autor: Deni & Sajü
Bill
Znaveně si protřu ospalé oči, jež už se mi pomalu zavírají, ale musím se snažit udržet je rozevřené dokořán. Jsem vzhůru od chvíle, kdy za prvním kopcem vysvitlo slunko, a mé tělo si již po několika hodinách říká o odpočinek, jenž si nemohu dovolit.
Po očku se podívám po Sayuri. Pije ze šálku čaj a už jen z pohledu, který má usazený na tváři, lze poznat, že sní o císařovu prvním synovi. Schovám si hlavu do rukávu kimona, kam rychle zazívám, a postavím se, abych své tělo protáhl.
„Kôji?“ protne ticho v místnosti Sayuriina matka; paní domu Li Xuejian. Postavím se, pokorně sklopím hlavu mezi ramena a snažím se nevydat jediný zvuk, kterým bych dal najevo, jak mé tělo trpí únavou.
„Ano?“ pípnu tak, abych byl pořádně slyšet.
„Jdi uklidit na dvůr!“ rozkáže mi přísným hlasem. Přikývnu, a když se otočí a na klapavých sandálech odejde zpět do horního patra, popadnu nejbližší lavor a vyběhnu ven, kde se v okamžiku nadechnu čerstvého vzduchu.
Zaběhnu za malý keřík, za kterým je ukryta lavička, na kterou se v mžiku zhroutím, a špinavými prsty si přejedu po tváři. Její bledý nádech, se kterým jsem se ráno probudil, již není tak bílý, nýbrž šedý, špinavý a umouněný. Z nohou skopu své sandály. Ten klapot… tolik mě rozčiluje! Poslouchat ho celé dny, od rána do večera, a sám jej vytvářet?
Zdvihnu pohled k pálivému slunku, ozařujícím mou tvář. Co bych dal za to, procházet se po náměstí místo toho, abych musel leštit vše, co mi přijde pod ruku?
Kolenem si podepřu hlavu, bříšky prstů promnu palce u nohou, které jsou znovu a znovu červené a oteklé jako každý den. Veškerý ruch z ulice, který pronikne za bránu města, hluk vydávající malé děti, všechno jde mimo mne. Cítím jen uvolnění, prolévající se mým tělem ve chvíli, kdy své delší vlasy nechám volně padnout na záda, jakmile zatáhám mírně za rudou stuhu.
Kolikrát jsem toužil po tom, být volný? Být pánem svého života, svého štěstí?
Od doby, co dokážu vnímat svět svýma očima, toužím po jednom dni stráveným v pro nás zakázaném světě. Po tom, být tam, kam naše nohy nepatří, kde pro ně není místo. Jak se asi má císařova rodina? Jak tráví celé své dny? Dozajista si neničí záda a nemají mozolnaté prsty tak jako my. Jako já.
Tichý povzdech se protlačí skrze mé rty, a já se na pár sekund odvážím přivřít víčka pod tíhou únavy. Na co máme sny, když víme, že se nikdy nebudou schopny splnit? Když zůstanou v zapomenutí našich myslí?
„Kôji?“ zašeptá má matka, která přiběhne do dvora, a přísně se na mě zahledí. Vím, že jsem udělal něco, co jsem neměl. Kdyby věděla slečna Sayuri nebo snad její matka, že nepracuji tak, jak bych měl, trest by na sebe nenechal dlouho čekat.
Nandám si sandálky a s pohledem sklopeným k zemi přicupitám za matkou. Cítím z ní opět zápach ryb, což mě nutí hlavu odvrátit do strany a nakrčit nos, neboť jejich vůně, nebo lépe řečeno pach, opravdu není nic pro mne.
„Ano, matko?“ Prsty mi odhrne vlasy z čela, rozhlédne se a do kapsy mi vstrčí malý, nažloutlý papyrus, svinutý a obvázaný stuhou. „Co je…?“ má otázka, nedokončená, vyjde vniveč, když se matka otočí, a rychle odcupitá tam, odkud přišla – zpět do kuchyně.
A já zůstanu sám, se svitkem žlutého papyru v kapse.
—————-
Položím se na postel, kde své zmožené tělo zakryji dekou. Celou místnost ozařuje jen jedna svíce a malý lampion pro sestru, která nerušeně odpočívá v druhém rohu pokoje. Mé rty se zvlní do lehkého úsměvu; jak bych si přál, aby mou mysl netížily žádné starosti? Abych byl znovu tak svobodně volný jako malá Yu. Otec si vždy přál, abych měl krásný život, vždy mě vedl k tomu být upřímný a milý, a říkal, že jednou něčeho dosáhnu. Už dávno tomu nevěřím. Už dávno jsem od toho upustil a držím se jen toho, co je mou prací. Sloužit druhým.
Do očí mne uhodí mé zašedlé pracovní kimono. Sjedu jej pohledem odshora až dolů, a zastavím se na malé kapse. Po dřevěné podlaze, jež mi křupe pod nohami, dojdu až k malé židličce, na které je uloženo, a rychle vztáhnu ruku pro malý složený papyrus, a urychleně se vrátím k svíci u mé postele.
Co v něm je? Smím jej otevřít? Proč by mi ho matka jinak dávala, kdyby nebyl pro mne?
Stáhnu si nohy víc k tělu, stulím se do klubíčka a bříšky prstů pohladím malou, černou stužku, jež je obmotaná kolem dokola. Uchopený kus látky zatahám za její konec a nechám malý svitek volně se rozvázat.
„Bille!“
Úlekem nadskočím na posteli. Kdykoli mne matka takhle doma osloví, leknu se, protože na to nejsem zvyklý. Kdyby na mě zakřičela ‚Bille‘ někde venku, mezi lidmi, ani bych snad nereagoval.
Poslušně se usadím a svitek schovám pod malý polštářek, o nějž se opírám.
„Nebudím tě?“ zašeptá matka, aby nevzbudila malou Yu, a ladně přicupitá ke mně. Vždy byla tak ladná a půvabná, teď na první pohled to, čeho si všimnu, je ztrhanost.
Zavrtím hlavou, až mi ofina spadne do obličeje a překryje mé oči. „Ne, maminko,“ odpovím stejně tiše jako ona. Až teď si všimnu látky v jejích rukách. Již na pohled je lesklá, jemná, příjemná… Vztáhnu automaticky prsty, natahujíc se po kimonu, které svírají její prsty, ale ona rázně zavrtí hlavou a položí ho na místo vedle sebe.
„Proč?“ zakňučím. Se zavrtěním hlavy se na mě usměje a pohladí mě po obličeji.
„Zítra je oslavný den, Bille,“ nahradí mou otázku jiným tématem, já však poslušně naslouchám jejím slovům. „Budeme moci jít do míst, do kterých můžeme jen v těchto dnech. Donesla jsem ti kimono, které jsem ti včera nechala přichystat, abys byl krásný,“ odmlčí se, otočí se a v jedné chvíli mi do klína položí zlatavé kimono. Nadechnu se jeho vůně a skelné oči zabodnu do těch jejích.
„Ten svitek, neztratil jsi ho?“ Mou odpovědí je prudké zavrtění hlavy. „V pořádku. Zítra, až nastane ta pravá, vhodná chvíle, povím ti, co s ním máš udělat. Neotvírej ho, ano? Ráno, až se slunce vyhoupne, přijdu pro tebe,“ rozloučí se polibkem vtiskávajícím mi na čelo. Ještě rychle zkontroluje Yu, a znovu odcupitá pryč z místnosti.
—————-
„Maminko?“ drobnými prsty zatahá malý, černovlasý chlapec svou matku za kimono. Okamžitě si jej vysadí na klín a prohrábne mu černé, husté vlasy, lesknoucí se díky světlu slunce. „Proč mi říkáte Bille jen doma? Ne mezi lidmi?“ smutně zamrká dlouhými řasami, a přivře víčka pod pohlazením, které mu matka daruje, než se skloní k jeho uchu, do kterého ho cvrnkne a radostně, zvonivě se zasměje.
„Protože Bill se jmenoval tvůj dědeček. Vzpomínáš? Už jsme ti to s tatínkem vyprávěli; byl to Evropan! A tvůj tatínek chtěl, abys nesl památku jeho jména,“ mrkne na něj žena s vlídným úsměvem, a kolem nich se vzápětí utvoří malý hlouček.
Všichni začnou pět narozeninovou píseň, dnes patřící jen jednomu člověku.
—————-
Po několika minutách uznám, že prohlížet kimono si můžu i druhý den. Vždyť bude celé jen mé a zítra mne čeká… zakázaný život.
—————-
Cesta slunce za horizont už nebude tak dlouhá, lidé jsou nervózní, tiše štěbetají, povídají si mezi sebou, sdělují si své pocity. Všichni čekáme, až se brány otevřou.
V kapse stisknu papyrus, který jsem na poslední chvíli přendal z jednoho kimona do toho druhého, a přešlápnu z jedné bolavé nohy na druhou. Doufal jsem, že dnes vše zvládnu, aniž bych musel uklízet; opak se stal pravdou a mně byl uštědřen ještě drobný úklid Sayuriina pokoje.
Skousnu jazyk mezi zuby, když do mě již poněkolikáté kdosi narazí. Zatnu ruce v pěst a pohledem zpražím matku, jež mne pozoruje. Prohlížím si snad vše, co je kolem mě. Vychutnávám si ten pocit zakázanosti, naplňuje mne, dělá mi radost.
První tóny dizi* se rozezní všude kolem nás. Přivřu víčka. Miluji zvuk té hudby.
Trpce se zasměji. Uměl bych na ni ještě hrát?
„Bi… Kôji?“ osloví mne matka. Otočím se na ni, popadnu malou Yu do náručí a přivinu si ji blíž k sobě, jakmile kolem mého krku ovine ruce. Dech se mi zatají nad tou nádherou, která se skví před mýma očima, jakmile se před námi otevře obrovská brána. Srdce mi splašeně buší v hrudníku, husí kůže vykvétá nečekaně na mých rukou.
„Yu? Když se jich dotkneš, přinesou ti štěstí,“ zamumlám sestře do vlasů. Oba zdvihneme pohled k velkým zlatým koulím na obrovské, červené bráně. Několikrát těkavě koukne pohledem na mě a znovu zpět na bránu.
„Skutečně?“ zašeptá překvapeně a svou malou ručkou pohladí jednu zlatou kouli a semkne víčka pevně k sobě. „Smím ti říct, co jsem si přála?“ zabrblá a zazubí se na mě. Zavrtím se smíchem hlavou nad jejími dvěma chybějícími zoubky a postavím ji zpět na zem.
„Ne, nech si to tady!“ ťuknu jí prstem do čela, vezmu ji za ruku a rozejdu se s ní za matkou, která od nás poodešla již na několik metrů více dopředu.
„Kôji? Máš ten svitek?“ otočí se na mě a s přivřenými víčky mně sleduje. Pár lidí, stojících kolem nás, na mě upře zrak stejně pronikavý, jako je ten její. Se sklopeným pohledem slabě přikývnu, než vytáhnu z kapsy malý stočený papírek.
„Výborně. Pojď se mnou.“ Matka mne chytla za ruku a vedla mne klikatými cestičkami, jež tvořila lidská těla tlačící se kupředu, aby se co nejrychleji dostala za brány města. Pevně stisknu její ruku a nechávám sebou vláčet, až dokud se nedostaneme stranou, k jednomu z nižších domků.
„Co s ním mám dělat, maminko?“ zeptám se a pohledem propaluji svitek pergamenu. Svrbí mne prsty, jak rád bych se dozvěděl, co v něm stojí napsáno, ale to bohužel mým očím nenáleží.
„Počkáš tady, nikam se nesmíš hnout, Bille, je ti to jasné?“ zeptá se, a já přikývnu. „Až odbije gong, půjdeš do parku Zhongshan, na most přes říčku, kde na tebe u zadní kašny bude čekat někdo ze služebných od císařovy rodiny.“
„Ale…“
„Žádné ale, Kôji. Musíš udělat přesně to, co jsem ti teď řekla, rozuměl jsi mi?“
Opět jsem jen přikývnul a sledoval, jak matka cupitavými kroky odchází za našimi známými a malou Yu. Povzdechl jsem si; jak rád bych si oslavný den také užil, jak rád bych se bavil s tou hrstkou přátel, co mám, a tancoval do těch líbezných tónů? Ale nemůžu nic, musím tady čekat, dokud se nerozezní gong.
Tom
Poslušně jsem stál na místě ve středu svého pokoje, a nechával jsem svou služebnou, aby mi správně uvázala mé slavnostní kimono. Této módě jsem nikdy pořádně nepřišel na chuť. Jako malého mne všechna ta zářivá, zlatě prošívaná kimona fascinovala, nemohl jsem od nich odtrhnout pohled a neustále jsem se po nich natahoval ulepenými prsty, prosíc otce, abych se jich mohl dotknout.
A dnes? Dal bych vše za to, abych mohl nosit volnější látkové kalhoty, jako nosívají obchodníci z Evropy. Ale bohužel patřím sem, do této rodiny, a nemít na sobě kimono v tak vzácný den, jako je ten dnešní, by byl nepřípustný hřích.
„Hotovo, můj pane,“ pokloní se mi Sasce, a hbitými prsty rozprostře kimono kolem dřevěných sandálků, které jsem byl dnes donucen obout také.
„Děkuji, Sasce.“ Pokynu jí, aby vstala, a když tak učiní, drobnými krůčky opustí můj pokoj. Její práce tady skončila. Jak vděčný teď jsem tomu, že v mém pokoji se nenachází žádná lesklá plocha, ve které bych mohl zahlédnout svůj odraz. Nerad se vídám v kimonu. Duší jsem se již sice stal součástí Čínského národa, ale občas se ještě rád cítím jako Evropan a kimono mi i ty poslední zbytečky mé národnosti odnáší pryč.
S povzdechem přejedu prsty přes jemnou, zlatými a rudými nitěmi prošívanou látku, a se sklopeným pohledem opustím svůj pokoj.
*Dizi je příčná bambusová flétna, s pronikavým tónem, kterému propůjčuje bzučivé ostří membránka z rákosového stvolu…
autor: Deni & Sajü
betaread: Janule
Před hodinou jsem si konečně přečetla první díl, říkám si, že bych ráda, aby tu dvojka byla co nejdřív… a ona se tu za hodinku opravdu objeví!!! Zázrak!!! xD
Tak, konečně vím, jak je na tom Bill, nečekala jsem takovou jeho pozici v téhle povídce. Opět jste mě překvapily, a to jsme na začátku xD To s tím papírkem zní lákavě, jsem zvědavá na Billovo a Tomovo setkání… Moc se mi líbí, že i když je povídka psaná v čínském prostředí, jsou tam i takové maličké reálné drobnůstky, například to, že by Tom rád chodil ve volných kalhotech, to se mi moc líbí. Trošku se začínám ztrácet ve jménech, ale dobrý… snad to nějak zvládnu 😉
Těším se na pokračování, povídka mě opravdu uchvátila, jsem zvědavá na její další vývoj a zápletku. Je jasné, že cesta Billa k Tomovi nebude jednoduchá vzhledem k tomu, že je z nižší vrstvy… o to víc jsem zvědavá, jak obě autorky příběh vymyslely…♥
Tak se nám to pomalu, ale jistě rozjíždí. Bill jako taková malá Popeluška z nižší vrstvy, kterého váš nádherný a dokonalý Tom zajisté okouzlí, už proto, že je z císařské rodiny a počítám, že Bill se s někým takovým setká ve svém životě poprvé. Nejspíš se setkají "srkze" tajemný kousek pergamenu, na který je zvědavý nejen Bill, ale také já 🙂 Těším se na jejich první setkání a těším se na další zvraty v povídce.
Holky, je to vážně úžasné ♥, přečetla jsem to jedním dechem, jako bych četla nějaký historický román =) Stejně jako Rachel mě překvapila Billova role, taky jsem zrovna tohle nečekala, Bill mi opravdu přijde jako Popelka =) A jsem zvědavá, co má znamenat ten tajemný pergamen, a taky, co je Tom zač a jaké je vlastně jeho postavení u dvora. Samozřejmě se hrozně těším na jejich setkání, prostě na všechno, nádhera =)♥
Jestli tohle někdy vyjde jako knížka půjdu si jí hned koupit holky. ♥ =)
Těším se až Bill dojde na dané místo,kde bude čekat Tom hádam..:) no uvidí se, snad tam bude Tom, a nebo někdo jinej kdo Billa odvede za Tomem.. Taky by mě zajímalo proč se sejdou a myslim že mi to bude ještě hodně dlouho vrtat hlavou. Pravděpodobně do té doby dokud tu nebude díl třetí 🙂
Tohle je opravdu krásná povídka zatím, a myslím že to tak bude i dál. Hrozně se mi líbí že je to psané z prostředí Číny, a ze Zakázaného města. Čína je nádherná země kterou bych někdy ráda navštívila, což se ale pravděpodobně nikdy nepovede. Jsem ráda že se můžu ocitnout na chvíli v Číně, pomocí téhle povídky. 🙂
Už se těším na další díl 🙂 ♥
Taky se nevyznám ve jménech, ale jinak dobrý 😉
Jsem zvědavá, jak se k sobě budou chovat. A děti v povídce se mi líbí :)) Jsem na to trošku ujetá, takže mi to vyhovuje xD
Wow, tak to jsem opravdu zvědavá, co Billa čeká! 🙂 Každopádně se musím přiznat, že mě nenapadlo, že by Bill mohl být z nízké vrstvy..nějak jsem si myslela, že bude mít vyšší postavení, ale to rozhodně nevadí! O to víc je to zajímavější 🙂
Na začiatku sa mi zdalo, že Tom bude sluha ale nakoniec to je Bill? A záhadný zvitok sa mi nepozdáva, ale keď to musí byť… Táto poviedka je písaná veľmi pekne. Idem sa ponoriť do príbehu.
Jsem zvědava kdy se setkaj.