Devil in the detail 2.

Křehký černovlasý  chlapec se pozvolna probouzel na obrovské bílé posteli. Hřbetem ruky si protřel rozespale oči a zůstala mu na něm  černá šmouha od nesmytého make-upu ze včerejška. Vedle něj ležel neznámý chlapec, kterého si včera přivedl domů. Nepamatoval si ani jeho jméno, nebylo důležité. Vstal z postele, nahý ladně přešel do koupelny a opatrně zavřel dveře, aby ho snad neprobudil. Nechtěl už znovu zažít ten trapný okamžik, kdy se jeho noční návštěva probudí dřív, než odejde do koupelny, a snaží se dál družit, i když je Billovi už jasné, že to bylo poprvé a naposledy, co s ním kdy mluvil a chtěl mluvit. Od jedné takové nepříjemné příhody má svůj způsob, jak se takovým chvílím vyhnout – vzbudit se dřív než jeho hračka, zalézt si na dlouho pod sprchu (což nebyl problém, dlouhé sprchy on miloval), a když konečně vylezl z úkrytu, noční návštěvníci už byli většinou pryč nebo na odchodu.  

Horké prameny vody bičovaly Billova záda, když si vymýval z dreadů šampon na vlasy. Ještě pořád nenašel kultivovaný způsob, jak si zvlášť mýt vlasy šamponem a zvlášť spodní dready mýdlem, aby se nerozpletly. Už ho ten každodenní složitý proces při umývání vlasů otravoval, ale pro image cokoliv. Z rozhořčení nad jeho hřívou ho probralo tlumené bouchnutí dveří. Bill se spokojeně usmál. Noční zábava právě odešla. Už může s klidem vyjít. Zabalil se tedy do velké bílé huňaté osušky a vesele odcházel z vyhřáté koupelny. Chtěl si jít vybrat oblečení na dnešní dopoledne ze své obrovské šatny, když v tom se zarazil a překvapeně koukal na osobu sedící na židli v jeho ložnici. Přísahal, že slyšet zaklapnout dveře…

…ale tohle nebyl ten chlapec ze včerejší noci. Na jeho fialově polstrované židli seděl zcela jiný mladík s černými rasta copánky, velkými slunečními brýlemi a v XXXL oblečení. Normálně by se hned rozkřiknul a dožadoval se ochranky, ale tenhle obličej on znal. Někoho mu připomínal. Někoho, koho kdysi dávno znal. Někoho, kdo už dávno odešel. Billovi začalo svítat. Že by to byl opravdu on…? Je to možné, že by se vrátil…? Chlapec si zvedl ruku k očím a sundal si brýle. Bill málem údivem otevřel ústa, ale včas si uvědomil, co dělá. Teď už mu bylo jasně, kdo mu okupuje židli v jeho vlastní ložnici.

Tom si zprvu myslel, že se vkradl do špatného pokoje. Vysoký vychrtlý chlapec, který  vyšel z koupelny, byl jiný než ten, kterému říkával bráško. Možná to bylo těmi mokrými vlasy a nenalíčenýma očima, ale i tak to byla změna větší, než předpokládal. Když Bill mlčel déle, než bylo normální, sundal si sluneční brýle, aby se přesvědčil, že to opravdu není nějaká nevinná dívka s černými vlasy, co se náhodou podobá Billovi. Nebyla.  

„Takové chladné přivítání, copak nepoznáváš svého brášku?“ začal Tom provokativně konverzaci. Billa slova probrala z překvapení a opět ovládl svůj výraz. Nasadil svůj „upřímný“ americký úsměv a odpověděl.

„Jak bych nemohl poznat své dvojče?“ Aby aspoň trochu zakryl červenání se kvůli svému předešlému záseku, když Toma viděl, přešel jakoby nic k šatně a začal přebírat oblečení. Uvidíš, co u mě znamená přivítání, bratříčku, řekl si v duchu a bez ostychu nechal osušku sklouznout podél jeho štíhlých nohou k zemi. „Už jsi se Evropy nabažil dost, nebo ses vrátil jenom na otočku a spěcháš zpátky? Zase?“ pokračoval Bill bezelstně v dialogu, jako by tam zrovna nestál úplně nahý. Každou chvíli čekal, že na zádech ucítí bratrův dech, že po něm zatouží tak jako tolikrát předtím, že ho bude chtít, a on už se těšil na své triumfální „ne“.

„S Evropou už jsem se rozloučil. Ten můj malý výlet byl jen polibek na rozloučenou. Teď už jsem celý jen váš.“ Tom stále seděl na svém místě a sladce se usmíval. Billa to zaráželo. Tohle že byl ten cukroušek Tom, na kterého se stačilo usmát a byl v sedmém nebi? Ten, který tady teď jen tak sedí a vůbec nevnímá, že se tady před ním odhaluje a svůdně kroutí?

„Ten tvůj malý výlet trval tři roky, Tomíku.“ Zašvitořil sladce a naoko káravě Bill. Tomova netečnost už ho znervózňovala, takže zařadil svou svůdnost na vyšší obrátky. Pomalu se lascivně předklonil a předstíral, že hledá v dolní polici nějaké ze svých nesčetných kalhot. Byl si téměř jistý, že jeho našpulenému zadečku už určitě neodolá. Byl si stoprocentně…

…jistý? Když už se mezi kalhotami hrabal nepřiměřeně dlouho na to, aby pořád nenacházel to, co hledal a nebylo to nápadné, vytáhl jedny oblíbené, narovnal se a podíval na bratra. Je to možné? Pořád seděl, pořád se usmíval, pořád nevnímal jeho snahu jej vzrušit. Bill měl co dělat, aby na něm nebylo vidět, jak mu to mozek nestačí pobírat. Co má ještě dělat, aby ten kus ledu, co sedí na jeho židli, konečně povolil? Tohle se mu ještě nestalo. Chtěl přejít k poslednímu útoku na Tomovy smysly, když v tom se zvedl ze židle a dal si brýle zpátky na oči.

„Trošku se to protáhlo, neměl jsem to moc v plánu, ale víš, jak jsem impulzivní. Někdy ti popovídám o svých příhodách na cestách, ale teď už musím jít. Zítra mám schůzku s Davidem, potřebujem probrat můj návrat ke kapele, a budou tam i kluci, takže se tam nejspíš uvidíme, bráško,“ pokračoval Tom, který se stále stejně sladce usmíval a nevzrušeně bratra sledoval. Přešel ke dveřím a než úplně odešel, ohlédl se na polooblečeného Billa. „Jen jsem ti přišel říct, že jsem zpátky. Přes mobil se mi to zdálo neosobní a… jsi přece můj malý bráška. Měj se, Bille!“ S radostným pozdravem odešel a nechal tam Billa, ochromeného změnou svého dvojčete, stát jako přimraženého.  

Chvíli si to nechával všechno projít hlavou. Jeho absolutní zásek hned zezačátku, neúspěšnost jeho snahy… určitě to bylo tím, že byl překvapený. Zaskočený. Jo, to bude ono. Jemu se přece něco takového nestávalo. Když někoho nebo něco chtěl, měl to. Tohle už se nesmělo stát. Na tváři se mu opět začínal objevovat úsměv. Evropa Toma zkazila, bude si ho muset zase pěkně převychovat. Na tváři už mu hrál téměř ďábelský úšklebek.  

Tom mírně přibouchnul dveře a spěšně seběhl do podzemních garáží ke svému autu (ve skutečnosti půjčenému, dokud mu nedojede, reps. nepřipluje jeho vlastní auto na trajektu z přístavu v Holandsku). Nastoupil do bílého sportovního Audi a naštvaně zabouchnul dveře. Měl na sebe vztek. Kolikrát si představoval tu chvíli, kdy se s ním opět setká. Kolikrát si říkal, že ho nenávidí za to, co mu udělal, jak ho ponížil. A teď stačilo pár minut a pohledů na Billovo bezchybné tělo a děkoval bohu za své volné kalhoty, protože v každých menších by bylo už z dálky vidět jeho vzrušení. Tak málo chybělo, aby to všechno zkazil. Nejraději by si jednu vrazil, kdyby to tak nebolelo! Pomalu se zklidňoval a začínal racionálně přemýšlet. Ok, teď už má svoje první setkání s bratrem za sebou. Příště to bude lepší. Nesmí být přece takový pitomec, aby všechno zkazil hned zezačátku. Zasunul klíčky do zapalování a nastartoval. Vycouval z temné garáže a na obličej mu dopadlo denní světlo.  

Nesmí to zkazit.  

Odhodlával se k tomu moc dlouho. Teď nesmí couvnout, nesmí udělat žádnou chybu. Neboj, kámo, uklidňoval sám sebe, ten plán ti vyjde.