Homeless 17.

autor: S & Doris

Bill nevěděl, co si má myslet. Bylo mu to přinejmenším nepříjemné. V první moment chtěl svoji ruku z té Tomovy vymanit, ale nechal ji tak. Stejně jako zasypávat drobnými polibky . Tom se s jeho rukou něžně mazlil a Bill jihnul.

„I kdyby… nejsi gay. Chápal bych to.“ Pokrčil Bill rameny co možná nejvíc ledabyle, ale lhal sám sobě. Nebylo by mu to jedno. Přinejmenším by se ho to dotklo.

„Přízraku… nejsem takový.“ Zadíval se Tom do čokoládových očí svého zachránce a pohledem ho ujišťoval o pravdivosti svých slov.

Dlouhými nehty mu líně přejížděl mezi lopatkami a Tomovi naskakovala husí kůže. Bylo to příjemné. Bill neměl potřebu již cokoliv říkat. Jen zavřel oči a spokojeně oddychoval. Tomovo tělo ho příjemně hřálo.
„Je ti zima?“ Otevřel Bill tázavě jedno oko, když se Tom zatřásl.
„Ne tak úplně. To spíš… jak mě škrabeš.“ Pousmál se Tom. Bill i tak vytáhl zpod svojí hlavy složenou deku a přehodil ji přes Toma. Rozžhavené tělo přeci jen chladne rychle, a pak je zima.

„Děkuju,“ špitl Tom a protřel si oči. Tahle poloha mu připadala dost zvláštní. „Nechceš odnést do postele? Už je celkem pozdě,“ nechal se od Billa škrábat za krkem. Bill ztuhl a pozvedl jedno obočí. Nikdo ho nikdy nikam nenosil. Ani bývalý přítel.
„Odnést?“ odtáhl od sebe Toma na malou vzdálenost. Prohlížel si ho. Nemohl pochopit, že je z něj tak jiný člověk, ovšem duše zůstala pořád stejná. Stejně krásná. Ale nad tím Bill hluboce nepřemýšlel.
„Jo, proč se divíš?“

Pro Toma to bylo něco naprosto přirozeného a automatického. Nějak ho nenapadlo, že by po sexu nebo jiných milostných hrátkách, nechával svoji bývalou přítelkyni chodit do postele. Vždycky ji nosil a ona to měla vždy ráda.
„No… nikdo mě do postele nikdy nenosil.“ Nakrčil Bill čelo. Tom se usmál.
„Tak budu první.“ Zvedl se z Billa a vzal ho do rukou. Bill trochu vyjekl. Lekl se, že ho Tom upustí. Pevně mu omotal ruce kolem krku a obličej zabořil ke krku.

„Tak kudy?“ Zeptal se Tom. Bill se skoro až bál pustit jednou rukou. Nakonec ji ale povolil a mlčky ukázal na příslušné dveře.
„Tak jo.“ Konejšivě líbnul Billa na spánek. „Neboj… nespadneš mi.“

„Máš… sílu. Držíš mě pevně, že mám pravdu?“ nyní byl vtipný Bill. Tvrdé chování se někam schovalo za roh. S jeho celkem drsným vzhledem a ráznou povahou… Tom jej dokázal z minutu na minut měnit.
„Jo, mám. Neboj, tebe bych nikam nepustil… Jedině třeba nějakého toho kreténa ze skate parku,“ zasmál se Tom. Sehnul se ke klice, aby Bill mohl otevřít.

Bill se musel zasmát s ním. Nyní už celkem uklidněný znovu svěsil ruku a vzal za kliku. Musel uznat, že bylo vážně příjemné tulit se k Tomovo tělu a nechat se nést. Toma už ani nijak nemohl vyvést z míry luxus Billovy ložnice. Došel s ním k posteli a šetrně ho položil do matrace. Jako porcelánovou panenku. Bill se spokojeně zavrtěl a nechal se od Toma přikrýt až po bradu.
„A ty jdeš kam?“ Chytil Bill Toma za zápěstí. Tom pokrčil rameny.
„Zpátky do obýváku.“ Bill zakroutil hlavou.
„Ty dveře vedle ložnice… tam můžeš být ty. Je to takovej menší pokoj, nechal jsem totiž rozdělit tenhle.“ Pousmál se Bill. Byl unavený na to, aby se zvedl, a ještě tam Toma vedl. V první moment ho napadlo, že ho nechá i u sebe, ale v jeho ložnici snad ještě nikdo nespal. S bývalým přítelem spali vždycky vedle. Ne v Billově ložnici. Bill měl vsugerováno, že koho si pustí do vlastní postele, s tím už to je vážnější vztah. A nebyl si tak úplně jistý, že nějaké vážné vztahy chce.

Bill nebyl z těch, kteří by toužili po něčem takovém. Alespoň o tom příliš nepřemýšlel a volnější vztahy či románky na jednu, dvě noci mu prozatím dost vyhovovaly.
„Opravdu?“ ujišťoval se Tom, stále si neuvědomujíc to, že má nyní střechu nad hlavou.
„Jinak bych ti to neříkal,“ protočil Bill oči a obrátil se na bok. Ale v sekundě byl zpátky na zádech a svěsil nohu z postele dolů. Tom se rozpačitě zaculil a podrbal se za krkem.
„A… uhm. Můžu spát nahý? Vždycky jsem to rád dělal. Nebo ve spodním prádle, ale moje je, ugh… špinavé,“ pokrčil znechuceně nos. Bill si všímal všeho. Viděl, že Tomovi vadilo na sobě snad všechno. Že nyní má více sebevědomí. Pořád před ním stojí nahý bez studu.
„Ty se asi nestydíš, co?“ Bill nevnímal to, na co se ho Tom ptal.

Tom přešlápl. Možná mu to spíš ani nedocházelo, že stojí nad Billovou postelí nahý. Bill s tím žádný problém neměl. Ale u něj to bylo způsobeno jeho životním stylem. Nepřišlo mu na tom nic nezvyklého.
„Spi, jak chceš.“ Pokrčil Bill rameny. „Zítra nějak vyřešíme co s oblečením.“ Dodal a pořádně zívnul. Několikrát u toho ještě zamlaskal. Tom se musel usmívat. Skoro každá věc, kterou Bill udělal svojí přirozeností, a ne nějakou pózou nebo povrchním chováním, byla roztomilá. A Bill pak působil vážně sladce.
„Dobře, děkuju.“ Sklonil se Tom a políbil Billa na čelo, přičemž ho pohladil po černých vlasech. Tohle mu dělávala máma před spaním a jemu to teď přišlo prostě milé.

Bill se nestačil ani rozhlídnout, a Tom byl pryč. Zase pozvedl obočí a jen se sám pro sebe potichu usmál.
„To bys, Bille, nečekal, co umí takový bezdomovec,“ olízl si rty a ucítil Tomovu chuť na jazyku. Chutnal mu. Dost dobře. Znělo to povrchně a zvláštně. Bill o něm přemýšlel jako o sexuálním objektu, z kterého udělal čistého člověka. Vlastně už si nevyčítal své chování, že ho vzal k sobě do bytu. Tom je teď svým způsobem jeho, a to dělalo Billovi dobře. Musel všechno vlastnit. „Jen se hezky vyspi, Tome…“ zašklebil se, když se v mysli tetelil nad sebou, jak je dobrý člověk. Jeho ego rostlo víc, než bylo. Ovšem Bill si nepřipouštěl, že je to na jednu stranu zase jeho špatná vlastnost. Udělá dobré skutky, je milý, hodný… zalehne do postele a starý Bill je skoro zpátky.

Bylo to celé sobecké. Dělal dobré skutky, když věděl, že z nich sám bude mít nějaký prospěch, a po tom, co s Tomem zažil, si byl jistý, že z tohohle činu bude mít ten nejlepší prospěch. Sex byl pro Billa asi stejně tak důležitý jako kabelka DG. Zamručel spokojeností, jen si tu situaci představil. Ale byl pochopitelně rád, že tu Toma má i z jiných důvodů. Měl si s kým povídat a jeho stereotypní dny, stále se opakující stejnou rutinou, budou náhle zpestřeny. Bill se spokojeně zavrtal do peřiny a zavřel oči.
Tom váhavě vklouzl do vedlejšího pokoje. Byl z toho trochu rozhozený. Po takové době byl v bytě, kde měl spát. Připadalo mu to zvláštní.

Zavřel za sebou a zůstal stát. Srdce mu podivně poskočilo, když se porozhlédl po luxusním nábytku, obrovské posteli a mohutných závěsech na oknech. Pokoj byl útulný a tak akorát velký. Vonělo to tu novotou. Chlupatý koberec jej příjemně hřál a Tomova chodila a prsty, zvyklé na těsnost bot, tvrdost, se do něj bořila. Tom nasál vůni domova, vůni bytu do nosu a vzdychl. Zavřel oči.
„Zítra budeš pěkně v prdeli, Tome. Teď seš v pohodě, ale znáš se,“ přešel cupitavě k posteli, odkryl peřiny a celý se rozvaleně položil.

Matrace se pod ním zhoupla. Milimetr po milimetru se šteloval do nějaké vhodné polohy. Nedivil by se, kdyby ho druhý den bolelo celé tělo. Opatrně přes sebe hodil peřinu a do cípu zabořil nos. Zhluboka vdechl vůni. Muselo být čerstvě povlečeno. Byla cítit jen vůně aviváže. Žádná známka něčího těla. Cítil se maximálně vyčerpaný, a zároveň nabitý energií. Až příliš to všechno prožíval. Dokonce se trochu obával rána. Bylo mu jasné, že sám bude zmatený, a co může očekávat od Billa pro něj taky byla velká neznámá.

Nyní jsou oba celkem v pohodě, ale až se jim všechno rozleží v hlavě a uvědomí si to… Tom nemyslel jen jejich sexuální hrátky. Myslel tím úplně všechno. Přetočil se na bříško a pokrčil nohu. Bylo to zvláštní, když zavřel oči. Necítil pod sebou tvrdý beton jeho obloukovitého úkrytu. Neslyšel zvuky noci, žádné hlasy kolemjdoucích, žádné ptáky a auta. Nefoukal na něj vítr a nic jej nechladilo. Minule ve sklepě to bylo jiné. Pořád tak nějak víc bezdomovecké. Tom na to nebyl zvyklý a nemohl usnout. Potřeboval slyšet ruch ulice.

Zato Bill neměl nijaký výrazný problém s usnutím. Byl opravdu zmožený. Tom se převracel a ať se snažil, jak chtěl, nemohl zabrat. Vylezl z postele a přešel k oknu. Dlouze se z něj zadíval. Uvnitř si připadal cizí. Toužil po domově, a teď, když v něm byl, tak mu scházela ulice. Vzal za kličku a otevřel ho dokořán. Ovanul ho chladný zvuk a zdálky doléhaly zvuky aut projíždějících po hlaví silnici. Usmál se. Tohle znal. Tohle bylo jeho prostředí. Jeho život.

Připadal si jako blbec, ale on byl na to zvyklý. Bylo pro něj snad až nepřirozené spát v posteli. Nedokázal to ze dne na den. Měl zavřené oči a vnímal ruch města. Uklidňovalo jej to. Proto vzal z postele přikrývky a polštář, to si dopřál, a udělal si místo pro spaní na tvrdé zemi.

Asi to nebylo normální. Nevěděl. Neuměl si představit, že by se někdo jiný v jeho situaci vzdal postele, ale pro něj to náhlé pohodlí bylo až přítěží a ne uvolněním. Neuměl to prostě plně využít. Teď už mu ale nedělalo problém usnout.

Vzbudil se brzy ráno. Byl tak zvyklý. Většinou ho vzbudil ruch dětí kráčejících do školy a nebo několika týpků, co už měli školní docházku ukončenou a provětrávali svá kola či skaty. Uhodil se hlavou o otevřené okno, když otevřel oči a zaznamenal, že je v nějakém pokoji. Chvilku mu trvalo, než mu to došlo.

Chytil se za hlavu. Okamžitě mu v ní zatřeštilo. Milión ostrých střepů. Probodávalo mu to spánky. Tomova krční páteř byla v šílených bolestech. Po jeho těle husí kůže. Tomův pot se stal chladným. Nebyl zvyklý se v noci potit. Byla mu nyní obrovská zima. Očima zmateně bloudil po místnosti. Kolena přitáhnul k tělu a držíc se za krkem se začal pohupovat dopředu a dozadu.
„Seš zase v bytě. Tome. Seš doma. Doma. Máš domov. Seš doma… Vždycky jsi to chtěl…“ Tomovi se rozsvítilo. Jako by procitl. Z bezdomovce se stal člověk. Slušně vypadající člověk. Tom to nechápal. Přišlo to tak rychle. V jeho hlavě se stával zmatek. Nechápal onu situaci víc než včera. S Tomem se točila místnost. Kolotoč obav, nechápání. Bolelo jej na prsou. Zase to úzko. Chtěl ven. Chtěl pryč. Měl strach. Vždy vstal a šel se projít. Všude kolem volnost. A teď je v místnosti. Mezi zdmi. „Chci ven…“

Zvedl se na nohy, rozhodnutý opustit ty čtyři zdi a jít na vzduch. Kamkoliv, hlavně ven.
„Sakra… kde mám věci.“ Zmateně krčil čelo, když si uvědomil, že je nahý. A nahý skutečně ven nemohl.
„Koupelna… jsou v koupelně.“ Mručel si pro sebe a vyklouzl ze svého nového pokoje. Zmateně se rozhlížel po místnostech, než stál před koupelnou. Byl jako by se probudil z kocoviny. Nic mu nedávalo smysl. Věděl, co bylo, co se s ním stalo, ale nedokázal to vstřebat. Prudce otevřel dveře do koupelny a udeřil jimi chlapce stojícího za nimi.
„Auu.“ Zanaříkal Bill a chytil si naražené rameno. Kartáček mu vypadl z pusy na zem. Tom polekaně nadskočil.
„Sakra, promiň… promiň. Já nechtěl, já jen…“ Koktal Tom a najednou nevěděl, co dřív. Zda sebrat svoje věci, a nebo se omlouvat Billovi.
„Ty vole, to je ráno. Napřed mě vzbudí sousedky čokl, a teď mě ty málem zlomíš.“ Zaremcal Bill. „A vůbec… kam se ženeš?“

Tom sebral Billův kartáček a hned jej šel omýt pod tekoucí, teplou vodu. Připravil mu pastu a kartáček mu znova podal. Bill na něj překvapeně zíral s nakřivenou pusou.
„Hledám svoje oblečení. Jo, je hnusné, ale musím ven. Hned. Teď. Okamžitě potřebuju na vzduch. Jsem zavřený a…“ otáčel se kolem dokola a hledal své věci. „Nevydržím tu teď být. Potřebuju vzduch,“ povídal roztřeseně.

Bill na něj koukal, jako by Tom právě přiletěl z jiné planety.
„Nejsi zavřený. Uklidni se.“ Strčil si kartáček do pusy a chytil ho za ramena.
„Ty hadry jsou hnusný, a ty už se jich raději nikdy nedotýkej. Nechám je hodit do toxickýho odpadu.“ Huhňal s plnou pusou.
„Buď v klidu. Půjdeme ven. Něco ti koupíme. Jsem sice zvyklý nakupovat přes internet, ale budiž.“ Pokrčil rameny a pustil Toma, aby dodělal svou očistu chrupu.

„Ne, ty nakupuješ ve městě. V Dioru přece,“ Tom se zamračil. Nepobíral to. Vzal Billův kartáček a začal mu něžně čistit zuby. „Vezmeš mě teda ven? A to mám jít nahý? Jak můžu ven? A proč toxický odpad? Byl jsem snad jed?“

Billa z Tomova lamentování začala bolet hlava. Vztyčenou dlaní mu naznačil, aby ztichnul.
„Ano, nakupuju u Diora, ale pokud jde o větší množství oblečení, tak přes internet. Jsem líný to nosit v taškách. Takže se uklidni, půjdeme ven. Ale dopřej mi prosím ranní kávu, ano. A ne, ty nejsi jed, ale to oblečení by mohlo bejt. Já tu něco najdu, buď v klidu.“

Tom raději mlčel a Billa obejmul, hned potom, jak mu dal kelímek s vodou, a on si vypláchl ústa. Byl stále překvapený, jak Tom o něj nezvykle pečoval. Kdo jen tak čistí někomu zuby, když nemusí? Tom Billa držel kolem ramen a zhluboka dýchal.
„Mně bude stačit, když se se mnou projdeš. Můžu si vybrat něco z internetu taky.“

„Okey, okey… jak chceš. Ale na tý kávě trvám.“ Co nejšetrněji ho od sebe odsunul. Bez ranní dávky kofeinu byl protivný celý den.
„Až se tady uděláš, tak přijď a já ti najdu nějaký věci.“ Usmál se Bill a protáhl svoje hubené tělo v boxerkách ven z koupelny.
„Mimochodem, chceš taky kafe?“ Strčil hlavu ještě zpátky do dveří.
„Nepiju kávu.“ Zakroutil Tom hlavou. Bill jen lehce povzdychl.
„Takže čaj.“ Zkonstatoval spíš pro sebe než pro Toma a zmizel.

Tom přikývnul, ač jej Bill neviděl, a dal se důkladně do mytí a úprav. Využil možnost se osprchovat, dřív si dával ranní sprchu každý den. Pečlivě celé své tělo naolejoval mandlovým olejem jako včera, a krásně voňavý a čistý, a hlavně nahý, přišel do kuchyně za Billem.

Bill už byl oblečený. Chybělo mu se jen nalíčit a mohl vyrazit. Zrovna si promíchával kofeinový nápoj, když Tom vešel. Bill se neubránil tomu sjet jeho tělo pohledem od hlavy až k patě.
„Ehm… tak pojď se mnou.“ Zvedl se ze židle a vedl Toma k sobě do ložnice. Otevřel vestavěnou skříň se zrcadlovou stěnou a z jednoho šuplíku vyndal čisté boxerky.
„BOSS…“ Zkonstatoval Tom a Bill jen přikývl.
„Jo, ty jsou nejlepší.“ Mluvil, zatímco se hrabal ve skříni. Do svých úzkých kalhot by asi Toma nenarval, ale někde by tu měl mít nějaké volné po svém bývalém příteli. A s tričkem takový problém nebude. Měl jich dost, aby měl v čem spávat.
„Jo, mám je. Tak si vyber.“ Mával Tomovi před obličejem párem kalhot.

Tom se nedůvěřivě ušklíbnul.
„Tohle není tvoje oblečení. Tvoje velikost to rozhodně není. Ani styl,“ vzal jedny do ruky a celkem zhnuseně si je prohlížel. „Proč máš cizí oblečení v šatníku? U sebe?“

Bill vyhodil jeden bok do strany a položil si na něj dlaň. Loket ostře vytočený do strany.
„Protože jsem je ještě nevyhodil. Jsou čistý a tobě se pro teď hodí.“ Protočil oči. Tom zakroutil pusou.
„Jsou tvýho kluka?“ Povytáhl obočí a trucovitě založil ruce křížem.
„Ne, nejsou mýho kluka, protože žádnýho kluka nemám.“ Rozhodil rukama Bill a hodil po Tomovi i druhé kalhoty.
„Tak se konečně rozhodni. Nerad bych to kafe pil ledový.“

„Nebudu nosit oblečení nějakého tvého nevím co to bylo,“ zůstával s rukama založenýma a prsou. Propalovali se očima navzájem. Tom ve skrytu duše žárlit. Vadilo mu to. Vadila mu pouhá myšlenka na to, že ten někdo tu byl s Billem. „Nebudu žádná kopie a připomínat ti bývalé šamstry. A to kafe ti klidně ohřeju.“

Zato Bill měl co dělat, aby Tomovi neskočil po krku. Nesnášel protesty.
„No promiň, ale svoje věci ti nedám. Navíc nemyslím, že bys po nich prahnul. A jestli nechceš jít v pyžamu nebo teplákách, tak nemáš na vybranou.“ Nafoukl uraženě tváře. Tom by mu rozhodně jeho bývalého připomínat nemohl.
„Tak půjdu v teplákách. Nechápu, proč tady ty věci máš, když už s ním nejsi. Nebo on si k tobě snad chodí dodatečně odkládat věci?“ Prohodil ironicky Tom. Možná by si to neměl dovolovat, ale tohle mu vadilo. Napadaly ho různé scénáře. Jak si ten někdo přijde, užije si a pak si odejde v jiných kalhotech. Proto je tu má. Třeba se prostě s Billem nerozešli definitivně. Kdysi znal takové lidi, co se rozešli, ale nějakému tomu povyražení se nebránili.
„Oh… tak dělej jak chceš.“ Rozhodil Bill rukama a vytáhl několik volných tepláků, které nosíval občas po bytě.

„Lepší nosit tepláky, než něco, co je chtít po nějakým chlapovi,“ Tom bručel a oblékal si jedny z černých, volných tepláků. K tomu dost velké, i když ne XXL tričko červené barvy, a tak se postavil znova před Billa.
„Jak cítit? Copak je v tom rozdíl? Jsou čisté. To by ti muselo smrdět i moje oblečení!“
„Ne! Tvoje si vezmu rád! Voní Přízrakem a ne jeho bývalým klukem!“

Bill tuhle logiku lehce nechápal.
„Hele, nech to bejt. Udělal sis to, jak si chtěl, tak neremcej,“ vzal oboje kalhoty a hodil je zpátky do skříně. Skládat se mu to teď nechtělo. Bez dalšího slova vyšel z ložnice a v kuchyni se posadil za svůj hrnek kávy.
„Jestli máš hlad, tak si vezmi, co chceš.“ Kývnul hlavou k lednici a napil se. On sám nikdy nesnídal.
„Ehm, Tome… Zítra odjíždím. Budeš tu pět dní sám. Ale to zvládneš.“ Usmál se a Tom nakrčil nechápavě čelo.
„Kam jedeš?“ Nechtěl být sám. Nebyl zvyklý být někde v bytě a měl obavu, že to nebude umět.
„Mám práci. V Miláně.“

„Cože? A co tam budeš dělat? Jakou práci?“