autor: Emilia
Ahoj lidičky, no tak já se s tím psaním teď docela rozjela a komentářů ubývá a ubývá. Potom jsou tu jen dvě možnosti, buď píšu tak špatně, že se to už nedá ani číst, a nebo jste vy pro změnu zlenivěli. Jak to tak vypadá, můžu být vůbec ráda za 4 komentáře. A všimla jsem si, že se to děje nejen u mojí povídky, po vícero komentářů je jen u těch nejlepších povídek a tam jich taky není zdaleka tolik, kolik by si jich ve skutečnosti zasloužily. Poslední dobou je s těmi komentáři docela krize, tak komentujte poctivě všechny povídky, co čtete 🙂 jinak těm, co komentují pravidelně, děkuji:-* no to jsem se zase trošku rozepsala, tak už se pusťte do čtení.
„Davide, můžeš nám laskavě vysvětlit, kde je Tom?“ Ptal se nabručeně Bill.
„Ne, to nemůžu. Takže dnešní rozhovor se ruší a Gustav udělá speciální interview pro jeden časopis. Zažádali si o to již dřív, takže teď tu šanci využijem.“ Rozdával David pokyny.
„Počkat, počkat, jako sám?“ Kulil oči udiveně Gustav.
„Proč nám nechceš říct, kde Tom je?“ Nechtěl se vzdát Bill.
„Ne s panenkou Marií, jistěže sám, a ty se, Bille, pořád nevyptávej, Tom nechtěl, abych to někomu říkal.“ Uzavřel David debatu.
„Jak nechtěl? Jsem jeho bratr, mám právo to vědět!“ Prskal kolem sebe nasupeně Bill.
„Výslovně u tebe nechtěl, ať cokoli řeknu.“ Mrknul na něj David a už se jím nehodlal dál zabývat.
„Tssss!“ Odfrknul hlasitě Bill a otočil se k Davidovi zády.
„A co máme dělat my?“ Ozval se konečně Georg.
„Co chcete. Jdi si třeba vyžehlit vlasy, jsem já snad do prdele nějaký poradce toho, co máš ve volném čase dělat?“ Obořil se na něj trošičku zvýšeným hlasem David. Od rána byl na nervy a do toho všeho tyhle přiblblé dotazy. Nesnášel stupidní otázky!
„V klidu prosím tě, jenom jsem se zeptal, né?“ Dal Georg ruce nad hlavu.
„No tak se příště neptej a ty se, Gustave, běž připravit, za chvíli tě vyzvedne Ricardo.“ Řekne bubeníkovi už klidným hlasem.
„Okay.“ Přikývne stále v šoku Gustav a zamíří do svého hotelového pokoje.
Mezitím u Toma na terapii
„Dobrý den, pane Kaulitzi, jmenuji se Lewis Ossendorf.“ Potřásl Tomovi rukou psycholog, s nímž mu David domluvil schůzku.
„Dobrý den.“ Oplatil pozdrav Tom.
„Co kdybychom si tykali, hm?“ Nabídl Lewis a Tom kývnul.
„Takže jmenujete se Thomas?“ Optal se Lewis a pokynul Tomovi k pohodlně vyhlížejícímu křeslu.
„Raději Tom.“ Opravil jej a sednul si.
„Dobrá tedy, Tome, řekni mi, líbí se ti tahle místnost?“ Posadil se Lewis též a vytvořil z prstů stříšku.
„Uhm, je to tu…útulný, proč se mě na tohle ptáte?“ Zadíval se na něj udiveně Tom. Nebyl tu snad proto, aby popisoval místnost.
„Ptám se, protože je velmi důležité, jak se cítíš v prostředí, jež obýváš.“
„Aha, jo no, cítím se tu v pohodě.“ Ujistil Lewise Tom. Tahle místnost na něj působila uklidňujícím dojmem. Stěny byly vymalovány jemnou pastelovou žlutou a všechno k sobě barevně ladilo, nenacházel se zde žádný rušivý element.
„Víš, ve skutečnosti mi, jak to nazvat, tahle „ordinace“ nepatří. Byl jsem na dovolené a zaskakuju za kamaráda, který musel naléhavě odjet. Jinak sídlím v Německu.“ Vysvětlil Lewis.
„Oh no, to je skvělé, bydlím tam.“ Zapojil se Tom do konverzace a opadla z něj počáteční nervozita.
„Kde přesně? Já bydlím v Bremenu, kde také pracuji.“
„V Hamburku.“ Sdělí Tom Lewisovi své bydliště.
„Ok, to bude přibližně takových 90 km vzdálenost? Mohlo to být horší, kdybych bydlel třeba v Mnichově.“ Pousmál se Lewis a Tom mu úsměv oplatil.
„Takže, když budeš mít volno, stačí zavolat a můžeš kdykoli přijet. Tady.“ Podal Lewis Tomovi svou vizitku.
„Děkuju.“ Zastrčil ji Tom do kapsy.
„To bychom měli… a teď můžeme přejít třeba k tvému problému?“ Podíval se na něj Lewis přívětivě.
„No ten je trochu složitější. Já sám nevěřím tomu, že se něco takového děje.“ Začal se Tom opět nervózně třást.
„Dobře, teď se zhluboka nadechni, napij se a v klidu mi řekni, co tě trápí.“ Nalil Lewis do sklenice trochu vody a podal ji Tomovi. Ten se hltavě napil. Najednou měl strašně sucho v puse a v krku obrovský knedlík. Co mu měl vlastně říct?
„Víte, já jsem mluvil se svým… tedy od jisté doby ehm… slyším hlasy… vlastně hlas…“ Koktal nervózně Tom a různě zaobaloval situaci. Nemohl přece vybalit celou pravdu.
„Okay, shrňme si to. Říkáš, že od jisté doby slyšíš hlas. Kdy přesně to začalo?“ Pomáhal Tomovi Lewis s vyjádřením, vypadal hodně roztřeseně a formou otázek se lépe dostanou k jádru problému.
„Ano, začalo to nedávno, před pár dny.“ Zamyslel se Tom. „Yeah.“ Kývnul.
„Takže se to nedělo vždycky, což znamená… něco muselo tuhle reakci spustit, zkus se zamyslet nad tím, co by to mohlo být.“ ‚Sakra a co teď, jakou honem vymyslet odpověď?! Nemůžu říct o poměru se svým nevlastním bratrem, to nepřipadá v úvahu.‘
„Eh… spustil to nejspíš poměr s jednou osobou.“
„Osobou? Tudíž neděje se ti to ustavičně u více lidí.“ Upřesňoval si informace Lewis.
„Ne, děje se to jenom v blízkosti té jedné osoby.“ Odpověděl Tom a poškrábal se na hřbetu ruky.
„Bylo to tak pokaždé, co jsi byl v kontaktu s touhle osobou?“
„Ne, jenom v poslední době, od okamžiku, kdy jsem ukončil poměr mezi námi.“ Tom si připadal malinko jako u výslechu, ale pokud to pomůže k zjištění problému, jenž má, potom si tímhle projde.
„Ty jsi ho ukončil? Z jakého důvodu, nechtěl jsi v něm dál pokračovat?“ Položil Lewis další otázku.
„Ne… ano… sakra já… nevím.“ Promnul si Tom kořen nosu.
„Nevíš?“ Pozvedl Lewis obočí.
„Je to příliš složité.“
„Proto si tady, Tome, abychom to zjednodušili.“ Otáčel Lewis propisku mezi prsty.
„Není to tak, že jsem nechtěl pokračovat, jen mi to nepřišlo správné.“ Odpověděl po dlouhé odmlce Tom.
„Proč?“
„Znáte taky jiný slovo než proč? Měl byste přijít na to, co se mnou je, ne mě zahrnovat haldou otázek.“ Zakabonil se Tom.
„Já se ti snažím pomoct, ale nemůžu to udělat, dokud nebudu znát celý příběh. Právě se dostáváme k jádru problému, nejdřív musíme rozuzlovat všechny provázky, a potom teprve můžeme najít řešení. Potřebuju znát pravdu, a pokud mi budeš něco zatajovat, tak se nedobereme k počátku ani konci.“ Mluvil Lewis klidným, přesto důrazným hlasem.
„Jenže tu vám říct nemůžu.“ Vydechnul Tom.
„Nemůžeš nebo nechceš? V tom je rozdíl.“
„Odpovídáte na všechno protiotázkou?“ Nadhodil Tom nevěřícný výraz. Lewis se zasmál.
„Ne.“ Tomovi začne vyzvánět mobil. Podíval se na display, kde blikalo jméno David.
„Měl bych jít.“ Zvedal se pomalu z křesla. Vlastně byl Davidovi za tuhle menší záchranu vděčný. Ještě chvíli a pod nátlakem těch psychologických keců by možná vyklopil něco, čeho mohl litovat.
„Rád jsem tě poznal, Tome. Snad se setkáme na příštím sezení.“ Potřásl mu rukou Lewis.
„To si nemyslím, mějte se.“ Vyšel Tom ze dveří, a jakmile se za ním zaklaply, úlevně vydechl. Lewisovi na rtech pohrával menší úsměv. Byl si jistý Tomovou další návštěvou. Je to jen otázka času.
Gustav se vrací z rozhovoru zpět na hotel
„Lidi, ten rozhovor byl příšerný.“ Praštil sebou Gustav na lehátko u bazénu. „Musel jsem to hodinu vobkecávat, nestačila jim stručná odpověď. Co bych shrnul v jedné větě, jsem musel rozebrat do pěti. Mohli jsme si všichni ušetřit čas.“ Postěžoval si klukům.
„Zase si vyplýtval svou zásobu mluvy při rozhovorech na celý rok.“ Neodpustil si ucedit Bill. Ve skutečnosti to nemyslel vážně, spíš byl naštvaný kvůli Tomovi.
„Bille, co ti zase přelítlo přes nos?!“ Vložil se do toho udiveně Georg.
„Nic, promiň, Gustave, já jen… jsem naštvaný na Toma. Chová se divně, přitom jsme uzavřeli mír. A dneska si někam odjede a nikomu nedá vědět.“ Rozhodí Bill rukama a sundá si sluneční brýle.
„Jo, Tomovo chování je poslední dobou trošku divné. Třeba má nějaký starosti a chce je vyřešit sám. Možná bys mu měl nechat víc prostoru.“ Pokrčil Georg rameny.
„Víc prostoru? Georgu, jsem jeho bratr.“ Řekl Bill malinko rozzlobeněji, než měl v úmyslu.
„Já vím, Bille, ale poslední dobou se nějak moc staráš. Někdy se prostě musíš stáhnout a nechat ho dýchat, ne se chovat jako jeho hysterická přítelkyně. Jsi Tomův bratr a on potřebuje tvoji podporu, nic jiného.“ Snažil se Georg podat to Billovi šetrně. Nechtěl vyvolat další hysterický záchvat, což se mu, jak za okamžik zjistí, nepovedlo.
„Já se nechovám hystericky! Víš co, Georgu, naser si! Nic o tom nevíš, takže se do toho nepleť.“ Vstal Bill z lehátka a naštvaně mířil do svého pokoje. Georg si povzdechl. Gustav k němu došel a smířlivě ho poplácal po zádech.
„Nezajdem na oběd?“
„Můžem, kručí mi v břiše už dobrou půlhodinu.“ Usmál se Georg a vyrazili s Gustavem do hotelové restaurace.
…
„Tak co, Tome, jak dopadlo sezení?“ Optal se jej David, když se vrátil zpět.
„Jo super, ještě jednou díky, žes mi to zařídil.“ Zalhal Tom a pokusil se o úsměv.
„Tak to jsem rád, není vůbec zač. Měl by sis jít sbalit věci, za slabou hodinku vyjíždíme.“ Obeznámil ho David se situací.
„Jo, jo, vím, už jdu na to.“ Mrknul na Davida Tom a zamířil k výtahům.
Do balení se mu ani za mák nechtělo. Bohužel to za něj nikdo neudělá. Úlevně si vydechnul teprve tehdy, až za ním zaklaply dveře pokoje. Jeho představa o klidu se rozplynula ve chvíli, kdy na ně někdo zaklepal. Otráveně otevřel a spatřil ještě otrávenější Billův výraz. Měl přes sebe přehozený nezavázaný župan a boxerky. Tom polknul a nasadil ne zrovna nadšený výraz.
„Co tady děláš?“
„Hezky vítáš svého brášku. Chci si promluvit.“ Založil Bill ruce na prsou. Tomovi sjel pohled na Billovu propíchnutou bradavku.
„Nemám čas, musím balit.“
„Dřív ti nedělalo problém si ho na mě udělat, v jakékoli situaci.“ Vypláznul Bill jazyk. „Navíc bude to minutka.“ Odstrčil Bill Toma ze dveří a vstoupil. Tom s trpitelským výrazem na tváři zavřel a následoval Billa. Ten si sednul na postel, nohu přes nohu a župan odhalil úplně jeho nahá stehna.
„Tak o čem chceš mluvit.“ Odvrátil Tom zrak.
„Kde jsi dneska byl?“
„To není tvoje věc.“ Odseknul Tom.
„Souvisí to s tvým chováním poslední dobou?“ Nepřestával se ptát Bill a upřeně Toma pozoroval.
„Sakra, Bille, tohle má být výslech?“ Zamračil se naštvaně Tom. Bill vstal a přiblížil se k němu. Prstem mu přejel po tváři, Tom se zachvěl. ‚Tohle není dobré.‘
‚Je, dokonce nejlepší, víš, že po tom toužíš, proč se bráníš?‘
‚Doprdele, tohle mi ještě scházelo.‘ Tom odstrčil Billovu ruku a přešel do bezpečné vzdálenosti.
„Tome, co je s tebou? Snad jsme si všechno urovnali a ty se teď chováš dost vyšinutě. Děláš, jako bych měl prašivinu nebo co.“ Přešel Bill opět k Tomovi, blíž, než bylo nezbytně nutné.
‚Máš, strach? Je tak těžké se ovládat, hm?‘
‚Prostě to budu ignorovat. Jo, nic neslyším, jsem v pohodě.‘ Přesvědčoval sám sebe Tom, ale v Billově blízkosti to nebylo vůbec jednoduché.
„Prostě nechci být ve tvé přítomnosti, je to tak těžké pochopit? Víš, naznačoval jsem ti to šetrněji, jenže si to očividně nepostřehnul, tak ti to musím říct takhle. Začal ses na mě moc lepit. Když jsme to mezi námi urovnávali, myslel jsem, že se to všechno vrátí do normálu s výjimkou těch hádek, ale jak vidím, spletl jsem se.“ Slyšel Tom sám sebe říkat chladně a už teď svých slov litoval. Jinak to však nešlo. Bill zamrkal, aby zahnal přicházející slzy, a naprázdno otevřel pusu.
„No… když se ti tak hnusí být v mojí přítomnosti, radši půjdu.“ Vyběhnul Bill šokovaně z místnosti dřív, než stačil Tom cokoli říct. ‚Promiň Bille, bude to tak lepší.‘
…
„Ahoj, kluci.“ Přišel Tom za Géčkama do restaurace.
„Čau, kámo, kde ses flákal?“ Pozdravil ho Georg.
„Tajný. Víte, potřeboval bych od vás takovou laskavost.“
„Jasně, jsme tu pro tebe.“ Usmál se na Toma Gustav.
„No… chtěl bych se prohodit s jedním z vás v tourbusu. S Billem se teď často hádáme, ale není to ten typ hádek jako dřív. On se ve všem moc šťourá a já si teď potřebuju vyřešit nějaké věci.“ Vybalil na ně Tom.
„Já jsem mu říkal, ať do všeho nestrká nos.“ Zakroutil Georg hlavou.
„To je prostě Bill. Každopádně, klidně se s tebou vyměním, jelikož seš kámoš. Nikdo se zdravým rozumem by to neudělal.“ Zatvářil se Gustav důležitě a všichni tři se zasmáli.
„Já vím. Děkuju.“ Věnoval mu Tom vděčný pohled.
„Máš za co.“
…
„Gustave? Co tady děláš?“ Zeptal se udiveně Bill, když místo Toma nastoupil do jejich tourbusu Gustav.
„Ehm… víš, Tom mě poprosil, jestli bych si s ním neprohodil místo, potřebovali s Georgem něco vyřešit a…“ Nestihl domluvit Gustav. Bill naštvaně práskl dlaní o stůl.
„Nemusíš se namáhat s vysvětlováním. Prostě tu nechtěl být kvůli mně! Ale příště by mi o tom taky mohl někdo říct! S tím jste se nikdo nenamáhali, co?“ Křičel Bill.
„Takhle to není…“ Mluvil Gustav klidně.
„A jak to je? Prostě jste mě jednoduše vyšoupli a nesnaž se mi tvrdit opak!“ Mluvil dál zvýšeným hlasem Bill.
„Nikdo tě nevynechává, přišlo to moc narychlo, nestihli jsme ti to říct a stejně by se tím nic nezměnilo“ Neudržel se také Gustav. Bill jen máchnul rukou a naštvaně za sebou třísknul dveřmi.
„Ať táhnou všichni k čertu, já je nepotřebuju!“ Mluvil sám pro sebe a nalíval si sklenku nějakého alkoholu. Jedna sklenička… kolik asi může způsobit škody?
autor: Emilia
betaread: Janule
😀 miluju Tomovy rozhovory s rozkrokem 😀
Tom a jeho rozhovory jsou bezkonkurenční 😀
Jen je mi trošku líto chudáka Billa :(:D
Taky to moh Tom říct Billovi vlídněji… jinak je to krásné, jako obvykle..:)
Hned jak jsem dočetla ten kousek s Gustavem a rozhovorem na půl hodinu, tak jsem si řekla, chudák Gustav, vyčerpal slova na další rozhovory na půl roku dopředu a hned nato si přečti "Zase si vyplýtval svou zásobu mluvy při rozhovorech na celý rok." 😀 Čteme si s Gustavem myšlenky ;D
Mě ten Tom tak sere :/ Proč všechno musí tak překrucovat, beztak všichni víme, že to dopadne dobře (a běda ti, Em, jestli ne! 😀 )
Takže se Bill opije a Gustavovi všechno vyklopí 😀 že jo?
och…Chci aby to bylo mezi nimi jako předtíím 🙂 😀
No, já nevím, ale přijde mi líto spíše Toma, vždyť mu z toho už přeskakuje..Co se týká těch Tomových rozhovorů s juniorem, myslela jsem, že tohle je u chlapů normální xDDD
[7]: Jasně, Jani, to je normálka, některý experti jim dokonce dávaj i zvláštní jména 😀
[8]: Že jo? xD