autor: Rachel
Tom:
Protáhnu se ve své vyhřáté posteli a zavrtím se, když mě do pootevřených ospalých očí uhodí něco zářivého, něco, co do mého pokoje každé ráno probleskuje oknem. Natočím hlavu na druhou stranu od ostrých slunečních paprsků a zadívám se na budík na nočním stolku. Překvapeně vykulím oči, když je mi odpovědí teprve několik málo minut po sedmé, a znova si protřu oči, abych mohl být vzápětí ujištěn, že se nemýlím. Od doby, co jsem se vrátil domů, těch pár dní, se ráno budím pořád dřív a dřív. Kde jsou ty časy, kdy ke mně do pokoje máma chodila o půl druhé odpoledne a kontrolovala mě, jestli vůbec ještě dýchám. Možná je to tím, že už jsem starší a nemám takovou spací potřebu jako dřív. I když na to, jak jsem dnes uprostřed noci ponocoval a byl akční, bych se měl správně dospávat nejmíň do oběda.
Do postele jsem se po našem nočním rozhovoru s Billem dostal už o půl druhé ráno, ještě dlouhou dobu jsem však jenom ležel, zíral do prázdna a přemítal nad tím, co mi Bill řekl. Původně jsem měl v plánu jenom vylézt z postele a jít na záchod, světlo v kuchyni však upoutalo moji zvědavost natolik, že jsem se dolů jednoduše musel jít podívat. A jsem rád, že jsem tam šel.
Bill a já jsme před sebou nikdy neměli žádné tajnosti, nic, o čem by ten druhý nevěděl. Nikdy jsme se nijak extrémně nepohádali, když nepočítám ty malé hádky, po kterých jsme bez sebe dokázali vydržet maximálně pět minut. Nikdy mezi námi nestálo nic, co by bránilo našemu vztahu, nikdy ten jeden neměl žádný problém ani nic, co by ten druhý nesměl vědět. Možná jsem byl až moc skeptický, když jsem si myslel, že se něco takového mezi námi stalo. Ten rozhovor s Billem dole v kuchyni mi hodně pomohl, i když jsem si to po návratu do pokoje odmítal připustit. I když mě napadl i tento důvod Billova chování, chtěl jsem s ním o tom mluvit. Říkala mi to i máma, přesto jsem si jistější a víc klidný, když jsem to slyšel z Billových úst.
Nedá se nic dělat, budu muset počkat, až se ten zmatek kolem nové školy uklidní, teď už to pro mě ale bude lepší a snesitelnější, když vím, na čem jsem. Mělo mě napadnout hned, že je Bill nervózní a zaneprázdněný, bůhvíproč jsem si vsugeroval, že mě tu nechce. Znám ho, vím, jak by se choval, kdyby něco nebylo v pořádku. Říkal mi vždycky úplně všechno, ať už se to týkalo školy, holek nebo problémů kvůli jeho vzhledu. V tomhle jsme si vždycky už od dětství bezmezně věřili, jeden o druhém věděl úplně všechno a vzájemně jsme si pomáhali. Kdyby někde něco nebylo v pořádku, věděl bych to od něj jako první a pomohl bych Billovi to řešit… proto jsem moc rád, že se to týkalo jen tohohle a že můžu být bez starosti a vědět, že se nic neděje a nic se mezi námi nezměnilo. A Bill by mi nikdy nelhal, tím jsem si jistý.
Protřu si zalepená víčka a znova se zadívám na budík, jehož ručička se za celou dobu mého polemizování stačila posunout jen o několik málo minut. Přesto se ale posadím na posteli a začnu se oblékat do prvního trika, které mi přijde pod ruku. Máma dneska v osm odjíždí na služebku do Hamburku a já jí včera slíbil, že se s ní ráno ještě přijdu rozloučit. Konečně budeme mít s Billem celej barák jenom pro sebe. Ne, že bych teda zamýšlel jeho převrácení vzhůru nohama a nebo plánoval nějaké big párty pro půl města, přece jenom ale bude bez mámy vzduch čistější. Minimálně tu dva dny nezazní všudypřítomné otázky typu kde jsi byl a proč jsi tam byl, kam teď jdeš a s kým a kdy se vrátíš.
Zrovna dneska se mi mamčina nepřítomnost bude hodit, ale musím vstát co nejdřív, abych stihl vše, co mám v plánu. Rozloučím se s mámou, někam se zajdu najíst a odpoledne už se budu věnovat jen mé osobě. Kolem šesté jdu ven s Caroline a ještě ani nemám vybraný outfit, prostě nic. Mám takový malý plán na dnešní večer, co mi včera zavolal jeden kámoš, těsně po tom, co jsem doprovodil Caroline. Když jsem jí kvůli tomu později volal, nadšeně souhlasila, takže doufám, že to bude stát za to. Sám udělám všechno pro to, aby se nám to oběma, ale hlavně Caroline, líbilo.
Tichými krůčky vyjdu na chodbu a zavřu za sebou dveře pokoje. Jak scházím dolů po schodech, stále víc cítím tu důvěrně známou vůni čerstvé kávy, na kterou jsem si tady doma tolik zvykl. Vědět, jaké umí máma udělat fantastické kafe, začal bych ho pít mnohem dřív, ještě než mi ho do krku nacpali Amíci.
„Dobré ráno, mami,“ pozdravím, jakmile překročím práh kuchyně, a okamžitě stočím pohled k jídlem přeplněnému stolu… a k mámě, která se na mě napůl překvapeně a napůl rozzářeně otočí.
„Tománku, jakto, že ještě nespíš?“ podiví se a mrkne na hodinky na svém zápěstí, takže nemůže vidět zděšený výraz v mém obličeji, který v něm její oslovení vyvolalo.
Přesně tuhle větu mi řekla, když jsem za ní jednou v noci přišel do ložnice jako čtyřletej kluk s tím, že jsem se počůral. Co na tom, že mi o šestnáct let později říká pořád stejně jako tenkrát? Bože, ještě, že mi tak neřekla včera u večeře před Caroline, to bych z ostudy asi nevyšel. Ještě, že nás teď nikdo nemůže slyšet, ani všetečná sousedka, která by si při své fantazii nejspíš pomyslela, že se nám tu narodil Tom Kaulitz junior.
„No, chtěl jsem se přijít rozloučit a popřát ti šťastnou cestu,“ její oslovení přejdu bez mrknutí oka a usměju se, když se její tvář přímo rozzáří.
„Oh, miláčku, to je od tebe tak milé,“ vydechne a pohladí mě po tváři, zatímco v druhé ruce svírá svoji malou cestovní tašku.
„Hlavně na sebe dávejte s Billem pozor, i na dům, já se vrátím v neděli dopoledne. Mějte se tu hezky,“ odvětí a podívá se na mě významným pohledem, natahujíc se pro klíče od auta.
„Jistě, mami, buď bez starosti. Hlavně mi zavolej nebo napiš zprávu, až tam přijedeš, ať víme, že jsi v pořádku. Šťastnou cestu,“ políbím ji na tvář a s úsměvem jí vezmu těžkou tašku ven do auta.
Odložím všechny nepotřebné zbytečnosti na umyvadlo v naší koupelně a pečlivěji se zadívám na své ušní lalůčky, které zdobí nové náušnice. Na to, že už je něco po páté, a za hodinu bych měl vyrazit, mi všechno jde jako po másle. Když teda vynechám pár šílených katastrof, u kterých jsem se nemálo zpotil a rozčílil zároveň, a tu poslední, na kterou teď zarytě civím už několik dlouhých minut.
Přišoupnu se blíž k zrcadlu a pohledem plným zlosti propálím malý pupínek, který se mi dneska ráno udělal na tváři. Jako bych neříkal, že se vždycky musí něco posrat. Zrovna dneska, když potřebuju vypadat fakt dobře, se mi na ksichtě vyrazí nějakej malej kretén zrovna v tu chvíli, kdy ho potřebuju nejmíň. Obyčejně bych nad tím mávl rukou a šel pryč, dneska ale nemůžu. Za necelou hodinu jdu ven s Caroline a nemůžu vypadat jako olezenej puberťák, hlavně ne po těch třech hodinách příprav, které jsem strávil před skříní, ve sprše a před zrcadlem. Moje znamínko na líci se jí sice líbí a říká, že je to sexy, toho červeného zmetka se ale potřebuju zbavit co nejdřív, jinak jsem v háji. A při pohledu na skříň za mnou, která se rýsuje v zrcadle, mě možná napadne jak…
Otočím se a pomalu popojdu ke skříňce za mnou. Původně patřila vždycky Billovi… a stačí ji jen otevřít, abych se ujistil, že se na jejím majiteli nic nezměnilo. Každá normální ženská potřebuje k malování kosmetickou taštičku a k tomu pár líčidel v koupelně u zrcadla. Jenže Bill není ženská, a už vůbec není normální. Obsah skříňky mě ujistí v tom, že by se tam nevlezla už ani jedna vatová tyčinka. Bill má kotel všemožných druhů a značek líčidel a šminek naházených přes sebe a silně pochybuju, že jel dneska do školy bez řasenky a očních stínů v autě. Je naprosto ujetej na líčidla a při pohledu na ten regál před sebou je mi jasné, že je to s ním stále horší a horší. Klidně by si mohl otevřít soukromý obchod s patlátkama na ksicht pro bohaté dámičky a za výdělek jet na dovolenou na Bahamy. Kdoví, možná mi teď ale ta jeho úchylka na šminky dobře poslouží.
Otevřu plastový obal a trochu nedůvěřivě se zadívám na ten pudr, make-up, oranžový prášek, písek či co v malé nádobce, kterou držím v ruce. Trvalo mi to hezkou chvilku, než jsem v tom Billově čurbesu něco našel… a tohle mi přišlo asi nejnormálnější ze všech těch podezřele vypadajících tubiček a zdravých krémů pro svěží pleť. Bůhví, jestli mi ten pudr pomůže, horší už to být stejně ale nemůže, takže…
Zavrtím hlavou, vyhánějíc tak z ní všechny nejšílenější představy, co by mi ten sajrajt na ksichtě mohl udělat, a soustředěně se na sebe zadívám do zrcadla. Zaženu myšlenku na neštovice a pomalu otřu prst v pudru, pokládajíc ho tak na místo na mé tváři. Jde to ztuha, ale jde to. Bože, nikdy bych do sebe neřekl, že mně ty Billovy blbiny můžou být prospěšné, zrovna mně, teď mě ale bráška zachránil, ani neví jak. V nouzi a zoufalství člověk udělá všechno, co by normálně neudělal, a já jsem toho živý příklad. Rozhodně to ale vypadá líp než předtím, to se tomu Billovu přípravku musí nechat. Jen to musím ještě trošku doladit, což už je to nejmenší. Po tom, co jsem si dneska tak pracně zvládl vyžehlit košili, což jsem mimochodem nikdy nedělal, a dodneška jsem žehličku ani nedržel v ruce, bude tohle maličkost…
Usměji se na sebe do zrcadla a zatímco pudr vrátím na jeho původní místo, od hlavy až k patě se prohlédnu ve velkém zrcadle. Chybí mi už jen tenisky a oblíbená voňavka, po které se okamžitě natáhnu. Vím, že ji Caroline miluje, sama mi ji vybrala. Sice jsem se už voněl, zdá se mi ale, že to bylo asi málo.
Zvonění mobilu mě vytrhne z mých myšlenek a já odložím voňavku zpět na poličku. Rychle přeběhnu do pokoje, natáhnu se pro zvonící telefon… a usměji se, když na displeji zazáří jméno osoby, kterou nedokážu z hlavy vytlačit už od včerejšího večera. Její jméno…
„Ano, lásko?“ dychtivě hovor přijmu a se zatajeným dechem naslouchám jejímu hlasu ze sluchátka.
„Ty už jsi připravená?… Opravdu?… Tak počkej, za chvilinku jsem u tebe, ano? Už se moc těším,“ usměji se a jakmile zavěsí, rychle seběhnu po schodech dolů do kuchyně.
Původně jsem chtěl na Billa počkat, až se vrátí ze školy, Caroline mi však volala, že už je připravená a čeká na mě před jejich domem. Nemůžu ji tam nechat čekat tak dlouho samotnou, doufám, že mi neujede tramvaj. Dnešní večer už začíná, alespoň pro mě. Nemůžu se dočkat, až ji obejmu a políbím…
Rychle popadnu klíče a peněženku, se kterou zajedu do kapsy u kalhot, a nazuju si jedny z tisíce mých tenisek, které jsem perfektně sladil s košilí a tričkem. Ještě se natáhnu do šuplíku pro kus papíru, na který bleskem napíšu vzkaz pro Billa, a rychle vyběhnu z domu ven.
autor: Rachel
betaread: Janule
Tom je vážně zamilovaný…normálně bych mu to přála a pokládala to za hezké, ale…víme 😀 😀 Ta slečna je zřejmě milá, ale pořád doufám, že má v sobě něco neupřímného, co se vyklube na povrch a kdo bude utěšovat nešťastného Tomíka? 😀 😀
Doufám, že dostane nějakou hodně nepříjemnou vyrážku! O__o
Jejda, tak to vypadá, že musim souhlasit s tenshi88 a to v tom, že je Tom opravdu zamilovaný, ale v předešlém díle se Billovi na Caroline něco nelíbilo a když už to tam bylo, tak to něco znamená xD Jen doufám…že se tom nechystá jí požádat o ruku!!!!
[3]: což je blbost, protože jestli jsem to dobře pochopila, znají se chvíli
Souhlasím, Caroline je podezřelá, je totiž tak dokonalá, že to nemůže být normální =) A Tomovy myšlenkové pochody nad Billovým kosmeťákem mě skvěle pobavily xD No, každopádně se nemůžu dočkat dalšího dílu, kde se možná začne rýsovat co je Caroline vlastně zač…Je to super ♥
neee já nechci aby tam byla ta debilka .. sakra už mám zase nervy 😀 achjo se s toho po**** .. :DDD sakra .. !další díl ..
ta Tomova akce s pudříkem byla naprosto skvělá:D.
kdyby se nám tak pěkně šňořil pro Billa,byla bych hned raději:D…
Jakýpak ahoj lásko?!!!!!!!!!!!!!!! Ty hajzle jeden! Ty nemáš milovat tu cuchtli! Přidám se k holkám chci taky vyrážku! xD Pořádnou!!! A aby to chytla i Caroline! A měsíc by krz to byla v komatu!:-/ Tak fajn to asi je nerealistické ale já prostě tu holku čím dál tím víc nesnáším! A tuhle si fakt nezamiluju jako Hailie to byl jiný případ! xD
Tuhle fakt nemužu ani vidět, tedy číst, mohla by se jí třeba zlomit noha, aby se neviděli delší čas… sakra má obletovat Billa! :-/
Jinak každá normální ženská má jen kosmetyckou taštičku? Tak to jsem asi nenormál pač mám jak byl od každý značky tuny věcí i podobný ale když jsem prostě v Rossmanovi tak ono tam je fura značek a všechno vypadá tak hezky! xDDD Pak doma řeším kam to dám pač mi tozabírá dva šuplíky a takovej kufr, ale ted to bude na chvíli ok jsem si na to koupila takovou menší piksli která se začíná zase plnit mno xDD
Díky moc za komentáře vám všem, jsou nádherné xD
[8]: Já chápu, že většina ženských nemá JENOM kosmetickou taštičku, ale sem jsem to napsala z toho důvodu, aby Bill z pohledu Toma opravdu vypadal jako úchyl na šminky xD
Jsem ráda, že Tomův beďar měl úspěchy xD Jen tak dál…