Homeless 9.

autor: S & Doris

Tom nemohl uvěřit svým uším. Zdálo se mu to jako nejnepochopitelnější vtip z vesmíru. Vykulil oči, hlavu strkajíc ze svého betonového úkrytu, a zasmál se. Zmateně. Nejistě. Nevěřícně. Billův výraz v obličeji jej uzemnil. Byl tak vážný. Tvrdý.
„Počkej, to… to si děláš srandu?“ hlesnul Tom. Podrbal se za krkem. Přišlo mu opravdu nesmyslné to, že by jej Bill chtěl odvést někam do bezpečí před krůpějemi a elektrizující silou blesku. Že by k němu domů? Ne, to by Bill přece nedovolil. Tom v to doufal, ale netroufal si tipovat žádnou z možností. Ono jej ani snad nic jiného nenapadlo, jen to, že by byl u Billa doma. To ovšem vyloučil.

Bill se znovu rychle podíval po nebi a nervózně přešlápl.
„Vypadám na to? Tak hejbni. Nechci, aby mi zmokly vlasy,“ založil si ruce na prsou a nedočkavě poklepával nohou. Tom na okamžik ztuhnul. Poslepu zašmátral po svojí igelitce a vylezl z úkrytu.
„A kam jdeme?“ odvážil se položit otázku, která ho velice nahlodávala. Bill se dal ihned chvatně do kroku a Tom vedle něj skoro utíkal, aby mu stačil. Bill nic neříkal. Ještě pořád přemýšlel, co to vlastně dělá. Ale teď už couvnout nemohl. Nejraději by si nafackoval za takové chvilkové citové zkraty.

Sám nevěděl, co přesně udělá. Bude spontánní a udělá to, co ho v danou chvíli napadne. Teď o tom nechtěl přemýšlet, stačilo mu to, že si v duši nadává do všech možných kréténů a podobně.
„Neřeš a pojď,“ chytl Toma pod loktem a dal se společně s ním do skotačivého kroku. Téměř poskakovali vedle sebe jako malí školáci. Tom jen zíral a nepobíral Billovo držení jeho paže. On se ho snad už neštítí!

„Zmoknou ti vlasy,“ řekl udýchaně. Igelitka na jeho druhé ruce se kývala v rytmu běhu. Pet láhev u sebe. Držel ji jako vždy stále při srdci.
„To mi už moknou, doprdele,“ zaprskal Bill a snažil se si svůj krátký účes krýt před provazci nebeského pláče dlaní.
„Uhm… prší,“ nevěděl Tom jinou odpověď. Sledoval zčernalé nebe, jak se mezi sebou nebezpečně zmítají hustě šedá mračna a bojují mezi sebou. Silný hrom se rozezněl po okolí a zpod černých rukou oblohy vyletěl blesk. Tom se zastavil. Vykřikl. Znova ruce na uších, jeho posvátná láhev od Přízraku spadla na zem a pomalu se kutálela do špinavé louže uprostřed silnice.

Bill se zastavil a ohlédl se. Protočil oči a rychle sebral lahev z louže.
„Tome, dělej. Pohni. Je to už jen kousek a nehodlám bejt mokrej na kost,“ došel k němu a stáhl mu ruce z uší. Tom vypadal vážně vystrašeně. Bill si povzdychl. „Tak pojď. Přece tu nechceš zůstat venku v bouřce.“ Tom jen chvatně zakroutil hlavou. Nechtěl být venku, ale ohlušující rány hromů a ostré světlo blesků mu nahánělo strach.
„Tak vidíš. Tak pojď. Slibuju, že tam hned budem.“ Chytil Bill Toma za zápěstí a dal se s ním do běhu. Už tak z jeho perfektních vlasů tekly čůrky vody. Už to neřešil. Tom se neodvažoval nic namítat.

Bill chvatně zalovil v kapse a vytáhl klíče, když zastavili u vchodu jednoho z domů. Rychle odemkl a postrčil Toma dovnitř. Tom se zmateně rozhlížel.
„Kam jsi mě to vzal?“ Bylo první, co ho napadlo. Nebyl schopný moc uvažovat, a tak mu nějak nedošlo, že to je Billův dům, když od něj má klíče.

„Neptej se a pojď,“ rychle za sebou zase vchod zamkl a už strkal Toma před sebou. „Jsme u mě,“ dodal a mířil s Tomem ke schodům. Nepřemýšlel. Jednal.

Vydal se směrem dolů, oba dva scházeli krátké, chladné schody po tmě. Tom byl celý vystrašený a vyjevený. Motala se mu hlava, protože netušil už vůbec nic. Věděl, že se nachází teda u Billa v domě. V panelovém domě. Ale snad si to ani neuvědomoval nebo to nedokázal pochopit. Připadal si jak opitý chlebem.

Bill cestou vyzkoušel několik dveří, než se dostal až na konec jedné z chodeb. Znovu zachrastil klíčema a odemkl poslední dveře. Otevřel je dokořán a vešel dovnitř. Nebylo to nic extra. Ale rozhodně tu bylo teplo. Procházely tudy totiž trubky ústředního topení a bylo tu pár nepoužívaných věcí. Včetně nějaké matrace.

„Nechám tě tady. Ale musíš být potichu. Tenhle sklep je bohužel pro celej barák, aby měli kam dávat nepoužívaný věci,“ zaksichtil se Bill. Nikdy sem nechodil. Přišlo mu to zrovna tak nechutné jako u popelnic. Ale Tomovi by to mohlo stačit. Rozhodně si ho nehodlal tahat do bytu. To riskovat nechtěl. Tom zalapal po dechu a vešel za ním. Ovanulo ho příjemné teplo.
„Ty mě tu necháš?“ nevěřícně zamrkal. Bylo mu jedno, jak to tu vypadá. Hlavní bylo, že tu bylo teplo, nepršelo na něj a mohl si sednout na něco měkkého.
„Jo, nechám.“

„Jakto?“ dotýkal se Tom špinavých zdí a zvědavě, zkoumavě si prohlížel potrubí. Dosáhl na něj. Byl vysoký. Bill byl o pár centimetrů větší. Na jedno z nich sáhl a ucukl rukou.
„Au,“ spálil se. Cucal si palec.
„Dávej pozor, je to topení a vodovod, odpad… hlavně buď potichu. To je to důležitý a na nic tu nesahej,“ upozornil Bill Toma. Ne, že by si myslel, že Tom krade, ale věřit mu stále nemohl. „Prostě jen seď na prdeli nebo lež a buď v klidu,“ přešel Bill k jedné z hromad harampádí a vytáhl zpod krabic s hračkami menší ušmudlanou, děravou matraci. Hodil ji na zem, kde vedla trubka topení. „Tady si lehni, bude ti teplo. Možná tu nějakou deku též najdeš. Podívej se.“

Tom se zmohl jen na slabé přikývnutí. Nemohl uvěřit, že tohle pro něj někdo udělal. A ten někdo, že je dokonce jeho Přízrak.
„Děkuju,“ vydechl po chvíli a dosedl na matraci. Ani ho nenapadlo hledat nějakou deku. Na zimu byl zvyklý a tady bylo teplo, takže ji nepotřeboval.
„Nemáš zač,“ pohodil Bill rameny. Nechtěl si připouštět, že by mohl být tak srdnatý. Tom se jen usmál. Jeho tohle Billovo gesto nemohlo zmást. Teď už si byl naprosto jistý, že Bill není takový, jaký se dělá.

„Jo… na,“ trhnul sebou ještě Bill a podal Tomovi jeho lahev. Tom si ji k sobě přivinul a usmál se. Nebýt Billa, jeho lahev by zůstala v louži. On by totiž nebyl schopný ji zvedat.

„Děkuju,“ znova poděkoval a přitulil se k ní, kolena choulíc pod sebe. Opřel se o zeď a roura od topení jej pálila do zad. Nad zadek. Podíval se snad až… zamilovaně? na Billa a vykouzlil na svých rtech ten nejněžnější a nejlíbezněji nejvděčnější úsměv. Bill jen párkrát zamrkal, poskočilo mu srdce. Polkl sliny v ústech a nyní to byl on, kdo nevěděl, co udělat či říct. Připadal si naprosto šílený.
„Bille?“ špitnul potichounku Tom.

„Počkej tady, hned přijdu,“ zahučel Bill tak rychle, jako zmizel z oné místnosti.

Tom nechápavě zamrkal, proč se Bill tak vytratil. Bill zkrátka musel. Zrychleně dýchal. V tom přítmí, kdy neviděl detaily na Tomovi, ale viděl jen úsměv a vděčný pohled. Motala se mu hlava. Nechápal se. Nechtěl si připustit, že je to už podruhé, co se mu Tom zalíbil. Poprvé to bylo u té kašny, kdy se Tom svlékl.

Vyjel výtahem k sobě do bytu a čelo opřel o dveře, když za sebou zavřel.

„Kurva, Bille, vzpamatuj se.“ Nadával si a chtěl svoji mysl zaměstnat nějak jinak. Šlo to velmi těžko. Nervózně začal přecházet sem a tam po předsíni. Tom mu chtěl něco říct. Bill se začínal bát, co by to mohlo být. Možná lepší nevědět všechno.

Co když mu chce říct, že se…
„Ne, Bille, nebuď tak egoistický, proč by se měl do mě zamilovávat?“ to byla blbost. Blbost, co Billa nyní hlodla kamsi do těla na hrudi a jed z jejich ostrých tesáků mámil Billovo tělo v nevědomosti a pochybnostech.

Odběhl rychle do kuchyně, zatáhl hned závěsy a automaticky vytáhl z kuchyňské linky dva obrovské půl litrové šálky. Nalil do varné konvice vodu a zapnul ji do elektriky. Z okna sebral krabičku cigaret, usadil se za stůl a musel si zapálit. Potřeboval se uklidnit. Myslel pořád na to, co udělal. Udělal dobrý skutek. Bill. Zrovna on, kterému na nikom a ničem nezáleželo, než jen na něm.

Prsty se mu třásly a zapálit se mu podařilo až na třetí pokus. Mocně vsál dým do plic a zaklonil mírně hlavu.
„Kurva, Bille, nemysli na něj. Raději si dej po držce,“ bouchl pěstí do stolu. Nepřipadalo v úvahu, aby nad někým tak intenzivně přemýšlel.

„Proč jsem nemohl bejt v práci dneska.“ Zakřenil se. Kdyby byl dnes v práci, tak by se s Tomem vůbec neviděl, netahal by ho k sobě do sklepa, a už vůbec by nad ním nepřemýšlel.

Konvice cvakla na znamení, že je voda hotová. Bill se podíval tím směrem a líně se zvedl. Zalil oba hrnky. Do každého hodil sáček čaje. Možná, že kafe by bylo lepší, ale to by zase strašil celou noc.

Pro Toma určitě bude též lepší usnout tvrdě a v klidu, než probdít noc a čumákovat do tmy.
„Kurva!“ vykřikl Bill a třísknul dvířky od skříňky. Zase přemýšlí nad tím, co by pro Toma bylo vhodnější. Naštvaně hodil do hrníčku dvě kostky cukru, lžičku, a z lednice vytáhl máslo a tavený sýr. Udělá jim večeři. Prostě ano.

Chápal se čím dál tím míň. Napřed mu donese jídlo až do skate parku, a teď mu ho dokonce dělá osobně. Byl naštvaný sám na sebe. Namazal několik rohlíků a všechno to naskládal na tác. Celý nabručený se vydal zpátky do sklepa. Těsně za dveřmi se zhluboka nadechl a snažil se nahodit pokud možno normální výraz. Nepotřeboval, aby do něj ještě Tom hučel, proč je naštvaný nebo tak něco.
„Už jsem tady,“ ozval se Bill a nohou za sebou zabouchl dveře. Tác s jídlem položil na zem před Toma. „Asi máš hlad. Tak si ber.“

Tom jen zíral. Za dnešek se toho dělo nějak moc. Říkal si, že větší štěstí, než že bude spát v suchu, už ho nepotká, ale mýlil se. Bill stál před schoulenou osobou s rukou v bok a najednou se zamračil. Něco bylo jinak. Něco na Tomovi bylo jinak.
„Co to máš na čele??“ vyhrkl a klekl si k němu.

betaread: Janule