Devil in the detail 3.

Tom stál před dveřmi studia a nervózně přešlapoval. Dodával si odvahy, aby konečně stiskl kliku a vešel. Někde za těmi dveřmi totiž čekal David. Bál se, co mu řekne. Bál se, jaká bude reakce na jeho návrat. Bál se, že ho nechá vyvést ochrankou nebo rovnou prohodí oknem. Když tenkrát tak najednou odjel, David s tím měl hodně starostí. Musel ututlat jeho odjezd, najít náhradníka, co by za něj hrál na turné a vypadal aspoň trochu jako on… a že opravdu našel dredatého kytaristu, co si byl ochotný na sebe navléct každý koncert hoperské oblečení a nalepit si piercing na ret, byl důkaz, že je to opravdu skvělý manažer. A také to, že Toma rovnou ze skupiny nevyhodil a nepřerušil s nimi spolupráci. Aspoň zatím. A právě proto se teď bál, co ho ve studiu čeká. Protože on se chtěl vrátit k hudbě. Chtěl hrát dál. Ani v Evropě se hudby nedokázal vzdát úplně a hrál aspoň sám pro sebe, ale hrát se skupinou, to byl sen, kterého se jen těžko vzdávalo, a když to tenkrát udělal, došlo mu, co to pro něj opravdu znamenalo. Chyběl mu ten pocit stát na pódiu, vypnout celý svět a cítit tu neuvěřitelnou energii z hudby a podporu fanoušků. Ale teď to všechno mohl ztratit.  

Roztřesenou rukou vzal za kliku a opatrně nakouknul dovnitř. Před ním se rozprostírala dlouhá bílá chodba. Pokud si dobře pamatoval, Davidova kancelář je na konci chodby doprava, po schodech do prvního patra a druhé dveře vlevo. Celou dobu, co šel chodbami budovy, měl pocit, jako by šel na popravu. Před dveřmi kanceláře se hluboce nadechl a zaklepal. 

„Dále!“ ozval se známý hlas. Tomovi se málem zastavilo srdce, když znovu uslyšel hlas starého přítele. Vklouznul do místnosti a uviděl Davida, jak se se sendwichem v jedné ruce a hromadou papírů v druhé snaží něco najít v nepořádku na jeho stole. Neubránil se úsměvu. David se vůbec nezměnil.  

„Tome, jen pojď dál a posaď se, já tady jen něco zařídím.“ Řekl vcelku vesele a položil papíry na ty ostatní na stole. Chvíli něco hledal a pak s vítězoslavným úsměvem odněkud vytáhl plastovou krabičku od sendwiche, položil do ní zbytek své snídaně (či oběda, svačiny, nebo dokonce večeře) a otřel si ruce do košile. Podíval se na hromady dokumentů před ním, zapřemýšlel a pak je násilně začal cpát do šuplíků všude kolem. Poté složil ruce vzorně na již prázdný stůl a podíval se na Toma. „Vítej zpátky.“

Tomovi ze srdce nespadl kámen, ale přímo obrovský šutrák, když viděl Davidův úsměv.

„Už bylo na čase, abys dal konečně evropským holkám sbohem a přijel za americkou krásou.“ Tom okamžitě zareagoval na Davidovu narážku.

„Ale ne, jestli si myslíš, že to bylo kvůli tomuhle… to bych neudělal, takový blbec nejsem, abych kvůli holkám… já vím, že se to o mně povídá, ale…“

„Klid, Tomíků, to jsem přece neřek,“ zarazil ho David se smíchem, když viděl, jak se v tom plácá.

„Znám tě už hodně dlouho na to, abych věděl, že když jsi udělal takové zásadní rozhodnutí, měl jsi k tomu důvod. A pořádný. Vím, že bys skupinu neopustil kvůli nějakým francouzským nebo švýcarským buchtám, nebo kde žes to byl. Dostal jsem všechny tvoje omluvný smsky a i ty mě přesvědčily, že to nebyl nějaký puberťácký úlet. Kdyby byl, netrvalo by to tak dlouho, než ses vrátil. A ten důvod… no, teď už na tom moc nesejde, co se stalo, stalo se. Ovšem kdybys mi ho chtěl i přesto říct…“ nedokončil větu a zadíval se Tomovi do očí. Ten chvíli zapochyboval. Tak rád by mu všechno řekl. Ale nemohl. Ne, že by se bál, co by David Billovi udělal. Jen by mu to mohlo zasáhnout do plánů, kdyby o tom věděl ještě někdo další. A to nesměl dopustit, i když by to tak rád někomu řekl, a zvlášť Davidovi. Ani David by nemlčel, když šlo o „skoroznásilnění“ (i když by se to dalo brát jako „úplněznásilnění“) a navíc jeho vlastním bratrem. To by mohlo všechno pokazit.  

„Byl to jen můj osobní problém, Davide… něco jako rodinné problémy…“ hned, jak to řekl, jím proběhla vlna nejistoty. Neřekl víc, než by měl? Nedošlo mu, že mluví o Billovi? Ten je přece taky rodina, i když ho už za ni nepokládal. David ale nevypadal, jako by mu něco zásadního docházelo, spíš se jen snažil tvářit chápavě a čekal, že bude tom pokračovat. Když nepokračoval, ujal se slova zase on.  

„Chápu. Bill ale neodjel, takže s rodičema nic není, že? No, každopádně, tvůj náhlý úprk přes oceán mi pěkně zavařil. Asi víš, co jsem proto všechno musel udělat a tak… samozřejmě ti to nevyčítám, ale jen chci, abys to věděl. A snad to neudělal znovu.“ Tom se trochu začervenal a sklopil oči. Radši nic neříkal a nechal pokračovat Davida.

„No, ale jsem rád, že jsi zpátky, tuláku jeden. Už se to dost špatně zakrývalo, že jedno dvojče si plave na jiném kontinentu, než to druhé, víš co, lidi si všímají a mají nepříjemné otázky. Předpokládám, že se ke kapele budeš chtít vrátit. Samozřejmě tě nemůžeme hned ukázat světu. Média si myslí, že hodně času trávíš po nemocnicích s nějakou vážnou chorobou. Moc se nesměj, to byla záminka, proč se moc neukazuješ na veřejnosti a při koncertech se schováváš skoro v kulisách. Takže uděláme prohlášení, že tvůj stav se zlepšuje a nenápadně tě jednou za čas protlačíme na nějakou párty, kde budou fotografové. Opovaž se někde po večerech pařit!“ výhružně se na Toma podíval. „Kdyby tě někdo vyfotil, jak si někde užíváš nočního života, naše malé tajemství by bylo v háji. Ta tvoje změna účesu nám nahrává do karet. Dokud tě někde oficiálně nevystavím společně se zbytkem kapely, nikdo by tě na ulicích moc neměl poznávat, ale pro jistotu si ber ty brýle a kapuci, zas tak neznámý obličej nemáš.“ David se zamyslel, jestli ještě na něco z toho, co vymyslel, když se dozvěděl, že se Tom vrací, nezapomněl.  

„To už asi bude tak všechno. Kluci mi dneska ráno volali, že nemůžou přijet, protože Georg někde pomačkal auto a Gustav ho musí zavézt do opravny, aby to nějak vyřídil. A Bill se mi neozývá, takže ještě asi vyspává.“ Podíval se na malé digitální hodiny na stole a povzdechl si. Půl jedné odpoledne a Bill má ještě půl noc. Jako vždycky. Už si začínal zvykat.

„Ještě je obvolám a večer ti napíšu smsku, v kolik máš zítra přijít.“ Zvedl se ze židle a Tom jej napodobil. Ani on už neměl co říct, a tak se s Davidem rozloučil pevným objetím a spokojeně odešel. Bál se zbytečně, David je bezva chlap.  

Když Tom s úsměvem přicházel ke svému autu a nasedal do něj, nemohl tušit, že z černého auta, zaparkovaného nedaleko od toho jeho, jej pozoruje jeho dvojče. Bill se spokojeně pousmál, když viděl svého bratra se šťastným úsměvem na tváři. Takže bratříček s ním bude opět hrát a vyjíždět na společné koncerty? Výborně. Koncertní šatny byly vždycky jeho oblíbeným místem k setkání.