Me, Myself and Romeo 27.

„A je to.“ Bill doslova přistane na prázdném místě vedle mě a začne se chechtat. Několikrát si i tleskne do dlaní. To je radosti takhle po ránu. Jeho elán bych chtěl mít! Na rozdíl ode mě je totiž probranej, kdežto mně co chvíli padá hlava. Taky mě mohl nechat spát a ne mě tahat z postele tak brzy! Šťouchal do mě, líbal mě na tváře, čelo, krk, lechtal mě, dokud jsem neotevřel oči a nezamžoural na něj.

„A co?“ Zeptám se hned ze dvou důvodů. Jednak se to ode mě očekává a jednak mě to fakt zajímá. Tváří se, jako by vyhrál v loterii. On to sice nepotřebuje, ale nenapadá mě žádné lepší přirovnání. Takový přešťastný výraz jsem u něj už dlouho nespatřil.

„Vyřídil jsem ho.“

„Koho?“ Potlačím zívnutí. Jak znám Billa, nevyložil by si to jako známku únavy, ale tak, že mě nudí.

„Tommy, to jsou dotazy. Peta přece! Chudáček…“ Ušklíbne se a zadívá se před sebe. Na okamžik zavře oči, asi se pokouší představit si výraz svého expřítele, až se dozví, co mu jeho miláček provedl. Někdo by se mohl domnívat, že Bill přehání a nazval by jej laciným hercem. Ale ne, nic nehraje, on takový skutečně je. I tehdy, když se domnívá, že jej nikdo nesleduje, se pohybuje a tváří stejně jako v momentech, ocitne-li se před tisícovým davem. Každé gesto, pohyb je jako předem důkladně promyšlené a propracované. Podle mě jde spíše o automatický jev. Nic nehraje, chová se způsobem jemu vlastním.

„Může to zabalit. Právě jsem se totiž největší drbně, samozřejmě nechtěně, zmínil o tom, že Pete není tak úplně psychicky v pořádku. A pochopitelně jsem dodal, že není nebezpečný.“ No, vlastně tolik nelhal. Ken rozhodně není normální. Cvok je tak jako tak, Bill z něj akorát udělal nebezpečnýho blázna. Takže se to nepočítá.

„Ona ti to sežrala?“ Podivím se a potlačím další zívnutí.

„I s navijákem. Zahrál jsem jí na city a nezapomněl jsem podotknout, jaký strach o něj mám.“

„Ty seš taková zákeřná mrcha!“ Popadnu jej a přitáhnu si ho k sobě. Bill se vůbec nebrání, naopak se sám vyhoupne na můj klín. Jeho ruce se mi jako párek hadů ovinou kolem krku a jejich majitel se ďábelsky zasměje. Hned na to rysy v jeho obličeji ztuhnou a zvážní.

„Byl na mě moc zlý, musel jsem ho potrestat. Jako on skončí každý, kdo se ke mně bude chovat ošklivě.“ Radši se ani nebudu ptát, kolik lidí stačil zlikvidovat za dobu, co jsem byl v léčebně. Podle mě jich nebude zrovna málo. Nešlapeš v brázdě, neděláš, co chce, končíš. Pete si o to řekl sám. Mohl počítat s tím, že si to od něj nenechá líbit, a že se mu pomstí. Musel by být totálně vypatlanej… Co to melu, on je vypatlanej. Takže znovu. Byl by neuvěřitelně naivní, pokud by věřil, že to nechá tahle těžká konkurence Satana plavat.

„Měl jsi mě nechat, abych mu aspoň rozbil hubu.“ Vyčtu mu, že mi nedovolil udělat, po čem jsem toužil od prvního setkání s tím slizounem. Od chvíle, co jsem se dohmátl, co je Pete zač, jsem nechtěl nic tolik, jako šlápnout mu do úsměvu.

„Tohle pro něj bude mnohem bolestivější. Pád z vrcholu na dno hodně bolí.“

„A co když se naštve a pomstí se ti?“ Napadne mě, že přesně tohle bych udělal já. Pete je sice blbej, samotnýho by ho to nenapadlo, ale třeba má stejně debilní kámoše, a když dají ty svoje dutý hlavy dohromady, mohlo by dojít k vzácnému úkazu. Pak by třeba měl odvahu mstít se na oplátku zase Billovi. Za což bych ho fakt už zabil!

„Noo, to mu strach nedovolí… Ví, čeho jsem schopný a k tomu mám tebe.“ Bill se chystá zpečetit svoje prohlášení polibkem, ale jakmile se ke mně nakloní, ozve se naštvané vrčení.

„Říkal jsem ti, že je jen můj.“ Majetnicky si mě k sobě přitáhne a vítězně se podívá na psa, který dole pod námi šílí a štěká jak zběsilý.

„Nech ho.“ Plácnu ho po zadku, když na Absiho vyplázne jazyk. Tohle je přesně to jeho ‚ale já mu nic nedělám, Tommy‘. Divím se, že ho Absinth ve spánku ještě nezadávil. Neudělá mu totiž nic dobrýho. Teď se o něj teda stará, to bych mu křivdil, ale vsadím se, že ho provokuje a hustí do něj ty svoje kecy, že jsem jen jeho a nikoho jinýho.

„Samozřejmě. Absíček nic, zase všechno já, že?“ Zašklebí se pro změnu na mě a sleze. Čímž mě chce potrestat za to, že jsem měl tu drzost napomenout ho. Toho samozřejmě okamžitě využije Absi, který bez váhání zaujme místo, kterého se ten blázen vzdal.

„Bill se urazil. Žárlí, víš?“ Drbu psa na hlavě a sem tam se podívám na soptící divu. Stojí u linky, samozřejmě zády ke mně, abych pochopil, že je vytočený a došlo mi, že jen tak se mnou mluvit nebude. Živě před sebou vidím tu jeho našpulenou pusu a jak se pitvoří, napodobujíc mě, mluvícího k Absikovi.

„Billy?“ zavolám a čekám. Nic. Ani se neobtěžuje poslat mě do háje. Absinth je ale rád, že se vtěrka nenamáhá pohnout svým ctěným pozadím, aby došla k nám, a položí mi hlavu na klín. Zase vyrostl! A vyrůst ještě má, co jsem koukal na netu. No Pánbůh s námi. To se zase Billovi povedlo. Předtím to byl takový medvídek na hraní, teď je z něj menší tele, co nadělá víc škody než užitku. Stačí, aby proběhl bytem a zanechá za sebou takovou spoušť, kterou nestačím ani uklidit a Absinth už dělá další neplechu. A když je doma i Bill, nevím, kam dřív skočit. Je jediný moment, kdy ti dva zapomínají na nevraživost mezi sebou, a to je tehdy, když Bill jí. To je s ním Absinth kámoš na život a na smrt. Když do sebe ládují sušenky, které jsem se ale už naučil schovat tak, aby je nenašli, je kolem nich neuvěřitelnej svinčík. A jakmile začnu vyvádět, proč musí pořád dělat jen bordel, nasadí oba ten samý výraz, který by se dal nahradit udiveným ‚My?‘.

„Pane návrháři?“ Tohle oslovení vždycky zabralo. Bere to, jako že si z něj utahuji a ječí na mě. Jenže teď ho to ponechá chladným. Stojí tam, jak přibitej. Bill je jediná osoba, kterou v jednu chvíli miluju a o pár sekund na to mám chuť minimálně přizabít.

„Billy, ale já se na to ale…“ Snažím se protestovat, když znenadání přecvakne z jednoho kanálu na druhý.

„Cože?“ zeptá se mě Bill. A mám po ptákách! V telce běží nějakej pořad o módě. Beztak na to bude čumět, aby byl v obraze. Protože jak mi stále opakuje – čert a konkurence nikdy nespí. Řekl bych, že původní verze byla jinak a že si ji Bill upravil k obrazu svému. Holt mám smůlu, budu se dívat na ty chodící věšáky na šaty s účesem alá pudl a budu předstírat, že mě to děsně zajímá.

„Bože, to je tak… No podívej se na to!“ Vykřikne pobouřeně a zhnusením odvrátí hlavu. Kdybych se měl otáčet pokaždé, když se mi něco nelíbí, seděl bych nepřetržitě s odvráceným obličejem.

„Co na to říkáš?“

„Otřesný!“ Napodobím ho a pronesu to co nejpohoršenějším tónem, jakým jen dovedu. Bill spokojeně kývne, že souhlasím a zadívá se zpátky. Podobná situace se odehraje ještě několikrát. Pokaždé Billa ubezpečím, že je to šílený a nezapomenu podotknout, že všichni vědí, kdo je nejlepší.

   

„Fin.“

„Kdo?“ Bill jen obrátí oči v sloup, něco si pro sebe zamumlá a podívá se na mě jako na naprostýho blbce.

„To znamená ‚konec‘. Ve francouzštině.“ Poučí mě a zakroutí hlavou nad tím, jak je možný, že jeho bratr něco takovýho neví. Má mluvit, jak mu zobák narostl! Když už nemele anglicky, začne na mě s tímhle. Nebude to dlouho trvat a vytasí se na mě s čínštinou. I když tenhle jazyk Bill nepovažuje za dostatečně cool. On a jeho „kámoši“ totiž uznávají jen anglinu, fráninu a možná ještě italštinu. Ale dělají chybu! V dnešním světě, kdy je skoro všechno ‚made in China‘, by se jim to mohlo hodit. A vsadil bych všechno, co mám, že i u mého luxus milujícího bratra bych něco od těch šikmookých zmetků našel.

„Vím, co to znamená. Máš ale příšernou výslovnost. Ani slovo ti nejde rozumět. Je regrette, mon frérot. (Je mi líto, bráško.)“ Lítostivě se na něj zahledím. Na něco jsem to hodit musel, no. Bill mě probodává očima. Člověk jako já, co z frániny tak tak prolezl, si dovoluje kritizovat za výslovnost jeho, který měl nejhůř za dva? To je na něj už příliš.

„Casse-toi, tu branleur! (Jdi do hajzlu, ty… ‚branleur‘ je nadávka s mnoha významy – jeden z nich je např.onanista). Se předveď sám!“ Jak jsem očekával, vyjede po mně. Ježiš, on nerozumí srandě nebo co? Nevím, proč všechno bere tak vážně.

„Bill est très égocentrique. (Bill je příliš vztahovačný.)“ Poskládám větu, modlíc se, aby byla správně. Dávám si opravdu záležet, abych všechno vyslovil tak, jak mám a plný hrdosti se podívám na bratra, který mi co nevidět jistě jednu flákne.

„Casse-toi!“

„Opakuješ se, mon chéri.“ Upozorním ho a široce se na něj usměju. Divím se, že po mně ještě nemrštil ovladačem, který drtí v ruce.

„Sucer me la bite!“ (Vykuř mi ho!) Pyšně se na mě zadívá, že přišel s něčím novým. Jistě se domnívá, že vůbec nerozumím, co mi řekl. Ale to mě podcenil. Mezi mými aférkami bylo i několik Francouzek a tuhle větu jsem používal často. Na mě si jen tak nepřijdeš, brouku.

„Non.“

„Cože?“ Bill na mě vyvalí oči a vzápětí svraští čelo. Což dělá, když je buď naštvaný nebo něčemu nerozumí. Když se na mých rtech objeví úšklebek, našpulí rty a k mojí úlevě odloží ovladač na stolek. Pochybuji, že by nerozuměl slovu, spíš nepochopil, na co jsem mu odpověděl. Okay, pokračujeme v opáčku z frániny.

„Je veux t’enculer.“ (Chci tě šukat.)

„Ah oui?“ Opět se vrátí k francouzštině. Zableskne se mu v očích a přes plné rty, jež mě vybízejí k vášnivým polibkům, se mihne nepatrný úsměv. Předstírá však, že je zaskočen tímhle mým přiznáním a pomalinku se zvedne. Dojde až ke mně a nepřetržitě sledován nebo spíše hltán mýma očima si na mě obkročmo usadí. Sleduji každý jeho pohyb a to, že se záměrně pohybuje pomalu, mě víc a víc dráždí.

„Oui.“ Vydechnu a za zadek si jej přitlačím víc na sebe. Aspoň bude vědět, co se se mnou děje. I když on to moc dobře ví, jinak by se na mě ani nehnul. Jenže on neustále doráží na můj probouzející se klín.

„Tu veux me baiser.“ (Ty mě chceš mrdat.) Bill rovněž zašeptá a smyslně si olízne rty.

„C’est vrai.“ (Pravda.)

„Comme tu veux. (Jak chceš.) Sykne mi do ucha a skousne lalůček. Toužebně vzdychnu, zajedu prsty do jeho vlasů a políbím jej na rty. Tentokrát chci být já tím, kdo bude mít navrch…

„Bille?!“ Zaječím, když ze mě nečekaně seskočí a vrhne se k vyzvánějícímu mobilu. To nemyslí vážně! Kterej idiot mu může volat?!

„Promiň, na tenhle hovor čekám už dva dny…“ Omluví se a zmizí do ložnice. To je pěkný! Mně je jedno, že na to čekal. Ten někdo by mu zavolal znovu. Co si jako myslí? Rozdráždí mě a pak si s klidem odejde telefonovat. Co já teď tady s tímhle? Jak ho znám bude tam vykecávat hodiny a mě tu nechá sedět s tou Eiffelovkou v kalhotách.

„No co je?“ Zavrčím na Absintha, který se zničehonic zjeví pode mnou. Možná mi už hrabe, ale připadá mi, že se mi normálně vysmívá. Jako by si myslel ‚Dobře ti tak!‘.

„Mám pro tebe dárek!“ Zrovna, když se rozhodnu, že si od toho pomůžu sám, se za mými zády ozve Billův nadšený hlas. Dárek? Ať si ho nechá. Bůhví, co to zase je za volovinu.

„Ty nejsi zvědavý, mon amour?“ Při posledních dvou slovech se mi na tváří objeví debilní úsměv. On mi řekl lásko! Sice francouzsky, ale i tak mě to zahřálo u srdce. To je lepší než tisíce darů!

„Ne.“ Vzpamatuji se, přestanu se culit jako infantilní magor a uraženě otočím hlavu. Jen ať ví, že se na něj zlobím za to, že dal přednost telefonátu přede mnou.

„Ale tohle je fakt bomba!“

„Fajn, co to je?“ Vzdám to a zeptám se znuděně, přičemž ho pozoruji, jak si sedá zpátky ke mně. Mobil mrskne na stolek a přisune se blíž. Opře se o moje rameno a nasadí tajuplný výraz.

„To ti neřeknu, ale vyrazí ti to dech! Až budeš ready, uděláme si menší výlet.“ Zazubí se na mě jako aligátor. Takže my pro to dokonce někam pojedeme? Bože, dej, ať to je něco normálního! Jenže u Billa je naprosto absurdní očekávat něco obyčejnýho. Bude to zase něco extra! Má mi to přece vyrazit dech, ne? Zase. Poslední dobou mám pocit, že se mi to stává pořád. Není den, kdy by mě něčím nešokoval. To abych se začal pomalu psychicky připravovat na všechno. U něj by mě nepřekvapilo ani to, kdyby mi dotáhl domů opici. A nemyslím tu malou, Bill není žádnej troškař. Od něj bych se dočkal přinejmenším šimpanze.

„Mon coco, nemrač se na mě. Nesluší ti to.“ Přitulí se ke mně a vtiskne mi pusu na tvář, když konečně zaregistruje můj dotčený výraz.

„Kokot?“ Vyhrknu a odtáhnu se od něj.

„Coco,“ opraví mě. „Miláčku.“ To má kliku! Už jsem ho chtěl sjet, že mi nemá co nadávat do nějakých kokotů. Lásko, miláčku… Je to nespravedlivý, takhle se na něj nevydržím zlobit! Billův pohled sklouzne k mému rozkroku. Uchopí mě za triko a pomalu se pokládajíc na záda, mě stahuje na sebe…