autor: Rachel
Bill:
Pohodlně se usadím v měkkém boxu a pohledem jen krátce přeletím po tvářích lidí na ulici, které se mi za prosklenou stěnou míhají před očima. Zaostřím pohled na několik osob, jdoucích směrem ke kavárně, když však v ani jedné z nich nerozpoznám svého kamaráda, očima sklouznu k hodinkám na zápěstí. Přesně tři hodiny, už by tu každou chvíli měl být.
Dlaní si podepřu hlavu a zamyšleně se zadívám do desky stolu. Zkoušel jsem nad důvodem, proč mě sem Georg vytáhl, přemýšlet celou včerejší noc a dnešní dopoledne, vůbec nic mě ale nenapadlo. Na okamžik mi sice blesklo, že by mi chtěl povyprávět o té dovolené v Turecku, když to na párty nestihl, pár vteřin nato jsem to však zamítl. Georg by si mě sem určitě nezval jen proto, aby básnil o těch kočkách na pláži, v tomhle si vždycky rozuměl spíš s Tomem. Tohle bude určitě něco důležitějšího, na to jej znám moc dobře, i když mě přesto nenapadá nic důležitého, o čem by chtěl se mnou mluvit. Kdoví, budu se muset jednou nechat překvapit.
„Ahoj, Bille,“ známý hlas mě vytrhne z mých nekonečných úvah a já jen pozvednu hlavu k příchozímu, který mě pozdravil. Usměji se a vzhlédnu ke Georgovi, ještě trošku zadýchanému. Vypadá to, že sem musel běžet, aby to stihl.
„Ahoj, Geo,“ oplatím mu pozdrav přátelsky a sleduji, jak si odkládá bundu vedle sebe.
„Promiň, že mi to tak trvalo, menší kolona ve městě,“ objasní mi důvod svého pozdního příchodu a usměje se na mladou servírku, která nám přinesla nabídkový lístek.
„To je ok,“ mávnu rukou na znamení, že je vše v pořádku a nato už očima rejdím po lístku, který mi nabízí ty nejlepší, nejsladší dezerty. Kafe si dám stoprocentně, to je samozřejmost, na zákusek se ale těším už od rána. V téhle kavárně si jej rozhodně nemůžu odepřít, byl by hřích jej odmítnout. Jsem rád, že Georg vybral zrovna tuhle, už jsem tu párkrát byl. Proto jen rychle nadiktuji svou obvyklou objednávku servírce a netrpělivě vyčkám, než ji zopakuje taky Georg.
„Tak… o čem jsi chtěl se mnou mluvit?“ nedočkavě vyhrknu otázku, která mě už od včerejšího odpoledne pálí na jazyku a pozorně upřu svůj pohled na Georga před sebou, který mi konečně začne věnovat, po tom, co servírka odešla, pozornost.
„No… nejdřív jsem se chtěl zeptat, jak se ti líbila party,“ začne a mně poklesne srdce. Čekal jsem bůhvíco a on zatím takhle. Ale nevadí.
„Byla super, díky,“ odvětím pohotově a oplatím Georgovi pohled. Vlastně ani nemusím lhát, abych vyjádřil svou spokojenost. Párty byla opravdu skvělá a dobře zorganizovaná, nikdo nemůže za to, že se tam po Tomovi plazila jeho slečna, ztrapňovala tak sebe i jeho a v ostatních jen vyvolávala nechuť – alespoň ve mně. Ale to už je jiná kapitola, která sem nepatří.
„Vážně? Nevím, jestli ses opravdu dobře bavil, odešel jsi příliš brzo. Proč?“ optá se znova Georg a já cítím, jak mi nad jeho otázkou zdřevěněly nohy. Co mu mám teď proboha říct? Můžu jen zatloukat – to je to jediné, co připadá v úvahu.
„Nebylo mi dobře,“ odvětím a vědomě tak použiju lež, kterou jsem si na párty vymyslel. Opatrně vzhlédnu ke Georgovi, který si jen mlčky pohrává s tenkou stolovou dečkou. Nevypadá na to, že by ho moje odpověď zajímala.
„V poslední době ti není dobře vůbec,“ odvětí a jen bez hnutí si dál pohrává s dečkou, aniž by ke mně pozvedl pohled. Jeho slova však ve mně vyvolají údiv.
„Jak to myslíš?“ optám se bez obalu první otázku, která mi přilétne na jazyk, odpovědi se mi však dostane hned vzápětí. Georg pustí dečku, a konečně vzhlédne k mým překvapeným očím.
„Jak to myslím? V poslední době ses úplně změnil, stáhl ses do sebe a skoro o nikoho nemáš zájem. Dokonce už se ani nevídáme tak často a já nevím proč. Znám tě už skoro dvanáct let, Bille, opravdu si myslíš, že nepoznám, když se s tebou něco děje?“ vyhrkne a já si jen pomalu uvědomuji jeho slova, otupělý jejich významem, který mi během několika vteřin naplnil celou mysl.
Vůbec jsem netušil, že by si něčeho takového mohl všimnout, že by si mohl, byť jen nevědomě povšimnout, že se mnou něco není v pořádku. Nečekal jsem, že by si mě kvůli tomuhle mohl zavolat, naivně jsem si myslel, že jsem svůj problém před okolím skrýval, že jsem to dovedl zahrát tak dobře, aniž by kdokoli pojal podezření. Šeredně jsem se ale zmýlil.
Nevědomky sklopím svůj pohled dolů, poddávajíc se tak zmateným myšlenkám v mé hlavě… lehký dotyk na mé dlani však pozvedne mé oči k osobě přede mnou. Georg se na mě dívá pohledem, o poznání měkčím než před chvílí, a pomalu hladí moji dlaň.
„Nemusíš mi to říkat, jestli nechceš, Bille. Já jen… jen chci vědět, co se s tebou děje. Chci ti pomoct,“ zašeptá a nevědomky tím uklidňujícím tónem jeho hlasu alespoň trošku zmírní a rozežene ten zmatek, který se teď ve mně odehrává. Na okamžik zaváhám se svou odpovědí… stačí však, abych se zadíval do těch očí, které stále upírají pohled k těm mým. Chci ti pomoct.
Nemám na vybranou… a přitom ani nevím, jestli jsem se rozhodl opravdu správně.
„Líbí… líbí se mi kluci,“ šeptnu tiše a cítím, jak se mi hlas začíná zadrhávat v krku. Tiše vydechnu a podvědomě sklopím svou tvář někam dolů, pryč od všech zraků, které by se na mě mohly dívat. Nedokážu to. Nedokážu vzhlédnout k tomu pohledu, který se na mě upírá, nedokážu mu čelit bez toho, aniž bych před ním zbaběle neuhnul tím svým. Cítím na sobě Georgovy oči, to, jak se na mě dívá, napůl nevěřícně, napůl udiveně a možná i znechuceně. Nechci vzhlížet k jeho tváři, ve které se teď určitě zračí opovržení, nedokážu a nejsem schopen přijmout skutečnost, že jsem teď nejspíš zklamal člověka, kterého jsem měl opravdu rád, že jsem jedinou hloupou větou změnil sám sebe v jeho očích. Jediné, co dokážu, je zbaběle klopit svou tvář, téměř nedýchat a v duchu se jen tiše modlit, aby tahle chvíle skončila.
„Chceš… chceš říct, že jsi…,“ Georgova slova protrhnou to dlouhé, nekonečné ticho mezi námi a vytrhnou mě tak z mých myšlenek, přesto se stále neodvažuji vzhlédnout k jeho tváři, která si mě prohlíží. V duchu si jen zopakuji jeho otázku a téměř neznatelně pokývu hlavou. Vím moc dobře, co má na mysli. To slovo, které jsem se za celé ty tři roky neodvážil vyslovit nahlas. Vždycky pro mě znamenalo něco, co ti druzí nesnáší, co není akceptovatelné. Měli by mě za to lidé opravdu nesnášet?
„Tenkrát… tenkrát jsem se s Kathleen nerozešel proto, že pro mě nebyla dobrá. Bylo to kvůli Jeffovi,“ zašeptám a s pohledem, upřeným do klína, si jen mlčky vybavuji moji poslední přítelkyni… a prvního přítele.
„A… chci říct… jsi si tím opravdu jistý?“ krátké ticho mezi námi prolomí Georgova otázka. Čekal jsem, že se mě na to zeptá. Souhlasně pokývám hlavou.
„Jak… jak dlouho už to trvá?“ Georgův hlas se doline k mým uším, zatímco jen němě zírám do podlahy, aby se po mně dožadoval další odpovědi.
„Skoro tři roky,“ odpovím popravdě, Georgova reakce však na sebe nenechá čekat dlouho.
Jen na chvilku mezi námi nastane ticho, aby ho v dalším okamžiku mohla protrhnout další otázka.
„A-ale proč… proč jsi mi to neřekl už dřív?“ Georgova slova se dolinou k mým uším a nevědomky úplně zaženou to, co se ve mně až teď odehrávalo. Cítím, jak se mi horká krev vlévá do žil, jak ve mně bouří něco silného, čemu už nedovedu podléhat. Zavrtím hlavou a konečně se odvážím vzhlédnout ke Georgovým očím pohledem, ve kterém se odráží všechen můj vztek.
„A proč bych ti měl něco takového říkat?! Myslíš si, že je tak jednoduché říct někomu něco, co se nikdy nikdo neměl dovědět? Myslíš, že je tak jednoduché se vyrovnat a smířit s tím, že jsi jiný než ostatní? Že tě nezajímají prsa a zadek kdejaké holky na ulici… ale něco úplně jiného? Že tě nebaví poslouchat, kdo kde jakou holku sbalil, protože… tě to neláká? Já sám jsem tím procházel celý rok, než jsem si zvykl na to, kdo doopravdy jsem. O tom ty nemáš vůbec představu!“ vykřiknu a rozpálený hněvem se bez hnutí dívám do Georgovy tváře. Cítím, jak se mnou lomcuje vztek, zároveň jak mě naplňuje lítost. Tiše vydechnu, schovám si hořící tváře do dlaní a podvědomě tak zabráním prvním slzám, které se mi vkradly do očí. Tohle jsem nechtěl.
„Promiň, já… nechtěl jsem na tebe křičet,“ omluvím se o poznání klidnějším hlasem, když cítím, jak ze mě vztek pomalu vyprchává. Možná jsem to opravdu trochu přehnal. Georg však jen mírně zavrtí hlavou a znova se na mě zadívá.
„To je v pořádku, já… já tě chápu a… nedovedu si představit, jak moc to muselo a musí být těžké s tím žít. Takže… to neví nikdo?“ zeptá se mě a já jen zavrtím hlavou. Slova mi váznou v krku stále víc a víc.
„Neví to nikdo, kromě tebe. Neřekl jsem to ani mámě. Vím, že bych ji tím zklamal,“ šeptnu tiše a v duchu se modlím, aby se Georg už dále nevyptával. Už tak jsem mu toho řekl až dost… a nejsem si jistý, čeho by se měly týkat jeho další otázky.
„A co Tom?“ tichá slova se dolinou k mým uším a zanechají v nich stopy ozvěny. Cítím, jak se mi srdce rozbuší o poznání rychleji, jak se v mém nitru rozleje ten tolik známý pocit… stejně, jako tenkrát, v onu noc. Nedovedu potlačit slzy, které se mi samy vhání do očí při vyslovení jeho jména, při jediné zmínce o něm, a ani nechci.
Sklopím svou tvář před Georgovým pohledem a snažím se je tak skrýt, to, že je to zbytečné, mi však dojde ve chvíli, kdy mi začnou samovolně stékat po tváři. Nesnažím se je stírat a ani jim bránit. To všechno, co cítím, je až příliš silné na to, abych se tomu dokázal ubránit. Až příliš silné na to, abych to mohl déle skrývat.
„Tom… Tom s tím má něco společného, že ano?“ tichý šepot se doline k mým uším a naznačí tak moji odpověď, pro kterou hledám ta nejvhodnější slova. Nemá smysl déle zapírat a lhát, mé oči i slzy už musely prozradit hodně, víc, než tisíc slov.
„Přitahuje mě… ale jen fyzicky. S láskou to nemá nic společného,“ zašeptám a prázdně zírám do desky stolu před sebou. Už si ani neuvědomuji ten šílený význam slov, která jsem právě vyslovil. Odehrává se toho ve mně moc, až příliš najednou na to, abych se nad tím pozastavoval. Georgova odezva přijde až po chvíli a nezvykle tiše.
„Chceš říct, že… že se ti líbí jako… jako muž, ale… nejsi do něj zamilovaný?“ promluví zamyšleně a zírá na mě trochu prázdným pohledem. Nedivím se ale, vím, že je to nezvyklé, až šokující. Pomalu pokývu hlavou a pozorněji se na Georga zadívám. Na to, kolik se teď dozvěděl informací, je až nezvykle klidný. Vypadá to, že přemýšlí.
„A Caroline?“ zeptá se mě po chvíli tichého mlčení a přinutí mě tak vzhlédnout. Pokrčím rameny a nato zavrtím hlavou.
„Nelíbí se mi, už od prvního dne, kdy jsem ji viděl. Změnila Toma, tak strašně moc, vůbec ho teď nepoznávám. Od doby, co se vrátil z Ameriky, je úplně jiný,“ šeptnu polohlasně a otřu si několik slz, které se mi kutálí po tváři. Ani se nesnažím je před Georgem skrývat. Je to můj nejlepší kamarád, už několikrát mě viděl plakat. Před ním se nemám za co stydět.
„Taky jsem si všiml, že už není takový jako dřív, chováním už vůbec ne. Myslím, že v tom má prsty ta jeho nádhera, co si ho tak pěkně zmanipulovala,“ přitaká mi Georg, já však jen zavrtím hlavou. Nechci o ní teď slyšet, alespoň ne v tuto chvíli. Teď já sám nevím, co mám se sebou dělat.
„Nevím, co mám dělat, nevím, jak z tohohle ven. Snažím se na něj zapomenout, najít si někoho jiného… ale nejde to. Nevím, jak se mám k němu chovat, jak se mu mám po tom všem podívat do očí. Předstírat, že je všechno v pořádku. Hrát, že je v mých očích stále bratr a ne… muž. Tolik se toho změnilo za ty poslední dva roky a teď, když se vrátil, se to jenom zhoršilo. Děje se toho ve mně tolik… a já nevím, jak z toho ven. Bojím se… strašně moc se bojím, že už to nikdy nebude jako dřív,“ šeptnu tiše a nedokážu déle potlačovat slzy, které si najdou cestu z mých očí.
„Pojď ke mně,“ k mým uším se doline měkký hlas a já nečekám ani okamžik. Stoleček je jenom malou překážkou mezi mnou a Georgovou náručí, do které se stulím a tiše vzlyknu do jeho ramene. Už takhle nemůžu dál. Jsem zmatený z toho, co se se mnou děje. Co se ve mně děje.
„Co mám dělat, Georgu? Co mám dělat?“ zašeptám tiše a cítím, jak mě Georgova dlaň hladí po zádech. Tolik mě ten pocit uklidňuje.
„Hlavně tomu musíš dát čas, Bille. Jen čas ti ukáže cestu a pomůže ti, když budeš trpělivý. Ale… co kdybys to Tomovi jednoduše řekl? Řekl mu to, co jsi teď řekl mně? Možná by ti to pomohlo,“ navrhne šeptem a donutí mě tak vzhlédnout k němu uslzenýma očima. Svraštím přemýšlivě čelo… nato však zavrtím hlavou.
„Ne, to ne. Nechci, aby o tom věděl, to mu nemůžu a nesmím udělat. Nebylo by to dobré pro nikoho z nás,“ odvětím a sklopím pohled někam dolů. Je tu ještě něco, co mě trápí.
„Georgu, já… Nechci, aby sis o mně myslel, že…,“ nestihnu doříct, moje slova přeruší ta Georgova. Zavrtí hlavou a stiskne moji ruku v té své.
„Nemyslím si o tobě nic, co jsem si o tobě nemyslel už dřív, Bille. Jsi můj nejlepší kamarád, mám tě rád a na tom se nic nezmění jen proto, že jsi gay. Pro mě budeš pořád to stejně ztřeštěné pískle, které mám rád,“ usměje se a dloubne mě do boku. Ví, že jsem šíleně lechtivý a při každé možné příležitosti toho využívá.
Usměji se, nato však upřu svůj pohled do toho jeho.
„Slib mi, že to nikomu nepovíš,“ zašeptám tiše… lehký stisk ruky je mi však odpovědí. Georg mi opětovně vrátí můj pohled.
„A ty mi slib, že cokoli se bude dít, řekneš mi to. Víš, že mi můžeš říct všechno a já ti pomůžu, pokud to bude v mých silách. Teď buď hlavně trpělivý, dej tomu čas a všechno se brzy vyjasní, uvidíš,“ povzbudivě se usměje a já ho jen s tichými díky opět obejmu. Cítím v očích slzy a i přesto se usmívám do jeho ramene. Jako by ty slzy odplavily alespoň část toho všeho, čím jsem se tolik trápil…
Tom:
„Tommy, ještě ten obchod s těmi košilemi… a pak jsem chtěla ještě tu novou kabelku od Prady. Víš, tu, co se líbila i tobě,“ souhlasně přikývnu hlavou a oplatím Caroline její polibek. Myslím, že až dneska lehnu do postele, usnu v pěti vteřinách jako zabitej. Ono lítat po celým Berlíně s minimálně dvaceti taškama, ověšenej jako Ježíšek, není zrovna pro někoho takového, jako jsem já. Tři hodiny makat v posilovně by bylo možná míň únavnější, než lítat po Berlíně jako blázen. Pokud to ale moji lásku udělá šťastnou, nevidím v tom problém.
Stisknu její dlaň v té své a popojdu o pár kroků dopředu. Do oka mi padne název známé kavárny, do které jsme si s kámošema vždycky chodili na kafe. Jen s nezájmem pohledem přeletím od nápisu k výloze, více zaostřím pohled… a jen udiveně se zadívám na známou, objímající se dvojici před sebou…
autor: Rachel
betaread: Janule
já tuto povídku naprosto miluji, je úžasná, zajímá mě tomova reakce, až uvidí georga a Billa =)
Já jsem prostě pořád zklamaná tím, že Bill Toma nemiluje, jak jsem si celou dobu myslela, povídka tím pro mě trošku ztratila smysl, nějak se s tím nemůžu vyrovnat…A Tom, jestli tak miluje tu svoji Caroline, tak by mělo být to, co uvidí úplně jedno, takže jeho o něm reakce mnohé napoví… Každopádně jsem zvědavá na další vývoj =)♥
[2]: Nevím, jak ti odpovědět na můj komentář, nemůžu a nechci prozradit nic, co se bude dít dál. Snad jenom: Myslíš, že bych dávala do názvu povídky slovíčko 'Love', kdyby tam opravdu o žádnou lásku nešlo???;-)
[3]: To prostě neřeš, musí mi stačit, že nakonec spolu stejně budou =)♥
Ha a máš to Tomane! xD ted se bude Billa vyptávat xD
Ještě že ma Bill Georga.
Konečne trochu citovejšia kapitola. U Teba som zvyknutá na kopec nehy a tu mi príšerne chýba. Neverím Billovi, že Toma nemiluje a Toma neznášam za to, že vidí len tú ženskú. Je to hrozne ťažké čítanie takto. Ale Geo bol skvelý. Aspoň ten je v pohode.