autor: LadyKay
„A jsme kompletní.“ Ušklíbne se na mě Pete a otočí se po hlasu. Tom stojí mezi dveřmi, v rukou drží krabice s pizzou a můj salát. Na oběd se při dnešním shonu totiž nedostaneme. Sám se nabídl, že tedy pro něco zajde. Trochu jsme se u toho pohádali, nelíbil se mu totiž můj výběr jídla, ale nakonec se sebral a s mumláním si, že jsem jak králík, odešel. Zbožňuji jeho rozmazlování mojí osoby. Ať jsme tady nebo doma, pořád mě opečovává jako poklad. Dělal to vždycky a zůstalo mu to dodnes. Teď ale po mém milujícím Tomovi není ani vidu ani slechu, místo něj tu stojí mstitel. Nespouští z návštěvníka oči a cloumá jím vztek. Asi má před očima monokl, kterým mě můj ex na pár dní přikrášil.
„Tak koho lituješ?!“ Zařve na Peta, když se ocitne u nás. Jídlo hodí na desku stolu a vyčkává, zda se mu dostane odpovědi na otázku či nikoli.
„Tebe.“ Objasním mu, o kom je řeč, když se dotazovaný nenamáhá, a oba obdařím úsměvem. Mého expřítele škodolibým a Toma takovým, který byl, je a bude jen jeho. Nikdo jiný se jej ode mě nedočká. Patří jen Tommymu.
„A pročpak, Peťánku? Co?“ Bratr se rukou opře o hranu a posměšně si vetřelce prohlíží. Nedopadne to dobře. Znám jej a vím, čemu tohle chování předchází.
„No, Pete, do toho. Jen mu vysvětli, proč k němu pociťuješ lítost.“ Vstanu a dám si ruce v bok. Že by najednou ztratil odvahu? Ani se mu nedivím. Pete již poněkolikáté zavrtí hlavou, jako by snad ani nevěřil tomu, co se kolem něj děje. Nejspíš si připadá jako v hodně špatném románu, ale tohle je realita.
„Ty se mi snad jen zdáš.“ Promluví nakonec ne k Tomovi, ale ke mně a věnuje mi ublížený pohled. Co to na mě zkouší? Čeká snad, že se mi ho zželí nebo co?! A že ho snad budu bránit? Měl si pořádně rozmyslet, co chce, než mi jednu natáhl a udělal ze mě děvku.
„Dneska už tě chápu.“ Konečně v sobě najde odvahu, vstane a podívá se zpříma do očí Tomovi, který jen zalape po dechu. Zřejmě ho to stojí hodně přemáhání, aby se ovládl a neprohodil Peta skleněnou výplní v okně. Vzhledem k tomu, že jsme v posledním patře téhle budovy, nebyl by dopad moc příjemný. Doufám, že se k tomu nechystá. Bylo by kolem toho moc práce. Samé papírování, pak by mi tu lezli týpci, co by to opravovali.
„Nepovídej.“ Zapitvoří se na něj. „Od tebe bych pochopení nečekal.“
„Ano, chápu. Nedivím se, že jsi od něho zdrhnul.“ Jen co to dořekne, chňapne ho Tom pod krkem a zatřese jím.
„Zopakuj to!“
„Tommy…“
„Ty mlč, Bille.“ Okřikne mě dvojče a nenávistně propaluje Peta pohledem. Ten se v jeho rukách mění v hadrového panáka. Ač jde i o mě, jsem z téhle konverzace zkrátka vyloučen.
„Akorát se ti divím, že ses vrátil. K němu, k takové bezcitné kreatuře!“ Místnost protnou dva výkřiky. Můj způsobený leknutím a Petův zapříčiněn bolestí. Tomova pěst mu uštědřila slušnou ránu do obličeje, dík níž dopadnul na zem kanceláře. Než se vzpamatuji ze šoku, Tom ho tahá zpátky na nohy.
„Odvolej to! Slyšíš?! Odvolej to!!“ Tom jím smýkne a Pete dopadne zády na můj stůl. S hrůzou v očích sleduji bitku, která se tu strhla, a přestanu dýchat vždy, když vidím, že se Pete napřahuje, aby Tomovi vrátil ránu. Těžko říct, co Toma rozčílilo víc. Jestli narážka na jeho útěk ode mě, nebo „kompliment“ na mou adresu. Jak jsem čekal, je ale tím, kdo má převahu. Rvát se uměl vždycky a nebudu počítat, kolikrát se bil kvůli mně. Po chvilce se mu podaří namáčknout Peta ke zdi a získat tak nad ním absolutní kontrolu.
„Ty ho vůbec neznáš.“ Dostane ze sebe Pete přiškrceným hlasem.
„Drž hubu!“
„Jsi slepý…“ Po těchto slovech znovu klesne k Tomovým nohám. „Copak? Nechceš slyšet, co je tvůj bráška zač?!“
„Vypadni!“ Tom mu ochotně pomůže na nohy a hodí jej na dveře. Můj přítel, teď už vlastně bývalý, si hřbetem ruky setře krev ze rtu, a přestože bych na jeho místě spíš brečel, zasměje se.
„O tobě,“ ukáže na mě prstem, „už nikdy v životě nechci slyšet! Nikdy! A ty by ses měl probrat, jinak dopadneš jako já.“ Pohlédne na Toma, který se opodál třese vztekem a zhluboka oddechuje. Být jím, tak se seberu a vypadnu, než bude pozdě a on ho doopravdy zabije. Vytočený je na to až až. Nerad bych jej několik příštích let navštěvoval v kriminále…
„To by stačilo!“ Vykřiknu, když Tom udělá krok k němu, pevně rozhodnut ukončit jeho bídný život. Oba se zaseknou a vyvalí na mě oči. Vypadá to, že naprosto zapomněli na moji přítomnost.
„Prosím, odejdi.“ Řeknu pevným a rozhodným hlasem a otevřu dveře, čekajíc, až Pete splní moji výzvu. Udělá to, napřed si mě však pohrdavě celého prohlédne. Obrovská změna oproti těm zbožným pohledům, na něž jsem od něj byl zvyklý.
„Skončíš v pekle, ty hajzle.“ Procedí mezi zuby. Ohlídne se ještě na Toma, který už stojí po mém boku, kdyby se náhodou odvážil na mě znovu sáhnout. A kdybych mu nestisknul ruku, skočil by mu po krku znovu, protože mu stejně jako mně neušla další „lichotka“ na moji adresu.
„Chápeš ho? On mi bude něco vyčítat. On mně!“ Vykřiknu rozhořčeně a zabouchnu dveře. Ten mi zase hnul žlučí! „Na co si tu jako hrál? Na chudinku?“ Vztekám se dál, když míjím Toma na cestě ke stolu. Poodsunu krabice s naším obědem a usednu na desku. Na okamžik se zahledím z okna a znechuceně zavrtím hlavou. Tak já jsem ten nejhorší! Dík mně se dostal na špičku, získával ty nejlepší nabídky, a nakonec se mi tu málem rozbrečí, že mi obětoval život. To je takový nevděčný parchant!
„Člověk by mu to možná i uvěřil.“ Zamumlá Tom, a konečně se na mě podívá. Cože?
„Jak uvěřil? On je podle tebe chudák?“ vyjedu po něm a věnuji mu rozzlobený pohled. Tak on mu dá přes hubu, a nakonec toho snad bude litovat a zastane se ho.
„To není. Ale sehrál nám tu pěkný divadlo, ne? Až nebude mít čas ten týpek, co s ním vytapetovali půl města, mohl by Peťánek zaskočit.“ Asi naráží na toho herce, který se dík roli klaďase vyšvihnul na vrchol, čtrnáctileté slečny při pohledu na jeho fotku vzdychají a melou o něm všude, kam se člověk hne. Kde jsou ty doby, kdy holky takhle ječely kvůli nám, kdy stály hodiny v dešti, několik dní a nocí trávily před halou, aby se dostaly do první řady, jezdily po celém světě, jen aby nás koutkem oka zahlédly… Dneska je všechno jinak.
„Je mizerný herec. Film s ním v hlavní roli by byl propadák roku.“
„To je taky fakt. Kdo by se na ten jeho ksicht díval, viď? Musel bych tu telku vzít a vyhodit z okna.“ Tom se oklepe odporem při představě celovečerního filmu s Petem jako hlavním hrdinou.
„Co to vyvádíš?“ zeptá se mě udiveně, když si kleknu na čtyři a detailně zkoumám malý kobereček před křesílky. Doufejme, že s ním nic neprovedli!
„Žádná krev. To je dobře. Šlo by to blbě dolů.“
„Ty jsi neuvěřitelnej!“ Zavrtí hlavou, ale směje se. Takže se na mě nezlobí. No co, byl to dárek od Marca, co dělá u Vuittona. Sice se mi moc nelíbí, proto jsem ho strčil do kanclu a ne k sobě domů, ale zasvinit by mi ho nemuseli.
Tom si sedne na koberec vedle mě a nepřestává se culit. Člověk by ani neřekl, že se tu před pár minutami s někým rval. Je jak ti pitomečci v akčních filmech, co mě k smrti nudí. Ti se taky dokážou vyhýbat ranám. Protivníka zřídí a sami vyváznou bez jediného škrábance. Jeho obličej je stejně krásný jako předtím. Žádná modřina, oděrka, prostě nic.
„Je pěkně hnusnej…“ Zašklebí se poté, co si prohlídne, na čem to vlastně sedí. Asi bych mu měl objasnit, proč ho tu mám.
„Uznávám, že nepatří mezi…“
„Je odpornej, Bille. Kýčovitej. Člověku se z těch vzorů motá hlava.“ Skočí mi do řeči bratr-estetik.
„Ale sedí se ti na něm dobře, co?“
„Co s ním taky jinýho? I když napadá mě jedno využití.“
„Opravdu?“ Podivím se a pokouším se předem odhadnout, s jakým extra nápadem zase přijde. Možná by si je měl nechat patentovat. V dnešní době totiž lidi vydělávají na všelijakých blbostech. Ani bych se nedivil, kdyby nějaký jeho nápad zrealizovali.
„Jo, rohožka před dveře. Tam by byl aspoň užitečnej.“
„Pěkně drahá rohožka.“ Poznamenám a pomalu se na koberec-rohožku položím. Kdybych zařizoval kancelář znovu, první, co bych si koupil, by byl gauč. Pekelně mě bolí záda. Kdybych ho tu měl, mohl bych si na něj lehnout.
„Hej, co to…“ Tom si to zřejmě přebral po svém, takže jen co se moje záda dotkla koberce a chystal jsem se protáhnout, nalehl si na mě. Místo odpovědi mě políbí na krk, odtáhne se ode mě a zadívá se mi do očí. Jeho ruka mě hladí po zadku a naše rty se k sobě pomalu přibližují. Lehounce se otřu svými ústy o jeho. Povystrčím jazyk a špičkou mu olíznu spodní ret, načež Tom mírně pootevře pusu a nechá mě vplout jazykem dovnitř. Ovinu mu ruce kolem krku a polibek prohloubím.
„Tohle ne.“ Zastavím jeho ruku, když zavadí o sponu pásku.
„Billy…“ zakňučí. Jeho horký dech ovane můj krk, plné rty mazlivě líbají kůži na něm. Chce mě tak zlomit a získat souhlas.
„Ne.“ Vysoukám ze sebe nakonec po dlouhém zvažování. Ještě chvilku a možná by se mu to podařilo. Odstrčím ho od sebe a vstanu. Upravím si triko, které mi vyhrnul a vrátím se ke stolu. Tom se mezitím posadí a ublíženě se na mě dívá.
„Tady to prostě nejde. A krom toho musím za chvilku ode… Tome.“ Vydechnu, když se u mě znovu ocitne, přitáhne si mě na sebe a polibky pokrývá moji šíji.
„Broučku…“ šeptá mezi polibky a hladí mě po zádech, bocích a neváhá ani dlaněmi sklouznout ještě o něco níž.
„Řekl jsem ne a konec debaty.“ Ač jen velmi nerad, vyprostím se z jeho náruče. „Jestli budeš zlobit, nebude překvapení.“
Tom
Spaste duši! Další překvapení! Teď už to bude ten orangután, na to dám krk. A i kdyby ne a Bill mi před nos přivezl nejnovější model Lotuse, Ferrari, Lamborghini nebo co já vím čeho, nic z toho nechci! Chci jeho. A je mi naprosto jedno, že přede dveřmi hlídkuje ta jeho stíhačka. To jen můj hrdina a milovník adrenalinu, za něhož se má jen on sám, je najednou podělanej strachy, že by sem někdo mohl vlítnout. Jako by byl tak velkej problém otočit tím klíčem v zámku, kterej celou dobu hypnotizuju.
„Už zas?“ Zeptám se otráveně a uražený se vrátím ke křeslům, do jednoho z nich se posadím a čekám, co z něj vyleze.
„Sám jsem to vymyslel!“ Tak to je záruka, že mě to připraví o slova a vyletí mi tlak do závratných výšek. Jo, kdyby překvápko byl třeba striptýz, přirozeně Billův striptýz, to by byla jiná. Ale dle něj je to moc obyčejný a překvapení musí prostě stát za to.
„Nepovídej, a kdy se toho zázraku dočkám?“
„Dneska večer. Teď už musím letět. Mám jednu schůzku a ještě potřebuji něco zařídit.“ Hodí pohled na hodiny, rychle přiběhne ke mně, líbne mě na rty a už si to šine ke dveřím. „Nezlob tady. Vrátím se brzy, slibuju. Co jsem to ještě chtěl?“
„Kdyby klepal vlk, tak mu neotvírej.“ Zamumlám. Je horší jak naše máma. Ta nás taky před odchodem stokrát poučovala, co máme a nemáme dělat. Tohle má Bill po ní. Bože, nedopusť, aby tenhle člověk měl v blízký době dítě! Zatím to nehrozí, ode mě se ho asi těžko dočká. Ale co můžu vědět, s čím zase přijde?! Barák máme, psa máme, už jen zasadit strom a mít syna. No, snad podobně neuvažuje i Bill.
„Co jsi to říkal, Tommy?“
„Že už se těším na večer.“ Připitoměle se na něj usměju a zamávám mu. Tak a teď mám dost času psychicky se připravit na dnešní večer…
***
„Ani se nenamáhej vystoupit. Nejdu tam.“ Zavrtím hlavou, když dorazíme na místo a brácha vypne motor.
„A proč jako?“ Podiví se Bill a zase zavře dveře, které před chvilkou otevřel. Civí na mě s otevřenou pusou, svraští čelo a zavrtí hlavou.
„Proč jsme zase tady?“
„Protože tady je to překvapení. A koukej zvednout zadek.“ Bill je člověk mnoha tváří. Milující bráška, uznávaná módní ikona, sexy diva, starostlivá matka, úžasný milenec a v neposlední řadě nekompromisní manželka. Chtě nechtě odepnu pás a vystoupím. Bill zamkne auto a vyrazí kupředu. Bez váhání se za ním rozběhnu. To přece nemůže!
„Co to děláš? Chceš, aby nás zavřeli?!“ Čapnu ho za ruku a naštěstí ho zadržím dřív, než nás oba uvrhne do neštěstí.
„A za co?“
„Vniknutí na cizí pozemek. Například. Doufám, že jsi normální a nehodláš se vloupat se dovnitř.“
„Tak to je zřejmě poprvé, co se vloupu do vlastního domu.“ Zasměje se a než se rozkoukám a uvědomím si, že je ten barák vlastně už náš, stojí u dveří.
„Tak pojď, Tommy.“ Bill mě rychlými pohyby ruky láká k sobě a nedočkavě přešlapuje u dveří.
„No jo, vždyť už jdu!“ Abych byl upřímný, moc se mi tam nechce. Bůhví, co tam na mě čeká. Jeho blažený výraz se mi vůbec nezamlouvá. Jakmile má totiž z něčeho radost nebo se mu něco líbí, vyplývá z toho pro moji osobu pravý opak.
„Kdy ho zbouraj?“
„Co? Jo ten dům vedle. To nevím.“ To je úžasný! Takže on by mě sem klidně nastěhoval a nutil by mě se dívat na tohle. Tak s tím ať nepočítá! Nedostane mě sem, pokud tu ten strašidelnej hrad bude stát. Až ho zbourají, tak se možná přestěhuju. Ale jinak ani za nic.
„Tak pojď už.“ Nakonec mě musí dovnitř vtáhnout. Natolik mě uchvátilo sídlo Fredouše, že jsem nebyl schopen od něj odtrhnout pohled. A ještě mě sem táhne skoro po tmě. Už ve dne to vypadalo děsivě, takhle v šeru je to mnohem horší. Radši si nebudu představovat, jaký je to uprostřed noci.
„Mělo by se tu vymalovat…“ Podělím se s Billem o svůj poznatek, když jsme uvnitř. Procházíme chodbou a ocitneme se ve velké místnosti, která asi dřívějším majitelům sloužila jako hala.
„To uděláme.“
„Počkat… My? Jako my dva?“
„A kdo jiný?“ Opět na mě hledí jako na naprostého idiota, který mu dává jen samý debilní dotazy. Je snad přece jasný, kdo to bude malovat.
„Ty po mně chceš, abych vymaloval tuhle nádražní halu???“ Kdo jinej by to asi dělal? Bill tu bude nanejvýš stát a komandovat mě. Absinth je kůže líná a raději se někam zašije. Zbývá jediný člověk a tím jsem já.
„No a pak ještě ložnici, kuchyň, druhou ložnici, moji pracovnu…“ Vypočítává na prstech jednotlivé místnosti a mně se začíná dělat zle. On se zbláznil! Tady strávím půl života, než budu hotov. Matně se snažím rozpomenout, jestli jsem někdy vůbec maloval… Jo, jednou. Svůj byt, ale přísahal jsem, že to bylo poprvé a naposledy.
„Bille, tak si někoho…“
„Když to uděláme my, bude to hezčí.“ Jinými slovy ‚Když to uděláš přesně tak, jak ti JÁ řeknu, bude to hezčí.‘.
„Geniální! Hodíme si na to ornamenty, čáry a klikyháky. Něco jako naivní umění, viď?“
„To není vůbec špatný nápad, brouku.“ Tleskne si do dlaní. Ale já to myslel ze srandy! Copak mě mohlo napadnout, že je natolik šílený, aby chtěl po zdech čmárat nějaký obrazce, jak ho zrovna napadne? No, snad se mi podaří vymluvit mu to. Absinth by se z toho chudák osypal a já jakbysmet.
„A ještě musíme vyměnit zábradlí na schodišti a chci jiný plot. Tenhle je takový divný. Ale na to si někoho sjednáme.“ Aspoň něco. Kdyby po mně chtěl ještě tohle, obával bych se, že se odsud do konce života nehnu.
„A teď už pojď. Něco tu pro tebe ještě mám…“ Bill mě chytne za triko a táhne mě po schodech nahoru. Nemít před očima jeho dokonalý zadek, asi bych nemyslel na nic jinýho, než kdy se pod náma schody propadnou. Při každém došlápnutí ošklivě zavrzají. Zní to, jako by naříkaly.
„Zůstaň tady.“ Přikáže a zabouchne mi dveře před nosem. Že bych se konečně dočkal toho překvapení? Už by byl nejvyšší čas. Docela rád bych odsud vypadnul. Navíc jsem právě zjistil dost nemilou skutečnost, a sice tu, že z okna nad schody jde nádherně vidět na sousední dům. Z pokoje, kde je Bill, se ozývá šramocení, kroky, a když se ozve rána, nadskočím a jsem připraven vlítnout dovnitř i za cenu, že bych ty dveře měl prokopnout. Naštěstí to nebude nutné.
„Tommy!“ Ozve se konečně hlas zevnitř. Už jsem se začínal o něj bát. No to jsem sám zvědav, co tam tak dlouho dělal.
„Už jsem si…“ Bože, děkuju. Splnil jsi mi moje tužby. Já věděl, že existuješ! Sice jsem chtěl Billa nahýho, ale ani tohle není špatný. Má na sobě stejně jen mou košili a spodní prádlo. Budiž mu odpuštěno, že je to ta nejoblíbenější.
„Jak jsi… Kdy jsi…“
„Odpoledne.“ Prozradí mi, kdy měl čas na přípravu svého překvapení. Přece jen v něm zůstalo něco z toho romantika, kvůli kterému holky div neumíraly. Celý pokoj ozařují jen plameny hořících svící. Kam se podívám, leží okvětní lístky růží, a když se nadechnu, tak…
„Co je to za smrad?“ Soudě podle jeho výrazu jsem zřejmě řekl něco, co jsem neměl.
„No dovol! Vonný tyčinky.“ Bill se zatváří dotčeně a přitáhne si košili více k tělu. „Budeš tam stát ještě hodně dlouho?“ Nenechám se dvakrát pobízet. Opatrně za sebou zavřu dveře. Vzhledem k předchozímu poznatku se schody bych se ani nedivil, kdyby mi zůstala klika, nebo hůř celý dveře v ruce, a místo milence bych si zahrál na opraváře. Když se posadím na matraci, o níž bych rád věděl, jak sem dotáhnul, chystám se poděkovat mu polibkem, ale Bill mi strčí sklenku se šampáněm. Aha, teď už chápu, co byla ta rána, co zněla, jako by někdo vystřelil z pistole.
„Na nás.“ Pozvednu sklenku a chystám se s ním přiťuknout. Bill se pousměje a nepatrně zavrtí hlavou. Jistě, musí mít poslední slovo. Jinak by to ani nebyl on.
„Na dnešní noc, Tommy…“
autor: LadyKay
betaread: Janule
wwááááá, už nech je ďalší dieeel!!.. mno a jasne, Tom to peteovi dal, to jo XD.. som zvedavá, čo sa z toho vyklube XD
Ten Tom mě fakt ničí xDDD Jak Billovi zabil tu pracně nachystanou romantiku, prý, co je to za smrad xDDD To je opravdu tak živá figuram že věřím tomu, že někde nějaký takový Tom doopravdy existuje xD
Ale s tím Petem, nevím, nevím, on Bill není zase takové nevinné zlatíčko…uvidíme, jestli měl Pete v něčem pravdu.
"Když to uděláme my, bude to hezčí." Jinými slovy 'Když to uděláš přesně tak, jak ti JÁ řeknu, bude to hezčí.', tak z toho jsem málem umřela, to je jak u nás…xD
Prostě opět perfektní =)♥
No každopádně… jak jsem se těšila, že Toman Peta zbije… tak jsem se až tak neraovala, poněvadž Kenovy key byly dost… rýpavý. Říkal hnusně bodavý věci. A nadávky Billovi byly hnusný též. Že dopadne jako on… Ne, prostě. No, nedivila bych se asi, že by to nevydžel a musel utéct, ale…
Zlato, mě ten Bill prostě nevadí 😀 😀
Tahle povídka je hustá.