autor: Rachel
Tom:
Pomalu, líně se protáhnu a ospale zazívám, probouzejíc se ze spánku, který právě opouští mou mysl. Zavrtím se pod příjemně teplou, vyhřátou peřinou, jež zahaluje mé nahé tělo, a konečně otevřu oči do nového, prosluněného dne.
Tak dobře jako dnes jsem se v Americe nevyspal za celý ten rok. Moje postel byla jednou z mnoha věcí, na kterou jsem se domů strašně moc těšil. I když v tom vlastně není žádný rozdíl, jestli spím na posteli v Americe nebo tady… ta moje se mi stejně zamlouvá mnohem víc i přesto, že se tolik podobá té předešlé. Všechno je tu jiné, a přesto tolik stejné. Dokonce i to slunce tu svítí úplně jinak než v New Yorku. Tam jsem ho přes všechny ty výškové budovy a mrakodrapy téměř vůbec nevnímal.
Ale teď… Teď proniká v podobě zlatavých slunečních paprsků do mého pokoje a zanechává na mé tváři příjemně teplé polibky.
Omámeně přivřu víčka a natočím hlavu na stranu. Pohledu mých očí se okamžitě naskytne několik plných kufrů, které netknutě leží na zemi tak, jak jsem je tam včera položil a nechal ležet. Vůbec jsem neměl čas je alespoň otevřít, natož pak vybalit. Jediné, co jsem z nich vytáhl, byly moje dredy, které naštěstí ležely úplně nahoře jednoho z mých zavazadel. Nemohl jsem ty chudinky nechat v tom stísněném prostoru celou noc, na to nemám srdce. Teď si spokojeně hoví v mém pootevřeném šupleti a je jim dobře.
Zbytek věcí si snad stihnu vybalit dneska, a doufám, že mě od toho nic nebude zdržovat. Naivně jsem si myslel, že to stihnu hned včera, jediné co jsem však stihl, bylo dovláčet ty kufry do mého pokoje a tím to zhaslo. Mělo mi být jasné, že hned co přijedu, budu podroben mamčinu výslechu. Vlastně ani nevím, jak dlouhou dobu jsme strávili povídáním jen o Americe. Pak přišli na řadu známí, přátelé a rodina… a já se do postele dostal až nějak kolem půlnoci. Jediným štěstím je, že dnes nemusím nějak extrémně brzo vstávat, těch pár hodin by mi ke spánku určitě nestačilo. Máma si vzala na dnešní den dovolenou kvůli zítřejší služební cestě do Hamburku… a Billa prý dnes čeká první den v jeho nové škole.
Bill. Přetočím se na bok a nevědomky upřu svůj zamyšlený pohled na stěnu před sebou. Vůbec nevím, kdy včera odešel od večeře, když jsem totiž zaznamenal jeho nepřítomnost, bylo už opravdu pozdě. Pozdě na to, abych za ním šel a popřál mu na dnešní den hodně štěstí. Dokonce jsem mu ani nepopřál k jeho úspěšně složené maturitě a k místu na jeho vysněné vysoké škole, o které se snažil a usiloval tak dlouho.
Změnil se. Když jsem ho včera poprvé uviděl stát na letišti vedle mamky, nemohl jsem uvěřit svým očím. Nemohl jsem uvěřit tomu, že opět vidím svého brášku. Pamatuji si, že když jsem odjížděl, nechal si z vlasů udělat jakési polodredy, jejichž přesný název si ale vůbec nepamatuju. Očekával jsem, že je bude mít i teď… o to víc mě však překvapila jakási elegantní, načesaná vlna, která mi až nápadně připomněla Elvise Presleyho. U Billa to však vypadá úplně jinak a moc mu to sluší. Vždycky rád zkoušel nové věci, které se mi svým způsobem líbily. Obdivoval jsem ho pro to, že se nikdy nestyděl si na sebe vzít něco neobvyklého, něco, co ti druzí neměli, ať už názory na něj byly jakékoli.
A pro tohle jej obdivuji doteď. Včera ve mně pohled na něj vyvolal něco, co jsem ještě nikdy necítil. Pocit, že naše dětství je nenávratně pryč, že už se nikdy nevrátí ty chvíle, kdy jsme byli pořád spolu a nehnuli se od sebe ani na krok. Pocit, že už přede mnou nestojí můj malý bráška Billi, kterého jsem vždycky ochraňoval před zlými urážkami ostatních, a za kterého bych klidně i dýchal. Teď přede mnou stál dospělý mladík, který se sám postavil na vlastní nohy a který už nepotřeboval pomoc a oporu ostatních.
Změnili jsme se oba dva a celý ten rok, co jsme se neviděli, naše cesty ještě více rozdělil. Pro mě se však nezměnilo nic. I když jsme každý úplně jiný a každý máme svůj život, to pouto mezi námi zůstává stále stejné. Bill je mé dvojče, má polovina, pro kterou žiju, a které jsem ochoten obětovat cokoli. Pouto, které nás oba spojuje, je stále silné a vždycky bude znamenat něco nedotknutelného a nezničitelného. Alespoň pro mě…
Zamrkám spánkem ještě stále ztěžklými víčky a pohledem spočinu na dveřích, vedoucích na chodbu k Billově pokoji. Tak rád bych teď byl s ním. Za celých těch dvanáct měsíců jsem v Americe nenašel nikoho, kdo by mě vyslechl, komu bych mohl říct a svěřit úplně všechno, kdo by mě opravdu rozesmál a s kým bych mohl trávit úplně každou vteřinu, aniž bych se bál, že mě za chvilku omrzí. Nenašel jsem nikoho, kdo by se alespoň trochu podobal tomu černovlasému třeštidlu, které mě vždycky spolehlivě dokázalo vytočit svou přehnanou pečlivostí a pár chvil nato rozesmát k slzám svými tanečními kreacemi, při kterých se považovalo za děsně sexy. Až několik tisíc mil od něj jsem si uvědomil, že mi naše společné chvíle moc chybí. Těšil jsem se na něj tak moc, že jsem překonal svou panickou hrůzu z lítání a sedl na první letadlo, které mě k němu mělo donést.
O to víc mě pak zamrzelo jeho chování včera při večeři. Při mamčiných neustálých zvědavých otázkách, které na mě chrlila, jsem si to moc nepřipouštěl a nepozastavoval se nad tím… když jsem však o několik hodin později konečně zamířil ke svému pokoji a mému pohledu se naskytly pevně zavřené dveře na druhém konci chodby, uvědomil jsem si to až moc dobře.
A uvědomuji si to i teď. Nevím, jestli to, co ve mně Bill vyvolal, je zklamání. Těšil jsem se na něj celou tu dobu, na jeho nadšením rozzářené oči a až vysoký hlásek, když mi něco překotně rychle povídá, na pevné objetí jeho dvou párátek, které mě určitě srazí k zemi hned, jak mě v tom davu lidí jen zahlédne. Očekával jsem, že mě doma nepustí ke slovu a bude na mě chrlit samé novinky… místo toho jsem však já byl tím, kdo mluvil, aby řeč nestála. Kromě toho, na jakou školu jde, mi Bill nic jiného neřekl, cítil jsem na sobě jen jeho pohledy, kterými si mě mlčky prohlížel, zatímco zaraženě seděl na svém místě a nevnímal mámino pobízení, ať si něco dobrého vezme. Chápu, můj nový vzhled jej asi překvapil… ani to však nevidím jako důvod toho, proč byl včera tak moc zaražený.
Musím se na to zeptat mámy, už teď ale vím, co mu zvedne náladu. Mám pro něj a pro mámu na dnešní večer připravené překvapení. Sice si tím ještě stoprocentně nejsem jistý, ale budu dělat všechno pro to, aby mi můj plán vyšel.
Ospale si promnu oči a zamrkám na budík na nočním stolku. Pokud chci všechno včas stihnout, měl bych vstávat.
Odhrnu ze sebe peřinu a jen pomalu, líně tak opustím mou vyhřátou postel. Natáhnu si čisté boxerky a první triko, které mi přišlo pod ruku a jen naboso vyběhnu ven z pokoje. Už na schodech lze rozpoznat cinkání hrníčků a k mému nosu se během malé chvilky doline vůně čerstvě umleté kávy. Žádná jiná vůně a ani žádné jiné pomyšlení než na šálek s horkou kávou, by mě z postele vytáhnout nedokázalo, tím jsem si jistý.
Spokojeně přivřu víčka a teď už o poznání rychleji zamířím do kuchyně.
„Dobré ráno, mami,“ pozdravím s úsměvem a vtisknu mamce, postávající u kuchyňské linky, pusu na tvář. Usměje se a překvapeně sebou trhne. Pochybuju, že se synové v mém věku chovají ke svým matkám takhle, ale já jsem mámu dlouho neviděl a moc mi chyběla. Proto se teď nebráním tomu, když mi polibek oplatí a s úsměvem mě pohladí po tváři. Dřív jsem před jejími doteky vždycky uhýbal, teď je však cítím po dlouhé době a jsou mi mnohem vzácnější, než když jsem je cítil každý den. Asi opravdu začínám dospívat v rozumného člověka… i když o tom silně pochybuju.
„Dobré ráno, Tome. Dáš si kafe?“ optá se mě a já souhlasně kývnu v odpověď. Posadím se na své obvyklé místo a pozoruji, jak pracuje s kávovarem, který jsme jí s Billem koupili loni k narozeninám. Tenkrát si jej nemohla vynachválit, a jak vidím podle úsměvu na její tváři, je s ním spokojená doteď. Netrvá dlouho a postaví přede mě šálek vonící, horké kávy.
„Tady máš to kafe, zlato. A vem si něco na snídani, právě jsem se vrátila z nákupu,“ dodá a vrátí se zpět do kuchyně, zatímco mé oči sklouznou na tu horu jídla přede mnou.
Natáhnu se pro čerstvé pečivo a podvědomě se usměji, když se mi v hlavě vybaví mamčino oslovení. Zlato sice není nic moc, rozhodně je to však lepší než Tománku. Pamatuju si, jak mě takhle oslovila na oslavě mých devatenáctých narozenin, přede všemi kámoši a kočkou, na kterou jsem to všemožně zkoušel už hezky dlouhou chvilku. Tenkrát jsem byl rudej až za ušima a nic jsem si nepřál víc, než být zahrabanej minimálně tisíc metrů pod zemí. Tománek, maminčin mazlíček, mi na mé pověsti frajera a neodolatelného Cassanovy rozhodně nepřidal. Raději si ani nevzpomínám, jak dlouho jsem to musel před klukama a tou holkou žehlit. Stejně pak nestála za nic, i když mi párkrát dala. Moje levá ruka to umí líp než ona.
„Díky,“ poděkuju a usměju se svému nejhoršímu sexuálnímu zážitku, který mě kdy potkal. Máma si ke mně přisedne taky s kávou a pohladí mě po ruce.
„Doufám, že ses doma dobře vyspal po tak dlouhé době. Já ani nevím, v kolik Bill ráno odjel, měla jsem půlnoc,“ usměje se a její slova v mé mysli vyvolají myšlenky, kterými jsem se ráno zaobíral. Myšlenky na Billa.
„Mami… nezdá se ti, že se Bill chová tak… divně?“ optám se a jasně vidím v máminých očích, že u ní má otázka vyvolala překvapení, až údiv.
„Co máš na mysli tím divným?“ optá se zkoumavě a podezřele se na mě zadívá přímo rentgenovým pohledem. Tiše vydechnu a pokrčím rameny.
„Mám na mysli to, jak se včera choval. Těšil jsem se, co všechno mi bude vyprávět, a on tady seděl úplně zakřiknutý, vůbec nemluvil. Nejsem si jistý, jestli je opravdu rád, že jsem se vrátil. Takhle jsem si to nepředstavoval,“ šeptnu tiše a sklopím pohled před tím mamčiným, který nad mými slovy lehce změkl a zjemněl. Cítím na sobě pohled jejích laskavých očí… a ruku, která lehce stiskne tu mou.
„Chápu a vím, jak se cítíš, Tome. Bill se na tebe těšil tak jako já, ale… Teď má trošku jiné starosti, nastupuje na vysokou a ještě neví, co ho tam všechno čeká. Nikdy neměl rád nové věci, vždyť ho znáš. Musíš ho teď pochopit, Tome. Až se zaběhne do nového režimu a trošku si zvykne, určitě si na tebe udělá čas, uvidíš,“ konejšivě pohladí mou dlaň a věnuje mi úsměv. Její slova mě zčásti uklidní, stejně však ve mně stále hlodá červíček pochybností. Co když se mě Bill bude dál stranit? Co když to máma říká jen proto, aby mě uklidnila, tohle přeci vůbec nemusí být pravda. Ne, to ne, nikdy by mi přece nelhala…
Zavrtím hlavou, abych z ní vyhnal všechny ty hlouposti, které mě okamžitě začnou napadat, a přinutím se k malému úsměvu. Uvidíme, jak to bude dál…
„A co máš vlastně dneska v plánu?“ optá se mamka zvědavě a bůhví, jestli vědomě nebo nevědomě tak stočí řeč k mojí osobě. Pokrčím rameny, zatímco očima spočinu na nabídce všech seriálů, filmů a trapných telenovel typu Esmeralda, které dnes dávají v televizi.
„Nevím, určitě si vybalím všechny ty kufry, co mám nahoře a možná…,“ zaseknu se a několik dlouhých vteřin vyjeveně civím do novin na jméno té nejdokonalejší, nejvíc sexy holky na světě… než se mi opět vrátí zdravý rozum.
„Možná se kouknu na nějaký film,“ dodám, stále ještě v jakémsi překvapeném rozpoložení a spokojeně se usměju. Řekl jsem sice možná, už teď ale na tisíc procent vím, že dopoledne strávím před naší plazmovkou přes půl obýváku, s popcornem v ruce a pusou dokořán.
Pohodlně se uvelebím na našem měkkém gauči a hodím ovladač na velký skleněný stolek s popcornem a colou. Mé oči se upřou na hýbající se obraz přede mnou a na mé tváři se okamžitě rozhostí spokojený úsměv hned, jakmile na něm spatřím tu toužebně očekávanou osobu. Nevím, jestli jsem už říkal, že miluju a obdivuju Jessicu Albu. Ta holka byla příčinou mých mokrých snů už ve dvanácti. Stačí jen malá chvilka a pár jejích svůdných pohledů a póz mě jasně ujišťuje v tom, že mě ani v mých dvaceti nenechává chladným.
Cuknu tělem a párkrát zamrkám, když se mi nad tím více než skvostným pohledem přede mnou začne mým klínem rozlévat příjemné, až důvěrně známé teplo. Nervózně se nakloním z gauče a mrknu do kuchyně, kde si máma připravuje suroviny na oběd. Nemůžu si tady teď ulevovat, když slídí skoro vedle mě a naslouchá zvuku televize. Mé rozhodnutí ještě utvrdí její příchod a gesto, ve kterém se vedle mě posadí s miskou chipsů a zadívá se na běžící film před sebou. Nervózně si poposednu a úspěšně tak skryju svůj ne zrovna klidný a malý klín, načež si v duchu zatleskám. Nemusí přece vědět o všem, co se kde šustne. Stačí, že jsem jako čtrnáctiletý masturboval u jednoho porno časopisu, nevědomky přímo před jejíma očima.
Hodím si vlhký ručník přes rameno a jen ve volných tříčtvrtečních kraťasech vyjdu ven z koupelny v horním patře. Nedbale se zhlédnu ve velkém zrcadle na chodbě a nato volným krokem zamířím na terasu k mámě. Uvelebila se tam ve svém křesle hned po obědě se stohem časopisů, zatímco já se rozhodl navštívit naši sprchu, kterou sdílím společně s Billem. Ta příjemně teplá voda mi udělala opravdu dobře.
Rychle otevřu naši ledničku v kuchyni a zvědavě nakouknu dovnitř. Ušklíbnu se nad jejím bohatým obsahem, natáhnu se po plechovce Redbullu… moji činnost však přeruší mámin nadšený hlas.
„Oh, konečně jsi tady. Myslela jsem si, že se určitě někde zdržíš,“ její hlas mě přinutí odlepit se od lednice a jít se podívat, kdo přišel. Srdce mi poskočí, když se pohledu mých očí naskytne mé mladší dvojče, ověšené asi deseti nákupními taškami jako Ježíšek.
„A co sis to zase dovezl?“ Billovy plné ruce neuniknou ani máminu všudypřítomnému pohledu a mamka zvědavě začne těkat očima z tašek, narvaných k prasknutí k Billově tváři a zpět. Stačí jediný Billův nevinný, zkroušený pohled a hned jsem doma.
„No… měl jsem chvilku čas a… a skříň mi zeje prázdnotou,“ okamžitě se ohradí prvním argumentem, kterým reaguje na mamčiny protočené oči… a mně nezbývá, než se pobaveně usmát.
Tohle je prostě typický Bill. Chci se jednou dočkat dne, kdy bude projíždět kolem Diora bez toho, aniž by šlápl na brzdu, zkontroloval počet kreditek v peněžence a nato natěšeně vlítnul dovnitř. Živě si dokážu představit jeho nadšený výraz, když s hromadou, pomalu větší než on, míří k pokladně a nato obdaří svým zářivým úsměvem prodavačku, která jen vykulí oči, zatímco už jí Bill mává před nosem nacucanou kreditkou. Vsadil bych pět euro na to, že už si ho ty prodavačky pamatují a určitě i znají. No jo, když jde o nový hadry, Bill nezná hranice. Divím se, že si dovezl jenom deset tašek.
„A co škola? Jsi spokojený?“ máma přejde Billovu úchylku bez mrknutí oka a vyzvídá dál. Zřejmě jí už asi konečně došlo, že Billovy nákupy nemá smysl komentovat.
„Jo, v pohodě. Líbí se mi tam a profesoři, které jsem potkal, taky nevypadají zas až tak přísně. Zatím jsem rád, že jsem si tu výšku vybral, nemůžu se dočkat zítřka. Budeme mít první hodinu kreslení,“ dodá s přímo rozzářenýma očima a vyvolá tak na mé tváři úsměv. Pousměji se a natáhnu k němu ruku.
„Potom mi dovol, abych ti pogratuloval,“ dodám a až teď se pohled mých očí střetne s tím Billovým, který na mě upře. Očima mě sjede od hlavy až k patě… a nato jeho pohled zabloudí ke dveřím do domu.
„Musím už jít… mám moc práce,“ šeptne tiše, vyhne se mé nastavené ruce a se sklopeným pohledem rychle zmizí dřív, než stihnu jen překvapeně mrknout…
autor: Rachel
betaread: Janule
mě je Toma hrozně líto :((
Já je lituju oba, Billa, kvůli tomu, že se musí užírat neopětovanou láskou a Toma proto, že si ho Bill nevšímá.
Je to nádherné, i když se oba dost trápí. Bill si to kompenzuje svými pověstnými meganákupy a Tom Jessicou Albou, mimochodem doteď nevím, jak vypadá a v čem vůbec hrála xD Doufám, že si kluci na sebe najdou trošku času a promluví si, i když to asi nebude příjemný rozhovor. A ještě připomínka k těm Tomovým ustřihlým dredům, jak je vozí sebou xD, je jak fetišista, normálně čekám, že se s nima začne mazlit xD A jsem zvědavá, cože to Tomi chystá za překvápko =)
chudinka Tom,on prijede po takovi dobe a Bill se mu vyhyba
ach jo,Billi Billi…:/.