autor: Neilinka
Tomovi se bůhví proč přitížilo, když od Billa odešel. Tohle přece chtěl, ne? Chtěl být kus dál od toho kluka, který po něm vyjel. Ale jeho Bill mu chyběl. Ani mu nestačil říct, že dostal od rodičů novou kytaru. Nevěděl, komu jinému to říct. Bill, ačkoliv nikdy na nic nehrál, protože neměl ani špetku trpělivosti, se dokázal vždycky radovat stejně jako Tom.
Lehl si na gauč a přemýšlel. Asi byl na něj moc tvrdý. Jenže on ho tak vyděsil! Bylo to neočekávané, děsivé, překvapující a nevhodné. Ano, nevhodné mezi přáteli. Jenže Tom si uvědomoval, že Bill by chtěl být asi něco víc.
Zkusil si představit, jak se Billa dotýká, líbá ho, nebo dobrovolně s ním provozuje… brrr… Ne, to nedokáže. Vždyť je to kámoš. Nechápal, nechtěl a nevěděl, jak se Billův pohled na něj mohl změnit z přátelského na milenecký. Schoulil se do klubíčka, a poprvé po dlouhé době cítil, jak se mu po tvářích koulí slzy. Ani pořádně nevěděl, z čeho jsou. Z lítosti, jak byl na Billa hnusný, ze strachu, že ho ztratí, nebo ze vzteku, co ho to sakra napadlo.
Bill se mezitím dobelhal domů. Proběhl nahoru do svého pokoje, padl na postel a rozbrečel se. Připadal si jako totální idiot. Může doufat, že se Tom trochu vzpamatuje? Nebo ho opravdu ztratil navždycky? Ty myšlenky ho tížily na srdci a on měl pocit, že nemůže dýchat. K tomu ho ještě rozbolela hlava. Bylo mu mizerně jak na těle, tak na duši.
Nakonec vyčerpáním z pláče usnul. Další den měla být škola, ale on neměl žádný budík. Když se neobjevil na snídani, maminka šla za ním nahoru a viděla, že ještě spí, navíc oblečený. Jemně ho vzbudila.
„Zlato, je půl osmé. Zaspal jsi.“ Když uviděla Billův pohled, trochu se zděsila. Oči měl celé červené a ani jeho výraz neurčoval nic dobrého.
„Je mi špatně.“ A byla to pravda. Cítil se jako odkopnutý pes. Do školy se mu ani trochu nechtělo, zvlášť když by se tam měl potkat s Tomem. Maminka nevypadala, že by se odhodlávala ho vyhrabávat z postele, ale byl ochotný udělat cokoli, aby tam nemusel.
Sáhla mu na čelo.
„Vždyť celý hoříš. Svlékni se a zalez pod peřinu. Donesu ti paralen.“ S těmi slovy už běžela do kuchyně pro lékárničku.
Bill ochotně poslechl. Džíny ho beztak tlačily a všechno měl propocené. Všechno mu bylo jedno a tak to odhodil jen tak na zem a pořádně se přikryl.
Simone vykráčela nahoru i s velkou sklenicí vody a uvařeným čajem. Zatáhla synovi závěsy, aby mu světlo nedráždilo oči, a taky aby se ještě prospal.
Bill polkl prášek a pak si znovu položil hlavu na polštář. Byl vděčný, že to šlo tak snadno.
„Musím teď do práce, ale odpoledne uvidíme, jak ti bude, a když tak zavoláme doktora, ano?“
Políbila ho na čelo a odešla. Bill dlouho nebyl nemocný. O to větší měla vždy strach, když už byl. Bylo mu patnáct, ale pořád se o něj bála jako o malé miminko. Zkrátka mateřský pud.
Černovlasému chlapci netrvalo dlouho a opět se dostal do říše snů. Byl unavený, rozlámaný a zklamaný. Sen byl teď to nejkrásnější místo, kde mohl být. Bez hranic a bez zákazů.
autor: Neilinka
betaread: Janule
Chudinka Bill, nešťastná láska je holt prevít…
Billa je mi teda upřímně líto… i když Toma svým způsobem taky, ale bohužel se nedá nic dělat, chápu, že je to zjištění pro něj těžký.
Nevím proč, ale mám tušení, že by Tom mohl Billa v jeho nemoci navštívit, pokud se ve škole dlouho neukáže. Budu se modlit, aby to byla pravda…:-)
ach jo, to je těžký, je mi jich líto 🙁