal.

„Vůbec, jsi naprosto mimo. Ale nebudu tě trápit a prozradím ti to. Tom!“ Jakmile vysloví to jméno, vypadne mi tužka z ruky a jistě se tvářím jako naprostý idiot. Ještěže jsem tu sám. Musel jsem se přeslechnout, to není možný!!!

„Tom? Jako můj Tom?“

„Ano, tvé dvojče asi před deseti minutama odešlo…“ směje se Georg.

„Co chtěl? Jak vypadá? A kde celou dobu byl?“ chrlím na něj svoje otázky.

Ruce se mi klepou a v duchu Georga nabádám, aby odpovídal rychle. Chci vědět všechno. Jak se později dozvím, přišel jej poprosit, zda by mu nepůjčil peníze, protože má nějaké problémy ohledně bytu. Takže ten chlápek z banky mi nekecal, když jsem tam volal. Dorazilo mi totiž upozornění, že se někdo pokoušel o výběr z účtu, a když jsem se chtěl informovat, kdo že to byl, bylo mi sděleno, že můj bratr. Čekal jsem, že se tu Tom objeví a seřve mě, že jsem mu znemožnil disponovat s jeho financemi, ale bráška mě převezl. Než aby přišel za mnou, zazvonil u „cizích“.  

„Vzkázal mi něco?“ zeptám se s nadějí v hlase. „Neříkal o mně nic?“ Jsem asi hodně naivní, ale doufám, že mi Georg řekne, že se na mě Tom ptal a že mě alespoň pozdravuje.

„Bille, promiň, ale nevzkazuje nic. Snažil jsem se, abych ho ukecal k tomu, aby za tebou šel, ale on mi tvrdil, že se na to necítí nebo co. Dal jsem mu na tebe adresu i telefon, ale nevypadal, že by se chystal ti v následujících dnech zavolat. Mrzí mě to.“

Mně taky a nikdo si nedovede představit jak moc! Vlastní bratr, dvojče… Krev mojí  krve se mi vyhýbá a je mu absolutně jedno, co dělám, jak se mám. „Ani slůvko o mně neřekl?“

„Jo, že ses změnil, jako vzhledově. Vyprávěl jsem mu o tobě, ukazoval mu fotky, ale znáš ho, je to s ním těžký. Je mi líto. Rád bych ti pomohl,“ povzdychne si. Musím mu dát za pravdu. S Tomem to nebylo jednoduchý nikdy. Měl svoji hlavu a co nechtěl, nikdy nedělal. Budu muset vyčkat, zda ho něco neosvítí a jemu nedojde, že mě chce vidět.

„Georgu?“ oslovím kamaráda. „Přece jen mi s něčím můžeš pomoci…