Me, Myself and Romeo 8.

autor: LadyKay

„Tome?“ Pomalu a tiše jej oslovím. Přijde mi, že je tak nějak mimo. Dívá se na mě strašně zvláštním, jakoby zastřeným pohledem. Jako by to ani nebyl on. Jednou rukou stále svírá pás, zatímco tou druhou se dotkne mého ramene. Co to dělá? Zbláznil se? V kanceláři byl odtažitý, štěkal po mně a najednou se mě sám od sebe dotkne. Něco mi tu nehraje… A ty jeho oči… Jak se mu v nich zablýsklo… Nelíbí se mi to. Uvolním nohu, kterou jsem sešlápl brzdu a tím i zajistil, aby s pásem nešlo hýbat.

„Už to jde,“ vyjeknu a sáhnu po pásu. Tom zatřepe hlavou, rychle se ode mě odtáhne a zaboří se do sedadla spolujezdce. Takřka současně se připoutáme a já konečně nastartuji. Bratr mlčí. Kdykoli se po něm pokradmu podívám, zjistím, že mě sleduje. Když ale zaregistruje, že na něj hledím, a pravděpodobně bych se jej mohl i na něco zeptat, narazí si brýle, odvrátí pohled a zahledí se ven. Takže nemám příležitost zjistit, co se mu stalo. Projíždím městem, a přestože mě několikrát pálí na jazyku otázka, na co by měl Tom chuť, pokaždé ji spolknu. Restauraci zkrátka vyberu sám.

„Tome,“ promluvím po víc jak čtvrthodině tiché jízdy. Bratr se na mě otočí, a když vidí, že otvírám dveře, napodobí mě a vystoupí taky. Stisknu tlačítko a zámek auta cvakne. Klíčky hodím do tašky, kterou si přehodím přes rameno, ještě si poupravím sluneční brýle a otočím se na Toma. Ten stojí opodál, sluneční brýle na očích a nervózně potahuje s cigarety. Přistoupím blíž k němu a zlehka se dotknu jeho ramene, načež se po mně ožene, až o krok couvnu, protože mám strach, aby mi jedna nepřiletěla.

 „Půjdeme dovnitř?“  hlesnu. Opět žádná odpověď. Tom jen zahodí nedopalek, šlápne na něj a vykročí vpřed. Jemu fakt přeskočilo. V tom autě měl pravděpodobně jen slabou chvilku. Sice se mi moc nezamlouvalo, jak se na mě díval, ale lepší, než když na mě vrčí, nebo mě, jako právě teď, ignoruje. Pár kroků od restaurace se zastaví a otočí se na patě.

„Tam nejdeme,“ oznámí mi.

„Proč ne?“

„Protože chci normální jídlo.“ To by mě zajímalo, co Tom považuje za „normální“ jídlo. Nějak nevím, co si pod tím pojmem mám představit. No, tahat ho tam nemůžu, hádat se s ním taky nehodlám. Kolem nás je moc lidí a teď nemůžu riskovat, skandál před přehlídkou by mi dvakrát nepomohl. Bulvár by z toho udělal aféru, z Toma-bratra by byl Tom-milenec a jen horko těžko bych jim vysvětloval, že to tak není. Že se jen moje paličaté jednovaječné dvojče rozhodlo dělat mi naschvály.

„Fajn. Kam teda půjdeme?“ rozhlédnu se kolem sebe a čekám na odpověď.

„Uvidíš,“ drcne do mě loktem, když kolem mě prochází. Ani se neohlídne, jestli ho následuji, a vykračuje si po chodníku. Na rozdíl ode mě nikomu neuhýbá, jde rovnou za nosem. Spíš jemu lidi uskakují z cesty, zatímco do mě už minimálně tři vrazili. Tom jde moc rychle, nestačím mu. Už se na něj chystám zavolat, ale on je rychlejší.

„Ježiš, Bille, nemotej se a pohni si…“  

Tom

„Ty nemáš hlad nebo co?“ mrknu na něj přes stůl a vidím, jak se vidličkou vrtá v salátu, co si objednal. Jestli mě chce rozčilovat, tak ať v tom pokračuje. Za to jeho nimrání bych mu jednu s chutí plesknul. Napíchne kousek zeleniny na vidličku a zase jej setřese dolů.

„Ani ne…“ zamručí a odsune misku stranou. Do mě jako by uhodilo. Sice jsem přísahal, že se o něj nebudu starat, ale tohle trpět nehodlám. Je nechutně vychrtlej a ještě odmítá jíst.

„Nechceš kousek?“ nabídnu mu pizzu. Třeba je ten salát jen hnusnej. Abych pravdu řekl, nedivil bych se. Je to samá zelenina, brr!

„Ne, díky. Sněz si to sám.“ Odmítne mě a přiloží si k ústům sklenici. Ztuhnu a s vidličkou u pusy sleduji, jak smočí ústa v tekutině, poté sklenici oddálí a jazykem si přejede po rtech. Bill se rozhlédne kolem, okamžik zírá na mladý pár, ale pak se otočí zpátky na mě.

„Co štěně?“ opře se lokty o stůl a předkloní se. Dožvýkám mezi tím poslední kousek pizzy, pomalu polknu a zapiji jej colou. „Jak se vlastně jmenuje?“

„Absinth, ale říkám mu Absi.“ 

„To je hezký. Nezlobí, že ne?“ ujišťuje se.

„Ne, jak by mohl. On je totiž jako ty.“ Zašklebím se na něj. Jo, ten pes je celej po něm. Taky taková chodící pohroma. Ale člověk se na něj, když něco provede, nedokáže moc dlouho zlobit. Když totiž sedí a hledí na vás těma svýma psíma očima, vztek vás hned opustí. Zrovna jako u mého bratra… Bill si poposune brýle, se založenýma rukama se opře a po chvilce, kdy mu pravděpodobně dojde, jak jsem svoji poznámku myslel, se zeptá: „Počkej, jak jako já? Co tím chceš říct?“

„Nic, jen že mi tě připomíná.“ Znovu se ušklíbnu a po jeho vzoru se opřu. Bill si odkašle. Zřejmě se chystá začít se mnou konverzovat. Doufám, že se hodlá bavit jen o práci.

„Tome?“ Opatrně mě osloví a vyčká, než se k němu otočím. „Povídej mi o něco sobě.“

„A co bys asi tak chtěl slyšet?“ zeptám se ho znuděným tónem.

„Třeba to, kde jsi byl celou tu dobu…“ Dělá si srandu? Tak na to ať zapomene. Budu se s ním bavit o všem, ale nemám sebemenší chuť mu líčit, jak jsem se dík němu léčil ze závislosti na chlastu.  

 „O tom mluvit nechci a nebudu. Sorry!“ odpálkuju ho a znovu se podívám na spící dítě v kočárku kousek od nás.

„Aha, promiň.“ Bill okamžik mlčí, ale pak znovu prolomí ticho. Tentokrát ne další otázkou, asi mu došlo, že výslech mojí osoby nebude to pravé ořechové. „Máma má narozky. Nevím, co jí koupit…“

„Není to jedno? Znáš ji, bude mít radost ze všeho.“ Dělá, jako by to byla nějaká věda. I kdybychom jí dali úplnou maličkost, radovala by se, jako by to byl kdovíjaká vzácnost. Za ta léta by to Bill už mohl vědět.

 „Vím. Ale napadlo mě… Nechtěl bys mi třeba pomoct něco vybrat?“ Nevinně se mě optá. Takže odtud vítr vane. „Teda jestli nějak moc nespěcháš… Nerad bych tě zdržoval.“

Podívám se na hodinky, okamžik předstírám, že přemýšlím. Nemůžu mu to okamžitě odkývat. Moc by si o sobě myslel. „No, chvilku bych si možná ještě  našel…“ Půjdu s ním. Musím si zvykat na jeho blízkost. V následujících dnech ho budu vídat prakticky pořád, nějak začít musíme…

„Super!“ zaraduje se. „Zaplatím a vyrazíme, ano?“

Bill

„Ty se mi snad jenom zdáš!“ odfrknu si, když dosednu zpět do auta a připoutám se. Hodiny mě nechá lítat po obchodech, nad vším ohrnuje nos, a nakonec mě donutí se vrátit do úplně prvního pro náramek, který se mu vůbec nelíbil, a na který se šklebil, když jsem mu ho ukazoval. Byl jsem rád, že mi na můj návrh kývl, ale po chvilce jsem měl nutkání přetáhnout ho tou taškou přes hlavu.

„Neměl jsi mě nutit, abych s tebou šel.“ Zašklebí se na mě, připoutá se a klepe si rukou do stehna. Zhluboka se nadechnu. Můj bratr je opravdu dárek k nezaplacení. Sice jsem šťastný, že tu zase je, že se vrátil a můžu být s ním, ale občas mi dokáže hnout žlučí jako nikdo jiný. Já že jsem ho nutil? Já jeho? Šel se mnou dobrovolně, tak ať nemele. Spolknu nadávku, kterou jsem se mu chystal vpálit do obličeje a strčím klíčky do zapalování. Nastartuji, auto zaskučí a vedle mě se ozve zaúpění.  

„Co je? Rozjet se na trojku je taky umění.“ Prsknu a snažím se soustředit na řízení. Jenže ze sedadla spolujezdce se ozývá přidušený smích, který mě jednak ruší a jednak rozčiluje. Tohle teda ne, posmívat se mi nebude. Ať se předvede sám, mistr! Zastavím, odepnu si pás a vystoupím. Obejdu auto kolem dokola a otevřu dveře na Tomově straně. „Víte co, pane Neomylný a Dokonalý, řiďte si sám. Prosím!“ Tom na mě chvilku civí, ale přece jen vyleze ven, věnuje mi drzý úsměv a zasedne za volant. Počká, až si sednu vedle něj. Čekám, že vyjedeme, ale nic. Tom sedí a čučí na mě.

„Na co civíš? Jedeme!“  štěknu. Za dnešní odpoledne už ho mám akorát tak dost.

„Měl by ses vztekat častěji.“ Zase ten pohled! Chystám se ho zeptat, proč bych měl riskovat svoje nervy a rozčilovat se, ale nedá mi k tomu příležitost. Nasadí si brýle, nastartuje a auto se odlepí z místa. Tom jednou rukou otáčí volantem a druhou si vyklepává rytmus písničky, která právě hraje v rádiu. „Kam mám jet? Zpátky?“

„Ne, ke mně domů.“ Zavelím a opřu se do sedačky. Odteď s ním nepromluvím ani slovo. Ať si dělá, co chce. Pořád se chlubil, jak je nejlepší, že všechno ví, všechno zná, teď má možnost to dokázat.

Tom

My dva si jsme souzeni. To člověk vycítí hned při prvním doteku. Stačil mi kratičký okamžik, aby mi došlo, že jsme stvořeni jeden pro druhého. Byli bychom perfektní dvojka! Jak spokojeně vrní pod mýma rukama, slast pro moje uši. To auto je prostě dokonalý a slušelo by nám to spolu. Jenže to by mi ho NĚKDO nesměl vyfouknout…

„Jsme na místě,“ oznámím a vypnu motor. Nejraději bych v tom miláčkovi někam ještě zajel. Bill se kolem sebe rozhlédne a nechápavě se na mě podívá. Asi mu šrotuje v hlavince, jak jsem sem trefil bez navigace a bez jeho rad. „Jsem prostě schopnej! A ty se už nečerti.“ Cvrknu ho do nosu, protože vím, že to nesnáší. Když na mě naštvaně našpulí pusu, zazubím se a vystoupím. Teda, to je barák! Čekal jsem něco luxusního, ale tohle předčilo všechny moje představy.

„Ty, Tome, nechtěl bys jít na chvilku dál?“ ozve se za mými zády. Zavřu pusu, kterou jsem v úžasu nad bráchovým sídlem otevřel a otočím se na něj. V prvním momentu jsem opět rozhodnut rázně jeho pozvání odmítnout, ale když přede mnou stojí a jeho rty se na mě smějí, nedokážu to. Sice nemám zdání, co bych tam s ním dělal, ale na skok bych tam mohl. Aspoň bych si to jeho přepychový hnízdečko prohlídl i zevnitř.

„Stalo se něco, lásko?“ uslyším další hlas a zaseknu se. Je mi nějaký povědomý, určitě jsem ho už někde slyšel. Dokonce bych řekl, že to není zas tak dávno. Otočím se směrem, odkud se ozval a nevěřím svým očím. Co ten tu pohledává a komu tu jako říká „lásko“? Já pro něj… S hrůzou v očích se podívám na Billa, který se na právě příchozího zářivě usmívá.

„Ahoj, Pete,“ políbí ho přede mnou na rty. V tu chvíli se mi zvedne žaludek a následně se mi zatmí před očima. Tohle ne! „Právě se s Tomem chystáme dovnitř. Byli jsme na obědě, nakupovat…“ Billův hlas se mi vteřinu od vteřiny víc a víc vzdaluje. Tohle není pravda, tohle je jen zatraceně hnusnej sen!

„Tome, kam jdeš? Tome!!!“ křičí za mnou Bill. Neotočím se, nemůžu se dívat, jak se ten otrapa dotýká svýma prackama jeho těla! Panebože!!! Nevnímám, kudy jdu, koho míjím, přes slzy skoro vůbec nevidím. Chvilku běžím, pak zase jdu pomalu. V hlavě se mi pořád dokola přehrává to samé. Stále slyším to „lásko“. Střídá se to s obrazem Billa líbajícího toho chcípáka. Dokonce se mi v mysli objeví obraz toho syčáka, jak proniká do Billova těla a sténá rozkoší. S hlasitým vzlykem se zhroutím na chodník. Přitáhnu si kolena k tělu a snažím se aspoň trošku uklidnit. Nejde to! Ten zážitek mě hluboce ranil! Jede to stále dokola! Ať to přestane! Proboha, ať to přestane!! Celý se třesu. Vztekem, zoufalstvím i žalem zároveň. Zvednu uslzenou tvář a v tom mě „to“ udeří do očí. Pomalu s pohledem upřeným na druhou stranu silnice ji přejdu a kráčím vstříc tomu, co by mi mohlo dát zapomenout… Aspoň na okamžik zapomenout…