autor: Clarrkys
Připadalo mu, že ho ty oči snad zbavily smyslů. Jenom se stále díval do skoro zavřených dveří a snažil se přes těch pár centimetrů mezery o té osobě za nimi zjistit co možná nejvíce. Kolem očí jemné, ale přes to výrazné, líčení, které spíše ještě víc zvýraznilo ty dvě nádherné čokolády. Musel to být chlapec, i přes temné stíny a lesk na rtech. Chlapec s bílou kůží, která vypadala až nezdravě, s černým šátkem na hlavě. Kluk se pousmál, když uviděl, že si jej Tom prohlíží. Oční kontakt ale ustal, když onen zmiňovaný komorník se zamračeným výrazem dveře zavřel a postavil se před ně. Tom byl ještě na chvíli zbavený smyslů, ale později se otočil zpět na bohatého muže, který po něm očividně něco vyžadoval.
„Jste snad hluchý?! Dejte mi svůj životopis.“
„Oh ano, omlouvám se.“ Pousmál se na něj a podal mu cár papíru, který ještě stihl ráno načmárat. Nemá zrovna sladkou minulost, dokonce ani nemá dostudovanou školu, i když zkoušel uspět v nejedné střední škole.
Postarší muž si papír vzal a jemně nakrčil husté obočí a nasadil si brýle. Četl. Tom využil chvilky a porozhlédl se po pokoji. Seděl v luxusním koženém křesle, které doplňovalo koženou pohovku v rohu místnosti. Masivní stolky, přepychový krb, krásné obrazy a malby na zdech. Velká okna doprovázely mohutné prošívané závěsy. Vážně si připadal jako na zámku. Pohled mu uvízl na velkém obrazu přímo nad stolem, u kterého seděl. Byl na něm tenhle muž, které je zřejmě pánem domu a otcem od rodiny na malovaném obraze. Byl na něm ale mladší a s krásnou ženou po boku. Byla oblečena v nádherných honosných šatech. Mezi nimi stál malý chlapec, mohlo mu být tak deset let. Měl krátké černé vlasy a poněkud nehodící se oblečení, vzhledem k jeho otci a matce. Vypadalo to, že si na tenhle všechen přepych moc nepotrpí a pózovaní pro namalování rodinného obrazu si vytrpěl z donucení. Že by se jednalo o tohohle chlapce? Měl by se starat o něj? Vždyť Tom si myslel, že to bude dítě. Tenhle obraz musel být deset let starý, ne-li víc. To znamená, že chlapec je teď přibližně ve stejném věku jako on. Zamyslel se. Možná to byl ten krásný neznámý schovaný za dveřmi?
Z přemýšlení ho vytrhl hlas.
„Tohle je váš životopis? To myslíte vážně?“ Muž se pobaveně uchechtl.
Tom se zamračil. „Ano, pane.“
„Chtěl jsem ošetřovatele, někoho, kdo něco ví o péči o nemocné a má nějakou praxi v oboru.“
„Když jsem přes minulé léto dělal plavčíka na koupališti, musel jsem mít zdravotnický kurz. Vím, pane, jak se zachovat, kdyby se něco dělo.“
„Nechci vás. V žádném případě, odejděte.“ Podal Tomovi zpátky ušmudlaný kus papíru. Tom ho chvilku zaraženě sledoval, pak zklamaně přikývl.
„Děkuji, pane. Nashledanou.“ Zvedl se, vzal papír a posmutněle odcházel. Ještě slyšel, jak se pán domu baví se svým komorným, aby zavolal tu poslední dámu zpátky, ta bude přijata. Tom se ještě více pochmurně zatvářil a vyběhl ven. Už nikdy nechtěl takové zazobance ani vidět. Zuřil, když si uvědomil, že o to vážně stál a nepodařilo se to. Spíš se v poslední době nedaří vůbec nic. Vztekle sbíhal schody zase zpátky dolů.
„Počkejte, pane!“ Volal za ním nějaký hlas. Otočil se.
„Co ještě?“ Otázal se. Byl to ten nepříjemný, věčně zamračený poskok.
„Jste přijat, pan Trumper si vás vybral jako svého ošetřovatele.“
„Cože, nedělejte si ze mě srandu. Před chvílí jste mě vyhodili.“ Zase se otočil a poskakoval ze schodů dál dolů.
„Počkejte!“ Zakřičel muž. „Nechtějte, abych za vámi utíkal až dolů. Myslete na to, že už jsem staršího věku, sakra!“
Tom se tedy znovu zastavil a počkal, až k němu udýchaný komorný přijde.
„Nemyslete si, že jsem z toho nadšený, ale mladý pan si vás vybral.“
„Nerozumím tomu.“
„Prosím, pojďte, všechno pochopíte.“
Tak Tom tedy poslechl a vracel se zpět nahoru. Začínal ty schody opravdu nenávidět.
Komorný ho zavedl vyšlapanou cestičkou dozadu velké budovy, kde vedlo pár schodů dolů, jakoby do podzemí. Tom se podivil, ale muž mu pokynul, aby šel, tak tedy sešel schody dolů. Dveře byly pootevřené, vešel dovnitř.
Uviděl toho hnědoočka sedět na pohovce s cigaretou v ruce. Vydechoval kouř se zavřenýma očima a mírně se pousmál do temného pokoje.
„Ehm,“ odkašlal si Tom, aby se mu dostalo trochu pozornosti. Hnědooký na něj pohlédl, udusil cigaretu a pousmál se. „Posaď se.“
Tom byl zmatený, ale poslechl. Posadil se na křeslo, které se ani zdaleka nedalo srovnat s tím, co se nacházelo nahoře. Celá tahle pochmurná místnost působila spíše jako temné vězení než útulné obydlí pro člověka.
„Jak se jmenuješ?“ Zeptal se bledý chlapec.
„Tom,“ odvětil Tom a prohlížel si ho. Prohlížel si jeho velice hubené tělo. Měl na sobě nějaké volné tmavě šedé tepláky a černé tričko, zpod kterého mu vykukovalo bílé propadlé bříško a velice kostnaté boky.
„Uhm, dobrý jméno. Asi se divíš, co se to děje, tak ti to vysvětlím. Můj otec odjíždí na nějaký čas pryč a zůstanu v tomhle děsném baráku sám. To on podal ten inzerát, chtěl sehnat někoho, kdo se o mě bude starat,“ uchechtnul se. „Nerozumí mé nemoci, myslí si, že pořád vyžaduju nějaký dozor. Každopádně se tady jedná o mě a já si sám vyberu, koho chci. Vybral jsem si tebe. Nezajímá mě tvůj životopis, ani podobné kecy. Prostě jsem si tě vybral, můžeš se sem nastěhovat ještě dnes, támhle je tvůj pokoj, ale osobně si myslím, že je to k ničemu. Umím se o sebe postarat sám.“ Poupravil si černý šátek na hlavě a zadíval se na Toma, který spíš jenom vyjeveně koukal. Snažil se vstřebat všechny ty informace.
„Jaká je vaše nemoc, pane?“ Zašeptal bojácně.
„Neříkej mi pane, jmenuju se Bill.“
„Tak co máte za nemoc, Bille?“ Naléhal Tom.
„Mám rakovinu.“
autor: Clarrkys
betaread: Janule
Tohle je díl od dílu lepší, vážně…
Přijde mi, že Bill není nijak nadšený z toho, v jakém luxusním domě žije, spíš se tomu pohodlí vyhýbá a žije si svým stylem. Líbilo se mi, jak si Toma vybral a kašlal na otce…
Rakovina je zlá… moc zlá, ovšem nemůžu se ubránit představě Billa a Toma v tak velkém baráku, kde budou jenom oni dva…♥ S tou nemocí mi to trochu připomíná jednu moji povídku, kde byl Bill nemocný a Tom doktor ho léčil… ale tohle je přece úplně jiné. Trošku mi vadí, že tam Bill kouří, to musím vytknout… ale to je detail:-D Těším se na další díl;-)♥
jako jaksi mi nedochazi jak ho Tom muze lecirt ,asi jako ze kdyby se mu neco stalo.Bill rek docela ne tvrdo ze ma rakovinu.
Nejdříve ze všeho říkám rovnou, že jestli Bill umře, tak mě máš na svědomí, protože já nenávidím, když jeden z nich umře…tak pevně doufám, že se všechno obrátí k lepšímu. Připomíná mi to jeden film s Julií Roberts, kde ona ošetřovala mladíka nemocného rakovinou, zamilovali se a on potom umřel, a to umírání opravdu nebylo nic hezkého, tak prosím, ať to tady takhle není. Jinak se mi to mos líbí ♥
Že Bill kouří mě taky rozčílilo, ale pak jsem si řekla, že už mu je to asi všechno jedno, když myslí, že umře…
Líbí se mi to. A musím říct,že moc moc moc!! :)) Tak honem rychle dál, může se to vyvijet opravdu slibně! 🙂
Doufám že si z Tomem padnou do oka.