autor: LadyKay
Sakra! Jemu to přijde naprosto normální, že se ke mně takhle lísá, ale mě tím vyloženě týrá. Nasávat jeho vůni, cítit teplo jeho těla, je pro mě mučení.
„Ehm, Bille.“ Odkašlu si, když se mi poněkolikáté otře tváří o krk a nevypadá, že by se chystal ode mě odlepit.
„Hm?“ Zamručí a opře si hlavu o moje rameno. Doufal jsem, že se ode mě odtáhne úplně a mně se podaří uniknout.
„Co se děje, Tommy?“ Položí mi otázku, když mlčím a nic neříkám. Co taky říct? ‚Víš, mě tvoje blízkost jaksi vzrušuje. Mohl by ses držet ode mě dál, jestli nechceš, abych ti ho při nejbližší příležitosti narval do…‘? Copak jsem blázen?!
„Tak co je? Co je špatně?“ Pár tmavohnědých očí si mě se zájmem prohlíží a jejich majitel vyčkává, co mu odpovím. Nemůžu mu říct, že mi jeho objímání vadí. Chtěl by vědět proč.
„No, víš…“
„Co je?“ Billova dlaň se dotkne mojí tváře a pohladí mě po ní. „Jsi v pořádku, Tommy? Zdáš se mi nějak pobledlý…“
„Vážně?“ Polknu a nespouštím oči z jeho plných rtů, které mě před několika dny líbaly. Bill se přesune blíž ke mně a ustaraně si mě prohlíží. Nevím, co se mu na mně nezdá. Jsem jaksi mimo, to jo, ale určitě ne kvůli tomu, že bych byl nemocnej. Když mi přiloží dlaň na čelo, nejspíš za účelem toho, aby zjistil, zda nemám horečku, naše oči se střetnou. V těch jeho se znovu zvláštně zaleskne, až mám pocit, že se na mě dívají oči, které jen vypadají, že jsou mého bratra, a ve skutečnosti patří někomu naprosto jinému, úplně cizímu. Než stačím ucuknout, jak jsem zprvu plánoval, ucítím Billovy rty na mých. Zpočátku mě líbá něžně až opatrně, ale časem nabývá na jistotě a jeho líbání se stává intenzivnějším a vášnivějším. Jeho ruce opět bloudí po mém těle a uvnitř mě se přeřvávají dva hlasy. První mě nabádá, abych toho okamžitě nechal a Billa odstrčil, protože to, co děláme, rozhodně není normální. Druhý, ten hlasitější, mi našeptává, že se přece nevzdám něčeho, o čemž jsem tolik let snil, pro co jsem tolik let trpěl a teď konečně dostal.
Uchopím Billa za pas a přivinu si jej víc k sobě. Další, co mě zaskočí, je, že neprotestuje, nijak se nezalekne. Ovine mi ruce kolem krku a polibek prohloubí. Dlaněmi hladím to dokonalé tělo, pomalu přejíždím každý jeho záhyb, jako bych se domníval, že si jej takto uchovám v živé paměti navěky. A zároveň jako bych se obával, že je to naposledy, co jsem dostal příležitost být mu tak blízko.
Bill
To byla pecka! Můj zadek! Idiot jeden copánkatej! On je fakt blázen! Nejspíš se mu to v hlavě nějak přepíná, jiný vysvětlení pro to nemám. Zase jsem se radoval předčasně. Sice se zdálo, že se Tom konečně nechá, ale pak mu opět ruplo v kouli a sotva jsem se dotkl spony jeho pásku, shodil mě z klína. Div jsem si nerozflákal hlavu o stolek. Magor, fakt!
„Na co tak čučíš?!“ zavrčím na Absiho, který sedí kousek od křesla a sleduje mě. Zmetek. Vsadím se, že má radost z toho, že jsem si narazil jak záda, tak zadek. Se zaskučením se vyškrábu na nohy, kostrč mě teda pekelně bolí. Nakonec se tu ještě zmrzačím. Musím najít toho blázna a zjistit, co se mu stalo. Snad jsem mu nepřivodil nějakou psychickou újmu. O tom ale silně pochybuju.
„Tome?“ To je ale srab! Zamknul se přede mnou do koupelny. No, doprošovat se ho, aby mi odemknul a pustil mě dovnitř, fakt nemám v úmyslu. Stejně by mi to bylo houby platný. Místo toho se vrátím za Absinthem. Posadím se na sedačku a rozhodnu se čekat. Však on Tom vyleze, nocovat tam jistě nebude.
***
Malinko jsem bráchu podcenil. Byl jsem si jist, že po chvilce z toho bunkru vyleze a bude koktat nějaký pitominy a bude se vykrucovat. Jenže je tam už hodinu a tři čtvrtě zabarikádovaný a nezdá se, že by se chystal odsud vypadnout. Stihl jsem si nalakovat nehty, převléct se, asi dvacetkrát jsem prolistoval časopisy na stolku. Teď se pokouším navrhnout nějaký model, abych se aspoň nějak zabavil, než moje dvojče sebere odvahu a vystrčí nos z úkrytu.
„Páníček se schoval, no. Posera jeden.“ Zašklebím se na chlupáče v křesle, který nepřestává hypnotizovat směr, kterým Tom zmizel. Absi se na mě líně otočí, řekl bych, až pohrdavě, si mě prohlídne a položí si hlavu zpět na opěradlo křesla.
Stejně mi to nejde do hlavy. Vůbec se nebránil, naopak. Ne, že bych si nějak moc věřil, přestože bych měl proč, ale vsadil bych se o cokoli, že se mu to líbilo. Ten jeho pohled a způsob, jakým se mě dotýkal, jak mě líbal. Nebylo to automatické, ale naprosto přirozené. Příjemně mě zamrazí, když si vzpomenu na jeho horké dlaně, jak se pomalu dostávají pod moje tričko a hladí mou kůži. Když si představím, k čemu mohlo dojít, bodne mě ve slabinách. Nejraději bych ho uškrtil, rozdráždil mě a pak se klidně zavře do koupelny. Ať si pak mele, co chce, mě neoblafne, chtěl to udělat. Dočasný pomatení mysli nebo nějaký zatmění či jinou blbost, se kterou na mě jistojistě vyrukuje, mu nesežeru. Lákalo ho dělat zakázaný a šílený věci. Tohle je už malinko extrém, ale tím spíš si myslím, že ho to vzrušuje a přitahuje. Zrovna jako mě. Nikdy by mě nenapadlo, že budu chtít s Tomem zažít něco takového.
Tom
„Ale? Copak? Tobě se už v koupelně nelíbí?“ Bill se na mě kysele usměje, když si všimne, že jsem se odhodlal opustit svůj úkryt. Pohled mi okamžitě přistane na jeho nohách, položených na stolku. Mám chuť na něj začít řvát, ať ty hnáty dá okamžitě dolů, ale slova se mi zadrhnou v hrdle. Hádat se s ním nechci, nejraději bych s ním teď vůbec nekomunikoval. Stálo mě dost přemáhání, abych odsud vylezl a vrátil se za ním. Moc se mi nechtělo, ale musel jsem. Nevěděl jsem, jak se chovat. Nakonec jsem se rozhodnul, že budu dělat, jakože se nic nestalo, a když o tom Bill začne, tak ho nějak odbydu a bude.
„Musím s Absíkem ven.“ Řeknu jako by nic.
„Myslel jsem, že jste byli.“ I Bill mi odpoví podezřele klidně. Možná až ledově klidně.
„No, ale takovej pes jako můj potřebuje hodně pohybu a pobytu na čerstvým vzduchu.“ Vysvětlím mu s úsměvem a pobídnu Absiho, aby seskočil dolů.
„Jdu s vámi.“ Vyskočí na nohy i můj bratr a odhalí svůj perfektní chrup. Není divu, že je dokonalej, však ho tenkrát stal majlant. Blázen! Měl jsem na něm jeho zuby rád, i když byly křivý a trošku mi připomínal veverku. Pořád lepší než tohle… Ta jeho touha po perfekcionismu ho jednou zabije.
„Ne, ne, ne, to není dobrej nápad. A kromě toho. Máš práci.“ Ukážu prstem ke dřezu, čímž si vysloužím šokovaný pohled a znechucené odfrknutí. Hned na to kolem mě Bill projde a se vztyčenou hlavou zamíří do předsíně. Takže mám smůlu. Diva prostě rozhodla, že jdeme všichni a my musíme poslechnout. Ono to tak jako tak vyjde nastejno. Obojí je hrůza – ať už výslech, proč jsem zdrhl, nebo výčitky, že jsem na něj hnusnej. Takže si uděláme takovou menší rodinnou procházku. Absi, který natěšeně poskakoval kolem, se na mě dotčeně podívá, když zaregistruje, že se k nám ta vtěrka zase přidala.
***
„Nemohli bychom…“
„Chtěl jsi jít s námi? Chtěl. Tak nemel a pojď.“ Otočím se na bráchu, který se chystal sednout na lavičku. Má, co si vydupal. Pes je rád, že vypadnul z bytu, pořád se kolem mě motá, běhá tam a zpátky a válí se v trávě.
„Tommy, počkej na mě.“ Zavolá na mě, když se chystám pokračovat dál. To je fňukna, proboha! Ale lepší jeho fňukání, než rozebírání toho, co se odehrálo před pár hodinami. Divný je, že se o tom Bill ani slovem nezmínil. Čekal jsem, že hned bude chtít rozpitvávat každý detail a bude se mě vyptávat, proč to a proč zase tamto. Dělá, jako by se to snad vůbec nestalo. A to se mi moc nechce líbit, u něj tohle nevěstí nic dobrýho.
„Bolí tě nožičky? Nemám tě třeba vzít na záda?“
„Mohl bys.“ Ušklíbne se Bill. „Tahle štreka není žádná procházka. A k tomu moc letíš.“
„Bille, musíš se přizpůsobit tempu.“ Mrknu se na Absíka, který zaštěká a vrhne na Billa zlostný pohled. Nejprve se k nám sockne, teď se táhne jak lemra a zdržuje. Bráška se ke mně konečně dobelhá a zavěsí se do mě.
„Co je tohle?“
„Přizpůsobuju se.“ Vysvětlí mi s úsměvem. Máma nám fakt nelhala, on to doopravdy bude můj bratr, na všechno má hned odpověď. Tiše si povzdechnu a s Billem, držícím se mé paže, vykročím kupředu.
„Je hezky, že jo?“ Pronese zasněně a rozhlíží se kolem sebe.
„Hm.“ Zamumlám. Doufám, že nechce debatovat o počasí. Myslím, že toho si užijeme dost, až budeme v důchodu a budeme krmit v parku holuby. Při té myšlence se oklepu. Je mi zle jen z představy, jak sedíme, nadáváme na drzou mládež, stěžujeme si, že tohle za našich mladých let možný nebylo nebo si vzájemně popisujeme, jak nás bolí záda a klouby. A k tomu bude brácha neuvěřitelně nervní dědek. Už teď je s ním občas k nevydržení. Až bude senilní, tak ho určitě jednoho dne v afektu zabiju.
„Jsi rád, že mě máš?“ Tuhle otázku jsem tak dlouho neslyšel, přestože se mě na to dříve ptal pořád. Vždycky chtěl, abych ho ubezpečil o tom, že si bez něj dovedu představit život. I dneska mu musím dát takovou odpověď, na kterou čeká, a která je zároveň i pravdou.
„Je fakt, že jsi někdy nesnesitelnej a lezeš mi na nervy, ale jo, jsem rád a za nic bych tě nevyměnil.“ Podívám se na něj. Spokojeně se usměje a víc se ke mně přitiskne, což se mi výjimečně moc nelíbí. Bohužel mám dojem, že Bill těmito otázkami a doteky zkouší zjistit, jak reaguji na jeho blízkost. Možná se chce dozvědět, jestli ta naše líbačka byl jen úlet, a nebo za tím je něco víc.
„Přemýšlel jsem.“ Už zase?! V poslední době pro mě Billovo přemýšlení neznamená nic dobrého. Nejprve mě chtěl šokovat, což se mu víc než povedlo, dokonce nejednou, a pak jsem se musel zpovídat. Co mě čeká teď?
„O čem?“ Zeptám se, protože si to svým mlčením nepřímo vynucuje.
„O našem dřívějším slibu. Jak jsi říkal, že spolu budeme bydlet.“ A je to tady! Říkal jsem, že něco chystá. Neřeší sice, že jsem ho málem ojel, ale zabývá se myšlenkou společného bydlení.
„To už přece bydlíme.“ Připomenu mu, jak se k nám elegantně na pár dní nastěhoval. Z pár dnů je víc než týden a podle mě se Bill k Petovi jen tak nevrátí. Předtím jsem doufal, že toho magora vykopne z baráku a vrátí se tam. Jenže podle toho, co říká, se očividně rozhodl zůstat se mnou až do smrti. No doufejme, že v tom nehraje roli i ta naše pohovková akce.
„Ale to je tvůj byt, já myslím náš byt nebo líp náš vlastní dům.“ Vykřikne nadšeně.
„Fajn, kterou mám udělat?“
„Cože?“ Vrhne na mě nechápavý pohled.
„Ptám se, kterou banku mám vykrást?“ Zašklebím se. Při jeho náročnosti by možná jedna banka ani nestačila. Bill miluje přepych a náš barák by musel odpovídat přesně jeho nárokům. Minimálně jeden bazén, vířivka, sauna, milion pokojů, deset koupelen a všude zrcadla, aby se v nich mohl zhlížet a obdivovat se.
„Co bys kradl? Mám peníze.“ On to myslí vážně? No, tak tuhle šílenost mu musím vyhnat z hlavy.
„Bille, já nechci tvoje prachy!“
„Ale Tommy…“
„Žádný Tommy. Opovaž se někam volat a nějakej barák koupit! Nestěhujeme se. Rozumíme si?“ Bill jen kývne, načež se mě opět chytne a rozejdeme se. Musíme vypadat jak milenci. Teprve teď mi došlo, že si tohle o nás musí myslet každý, kdo kolem nás prochází. Billovi je to ale jedno, mačká se ke mně a usmívá se. Dokonalý páreček.
autor: LadyKay
betaread: Janule
Mám takový dojem, že jsem se v povídce někde asi trochu ztratila…Nějak mi uniklo, kde nastala ta změna v Billově chování, předtím, když se sápal na Toma, tak byl opilý, ale dneska? Že bych nepozorně četla v minulých dílech…? Jsem z toho trošku zmatená, budu si muset pár dílků zpátky přelouskat =) Jinak, Tomova vize stařečků Kaulitzů nemá chybu xD
[1]: Jani, klid, neztratila jsi se. Proč Bill otočil, má svůj důvod, ale zatím v povídce vysvětlen nebyl. Takže není nutno číst díly zpětně 😉 Neboj. Ani jedna otázka nezůstane nezodpovězena, nic nezůstane bez vysvětlení. Jen se to objasní, až uznám já za vhodné 🙂 Jen jsem ti chtěla ušetřit čas.
[2]: Díky za objasnění, já už jsem si lámala hlavu, že mi něco uniklo =)
No mám dost xD Bill úplně v pohodě se otírá o brášku, je naštvaný, že ho neojel a bere to úplně flegmoušovsky. Zatímco Toman z toho dřív začal chlastat a bál se, měl a má depky. No fakt, Bill je blázen xD Tomanovo myšlení mě vždycky dostává, ty jeho myšlenkový pochody. Už jsem zvědavá v Lutte, až se stane zase něco sexuálnějšího a on řekne mou milovanou hlášku, že zase v něčem někdo jede xD Já si to nemohla odpustit, však víš xD
Moc dobrý, baví mě to, Humanoidíčku :-**
tohle je fakt dokonalý :D:D prej on se k nám sockne 😀 jak tohle vymejšlíš 😀 jinak Tom je teda srab, chce to tak dlouho a pak se zabarikáduje v koupelně 😀 ale on ho ten bill nakonec dostane, že jo? 😀
Teda myslim, že Tom už nedokáže dlouho Billovi odolávat a pak jsem opravdu zvědavá na to, jak se to bude dále vyvíjet 😀
Fakt se mi líbí Tomovo myšlení, to by z toho někdy člověk pad xD A ten Bill…blbec! Mno nic, on ale o ničem neví, takže to asi schválně nedělá..asi xD Tak se těšim na další díl 🙂
…a ja sa nežne usmievam s nimi. Táto kapitola je asi zo všetkých doteraz najkrajšia. To ako premýšľal Tom o senilnom starom Billovi je dokonalé 😀 a Billova otázka "Jsi rád, že mě máš?" Tomu nasadila korunu. Ja som úplne hotová z tých dvoch chlapov, to ako ich píšeš je niečo dokonalé.
Krásna povídka a Tom mě z tím jak budou jako důchodci pobavil.