autor: Rachel
Tom:
„Tommy,“ tiché, měkké zavrnění se doline k mým uším v podobě zdrobněliny mého jména a rázně tak ukončí tok myšlenek, proudících v mé hlavě.
Odtrhnu pohled od místa před sebou a stočím jej na Caroline, sedící na mém klíně. Na tu krátkou chvíli, co jsem byl duchem mimo, jsem úplně zapomněl na to, kde jsem a s kým. Zatímco včera jsme si zašli do cukrárny a do parku, dnes jsem Caroline pozval k nám domů. Jsme spolu sotva půl hodiny, a přesto nechápu, proč mi myšlenky stále odbíhají jinam, pryč od toho, na co by se teď měly soustředit.
„Ano,“ odvětím na znamení, že jí věnuji všechnu mou pozornost, odpovědi se mi však dostane hned vzápětí. Zmocní se mých rtů těmi svými a rozpoutá tak dlouhé, žhavé líbání.
Mírně se ošiju, a přesto nemám dost odvahy na to, abych vyjádřil aspoň tu nejmenší známku nesouhlasu. Moje dlaň stále spočívá na jejím stehně, po kterém samovolně přejíždí, mé rty přijímají její polibky a samy je zkouší oplácet… přesto se však nedokážu uvolnit a nechat myšlenky stranou tak jako obvykle.
Místo toho jen strnule sedím na gauči a zatímco se sebou nechávám manipulovat, zkoumavýma očima se jen nevrle rozhlížím kolem sebe. Nevím, jestli je dobré dělat tohle zrovna v našem domě a zrovna tady, v obýváku, kde nás každý může vidět, ať už z kuchyně, ze schodů nebo z terasy. Mamka je sice na návštěvě u kamarádky a Bill je u sebe v pokoji, i přesto mám však tendenci se stále rozhlížet kolem a očima kontrolovat, jestli se na nás někdo zpoza rohů nedívá. Zrovna na tohle, co se mnou teď Caroline provádí, není náš obývák dvakrát vhodné místo. Kdybysme byli u mě v pokoji, za zavřenými dveřmi, neřeknu ani slovo. Tady v obýváku mi to přijde hloupé a navíc… ani se nedá říct, že by se mi jen kvůli tomu do mého pokoje zrovna chtělo. Ne, že bych na cokoli souvisejícího se sexem změnil názor, nebo se mi dnes mimořádně nechtělo, jen… Přijde mi, že se bez těchhle věcí dokážu dnes obejít.
Ale Caroline je nejspíš jiného názoru. Pomalu se odpojí od mých rtů a hladově se přemístí k mému krku. Podle jemného skousávání a neustálého sání mé kůže rozpoznám, že se nejspíš pokouší o vytvoření ne zrovna malých namodralých flíčků. Přivřu víčka a tiše vydechnu, když se rty přemístí k mému uchu a zlehka jej olízne.
„Tommy… půjdeme do tvého pokoje, zamkneme za sebou… a budeme si hrát, co ty na to?“ zašeptá mi svádivě do ucha, zatímco její prsty nečekají ani vteřinu. Obratně sjedou ke knoflíčkům na mé košili a bez ostychu je začnou jeden po druhém rozepínat.
Prudce otevřu oči dokořán, překvapený Carolininým rychlým tempem a rychle si v hlavě smolím odpověď, jak se dnes z toho co nejlépe vykroutit. Mé úvahy však nečekaně přeruší tiché kroky… a o poznání hlasitější odkašlání, které přinutí Caroline přestat… a mě vzhlédnout k osobě, stojící jen kousek opodál.
„Ehm… neruším?“ Billovo tiché špitnutí se ke mně doline dřív, než si stihnu alespoň trochu upravit už rozepnutou košili. Nervózně si odkašlám a z nevysvětlitelného důvodu zrudnu až po uši. Možná proto, že si netroufám odhadnout, jak dlouho tam Bill takhle stál.
„N-ne… v pohodě,“ vykoktám rychle a poposednu si na gauči do lepší polohy. Billovi to nejspíš jako ujištění stačí, alespoň tak soudím podle jeho pokývání hlavou.
„Já jen… že zítra jedeme do Drážďan už ve čtyři hodiny,“ nejistě šeptne důvod svého příchodu a popojde blíž ke gauči. Mírně svraštím čelo, než si dám dvě a dvě dohromady, vzápětí mi však dojde, co má na mysli.
„Aha… tak ok, super. Strašně moc už se těším. Ale řídím já, víš to!“ přísně mu připomenu svou podmínku a vyvolám tak na jeho tváři úsměv. Nemůžu se dočkat, až se po dlouhé době projedu, auto jsem nikdy neměl, i když bych si jich za ty vydělané peníze v Ameru mohl koupit i deset. Nevadí, zítra si řízení po dlouhé době užiju dost.
„Počkat, co se to tu děje?“ Carolinina otázka mě vrátí zpátky do reality a přinutí mě se tak zadívat na svou lásku, která nad naším rozhovorem jen nechápavě krčí čelo. Usměji se a stisknu její dlaň ve své.
„Chceme se jet s Billem zítra podívat na výstavu impresionismu v Drážďanech. Bill mi slíbil, že můžu řídit auto,“ rychle dodám to, co se mi na celém tom nápadu líbí nejvíc, a usměju se na Caroline, která však můj úsměv neopětuje. Vytrhne svou ruku z té mé a k mému nezměrnému úžasu svraští čelo.
„Ale Tommy, zítra přeci jdeme na tu plánovanou večeři s mými rodiči, vždyť jsme se na tom včera spolu domlouvali! Snad mi nechceš říct, že jsi na to zapomněl?!“ zeptá se nazlobeně a měří si mě pohledem, který nevěstí nic dobrého. Rychle přemýšlím, nad jejími slovy… a když mi v mysli vyvstane ona skutečnost, kdy jsem jí včera tu večeři slíbil, můžu se jenom v duchu fackovat za to, že jsem jí neřekl, že už něco mám. Nezbývá mi, než zatloukat, ani za nic na světě bych jí teď nepřiznal, že se mi nějaká večeře s její matkou a otcem úplně vykouřila z hlavy. Z jejího pohledu můžu snadno vyčíst, že když jí řeknu pravdu, nečeká mě nic dobrého.
„N-ne, t-to… to ne, samozřejmě, že jsem nezapomněl. Sakra,“ zamumlám si sám pro sebe a sklopím pohled před tím Carolininým, kterým mě neustále propaluje. Zbývá mi už jen jediné, to nejtěžší…
Nasucho polknu a pomalu vzhlédnu k Billovi, stále stojícímu kousek opodál. Nedokážu se mu podívat do očí, natolik jsem zbabělý a vím to. Vím, co bych v nich našel. Smutek a zklamání… a to já nechci. Nechci vidět to, jak je smutný a zklamaný… možná proto, že to cítím. Cítím vše, co se v něm teď odehrává.
„Bille, promiň, ale…“
„Ne… ne, to je v pořádku,“ slabě se usměje a přeruší tak veškeré moje omluvy. Vím stejně dobře jako on, že mu nejsou nic platné… přesto jej však teď nechci nechat jen tak odejít. Nechci, aby byl zase sám a trápil se.
„Omlouvám se, j-já…,“ nestačím však ani doříct a už opět mě umlčí jeho zavrtění hlavou. Sklopí pohled před tím mým, jako by mě ani nechtěl vidět. Znova nesouhlasně zavrtí hlavou.
„Nemáš se za co omlouvat, tak už se neomlouvej. Je to v pořádku,“ odvětí a než stačím cokoli namítnout, otočí se a zamíří zpátky ke schodům nahoru.
Dívám se za ním se zvláštním pocitem úzkosti, s pocitem, že jsem opět zkazil, co jsem mohl. A přitom se všechno vyvíjelo tak slibně, všechno vypadalo tak dobře… a já to všechno, co mezi námi v posledních dnech vzrostlo, zmařil jedinou hloupostí, za kterou bych si teď nejraději nafackoval. Zase se mi jednou potvrdilo, že jsem kretén, který si nezaslouží nic jiného než pár facek… i ty jsou však lepší a o tolik méně bolestivější, než bolest, kterou ve mně vyvolává pohled na Billovu vzdalující se postavu. Odchází tiše, s hlavou poraženě sklopenou a se svěšenými rameny. Srdce se mi sevře lítostí a nenadálým smutkem, najednou mám chuť vstát a jít za ním, zavolat na něj, aby se vrátil. Čím víc se mi však vzdaluje, tím víc mi ta myšlenka přijde nemožná a neuskutečnitelná.
Tiše vydechnu a sklopím pohled, když mi nadobro zmizí z očí. Proč mám pocit, že jsem zkazil, co se dalo?
Trhnu sebou a otočím se na Caroline, stále sedící na mém klíně. Úplně jsem zapomněl, že tu je. Sedí mi na klíně, pohrává si s mými copánky a očividně vypadá, na rozdíl ode mě, šťastně a spokojeně, alespoň soudě podle úsměvu na její tváři. Zamrká dlouhými řasami… a když zachytí můj pohled, lísavě se ke mně přitulí a položí si hlavu na mé rameno.
„Tommy, mám na tu večeři úžasný nápad…“
Bill:
Tiše vejdu do svého pokoje a ani už se neodvažuji otočit a jen se podívat zpátky k obýváku, ze kterého jsem před chvílí odešel. Zavřu za sebou dveře, plácnu sebou na postel a zabořím svou, od prvních slz vlhkou tvář do polštáře.
Co jsem si to proboha zase vzal do hlavy? Co jsem si myslel? Mohlo mi být jasné, ne, mělo mi být jasné, že to nepůjde jen tak. Vypadalo a šlo to všechno až příliš hladce a dobře na to, aby to mohla být pravda. Nejraději bych v duchu sám sobě nafackoval za to, jak naivní jsem idiot. Vždycky, když se na něco tak těším a nemůžu se toho dočkat… vždycky pak přijde něco, co mi moji radost a nadšení nadobro zkazí, co mi sebere všechny iluze a sny, kterým chyběl už jen malý krůček na to, aby se staly skutečností. Mně po nich potom zůstane už jen zklamání, bolest a slzy, které teď samovolně stékají na můj polštář. Avšak nechci jim teď bránit. Proč se mi jednou nemůže stát to, co doopravdy chci?
Mělo mě napadnout, že dá přednost jí přede mnou, že dá přednost krásné, slavnostní večeři s jejími rodiči a s ní před nějakou hloupou výstavou a mladším bratrem, který se jeho přítelkyni vůbec nemůže rovnat. A chci se jí vlastně rovnat? Chci se rovnat někomu takovému, jako je ona, někomu, kdo si mého bratra úplně zmanipuloval a změnil jej k nepoznání?
Ne, nehněvám se na ni proto, že mi zkazila moji představu o výletě s Tomem, jen… jen cítím smutek a zklamání, které mi to přineslo. Cítím lítost někde uvnitř sebe, která mě naplňuje stále víc a víc a odchází z mého nitra v malých, drobných slzách ven. Lítost a zklamání nad sebou samým, zklamání, že jsem opět naletěl sám sobě, že se opět projevila moje naivita, a proto jsem byl opět potrestán. Potrestán za to, že jsem chtěl být alespoň na chviličku šťastný…
Přivřu víčka a posadím se na posteli do tureckého sedu. Přitulím si do náruče velkého plyšáka, kterého jsem kdysi dostal od Jeffa, a hřbetem ruky si otřu slzu, která se mi kutálí po líci. Nechci teď brečet a truchlit, raději bych se měl rozmyslet, co se zítřkem. Nebudu už nikoho prosit, aby jel se mnou. Pojedu sám, jen se svými myšlenkami a daleko ode všech a od všeho. Asi to tak bude nejlepší.
autor: Rachel
betaread: Janule
Takže tímto tak trochu oficiálně oznamuji konec této povídky… pokud mě ovšem někdo z vás neuškrtí xD xD xD
Hey! Ale no táák! Co to jako je? Tys to udělala schválně!! Ty jedna! Teda jako víc se to posrat nemohlo. Jo, Bill by si nejradši v duchu nafackoval. To já bych nejradši v duchu nafackovala Tomovi a ne jenom v duchu. Ježiš a jak Bill řekl to s tim, že: Vždycky, když se na něco tak těším a nemůžu se toho dočkat… vždycky pak přijde něco, co mi moji radost a nadšení nadobro zkazí,….hey tak jsem si vzpoměla na Lednovej lyžák na kterej se tak děsně těšim xD Jujky, tak to abych se radši netěšila xD Ale k povídce, opravdu odzbrojující díl, jako je každý v této povídce. A ta Caroline! Jed po ní pojmenovat!xD
[1]: uhh děvče…cože?! Ty si o to uškrcení normálně sama říkáš! Jako jestli fakt nekecáš, tak já s tim škrcenim problém nemám…
[1]: Rachel, beru to jako vtip, protože nic jiného než hloupý vtip to být nemůže…=)
Myslím, že si to Tom přece jenom s těma Drážďanama rozmyslí…a Caroline je pěkná potvora, jakou radost měla z Billova zklamaného obličeje, bestie jedna…
[1]: Prosím, řekni že je to vtip =( je to nejlepší povídka, je úžasná, prosím =(
také mám úžasný nápad na večeři.co takhle Caroline něco lupnout třeba do pití?:D
radostně jsem si tleskala,když se Bill objevil ve dveřích a hned Tomovi v tu "nejvhodnější" chvilku oznámil,že jedou ve čtyři,to bylo skutečně famózní,nicméně s nějakou pitomou večeří jsem tedy nepočítala:(
nejspíš se budu marně modlit,aby si Tom své rozhodnutí ještě rozmyslel…:/
Ne! Tome, vždyť ty chceš jet s Billem, do Drážďan na umění, řídit auto…
Vždyť to víš…
Tak se na tu barbie vy****! Je to potvora.
Prosím… T_T
nee T-T to je fakt v..víte kde xD T-T a konec asi těžko jako xD prostě bude Happy End! xD
Ja jsem věděla že to ta slepice skazi.