autor: Neilinka
( Tom )
Nakonec jsem se odhodlal za ním jít. Přiznat, že jsem udělal chybu. I když pouhá představa toho pro mě byla nesmírně těžká. Ale člověk si musí umět představit to, co chce udělat, jinak to neudělá.
Moje kroky byly pomalé, rozvážné a čím dál, tím kratší, jak jsem se blížil k jeho pokoji. Cítil jsem se nesvůj. Nikdy jsem se neomlouval. Všechno je jednou poprvé…
Tiše jako kobra jsem se připlížil k jeho dveřím a zaťukal tak, že to bylo sotva slyšitelné. Věděl jsem, že tam je, a přesto jsem tajně doufal, že se neozve žádné „dále“, ani nic podobného.
Neozvalo. Rovnou mi otevřel. Koukal na mě těma stejně čokoládovýma očima, tolik typickýma pro náš národ. Ale my měli krásný, stejný odstín. Stál přede mnou a čekal. Věděl jsem na co, oba jsme to věděli a on si vychutnával pohled na mě. Ale zároveň působil tak mírumilovně. Tak přátelsky.
„Omlouvám se.“
Víc jsem toho ze sebe vysoukat nedokázal, ale nejspíš mu to stačilo. Pokývnutím hlavy mne pozval dovnitř a zavřel za mnou. Jeho fenka ležela rozvalená u okna a lapala po mouchách. Musel jsem se usmát. Najednou jsem také zatoužil mít psa, ale to bylo nemyslitelné.
Posadil jsem se u stolku. Bill udělal to samé. Uvelebil ten svůj štíhlý zadeček na židli naproti a pohrával si s nehty, na kterých se značil oprýskaný černý lak. Vlastně jsem si toho všiml až teď. Toho se bude muset zbavit.
Bude si muset zvyknout na spoustu nových, jiných věcí, zvyků, a všeho možného. Nezáviděl jsem mu to. Já tuhle zem považoval za svou od narození, ale abych tak upřímně řekl, přestěhovat bych se do ní nechtěl, natož z Evropy.
( Bill )
Po nekonečně dlouhé době jsem se dočkal omluvy. Chvíli to vypadalo, že Tom vezme radši nohy na ramena, než aby ta dvě slovíčka vypustil z pusy. Ale tím, že to udělal, mě ohromně potěšil. Byla to maličkost, ano, ale ne pro mě. Bylo to důležité.
Přemístili jsme se ke stolku. Vlastně ani nevím, proč jsem ho pozval dál. Snad jsem jen cítil potřebu být s ním a nezavřít mu dveře před nosem hned po přiznání viny. Sedli jsme si a já začal být nervózní. Chtěl jsem se ho zeptat, co mi to vlastně říkal, ale bál jsem se, že znovu rozdmýchám tu jiskřičku vzteku v něm. Nechtěl jsem znovu vidět ten výraz v jeho očích, jaký měl předtím. Bylo to děsivé.
Polkl jsem.
„Tome ?“
Nádech.
„Co je to bara bara ?“
Bylo vidět, že mi to říct nechce. Nejspíš to bylo něco sprostého.
„Nevím, jak to říct německy.“
„Kecáš.“
„Ne.“
„Pokus se.“
Na chvíli se zamračil. S dumavým výrazem chvíli jen tak seděl a koukal do prázdna.
„Jdi pryč.“
„To je všechno? Proč jsi u toho byl tak rozčilený?“ Musel jsem si rýpnout.
„Dobře, vypadni, táhni, jdi do prdele, stačí?“
„Vidíš, že to víš německy.“
„Nech toho.“
Rozdýchával to víc než já. Evidentně ho mrzelo, co mi pověděl. Mně to mrzelo taky. Ale nechtěl jsem to dát tolik najevo. Nevěděl jsem, jak moc můžu tomuhle překrásnému klukovi věřit, ačkoli to byl můj bratr.
( Tom )
Bylo to těžké. Ale byl jsem na sebe pyšný. Jeho otázky okolo vyslovené nadávky mě vyprovokovaly k tomu, abych mu to vysvětlil v té nejčernější podobě. Zarazil se. Nejspíš tušil, že jsem použil něco nevhodného, ale tohle bylo asi moc. Samotného mě to sžíralo.
Nastalo trapné ticho.
„Takže… chceš pokračovat? Myslím, zopakovat si to z rána?“ Nevěděl jsem, co jiného říct.
Vypadal, že horečně přemýšlí. Možná se bál, aby nedošlo k další hádce.
„Budu to opakovat pomalu, jo?“
Jemně se usmál a přikývl. Zjevně ho moje slova uklidnila. Taky jsem se musel pousmát. Byli jsme tak jiní a přece jsem mu viděl do hlavy a mohl si tam číst jako v otevřené knize. Zajímalo mě, jestli má on to samé se mnou, ale neodvážil jsem se zeptat. Takové otázky jsem nebyl zvyklý klást. Byla to příliš intimní konverzace. I na bratry.
( Bill )
Po mírném Tomově napomenutí jsem raději opravdu zanechal své rýpavé činnosti. Co kdyby zase vybouchl. Nabídl mi opakování, ale nějak jsem neměl chuť se pouštět zase na ten samý, tenký led. Ale po jeho ujištění se tomu prostě nedalo odolat. Byl tak sladký, když se snažil. A já věděl, že je to špatně.
Líně jsem zívl a usmál se, načež on udělal to samé. Kousíčky jiskřivě bílých zubů kontrastujících se rty vykoukly z jeho úst jako ranní slunce nad pouští. V jeho blízkosti jsem začínal pociťovat větší a větší nervozitu a stále rychlejší tep srdce. Snažil jsem se to v sobě dusit, ale nešlo to. Pojmenoval jsem si to tedy v hlavě jako výrazné sympatie a nechal to tak. Jinak jsem to totiž ani brát nesměl.
autor: Neilinka
betaread: Janule
Krása… 🙂 Jsem zvědavá, kdy se výrazné sympatie přemění na něco zakázaného 😀
super dílek 🙂
Už to pomaličku začíná…a bude hůř =) Já osobně se trochu bojím toho, až budou Billa převychovávat a zbavovat nepřijatelných evropských návyků, to moc veselé nebude…
Sakriš Billovi stačí koukám opravdu málo k těm "sympatiím". Kor od někoho z takové země a s takovou povahou jaká mo Tom. Nebo by měl mít. Já když si to se vším všudy představím, tak se Billovi doooost divim. NO jsem zvědavá, kdy Bill začne fňukat po Evropě. A upřímně já se na to fakt těšim.
Ale musim se přiznat, že Tomovo smýšlení mi opravdu moc nesedí (ale tak to se poddá) a největší problém mám s Aiwou. Tu opravdu nedokážu v tomhle příběhu zkousnout. Je možný, že tam nastane to co by bylo naprosto běžný (i když ne milý) ale na můj vkus je v příběhu dost dlouho a dost tolerovaná. Ovšem podotýkám, že povídka se mi líbí a čekám na další díl 🙂
[3]: Úplně souhlasím. Jak píšeš o zbavování návyků, já se bojím i o Billovu fenečku. To snad autorka nedovolí.