Me, Myself and Romeo 12.

autor: LadyKay

„Kurva!“ Bill mrští tašku na židli, zapře se rukama o stůl a zhluboka oddechuje. „Chápeš to?!“ Podívá se zničehonic na mě. Postávám u dveří a v duchu se směji. Ten oběd byl totální fiasko. Tedy jak pro koho… Pro mě byl prvním krokem k úspěchu. Hned, co jsme vlezli do restaurace, kterou vybral Mr. Dokonalý Pete, jsem se nacpal vedle Billa na židli a triumfálně jsem se usmál. Toho, že Pete zatnul zuby a křečovitě se usmíval, si bratr nevšimnul, mně ale jeho reakce neušla. Atmosféra byla pak docela v pohodě. Bill a Pete probírali to jeho ranní focení, což mě moc nezajímalo, takže jsem se do jejich debaty moc nevměšoval. Spíš jsem přemýšlel, kdo se může chtít dobrovolně dívat na ten jeho ksicht, a zároveň jsem i spřádal plány, jak dokázat Billovi, že jeho přítelíček není tak úžasný, jak si myslí. Měl jsem něco málo promyšleného, ale pořád mi to nepřipadalo dostatečné. Když už jsem se chystal nějak do něj rýpnout a přimět jej, aby ukázal i tu svou špatnou stránku, začal si ten pošuk kopat hrob sám. Vůbec jsem nepočítal, že mi až takhle pomůže.  

„Ne.“ Odvětím a vykročím ke stolu, odsunu židli a posadím se na ni nespouštěje z Billa oči. Viděl jsem jej vytočeného několikrát, ale nikdy ne takhle. Když začne pochodovat po kanceláři, napadne mě přirovnání Billa k pumě. Přesně tu mi v tenhle moment připomíná. Divoká šelma uvězněná v kleci, jež se snaží za každou cenu dostat zpět na svobodu.

„On si místo mojí přehlídky jede fotit kamsi do pouště!“ Vykřikne naštvaně Bill, na okamžik se zastaví, sjede mě pohledem a začne zase chodit z jedné strany místnosti na druhou. Už by toho mohl nechat, připadám si jak na tenise. „Ani se neptal na můj názor!“

„To je strašný!“ Pronesu naoko rozhořčený Petovým chováním. Pochybuji, že by se Bill ptal, jestli může někam jet. Jak ho znám, sbalil by si kufry a odcestoval by si, kam by se mu zachtělo. Ale svoji myšlenku si ponechám pro sebe. Toho jeho slaďouše se fakt zastávat nehodlám. Spíš bych měl podpořit Billův vztek vůči němu. Jen ať odtáhne. Aspoň od něj bude chvilku klid! Mohla by ho stihnout nějaká písečná bouře nebo sežrat hladová šelma.  

Před očima se mi znovu objeví  Billův výraz v momentě, kdy mu jeho miláček oznámil, že ho to mrzí, ale že se jeho přehlídky nebude moct zúčastnit. Vidlička, kterou brácha držel v ruce, se zařinčením dopadla do talíře. Štěstí, že nejedl, ještě by se kvůli tomu blbci udusil. Několikrát zamrkal řasami, zhluboka se nadechnul a pak se s tím svým ‚Prosím?!‘ otočil na Peta. No, nechtěl bych být v tu chvíli v jeho kůži. Ken však zachoval klid, usmál se a snažil se jej uklidnit. Vysvětloval mu, že je to nabídka, která přijde jednou za život a podobný kecy. Jeho snaha byla marná. Bill po chvilce mávnul rukou, ani mě nenechal dojíst a se slovy ‚Tome, půjdeme.‘ se zvednul. Věnoval jsem Petovi zářivý úsměv a s ‚Dík, žes mě pozval.‘ jsem opustil restauračku. Pro Billa je jeho maškaráda teď priorita a on udělá tohle. Hezky si to u něj dneska pohnojil!

„Tome, ty tam ale budeš, že jo? Ty se na mě nevykašleš, že ne?!“ upře na mě oči. No, abych pravdu řekl, nechystal jsem se tam. Zprvu jsem měl v úmyslu pomoct mu s tím karnevalem a konec. Po dnešním ránu mi došlo, že jeho blízkost je pro mě víc než nebezpečná.

„Vím, že to pro tebe hodně znamená…“ 

„Tome, aspoň ty,“ zaúpí a dojde až ke mně.

„Kdybys mě nechal domluvit… Se mnou můžeš vždycky počítat.“ Váhal jsem, zda jít nebo nejít. Je pro mě těžké být u něj a nemít hříšné myšlenky, kdykoli se na něj podívám. Zvítězil ve mně ale Tom-bratr, který vždycky usiloval o to, aby na rtech svého malého brášky viděl úsměv. Takže holt zatnu zuby, toho perverzáka v sobě zatlačím do pozadí a budu Billovi v jeho slavný den oporou.

„Děkuju.“ Usměje se. Okamžik na mě kouká, ale pak přistoupí ještě o kousek blíž a obejme mě. „Jsi nejlepší, Tomi.“

„Já vím.“ Odtáhnu se od něj. „Ale opovaž se na mě navléct nějakej ten model!“ Pohrozím mu. Když si představím, že by mě oblíknul do něčeho z toho, co jsem viděl na papírech, udělá se mi zle.

„To ne, ale mohl bych ti s oblečením pomoct.“ Nabídne mi svoje služby. ‚Pomoct‘ by se v Billově případě dalo přeložit jako ‚vyberu ti, co si oblečeš, a ty to na sebe bez keců navlíkneš‘.

„Myslím, že to zvládnu sám.“ Ubezpečím jej, že ač nejsem ikona módního průmyslu, jsem dost schopnej na to vybrat si sám patřičnej outfit. Nerad bych pak poletoval po okolí s nějakým peřím kolem krku. Bill nic neřekne, jen lehce kývne a jde si sednout nad můj koncept mola. Stejně si myslím, že se té bláznivé myšlenky obléct mě na módní přehlídku jen tak nevzdá. Znám ho dokonale. Jakmile si něco usmyslí, chce toho za každou cenu dosáhnout. Místo slova cílevědomý, jak sám o sobě tvrdí, bych použil paličatý.  

„Co když to nestihnou?“ Vyslovím nahlas svoje obavy, které mě při práci napadly. Ta přehlídka je za dva týdny…

„Co? Tohle?“ mávne papírem v ruce. „Buď bez obav.“ Billův výraz i tón mě nějakým záhadným způsobem zbaví veškerých pochyb. Jediná věta mě uklidnila mnohem víc, než kdyby mě tu ubezpečoval hodiny. Svou otázku, jak to může vědět, tedy spolknu a sleduji, jak si vezme čistý list papíru, podloží jej deskami, sáhne po tužce a odkráčí ke dvěma křeslům naproti stolu. Asi ho políbila múza. Můj záměr jít pokračovat v tom návrhu nechám plavat, opřu si bradu o hřbet ruky a pozoruji Billa při „práci“.

„Děje se něco?“ zeptá se, když na okamžik zvedne zrak od papíru a všimne si, že na něj civím.

„Ne, jen pozoruji velkého návrháře při tvůrčí činnosti.“ Zašklebím se.

„Být tebou, tak se moc nesměju, mohlo by se ti to vymstít.“ Významně se na mě podívá a úšklebek mi oplatí.

„Už se celej třesu! Hele, můžu mít dotaz?“

„Ptej se.“ Vybídne mě, aniž by se na mě podíval a udělá další tah na papír.

„Kdo tam bude?“

„Myslíš na té přehlídce? Zatím to přesně nevím, ale mám připravený seznam těch, které tam chci stůj co stůj dostat. To jsou ti, jejichž přítomnost mi udělá reklamu. Určitě tam bude Karl…“

„Tvůj kámoš ještě  žije?“ Úžasem zvednu obočí. Takže přece jen ty fotky v Billově ložnici dělal on. To by mě zajímalo, kolik tomu dědoušovi je. Tak přes sto?

„Hahaha. Vtipný! Ale zpět k přehlídce. Karl mi svou účast už přislíbil. Občas pro něj něco nafotím, on zase chodí na moje přehlídky. Kooperace, bráško.“ Zazubí se. Jistě. Bill si narazí na hlavu péra, nahodí sexy výraz, Lagerfeld ho vyfotí a ten na oplátku pak vychválí jeho kolekci. Chápu.

„Pak novináři, fotografové, kritici. Prostě normálka. Znáš to.“ Samozřejmě, jsem v tom zběhlý. Nemám totiž nic lepšího na práci, než trajdat po maškarádách.

„A co když ti někdo odmítne účast? Říkal jsi, že máš seznam těch…“

„Mám lidi, kteří mají na starost dostat je tam.“ Řekne s naprostým klidem. Zvedne papír do výšky očí, krátce si jej kriticky prohlédne, mrkne se na mě a zase se věnuje čmárání.

„Takže to shrnu… Máš lidi, co ušijí hadry, co je předvedou. Dál pak ty, co se starají, aby na seznamu hostů byli jen tobě prospěšní jedinci… Zkrátka a jasně, na všechno máš poskoky. Co děláš ty?“

„To nejtěžší a nejdůležitější přece. Beze mě by jejich práce neměla cenu. Musím být stále o krok napřed před konkurencí, pořád musím přicházet s něčím novým, neotřelým. To, co sis oblékl dnes, bude už zítra out.“ Naposledy si prohlédne svůj výtvor, udělá finální tah a vstane. Přejde ke stolu, u něhož sedím, a zvedne telefon. To byla rychlost!

„Zavolejte mi Alexe. To je mi jedno, tak ho najděte a pošlete ke mně. Hned.“ Rozkáže rázným hlasem osobě na druhé straně drátu a položí sluchátko. Bože, děkuji, že jsem jeho bratr. Mít takovýho šéfa je zlej sen! Člověk musí plnit svou práci na sto dvacet procent. Jakmile sleví, letí odsud, než se naděje.  

„Karl kdysi řekl, že móda je jako hudba,“ otočí se zpět ke mně a pokračuje dál ve své přednášce, „i tady existují nějaké noty. Ty je musíš poskládat do různých tónů.“ No, tak to ten stoletý páprda řekl moc hezky. To se mu musí nechat! Jak tak Bill vypráví o své práci, začínám mít dojem, že to nebude taková brnkačka, jak jsem si myslel, ale dřina. Dokonce se mu chystám položit další otázku, ale nedostanu k tomu příležitost, protože se ozve zaklepání na dveře a na Billovu výzvu vstoupí do místnosti mladý muž.

„Dobrý den!“ pokyne hlavou nejprve Billovi a následně i mně. „Volal jste mě, pane Kaulitzi?“ optá se s úsměvem na rtech.

„Ano, Alexi. Chtěl bych, abyste tohle nechali zhotovit…“ strčí mu do ruky papír, na který celou dobu něco kreslil. „Potřebuji to do týdne.“ Mladík se chystal nejspíš zaprotestovat, že je nemožné do týdne tohle stihnout, další bratrova věta jej však umlčí. „Vkládám do vás důvěru. Jste jeden z mých nejschopnějších lidí. Věřím, že mě nezklamete.“

Na Alexovi je zřejmé,  že se dme pýchou. Bill pravděpodobně nebude šéfem, který  svoje podřízené chválí dnes a denně. Pochvala z jeho úst bude asi něco znamenat. Proto jen přikývne a s oddaným pohledem Billovi slíbí, že udělá vše proto, aby bylo jeho přání splněno. Hádám, že je z bráchy celý vedle. Tváří se, jako by před ním nestál člověk, ale Bůh. Jak to tak vypadá, uctívají všichni jediného Boha – Billa Kaulitze. Pro něj se můžou přetrhnout a i kdyby jim dal ten nejnesmyslnější úkol, vsadil bych se, že by ho kvůli němu dokázali splnit.

„Ty seš neuvěřitelnej!“ zakroutím hlavou. Konečně jsem jakž takž prokouknul jeho taktiku, jak dosáhnout toho, co si zamane. Využívá ve prospěch svůj šarm.

„Beru to jako kompliment.“ 

Bill

O týden později

„Máš zpoždění.“

„Jak víš, že jsem to já?“ podiví se Tom a zavře za sebou dveře.

„Neklepeš.“ Odtrhnu pohled od ulice pode mnou a otočím se na bratra. Nikdo by si nerisknul vstoupit ke mně bez zaklepání. Všichni do jednoho klepou, i Pete. Všichni až na Toma. Ten to neřeší. Vletí sem jen tak.

„Sorry!“ mávne rukou a hupsne si do křesla. „O co jde? Nějaký problémy s molem?“ Začne hned vyzvídat, proč jsem dneska důrazně žádal, aby přišel včas. „Nebo snad tvoje Výsost zatoužila vidět bratra?“ Konečně se zdá, že se starý Tom vrátil. Minulý týden byl ještě odtažitý, ale na té mamčině narozeninové oslavě se ledy prolomily. I když všichni značně společensky unaveni odlezli do postelí nebo domů, zůstali jsme sedět na terase a dlouho jsme mezi sebou klábosili o všem možném. K tomu jsem zjistil, že Tom s chlastem definitivně praštil a je z toho venku. Za to jsem nesmírně šťastný. O té odvykací kúře, ke které se mi přiznal, ale mluvit moc nechtěl. Respektoval jsem to a nevyzvídal, co ho vedlo k tomu, aby pil a co ho přimělo, aby nastoupil do léčebny. Třeba se to jednou dozvím…

„To taky.“ Potvrdím mu, že jsem rád, že ho vidím. Ovšem hlavní důvod, proč je tady, je jiný. „Pojď se mnou.“ Vybídnu jej, aby vstal a následoval mě. Mám pro něj totiž překvapení.

„Kam mě to táhneš?“ zeptá se, když výtahem sjedeme o patro níž a po dlouhé chodbě kráčíme dozadu.

„Uvidíš.“ Pronesu tajemně. „Něco ti chci ukázat.“ Před cílovými dveřmi se zastavím a otočím se na Toma, který nervózně přešlapuje vedle mě. „Zavři oči.“

„Proč?“

„Nemel a zavři je!“ Tom mě nakonec poslechne a zavře oči. Pomalinku otevřu dveře, chytnu ho za ruku a společně s ním vejdu dovnitř. „Ještě je neotvírej.“ Zabouchnu za námi, znovu vezmu jeho dlaň do své a dovedu jej před moje překvapení.

„Už můžu?“ zeptá se netrpělivě.

„Můžeš.“ Tom pomalinku otevře oči, nejprve se podívá na mě, a pak se rozhlédne po místnosti.

„A co jako? Kde to máš?“

„No přece tady.“ Ukážu před něj a čekám na jeho reakci. „Co na to říkáš?“