autor: GingerBalletGirl
Milá twincesťátka 🙂 Právě jste se prokousali na závěr mé povídkové prvotiny a musím vám všem poděkovat a složit poklonu! 🙂 Když jsem to začínala psát, téměř jsem si byla jistá, že skončím u třetího dílu a vykašlu se na to, jako u všech ostatních pokusů o něco delšího. Světe div se, Ginger se překonala, a teď jsem neuvěřitelně šťastná, že vám můžu poslat TŘINÁCTÝ (což je o deset dílů víc, než jsem čekala) a poslední díl mojí první vícedílky. Snad to nebyla taková katastrofa. 😉
Anyway… Moc bych chtěla poděkovat všem, kteří to dočetli až sem, a poctivě psali komentáře, protože já jsem si je zase všechny poctivě četla a vždycky mě udělaly nesmírně šťastnou ♥ Taky děkuju Januli za betaread a pravidelné publikování těch mých žvástů 😉 ♥ A úplně největší pusu posílám BKlady.bizzare alias mojí sestřičce, která mi upravila banner k povídce (který teď vidíte vpravo) a podpořila mě… ehm, dokopala mě 😀 k napsání dalšího dílu, když už jsem s tím chtěla seknout ♥Taky se chvilkami stávala mým částečným betareaderem a poradcem, když jsem už nevěděla, jak dál, nebo jsem potřebovala nezávislý názor 🙂 Takže za všechnu tu lásku a snahu bych jí chtěla věnovat tenhle poslední díl (i když to ona sama nechtěla), a tím si taky tak trochu prosím za odpuštění, aby mě za ten konec nezabila, což nejspíš udělá 😀
Takže enjoy, a doufám, že ani vy mi za tohle nepůjdete po krku 😉
Vaše Ginger ♥
Pevná stébla trávy příjemně hladila jemnou pokožku na chlapcově tváři. Ten spokojeně polehával a nechával sluneční paprsky opalovat a zahřívat jeho tělo. Zvedl ruku a pohladil po černých vlasech svého bratra, který se mu zavlnil na hrudi a zavrněl. Dlaň s dlouhými nalakovanými nehty sjela ke chlapcovu rozkroku a stiskla přes látku jeho vzrušení. Tiše usykl a lehce zatahal za pár černých pramínků. Jakmile černovlásek ucítil pod svou rukou rostoucí bouli, vyhoupl se obkročmo na brášku a strhnul z něj tričko. Dva páry hnědých očí se střetly v žádostivém pohledu. Tom zvedl hlavu a dožadoval se polibku, ale dočkal se jen několika rýh po nehtech na svém obnaženém hrudníku.
„Polib mě…“ Bill se jen usmál a zavrtěl hlavou. Sklonil se a kousnul bratra do bradavky.
„Bille… prosím, polib mě,“ ozval se znovu žadonivě. Bill, jako by neslyšel bratrovu prosbu, vzal Toma za boky a silou jej převalil na břicho. Tom chtěl protestovat, ale štíhlá ruka mu přitlačila hlavu do trávy a druhá mu stáhla objemné džíny. Rty s lehkým úšklebkem se přiblížily k jeho uchu.
„Vždycky to tak bylo… a vždycky to tak bude, bráško,“ zašeptal hlas, který v tu chvíli zněl jako tisíce rozladěných houslí. Tom otočil hlavu a podíval se do tváře svého dvojčete. V očích měl rudý odstín, rty nachové a zuby delší, než by měl mít. Ledové prsty mu projely mezi copánky a obličej mu znovu přistál v trávě, nyní však zežloutlé a suché. Slunce zakryly šedočerné mraky a Tom se připravoval na nejhorší, protože už věděl, co teď přijde…
Dvě nugátové oči se otevřely do tmy. Zběsilý dech zněl ztichlou ložnicí. Studený pot si razil cestu přes chlapcovo čelo. Pokoj byl temný, jen pár kusů nábytku barvilo světlo měsíce do stříbrna. Chlapec se rozhlédl kolem sebe, až očima narazil na své dvojče, spočívající mu poklidně na hrudi. Uvědomoval si jeho tíhu na svém těle, i když byl lehoučký.
Mohlo být kolem třetí hodiny ráno, ale on už nemohl spát. Ten sen byl tak opravdový… Hlavou mu běželo až příliš mnoho myšlenek. Musel přemýšlet. Byla to jen noční můra, ale on věděl, že se mu tím snaží jeho podvědomí něco říct. A byl to vůbec jen sen? Vždyť si to už zažil tolikrát.
Když se mu krev nahrnula zpátky do mozku, vrátila se mu také otázka, kterou Bill včera večer vyslovil a on mu na ni neodpověděl.
Proč.
Jediný důvod pro to všechno.
Jeho mysl zasáhly vzpomínky takovou silou, až se mu oči zalily slzami. Jako by někdo ještě nezhojené rány zasypal solí a popelem. Přes žebra mu přejel nepříjemný pocit a v konečcích prstů cítil mravenčení. Před očima se mu promítaly obrazy z jeho a Billovy minulosti, okamžiky bezmoci se připomenuly. Podíval se do tváře svého dvojčete. I když spal bezelstným spánkem, Tom v něm pořád viděl toho Billa, před kterým tenkrát utekl.
Zasáhl ho hořký a intenzivní pocit déja vú. Jak mohl být tak slepý a nechat to dojít do starých kolejí?
Všechno bylo k ničemu. O co ses snažil? Tři roky trpěl a plánoval odplatu? A podívej se na sebe teď. Pár týdnů mu trvalo, než tě zase ovládl. A teď ti tady leží na prsou. Nebo ty ležíš v jeho spárech? Když ses vrátil, byl to pořád on, byl to ten samý ďábel. Vážně sis myslel, že ho jeden večer změnil? Pitomče! Jeho vlastní hlas mu zněl v hlavě a on sám mu nechtěl věřit. Musel však uznat, že má nejspíš pravdu. Jak si byl jistý, že se Bill změnil? Pár dnů lepšího chování? Bill přece vždycky byl dobrý herec.
Zachvátila ho panika. Opatrně ze sebe sundal Billa, aby ho neprobudil, a odťapkal do koupelny. Nevěřícně se podíval na člověka v zrcadle. Nezvládl to. Tři roky vyhnanství k ničemu. Když tančíš s ďáblem, ty nezměníš jeho, ale on změní tebe. Studenou vodou si opláchnul obličej. Snažil se racionálně přemýšlet.
Ok, pohnojil jsem to.
Co teď?
Znovu utíkat?
Schovávat se?
Jako… tehdy?
Podruhé už by ti to nevyšlo. Bylo by to zbytečné. Zbývá už jen…
…Prostě to dokončit.
Osušil si obličej a vyšel z koupelny. V tichosti se po tmě obléknul a naházel nejdůležitější věci do menší tašky. Naposledy si prohlédl spícího brášku. Hned se však odvrátil. Byl tak zranitelný. Ještě by si to mohl rozmyslet a zůstat, a tak jen položil malý papírek na stůl, vzal si tašku a opatrně za sebou zaklapnul dveře. O půl minuty později už z parkoviště vyjíždělo jeho Audi. Obratně se vyhnul popelnicím a zamířil na dálnici.
Ve stejný okamžik, kdy už se Tomovo Audi blížilo ke sjezdu z dálnice na vedlejší komunikace, se ve stále temném pokoji otevřel i druhý pár nugátových očí. Probudila ho zima a chlad, když pod sebou už neměl hřející tělo. Poslepu zašátral po matraci, ale teplo lidského těla nikde. Zděšeně se posadil a zamžoural ve tmě kolem sebe. Nikde neviděl toho, s kým včera usínal, a to ho znepokojovalo. Jasně, obvykle chtěl, aby jeho oběti odešly nejlíp ještě dřív, než se probudí a bude je muset vyhazovat sám. Ale s Tomem… on přece sakra nebyl žádná blbá oběť! Chce ho tady, a to hned. Chce ho obejmout a dál spát na té sametové pokožce místo polštáře.
Ospale si protřel oči. Potřebuje sprchu. A chtěl si ji dát s Tomem, ale kde ten teď může být? Ohnul se přes okraj postele a z šatů na podlaze vymotal budík, který včera shodil ze stolku. Na displeji svítilo číslíčko tři a pár minut. Byl zmatený. Proč tu teď není? Kam obvykle lidi chodí ve tři ráno?
Spustil nohy z postele a přešel po chladné zemi do koupelny. Nic.
Přešel do kuchyňky. Nic.
Kroky ho opět zavedly do ložnice. Očima těkal po Tomově pokoji, kde ho nechal tak starostlivě přespat. Oblečení už neleželo tam, kde večer. Taška a věci jsou taky pryč. Kytary tady zůstaly, ale ty byly stejně jen koncertní, ty jeho nejlepší někam schoval, když se nedávno tak škádlili. Jen v trenýrkách se ještě šel podívat do svého pokoje, který byl hned vedle, ale i ten zel prázdnotou, a tak se vrátil k sobě dřív, než ho zase někdo přepadne.
Bill si to nechtěl přiznat, ale to, co viděl, mluvilo proti němu. Tom odešel. Bill stál v jeho ložnici obklopený řídnoucí tmou a do očí se mu nedobrovolně hrnuly slzy. Tak takhle to bolí. Takhle to bolí, když se s ním někdo jen vyspí a beze slova odejde. Takhle to bolí, když se během té noci zamiluje a ten druhý ne.
Slzy stékaly po jeho bělostném krku a hrudníku, kde jej ještě před pár hodinami laskal jeho bratr.
Ten už teď sjížděl z dálnice a dával se na obyčejnou vozovku. Už se pomalu oklepával ze snu. Byl tak realistický. Úplně cítil tu bolest, bezmoc, ponížení a potupu. Noční můry s ním vždycky zamávaly. I když byli malí, vždycky když se mu zdál ošklivý sen, vylezl z postele a šel si lehnout k Billovi, aby se cítil v bezpečí. To už hodně dlouho nezažil …
Bill. Zase na něj musel myslet. Vzpomněl si na ty doby, kdy to byl ještě normální bráška. Hráli si spolu, chránili se navzájem, kuli pikle na rodiče, nesli společně své problémy, a tak je zvládali snadněji než kdokoliv, kdo na to byl sám. Kam se to podělo? Proč Bill už nemůže být tak šťastný a bezstarostný jako kdysi? Má potřebu někomu pořád ubližovat? Tom si promnul oči. Co to tu povídá. Vždyť on sám se stal úplně stejným ve chvíli, kdy se rozhodl pro pomstu. Chtěl ublížit. A místo toho… co se vlastně stalo? Bill se začal chovat… divně. Ne, divně ne, jen… dobře. Začal se chovat normálně. Kvůli tomu, že si poznal, jaké to je, být jednou tím, komu se ubližuje. Odložil svou masku arogance a panovačnosti. Sice na pár dní, ale i tak to byl na něj velký úspěch. A to jen kvůli Tomovi. Díky Tomovi…
Tom ztuhnul. Sice se kvůli Billovi vzdal svého plánu, ale Bill se kvůli Tomovi vzdal sám sebe. A byla to změna k lepšímu. Celou tu dobu, co byl pryč v Evropě, se měnil akorát k horšímu, a teď, když se vrátil, se změnil během pár týdnů. Sice to nešlo úplně po dobrém a nebyla to součást jeho plánu a ano, nebyla to tak úplně pomsta, ale bylo to dobré, a on to neviděl, protože se slepě hnal za svou pomstou.
Vzlyky otřásaly Billovým tělem. Pořád tomu nemohl uvěřit, že ho tady jen tak nechal a zase si odjel. Nechápal to. Proč? Cítil se neuvěřitelně slabý, vysílený pláčem, ponížením, zklamáním. Už by neusnul, a tak došel do kuchyňky, aby si udělal kafe a aspoň trošku se zklidnil, ale nedomyslel to, že není u sebe, ale u Toma, a ten tady kafe nemá. Vzdal hledání ve skříňkách a opřel se vyčerpaně o stůl. Na tohle teď vážně neměl sílu. Těžce vydechl a pohlédl před sebe. Uviděl jeden lesklý obrázek mezi špinavými talíři a skleničkami. Natáhl se pro něj a v pološeru na něj zamrkal.
Byla to stará fotka Toma vyfocená v kabince nějakého obchodu. Tom měl ještě dredy, takže to muselo být předtím, než odjel. Jeho obličej byl celý červený a strhaný, očividně plakal. V rohu bylo datum a čas. Listopad 23, 2007. To byl ten večer, kdy Toma viděl naposledy. A pak až po třech letech. Ten večer, kdy si to s Tomem ne moc citlivě rozdal v šatně. Ups. No jo, musel uznat, že to trochu přehnal. Ano, tehdy Tom přece brečel, když od něj odcházel. Nikdy ho nenapadlo si ty dvě věci spojovat – to v šatně a Tomův odjezd. Přece jenom, Tom byl dost impulzivní. Ale… co když to bylo kvůli němu?
Obrátil fotku v prstech. Na rubu měla něco napsané. Posunul se blíž k oknu, kterým dovnitř pronikalo světlo z pouličních lamp. Přečetl nápis na fotce a oči se mu opět zalily slzami.
Nikdy jsem nezapomněl.
Nikdy jsem neodpustil.
Sbohem
Tom pevně sevřel volant. Jak rád by si teď nafackoval. Někdy mu ta jeho impulsivnost byla víc ke škodě než k užitku. Nechal si zakrýt oči a řídit se pomstychtivou vášní, a úplně přehlédl, co se děje s Billem. Už ho jednou změnil, může ho změnit znovu. A až bude zase hrozit, že by se Billovi vrátily ty jeho diva-náladky, už bude vědět, jak na něj. Bill se možná za ty tři roky nezměnil, ale on ano. Odjel jako ponížený kluk, ale vrátil se jako cílevědomý člověk. Třeba si Billa znovu připustil tak blízko k tělu jen proto, že to tak sám v hloubi duše chtěl. Ať už se z něj stalo cokoliv, byl to vždycky jeho bráška. A vždycky bude. Bráška, kterého miluje, přijímal od něj rány a teď se z něj rozhodl udělat dobrého člověka. Začnou znova, s čistým štítem, a on už se postará, aby se ten starý Bill nevrátil do jejich života. Sebe jsem možná ztratil, ale o Billa už znovu přijít nechci.
Bill už si byl jistý. To kvůli němu Tom odjel. Nemohl snést, že si k němu chodil jen pro sex a víc se o něj nezajímal. A Tom ho měl vždycky tak rád. Jako brášku. Možná i víc, když tak dlouho trpěl jeho manýry a vykořisťování. Tohle si nezasloužil. A teď mu už nikdy neodpustí a bude ho nenávidět. Stejně jako všichni. Už mu nezbyl nikdo. I ten poslední, kdo ho měl rád, se k němu obrátil zády, a on si za to mohl sám.
Kolena ho přestala poslouchat a jeho křehoučké tělíčko se sesunulo k zemi. Zvrátil hlavu a nechal táhlé zaskučení vyjít ze svého hrdla. Upustil fotku z prstů. Svalil se na podlahu a třásl se pod náporem vzlyků.
Potutelně se zasmál. Byl vážně proklatě impulsivní. Kdyby o tomhle popřemýšlel už v hotelu, nemusel by utíkat od Billa. Mohl by si dál užívat jeho objetí a roztomilé pochrapkování. Ou, a musí se dostat zpátky do hotelu dřív, než Bill vstane a objeví tu fotku. Sakra, nejvíc ze všeho teď chtěl dostat se zpátky k němu a obejmout ho. Až se vrátí… no, zaprvé zapracuje na své impulsivnosti. A pak řekne Billovi…
…že ho má rád.
Jen pomyslel na Billův výraz, až mu to řekne, a byl nedočkavý. Smykem otočil Audi na úzké silnici. Ještě se nerozednilo, a tak jel ve tmě, ale co viděl naprosto přesně, byla dvě světla přímo naproti němu. Uslyšel dvojí skřípění brzd, ale vozovka byla stále mokrá a při brzkém ránu ještě zledovatělá, a tak nemohl dělat nic jiného, než sledovat jak se přední nárazník náklaďáku zakousává do kapoty Audi. Pocítil zpětný náraz a jeho hlava se zvrátila dozadu. Z úst mu unikl táhlý vzdech, jak mu tlak vyrazil dech z plic. Náklaďák se dostal přes překážku z čelního skla, Tom ucítil praskání svých holenních kostí, ale nárazník pokračoval dál a ničil vše, co mu přišlo do cesty.
Bille…
O deset minut později Billa vysvobodil z usedavého pláče milosrdný spánek. Už nic nevnímal, stejně jako jeho bratr, kterému přestalo tlouct srdce v téže chvíli, kdy Billa ukolébal Morfeus do bezesného spánku.
KONEC
autor: GingerBalletGirl
betaread: Janule
O___o
Čekala jsem radostný, úsměvný konec, ale tohle… mi vyrazilo dech.
Tuhle povídku jsem četla hrozně ráda, zamilovala jsem si ji hned u prvního dílu a je mi líto, že končí.
Snad se brzy dočkáme nějaké nové povídky? :))
[1]: Brzy asi ne, ale určitě se ještě připomenu 🙂 už se na něčem pracuje, jen si zase potřebuju nadepsat nějaké díly předem, abyste pak nemuseli čekat 😉
[2]: To znám, sama to tak dělám, je to stresující, když se pak dožadují dílů a ty prostě nemůžeš přidat, protože ještě nemáš nic napsaného 🙂
Ale rozhodně se těším, až něco nového přibude :))
to bylo naprosto…
dechberoucí.
jo.
kurva, tak zatraceně dobrý.
prosím, určitě zase něco napiš. <3
Já … Nedýchat … a …
Uffff… Teď jsem nestíhala tuhle povídku moc číst, moc je mi to líto protože vím, o co jsem přišla, ale už jsem podočítala…
Od prvního dílu t povídku miluju, strašně-nehorázně-mega-moc. Mrzí mě, že ne vždy sem stihla komentovat, ale jestli budeš psát další, ráda to napravím, protože bych si to nenechala ujít 😉
Musím říct, že na poslední díl nemám slov… Vážně, nevím o říct… * Počítala sem s nějakým heppáčem, ale i tak nemůžu si povídku vynacháli ♥
Holka, seš talen, krásně jsem se po celý děj dokázala do povídky vžít, byla jednoduše řečeno d o k o n a l á, ale nedala se popsat jedním slovem.
Bude mi chybět ;)*
Hlavně se co nejdřív pousť do nové 😀
♥ Toť asi ode mě vše 🙂 …
"…TŘINÁCTÝ (což je o deset dílů víc, než jsem čekala)" – tomu sem se strašně tlemila 😀
Je fakt, že mam radši šťastný konce, ale tenhle konec se k tomu hodil… Klobouk dolů 🙂
Celá povídka byla moc hezky napsaná, měla neobvyklou zápletku a moc zajímavej děj, zkrátka a dobře – krásný!!!
Sis ♥
To nemyslíš vážně, tohle těm dvěm udělat, když si konečně všechno uvědomili T_T To prostě nejde!!!! Po několika letech čekání a uvědomování si, koho a co chcou a Toma zajede náklaďák!! T_T
Ale i přesto, že skončilo takhle nečekaně a smutně (velmi smutně 🙁 ), to bylo úžasný, a tehle poslední díl ze všech nejlepší ♥
Jsem si uplně říkala, co se stane…Tom všecho začne litovat a impulsivně!! zabije Billa…, později Ne, Bill se z toho zhroutí a bude psychicky narušený… a schytá to Tom…
Sis, ten konec ti dlouho neodpustím jasný? …možná! když začneš pracovat na nové povídce … ^^ :* 😀
páni.. já chtěla happyend! T-T akorát budu brečet jako! xD no nevadí ale jinak tu povídku jsem měla moc ráda a musím uznat, že jsi dobrá autorka 🙂
G-G-G-Gingéééér! Požaduji alternativní konec, kde jim narostou kočičí uši a ocásky a odplachtí spolu do Země-Nezemě! Ehm, ne, dobře… abych řekla pravdu, tak mi se ten konec velmi líbil ^^ takový..dokonale tragický! ach T_T možná bych nechala Billa ať se zcvokne, ale mě si nevšímej, já jsem pouze fascinována psychiatrickými léčebnami, to nic xD(*původně chtěla vydírat a nenapsat komentář, dokud Ginger nenapíše novou povídku*..vidíš, jak jsem hodná? (zase):D) klaním se slavná autorko 😀
Mno tak to mě teda dostalo..z toho budu mít depresi xD…fakt je strašná škoda, že to nemá "Happy End" ae tak co se nadělá. Jinak krásná povídka, krásné napsaná a krásně procítěná – jedna z nejlepších kterou jsem kdy četla
Uf. Povídka krásná, hodně smutná, docela realistická. Líbí se mi, že jsi z Toma nakonec udělala sebevědomého člověka i to že jsi srovnala Billa xD
Konec je skvělý, naprosto užasný. Jsem ráda za špatný konec, do tohoto příběhu mi sedí. Ani jsem vlastně nechtěla, aby Tom s Billem zůstal xDD
pane bože…. pane bože, pane bože, pane… bože…
asi ještě dlouho nebudu schopná ničeho jinýho. Povídku jsem zhltla jedním dechem, nasmála jsem se u ní, strašně jsem se těšila na konec a… teď… tohle. slzy mi tečou po tváři jako hrachy a máma nemůže pochopit, proč tu teď tak bulim, když jsem se před necelýma deseti minutama smála jako blázen…
úžasná povídka. vzbudí v člověku přesně ty, pocity, které má a naprosto ho vtáhne do děje. dokonce musim přiznat, že tenhle konec je možná o něco lepší, než by byl šťastný. protože takhle je to… uvěřitelnější? asi…
prostě nádhera! chválim a klanim se!
Povídka pro kterou by i ďábel uronil slzu