autor: Tina
Ahoj twincesťáčci. Nejdříve bych chtěla moc poděkovat LízatQu, že mě přivedla na tenhle nápad. Nebýt jí, tak tady tahle povídka není, takže Lízo díky moc. Taky bych chtěla poděkovat kámošovi, co mi dělal montáž, ale on ani nevěděl, k čemu mi to bude, takže se tenhle dík ani nedozví, ale to je detail xD. Chtěla bych ještě říct, že povídka nebude nějak dlouhá. Nedokážu psát dlouhé povídky a k tomu ještě dlouhé díly. Vždycky dokážu do jednoho dílu vtěsnat tolik věcí, že už nevím, co psát v těch dalších. Doufám, že se bude povídka aspoň trochu líbit a jen komentujte. Budu ráda za každý komentík. Tina
Byl již večer a to byl ten správný čas na předání zboží. Jelikož ve dne zde objíždí policejní hlídky, byl večer jediná možná alternativa. Mladý, dredatý chlapec postával venku před velkým skladem a vyhlížel očekávanou dodávku, která měla převést kradené zboží na určené místo.
Mezitím dokouřil svou cigaretu a típl ji o fasádu budovy. Pak ji odhodil někam do dálky. Viděl totiž přijíždět bílou dodávku. Šel proto dovnitř a oznámil ostatním, ať připraví zboží. Jakmile dodávka přijela dovnitř, chystali se tam naložit již zmíněné zboží. Bylo různé, od nejrůznějších šperků, kožešin, až po vzácné obrazy a nejrůznější historické věci z různých období. Tyto hochy ale nezajímalo, co nakládají nebo vykládají. Zajímaly je hlavně peníze, které za to pak byly, a že jich nebylo zrovna málo.
Když otevřeli dodávku, překvapilo je, že v ní byla už jedna dřevěná bedna. Ta se měla vyložit. Nebyl čas na otázky ani námitky, že se o žádné bedně nemluvilo. Chlapci prostě udělali to, co bylo přikázáno.
Vše proběhlo hladce. Dodávka byla naložená a řidič předával dredatému chlapci tlustou ruličku bankovek stažených gumičkou. Chlapec se usmál a na důkaz dobrého obchodu si s řidičem potřásl rukou.
Dodávka odjela a dnešní přeprava zboží byla u konce.
„Tome, jdeš s námi dnes do klubu?“ zavolal na dredatého jeden ze čtyř chlapců, kteří byli na odchodu.
„Ne, běžte sami. Dneska toho mám už dost,“ houkl na ně Tom. Chlapec jen přikývl a s celou partou odešli.
Nyní se nacházíme v Egyptě, v době, kdy ještě neodstartoval náš letopočet. Je to země Rea, boha slunce. Každý den v této zemi je velmi parný a nemilosrdné paprsky, zářivého kola na obloze, zahřívají také tuto zemi.
Ovšem tento den je velmi výjimečný. Mladý faraon totiž oslavuje své osmnácté narozeniny. Přípravy započaly, jakmile se první paprsky dotkly oblohy.
V odpoledních hodinách vypukla velká oslava. Lid se radoval a oslavoval osmnáctý rok narození jejich vládce Tutanchamona. Syna Amenhotepa a Nefertity.
Tutanchamon seděl ve voze zdobeném zlatem a drahým kamením. Projížděl městem ve velkém průvodu a mával lidem, kteří se před ním skláněli na důkaz pokory a úcty, a vzdávali mu hold. Tutanchamon tuto zemi miloval. Miloval svůj lid a oni milovali jej. Ovšem byl to ještě velmi mladičký panovník a měl se toho ještě hodně co učit.
Slavilo se až do rána druhého dne. Mladý faraon s rozloučením a poděkováním odešel do svého pokoje těsně před půlnocí. Potřeboval si odpočinout. Byl to pro něj velmi náročný den.
Ve svém pokoji se posadil na svou velkou postel a zahleděl se z okna. Pozoroval noční nebe poseté třpytícími se hvězdami. Miloval tento skvost. Bylo to pro něj mnohem víc než všechno zlato, co měl. I Přesto, že byl faraonem, vládcem celé země, velmi bohatým a uznávaným, pořád mu něco chybělo. Nebylo to však nic věcného. Jen něco, co by zaplnilo to prázdné místečko uvnitř něj. V jeho myšlení jej vyrušilo lehké zaklepání.
„Vstupte,“ řekl jemným, lehce unaveným, hlasem. Dveře se otevřely a dovnitř vstoupila jeho manželka.
„Přišla jsem ti popřát dobrou noc, můj pane,“ mile se na něj usmála. Tutanchamon se postavil a přešel k ní. Úsměv jí oplatil a políbil ji na čelo.
„Dobrou noc Achesenpaaton, ať se ti zdají krásné sny.“Měl ji rád. Byla moc krásná, ale to bylo tak vše. Nikdy k ní nic necítil. Jeho srdce jí nikdy nepatřilo. Ona sama to někde v hloubi duše tušila a byla s tím smířená. Však jejich manželství nevyšlo z lásky, ale spíš z donucení a povinnosti.
„Dobrou noc, můj pane,“ zašeptala a poté odešla. Tutanchamon se posadil na židli a sundal si z hlavy zlatou čelenku s hadem. Odlíčil si malování pomocí jakéhosi hadříku a trošky vody. Sundal si ze sebe zlaté šperky a přešel k posteli. Většinou mu s tímhle pomáhaly služky, ale nyní je nechtěl volat. Lehl si do sametových peřin a svůj pohled opět stočil k oknu a ještě naposledy se zadíval na nebe, než jeho ztěžklá víčka klesla únavou a on se ponořil do říše snů.
Tom šel pomalou chůzí domů. Neměl to zase tak daleko, ale únava dělala svoje. Doma se jen rychle osprchoval, něco zakousl a pak se svalil do postele. Přes den pomáhá jednomu pánovi v obchodě a večer zařizuje, aby ukradené zboží bylo naloženo a odvezeno. V tom obchodě pracuje, spíš aby na něj nepadlo náhodné podezření, protože policie kolem toho skladu jezdí dost často. Dokonce jednou hlídka zamířila i do obchodu toho pána, který tam prodává převážně egyptské suvenýry a knihy. Vyptávali se, jestli náhodou něco neví nebo jim něco nepřišlo podezřelé. Ale naštěstí ten pán je už starý a spíše se zajímá o svůj malý obchůdek, než o to, co se děje kolem.
Ráno bylo pro Toma, jako každé jiné. Budík mu zazvonil o půl sedmé. Vstal, následovala ranní hygiena, snídaně a pak do práce. V obchodě byl buď, jako pomocná síla, když dovezli zboží, jelikož starý pan Schindler by to už asi všechno neodnesl sám. Tom se mu v tomhle hodil. Byl mladý a silnější než on. Pan Schindler jej měl rád. Bral ho trošku jako svého vnuka. A Tom, přesto, že nebyl žádný svatoušek, tak se ke starému pánovi choval mile.
„Tohle už je poslední, pane Schindlere,“ donesl Tom poslední krabici do skladu. Byly to buď, různé egyptské sošky nebo knihy. Pro Toma to byly většinou kraviny, ale moc se tím nezabýval.
„Dobrá. Děkuji, Tome,“ usmál se na něj. Moc často zboží neobjednával, protože nedalo by se říct, že tyhle věci šly na dračku.
„Pane Schindlere? Mohl bych dnes odejít dřív? Potřeboval bych si něco zařídit,“ optal se chlapec staříka.
„Jistě, chlapče. Myslím, že dnes už od tebe pomoc potřebovat nebudu,“ odpověděl mu stařík.
„Děkuji.“ Tom si na sebe oblékl svou velkou mikinu a s pozdravem na rozloučenou odešel.
Dnes má totiž přijít nějaký kupec ohledně té bedny, co vyložili z dodávky. A jelikož šéf dnes nemůže, pověřil tím Toma, aby na to všechno dohlédl. Musel si pospíšit, protože kupec tam měl dorazit za tři čtvrtě hodiny. Svoje auto zaparkoval kousek dál od skladu a došel tam pěšky. Stihl to a dokonce měl ještě patnáct minut čas. Docela jej zajímalo, co bylo v té bedně, protože jak tak slyšel povídat si ostatní chlapy, byl o to docela zájem. Za chvilku dorazil i Erik s Nickem. Přece jen bylo lepší, když jich bylo víc, protože nikdy nikdo neví, co jsou takoví kupci zač. To, co vešlo do skladu, Tom vůbec nečekal. Tipoval by nějakého chlápka v drahém saku a na rukou plno prstenů. Jenže místo toho tam vstoupila štíhlá a krásná žena. Na sobě minišaty, boty na vysokém podpatku a na každé straně jednoho namakaného chlapíka jako ochranku.
autor: Tina
betaread: Janule
Teď přemýšlím, co je v té bedně…určitě něco, co má spojitost s Tutanchamonem. A kdepak máme Billa, že by nějaká případná reinkarnace faraona? No, uvidíme, kam se děj dostane =)
Bedna vrtá hlavou asi každému čtenáři, co se tento příběh rozhodl číst. Určitě to bude mít spojitost s Tutanchamonem. Může tam být prakticky cokoliv z jeho pokladů, plátnem s hieroglyfy počínaje,přes zlaté mince, v masku nedoufám, a náramkem se skarabem konče.
Autorka píše, že je "v ten moment" Tutanchamonovi 18let. Tak to už mu moc nezbývá. Pokud si dobře vzpomínám z Egypťana Sinuheta, dožil se nějakých devatenácti.
Vůbec nemám tušení, jak se tento příběh bude rozvíjet dál a co mám čekat… Ale těším se.
V te bedně bude asi něco co je spojí.
Rozhodne to začína zaujímavo. 🙂