autor: Deni & Sajü
S úsměvem na rtech pozoruji zářivé oslavy, jež se mi odehrávají před očima. Všude je spousta barevných lampiónů, vzduchem lítají kousky barevného papíru a odevšad zní příjemná, rytmická hudba.
Mám rád oslavné dny. Celé město se vždy sejde v obřadní části Zakázaného města, a společně oslavují, jako by mezi nimi neexistovaly žádné rozdíly. Bohatí a chudí, zdraví a nemocní, všichni si tady jsou na jednu jedinou noc v roce rovni. Všichni, až na císařskou rodinu.
My – ti, jež jsou nazývání nejmocnějšími a nejušlechtilejšími, sedíme na vyvýšeném stupínku, kde máme své pohodlí a odkud veškeré oslavy sledujeme. Císař sedí na svém měkkém trůnu, vedle sebe dvě služebné s kalíškem saké a drobnými pochoutkami. Zbytek jeho rodiny je usazen na zemi kolem něj, včetně mě.
Když jsem byl ještě malý kluk, miloval jsem tohle privilegium; dívat se na všechny svrchu, mávat jim a běhat kolem císařovy rodiny s úsměvem na rtech. Dnes bych dal cokoliv za to, abych se směl připojit k těm lidem dole, popíjet s nimi saké, smát se a uždibovat drcený led s třešňovou příchutí. Netroufl bych si nikdy říct, že tady nahoře to nemám rád, ale jednou, alespoň jednou bych chtěl být zase naprosto svobodným člověkem, který se může bavit tak, jak by si sám určil.
S lehkým úsměvem na rtech pozoruji malou Siao, která se svými staršími sourozenci hraje kostky Mahjong a roztomile se rozčiluje, když ostatním se daří lépe než jí. Jsem si jist, že to nepotrvá dlouho a bude se mi tulit v klíně a stěžovat si na nespravedlnost celé hry.
Bill
Celé slavnosti mi utíkají. Jak rád bych se přidal k ostatním, dal si šálek saké a ochutnal tu evropskou novinku, o níž mi před pár dny vyprávěla Sayuri. Prý je to drcený led politý ovocnou, třešňovou příchutí. Když mi o tom povídala, sliny se mi sbíhaly v ústech a já tak moc toužil po tom to ochutnat. Dnes byla má příležitost, ale opět to nezakusím.
Povzdechnul jsem si a sklouznul si do dřepu, zády se opírajíc o stěnu domku, k němuž mě před pár hodinami přivedla matka. Všude kolem mne je liduprázdno, lidé jsou schováni za velkou bránou v obřadní části města. Doléhá ke mně jejich hlasitý smích a hudba, sem tam na mne z oblohy spadne barevný papírek.
Závidím těm šťastlivcům. Město je otevřeno jen jednou do roka v oslavný den, a pak na Nový rok, a když má císař narozeniny, ale to tam obyčejní lidé, jako jsem já a matka s Yu, nemohou. Jen jednou v roce si jsme všichni rovni a já den rovnosti promarním tady, schoulen na zemi vedle něčího domu.
Na malou chvíli jsem zavřel oči a jen se nechával unášet líbeznými tóny, jež vycházely zpoza hradeb, za kterými se rozprostírá ten božský, zakázaný život. V myšlenkách tam jsem také, tancuji společně s malou Yu, která mi radostí výská do ucha. Foukám pár barevných papírků matce do vlasů, která mě za to se smíchem hubuje. Sedím na malé zídce a s kornoutkem drceného ledu v rukou pozoruji císařskou rodinu, kolem které se to zlatě leskne. Přesně vidím sám sebe, jak přidušeně vydechnu, když se mi Yu pověsí zezadu kolem krku a chtivě natahuje prstíky po mém kornoutku, ze kterého jí samozřejmě dám ochutnat. Společně pak sedíme a díváme se na císařovy děti, které si tam spolu vesele, nerušeně hrají. Společně se díváme na jejich cizince…
—————–
„Maminko?“
„Ano, Kôji?“
„Proč si nemohu hrát s těmi dětmi?“ Čokoládové oči, ve tvaru mandlí, se tázavě upřely na mladou ženu s krásnými dlouhými vlasy protkanými drobnými bílými květy. V oslavný den i sloužící rodiny mají možnost vypadat opravdu krásně a Kôjiho matka, Nokuchishi, si v tento den dala opravdu záležet.
Teď byla však její usměvavá tvář zahalena smutným stínem.
„Kôji, já vím, že by sis s těmi dětmi rád hrál, ale nemůžeš. Oni patří do císařské rodiny.“ Smutně pohladila svého synka po hustých černých vlasech, a věnovala mu polibek na čelo.
„A proč on si s nimi hrát smí?“
Drobný prstík ukazoval na hlouček dětí, jež společně hrály nějakou hru na pozlacených schodech. Nokuchishi se podívala směrem, kam její syn ukazoval, a zamračila se ještě víc.
„Neukazuj, Kôji,“ jemně sklopila jeho prst zpět k zemi. „Ten chlapec si s nimi smí hrát proto, že k nim patří, malý Bille. Nikdo jiný k císařské rodině nesmí, to si pamatuj! Každého, kdo tohle poruší, stihne krutý trest!“
Přísně se dívala na malého, vystrašeného chlapce a ani na okamžik nezmírnila úsměvem ostře řezané rysy v obličeji. Její syn musí jednou provždy pochopit, že císařská rodina je zakázaná.
„Rozuměl jsi mi, Kôji?“
Malý chlapec nešťastně svěsil koutky rtů a drobně popotáhnul. „Ano, maminko.“
—————-
Je mi líto malé Yu. Dnes bude jistě matka vysvětlovat jí, proč si nesmí jít hrát s nejmladšími císařskými dětmi.
S hlasitým zaklapáním kolem mne proběhnul nějaký opozdilec, a aniž by mi věnoval jeden pohled, pospíchal dál za bránu velkého města.
S hlubokým povzdechem jsem se opět postavil na nohy, poupravil si dřeváčky mezi prsty a rozhodným krokem se vydal k parku. Do zaznění gongu bych se na jednom místě asi zbláznil. V parku je alespoň klid, budu moci nerušeně dál snít o životě, který nikdy nepovedu.
Nechal jsem nohy, ať mne nesou tam, kam samy uznají za vhodné. Mám rád tenhle park. Občas, když jsou Sayuri s matkou v ulicích hlavního města a já mám všechnu svou práci hotovou, jdu se sem jen tak projít. Je to jediná část z celého města, kam smím po celý rok, a je tu tak krásně.
Je tu příjemný klid, zvuky z města sem doléhají jen velmi mlhavě a celý park zní tichým šelestem stromů a zurčením malých vodopádů a fontánek. Je příjemné teplo a tichý zpěv ptáků jen podtrhuje klidnou pozdně odpolední atmosféru. Vůbec to tady nevypadá, jako by se jen o pár zdí dál odehrával velký festival. Park Zhongshan si žije svým vlastním tempem, svým vlastním životem a řádem, jež nemůže nikdo narušit.
Jen matně jsem si uvědomoval, kam mne nohy nesou, dokud jsem se neocitnul v malém altánku u říčního mostu. Je to jen malá lávka, v jejímž středu se nachází kamenný altánek, ale i tak je tam místo pro dva lidi, kteří si zde mohou v klidu za teplých letních dnů a nocí povídat.
S úsměvem na rtech jsem se usadil na chladnou zem a zády se opřel o tvrdý kámen. Sandálky jsem odložil vedle sebe a mezi prsty promnul bolavé nárty. Opravdu nemám rád, když musím strávit celý den v dřeváčkách, jsou tak tvrdé, tak nepohodlné!
S jemným vydechnutím jsem si stočil bolavé nohy pod sebe a zavřel oči, nechávajíc se unášet příjemnými, tichými zvuky přírody, které nemohlo narušit ani veselí probíhající jen malý kousek odtud. Vzpomínám si, jak mě sem jako malého chlapce brával tatínek. Vždy mne vysadil na zídku a vyprávěl mi úžasné příběhy o jiném, lepším životě.
—————-
Párkrát jsem zamrkal a rozhlédl se do tmy kolem sebe. Musel jsem usnout, už je kolem opravdu hluboká tma. Ach, snad jsem nezmeškal gong a toho, jemuž mám předat svitek! Matka by mne hnala.
Celý rozlámaný jsem se vyškrábal na nohy a pohledem pátral kolem sebe po čemkoliv, co by mi prozradilo, jestli jsem ještě nepropásnul císařského služebného. Všude kolem byl však klid, až příliš velký klid.
Roztřesenými prsty jsem sáhnul do rukávu svého kimona a úlevně si oddechnul, když jsem nahmatal svitek papyru. Alespoň jsem jej nikde neztratil.
S pohledem upřeným do černočerné tmy jsem se dlaněmi opřel o chladný kámen a vdechoval příjemnou vůni noci. Nezbývá mi nic jiného, než tady zůstat a doufat, že sem ještě někdo přijde. Jinak snad abych se radši ani nevracel domů, jsem si jist, že můj trest by nebyl mírný.
Netrvalo to dlouho a po mé levé straně se ozval tichý klapot.
Ztuhnul jsem a doufal, že je to ten, na nějž tu čekám. Můj dech se, i přes teplo noci, srážel v nepatrný obláček páry, a mé oči roztěkaně létaly po tmavém obrysu osoby, jež se ke mně blížila. Podle tichých nadávek jsem poznal, že to asi nebude nikdo ze sluhů, ti jsou na sandálky zvyklí; ne jako ten někdo, muž podle hlasu, který si zakopává o vlastní nohy.
Raději jsem se přikrčil podél zídky a jen očima sledoval jeho stín. Byl jsem vystrašený; pokud to není nikdo ze služebných, neměl by mne zde najít. Park je sice veřejné místo, ale přeci jen je pozdě a já nevím, kdo to je, co by mi mohl udělat. Bohatí pánové nebývají příliš milý k nám, těm méněcenným.
I když jsem strachy zadržoval dech, nedokázal jsem zabránit tichému smíchu, který se mi dral z hrdla pokaždé, když dotyčný opět zaškobrtnul a z jeho úst se vylinuly tiché nadávky.
Náhle jsem celý ztuhnul, když se zastavil.
„Kdo je tam?“
Tom
Rytmus oslav se nesl stále ve stejném duchu; lidé popíjeli, zpívali, hráli si s dětmi a tancovali. Na pohled je to krásné, sledovat, jak se všechny barvy prolínají a zářivě se lesknou. Ale není to nic pro mne, pokud se nemohu přidat mezi ně, tančit s nimi.
„T’chi-mori, děje se něco?“
S malým úsměvem jsem se podíval na Mei Ying, císařovu nejstarší dceru. Je jí osmnáct let, jen o dva roky mladší než já, a už jí otec připravil na vdavky. Nebude to trvat déle, než tři úplňky a Mei Ying bude provdána za nějakého významného muže, jenž pracuje pro otce. Je mi jí líto, je moc živá a dovádivá na to, aby se z ní stala něčí žena, ale tak to tady chodí. Každá z císařových dcer bude krátce po dovršení osmnácti let provdána.
„Vůbec nic, Mei. Jen,“ pomalu jsem se postavil na zdřevěnělé nohy a okamžitě zalitoval, že jsem se nechal obout do těch hrozných bot. „Jen se půjdu trochu projít, je tady příliš hluku.“
Nedůvěřivě se na mne dívala a já měl pocit, jako by mi její oči viděly až do duše. Copak tuší, že mne to tady opravdu nebaví? Že chci utéct někam, kde budu na chvíli sám? Kde budu prostě jen Tom, ten kluk z Evropy?
„Dobrá tedy, máš pravdu, hluk je tu příšerný,“ zatvářila se bolestně a nakonec se na mě pousmála. „Jdi se projít do parku, tam nikdo nebude,“ poradila mi s úsměvem a pohladila mne po tváři. Jen jsem jí úsměv vrátil a na vratkých nohách jsem se pomalu vydal pryč ze stupínku, pryč z lidského dohledu.
Okolí paláce, a celé město znám zpaměti, takže jsem se jen pár rychlými kroky přesunul do postranních uliček, kam už se nezatoulal nikdo z oslavujících, a já tak nerušeně mohl proklouznout za velkou hlavní bránu Wu Men* a odtud pak do parku Zhongshan.
Je už celkem hluboká tma, mimo záře lampiónů ve městě není vidět pomalu na krok. Ale mé nohy vědí, kam mají jít. Jako dítě jsem tady strávil spoustu času se svými učiteli, rád jsem se jim schovával a pobíhal po okolí. Nejradši jsem však měl malý altánek, kam mě teď nohy samovolně nesly.
„Sakra práce!“ zaklel jsem tiše, když jsem už nejméně po sté zakopnul o vlastní nohu. Nejraději bych ty botky zul a zahodil co nejdál od sebe, ale to by mne v paláci pak hnali, s ponožkami upatlanými špínou.
„Kdo tuhle blbost vymýšlel?!“ mumlám si dál pro sebe a samozřejmě, mé boty nezklamou a opět se mi připletou pod nohy, že div nepřepadnu přes vratké zábradlí do říčky. Opravdu, tohle jistě vymyslel někdo, kdo sám neudělal pět kroků rovných a chtěl se tak pomstít všem, kdo touto schopností oplývají.
Ještě chvíli jsem tiše nadával, než jsem zaslechnul tiché chichotání se z altánku přímo přede mnou. Zastavil jsem se a jen tiše naslouchal.
„Kdo je tam?“
Rychlými kroky, nebo alespoň tak rychlými, jak jsem byl schopen, aniž bych si ublížil, jsem přešel až do altánku, kde na mne ze tmy koukaly dvě vystrašené oči, patřící nějakému ušmudlanému klukovi.
*Wu Men („Poledníková brána“)
autor: Deni & Sajü
betaread: Janule
Holky, už jsem říkala, jak tuhle povídku miluju =)♥? Je to hrozně poutavě a zajímavě napsané, při čtení mám pocit, jako bych tam na nádvoří byla a bavila se s lidma na slavnosti, a potom seděla s Billem ve tmě parku a naslouchala nočnímu tichu =) Prostě povídka je úžasná ♥ Na další díl se hrozně těším, protože se Tom s Billem setkají, a myslím, že Tom určitě není příjemcem toho pergamenu, a to, že mu Bill dopis omylem předá bude mít nejspíše nějaké nepříjemné následky, tak jsem hrozně zvědavá =)
Aaaa..:-* jejich první setkání, joo, na to jsem se těšila..
Mě ty jejich sandálky dostávají xD Jeden si na tom vesele klape, druhej se na tom div nezabije 😀
Ale bylo mi Billa hodně líto jak si nemohl hrát s těmi malími dětmi od císaře..chudáček:(
Já mám ráda ty boty xD se mi líbí jejich zmiňování xD
Mhm… úplně je chápu oba dva. Oba chtějí vlastně skoro to stejný. Akorát že jeden je sluha a druhý ten významnější. Líbí se mi to 🙂
Jejda!!! Takhle to useknout!!! To není možné, ještě že už zítra bude další díl, jinak bych to nevydržela…
Nádhera, jednoznačně dokonalost. Líbí se mi to díl od dílu víc a víc a přiznám se, že na tenhle okamžik jsem čekala a stále čekám jako na trní – až se ti dva konečně setkají ♥ Živě si dovedu představit Toma v nějakých sandálkách, jak kleje a Billa, který se mu tam ve tmě směje. A ještě ten altánek… prostě romantika. Doufám, že se čtverky dočkám ve zdraví:-D
Tahle povídka je opravdu nádherná! Tak krásně napsaná, že hltám každé slůvko a strašně mě všechno zajímá. Do Číny jsem se vždycky chtěla podívat, ale nevím, jestli někdy budu mít tu možnost a proto jsem ráda, že se do ní můžu ´podívat´ alespoň díky téhle povídce. Toma i Billa jsem si zamilovala, oba vypadají, že jsou skvělí lidé, jenom by oba chtěli být jinde než jsou.
Moc za tuhle povídku děkuji! 🙂