autor: Áďa
Toma vzbudilo jemné pohlazení po tváři a lehký polibek na rty. Trošku sebou zavrtěl, něco zakňoural, ale přetočil se na druhý bok a spal dál. Nechtělo se mu procitnout do temné kruté reality, když se mu právě zdál tak nádherný, živý sen. Zdálo se mu, že ho probudily Billovy rty. On otevřel oči… a své dvojče nad sebou uviděl! Tak jasně, se zřetelnými obrysy, v celé jeho kráse! Avšak teď ve fázi postupného procitání si i přes polospánek uvědomoval, že to byl jenom krásný sen. Že až se probudí, tak otevře oči a uvidí to, co dosud. Absolutní nic. Proto si automaticky přetáhl peřinu přes hlavu a ve sladkém snění hodlal pokračovat. Spánek se totiž poslední dobou stal jeho největší zálibou. Dokázal v něm unikat ošklivé, kruté realitě, která ho tížila a trápila, i když se snažil před Billem se tvářit šťastně a spokojeně. Pouze ve svých snech dokázal být opravdu šťastný.
Prognózy lékařů vůči operaci, která se kvapem blížila, se sice tvářily pozitivně, ale Tom se bál jim věřit. Tušil, že kdyby tomu uvěřil, že se vše povede bez problémů, tak se akorát tak něco zvrtne a on pak bude dvojnásobně zklamaný, a nebyl si jistý, zda by tíhu toho rozčarování psychicky unesl. Proto radši těm odborným řečem, které kolem sebe slyšel, a kterými ho pak v jejich zjednodušeném podání konejšil doma každou chvíli Bill, nedůvěřoval ani za mák, jen před Billem se vždycky pousmál, aby mu udělal radost.
Spánek, ve kterém hodlal za každou cenu pokračovat, mu však nebyl dopřán. Nenechavé prstíky si našly cestu i pod peřinu a začaly jej po obličeji vesele šimrat. Tom nespokojeně zabručel. Ještě chvilku se bezúspěšně pokoušel těch zlobivých těles zbavit, ale pak rezignovaně natočil hlavu směrem, kterým vycítil vedle něj ležící tělo. Nemusel se o vycítění ani nijak zvlášť snažit, Bill se totiž tiše chichotal, jak ho bavilo brášku zlobit.
„Tomi, notak, vstávačka,“ zazubil se a znovu se svými rty jemně otřel o ty Tomovy. „Už je ráno… je pětadvacátýho!“
Tom rozmrzele zakňoural.
„Hmmm… to je hezký, že vim, co je za datum, ale nevim, proč by mě to nějak víc teď mělo zajímat… Billí, nech mě ještě chvíli spát.“
Bill zaskočeně zamrkal.
„Ale Tome, to přece nejde! Vždyť dneska – „
„No právěže je dneska neděle, žejo,“ zavrčel Tom a znovu si přetáhl peřinu přes hlavu. „Což znamená, že bys mě mohl taky nechat se pořádně vyspat, dyť jsme včera flámovali do kdovíkdy!“
Stáhnul si kraje peřiny pod sebe, aby Bill nemohl znovu pod peřinou prostrkovat prsty a plánoval své dvojče ignorovat. Přišlo mu, jako by spal sotva pět minut. Tak proč se nevyspat pořádně, Bill je beztak vzhůru určitě jen proto, že ho chytil záchvat hyperaktivity, a teď nemá co dělat a má roupy.
Jenže Bill se převézt nenechal. Uraženě našpulil rty, které se mu vzápětí roztáhnuly do pomstychtivého úšklebku, když zamířil do kuchyně, vytáhl tu největší misku na vaření, co měli, celou ji napustil studenou vodou a vrátil se do pokoje. To si Tom myslí, že ho přečůrá nebo co? On ho schválně budí dřív, protože dneska je den Dé, den, kdy Tom nastupuje do nemocnice, aby si ho tam rovnou nechali na testy a kdovíjaký kraviny, které předcházejí operaci, jenže jeho drahý bráška, starší a údajně dle svých vlastních slov moudřejší, si to zřejmě neuvědomil, co se bude dnes dít významného. A Bill ho hodlal z postele dostat za každou cenu, aby spolu mohli strávit aspoň ještě několik desítek minut, při troše štěstí i hodin, než se jim ozve doktor specialista, ke kterému mají do nemocnice přijet. Jel kvůli nim docela dlouhou cestu, tak tam Bill chtěl dorazit včas. Jenže to musí napřed Toma vytáhnout z postele, aby si ho taky chvíli ještě užil, než mu ho na několik dnů seberou…
Všimnul si, že peřina je na jednom místě málo utěsněná, Tomovi se už asi pod tělo nevešla. Tiše se k tomu místu připlížil. Pevně ho uchopil, vítězoslavně se ušklíbnul, prudce trhnul a –
„ÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!“
Tom zaječel, jako kdyby ho na nože brali, když dostal přímo do obličeje zásah studené vody, kterou na něj Bill překlopil z mísy. Když prudce rozevřel svá spánkem zalepená kukadla, tak samozřejmě, jak se dalo čekat, nic neviděl, ale bylo mu nad slunce jasnější, jak Bill teď musí vypadat. Jak se musí smíchy prohýbat skoro až k zemi a jak mu z čokoládově hnědých očí kanou slzy bujaré škodolibé radosti.
Ušklíbnul se, a protože Billa už v dřívějších dobách při pár takových záchvatech tlemenců viděl, a věděl, že jeho bráška není pro daný okamžik schopný vnímat cokoliv jiného, nasadil nešťastný výraz a zabořil obličej do dlaní. Začal lehce klepat rameny a napodobil pár vzlyků.
Účinek se dostavil téměř okamžitě, hned, jak se jeho hrané vzlyky dostaly až do Billových zvukovodů. Zpěvák se okamžitě přestal smát a s ustaraným výrazem přiskočil na matraci postele hned vedle Toma.
„Tomi, copak se stalo? Co ti je?“
„Nemáš mě rád,“ fňuknul hraně Tom, a konečně k bratrovi obrátil svůj obličej, aby Bill mohl poznat, že se nic neděje. „Nenecháš mě vyspat a místo, abys měl se mnou soucit, tak mě akorát poleješ, ještě k tomu, když je neděle-„
„Neděle, která má pro nás dva obrovský význam!“ namítnul Bill. „Vždyť tě dneska, až dorazí ten specialista, čeká nástup do nemocnice!“
Tom se zarazil.
„Počkej… to je už dneska?“
„No blik blesk!“ vyjekl Bill a měl co dělat, aby Tomovi nezaklepal na čelo. „Dyť o čem se v posledních dnech bavíme, asi…“
Tom si rozpačitě skousnul spodní ret.
„Promiň… já… jsem na to zapomněl.“
„Zapomněl?“ zaúpěl Bill. „Zapomněl! Oni mu mají v nejbližší době vrátit zrak, celý dny o tom mluvíme, ale on zapomene!“
Chvilku ještě nechápavě lamentoval, než si něco uvědomil.
„Ty tomu pořád nevěříš, viď?“ zeptal se tiše hlasem, ve kterém už po předchozí intonaci nebylo ani památky, a položil bratrovi ruku kolem ramen. „Pořád si myslíš, že to nedopadne.“
Tom svěsil hlavu a s mírně provinilým výrazem přikývnul.
Bill si povzdychnul. Oběma rukama si své dvojče přitulil k hrudi a skoro až křečovitě ho sevřel v pevném objetí.
„Tomi… ten doktor, co to povede, je nejlepší ve svým oboru… určitě to dokáže!“
Tom však zavrtěl hlavou.
„Představa je to nádherná,“ přiznal tiše. „Jenže když víš, jak nádherný je dar vidění… když si představíš, že bys znovu mohl vidět… tak tomu radši nevěříš. Protože… i specialista se může seknout. Může se stát cokoliv a kdybych se na to těšil, dělal si naděje, že třeba někdy zase uvidím tebe, kluky, všechno a všechny… a ono by to zrovna nevyšlo… tak já bych to nedal,“ přiznal se a maličko při těch slovech zčervenal, nerad mluvíval o svých slabostech.
Chvilku setrvával ve svém smutnění, než ucítil, jak ho hřejivá dlaň hladí po tváři.
„Dopadne to dobře, bráško… já to vím,“ šeptnul Bill naléhavě. Trpěl, když viděl, že se Tom trápí. Bude muset vymyslet něco na rozptýlení…
Tom sebou překvapeně trhnul, když ucítil Billovy rty na svém krku, jak se mu pomaloučku, možná až moc pomalu sunou do bodu, kde se krk spojuje s ramenem. To místo pečlivě zkoumaly a opečovávaly něžným sáním, zatímco štíhlé paže Tomovi vyhrnovaly spací tričko čím dál výš.
Bill na chviličku odpojil rty od Tomovy kůže, aby mu mohl tričko přetáhnout přes hlavu a odhodit jej kamsi do neznáma, načež se k němu okamžitě vrátil. Sám měl na sobě jen boxerky, kterých se obratně zbavil a natiskl se na brášku o to víc.
„Tomi… dopadne to dobře… já tomu věřím!“ vydechl mu do ucha, které vzápětí vášnivě skousnul. Dlaněmi přitom neomylně putoval do bratrova klína, kde s vítězoslavným úšklebkem obemknul své dlouhé prsty kolem Tomova penisu, který se již začínal s jistotou probouzet k životu. Tom zaklonil se slastným výdechem hlavu a opřel ji o Billovo rameno.
„Broučku… ty mě takhle zlobíš po ránu?“
„Kdoví, kdy zase takhle zlobit budeme moct,“ opáčil Bill. „Kdoví, na jak dlouho mi tě budou držet v nemocnici…“
„Ale budeš tam za mnou chodit, že ano?“ ujistil se Tom.
„To si piš… a neruš mou snahu nemístnýma poznámkama!“ okřiknul ho Bill. Sáhnul do svého kouzelného nočního stolečku a vytáhnul z něj oblíbenou tubičku. Rychle připravil sebe i Toma a netrvalo dlouho a spojil jejich dvě těla v jedno. Chtěl si dnešní sex v klidu užít a vychutnat, ale instinkt mu velel jednat jinak, a tak se to celé po chvíli zvrtlo v to snad nejbouřlivější milování, co ti dva mezi sebou prožili. Bill byl kolikrát skoro až křečovitý. Tak moc ho trápila představa, že bude v tomhle velkém domě sám! Tom bude v nemocnici, Andyho mrtvé tělo na hřbitově mu taky žádnou přítomnost nedodá a ochranku sem pouštět nechtěl… zachvěl se a neúmyslně svými nehty rozdrásával v rytmu svých přírazů kůži na Tomových bocích.
„Lásko… tak moc tě… miluju!“ vyhrkl, když přirazil naposledy, načež i jeho ruce skropilo jemu již známé teplo. Objal Toma tak pevně, jak jen to dokázal, a unaveně se mu zhroutil na záda. „Budeš mi chybět… hrozně moc,“ šeptnul a začal bratrův obličej pokrývat droboučkými polibky. „Ale bude to pro dobrou věc… až se totiž zase potkáme, tak už mě uvidíš,“ pousmál se a jemně ukazováčkem začal hladit Tomova oční víčka.
„Jen aby,“ namítnul Tom. „Tolik operací v dnešní době dopadá špatně…“
Bill se zamračil.
„Tome… nech toho… jo, dopadá jich dost špatně, ale to je jen proto, že o těch se špatným výsledkem se všude mluví a píše, a o těch dobrých není nikde nic! Kolik procent dopadá dobře oproti těm špatným, hm?“
Tom si radši místo odpovědi skousnul ret. Nechtěl se s Billem hádat, ale s tím, že by znovu získal zrak, už nepočítal. Stejně by ty hádky byly zbytečné. Vlastně až neuvěřitelně moc obdivoval Billovo pozitivní smýšlení a energii potřebnou k tomu, aby člověk nazíral do budoucnosti s optimismem. Vždycky věděl, že i když si jsou oba tak moc podobní, tak že se přeci jen v něčem liší a tohle byl taky ten případ. Tak moc obdivoval bratrův optimismus, tu radost, tu chuť žít a jít dál! To byla vlastnost, která mu chyběla. Ale snažil se aspoň netruchlit, když se nechal Billem vést do auta. Neměl víru v novou, krásnou budoucnost, ale to bratrovi nechtěl přiznat, dočkal by se další přednášky a to on nechtěl. Žaludek se mu sevřel obavami i nejistotou, když vdechl nemocniční vzduch, prosáklý dezinfekcí, a o malinko drtivěji sevřel Billovu ruku, když jej dvojče vedlo na jeho dočasný pokoj, vstříc novým nadějím… nebo nesplněným snům.
autor: Áďa
betaread: Janule
něco mi říká, že se to nepovede. známe ADu, takže sem stejně skeptická jako Tom…
Správně, přidávám se k Billovi, pozitivní přístup je teď důležitej. Takže šupky dupky na sál, ať nám chlapec zase hezky vidí. 🙂
Áďo, jen doufám, že to tak bude, jinak si mě nepřej… 😀
Ne ba ne, nebudu vyhrožovat, ale věřím, že ani ty nejsi takovej saďour, abys mu něcopodobnýho udělala.
Kdyby tuhle povídku psal někdo jiný, věřila bych, že se to povede, takhle mám stejně skeptický pohled na věc jako Tom xD
ježiš vy mě máte všichni za tak zlou :´(
[4]: Že? Taky to nechápu, když jsi to největší zlatíčko, které znám! Ale k věci…
Bill se asi zbláznil, co to mělo jako znamenat? Být Tomem, tak po takovém šoku vidím i bez operace:))))
Prý – neruš mou snahu… to jsem vyprskla a ta popsaná romanika – Tom v nemocnici, Bill sám, peroxiďák pod kytičkami… :))) Já vím, na tom není nic k smíchu, ale já se nějak neudržela! Je to fakt hořká a smutná ironie.
Nicméně, já doufáááááám v zázrak, Tommy musí vidět, prostě MUSÍ! Ta operace určitě vyjde! Už letím na další díl, tohle mě nakoplo. Musím být u toho, až Tommy Billa zase UVIDÍ! A jestli ne, Ádi, tak mi to dnes teda nepřidá!