autor: Deni & Sajü
Tohle nemůže být pravda. Nic z toho, co mi císař řekl, nemůže být pravda.
Mé nohy mne samy nesou zpět do mého pokoje. Nedokážu vnímat cestu kolem sebe, má mysl se stáčí jen kolem té informace, již mi můj otec před několika okamžiky sdělil.
Jako by mé tělo ovládal někdo jiný, nohy mne donesly až k posteli, na kterou jsem se zmoženě sesypal.
Jak jen tohle řeknu Kôjimu?
„Tomi?“
My o čertu… „Ano?“ zamrkám a silou své vůle se pokusím vyhledat jeho tvář. Pohled do jeho očí mne vždy tak magicky uklidňoval, snad mi pomůže i tentokrát.
„Stalo se něco, můj pane?“ V mrknutí oka je vedle mě, jeho starostlivá dlaň hladí mou tvář a na čele, mezi očima, se mu tvoří roztomilá vráska. „Jsi tak bledý, třeseš se,“ šeptá jeho líbezný hlas, nedokážu se na něj však plně soustředit. Musím mu všechno říct, musím.
„Kôji,“ zašeptám a zhluboka se nadechnu. Celé mé hrdlo je prapodivně staženo, nemohu se pořádně nadechnout. „Kôji, něco se stalo,“ zachraptím, a když mrknu, z oka mi steče první slza.
Mohu cítit, jak jeho dlaň, jež mne doposud hladila, ztuhla.
„M-můj pane? Tomi?“
„Musíme odjet, Kôji. Hned.“
Bill
Zrovna jsem skládal T’chi-morova čerstvě přepraná kimona na jejich místo, když se dveře od jeho pokoje nehlučně odsunuly. Zadíval jsem se na něj, připraven přivítat jej šťastným úsměvem, ale mé tělo zamrzlo v pohybu, když jsem si všiml jeho bledé, vyděšené tváře.
Něco se muselo stát.
Když jsem přešel k posteli za ním, jeho tělo nijak nereagovalo. Jeho oči nepřítomně vyhledaly ty mé, ale jako by mne doopravdy neviděl. Mluvil zastřeně, jeho hlas byl tak slabý. Něco jej vyděsilo. Chtěl jsem jej obejmout, nabídnout mu stejnou útěchu, jakou on poskytnul předešlé noci mně, ale jeho slova mne zarazila.
„O-odjet? Odjet kam?“
„Co nejdál,“ zachraptí opět a další slza steče po jeho nádherné tváři. Palcem ji setřu u koutku jeho rtů; cítím, jak se jeho tělo chvěje. „Jsi v nebezpečí, wú chì.“
Mé tělo ustane ve všech pohybech, jako by zapomnělo, jak se pohybovat.
„V… v nebezpečí?“
Jen němě přikývne. „Sbal si své nejnutnější věci, Kôji, za setmění odjíždíme.“
„Ale…“
Aniž bych stihl dokončit svou větu, T’chi-mora se zvedne a přejde k malé skříňce, v níž jsou uloženy jeho osobní věci. Stojí ke mně zády, jako bych v místnosti ani nebyl.
Cítím, jak se mi do očí tlačí slzy, ale teď nemohu plakat. Nevím, proč bych mněl plakat, neřekl mi, co se děje, co se stalo. S tichým potáhnutím se pokloním k jeho zádům a uposlechnu jeho příkazu. Tiše opustím pokoj.
———————-
Po zbytek odpoledne jsem musel být ukrytý ve svém pokoji. Nesměl jsem jej opustit ani na kratičký okamžik, byl jsem sám. T’chi-mora neustále někam odbíhal, hádal se s jednou služebnou, křičel na muže ze stráže, zběsile balil své věci.
Jsem tak zmatený. Co se stalo? Co se děje? Kam mě můj pán bere?
Měl jsem tolik otázek, ale na jedinou z nich se mi nedostávalo odpovědi. Celé odpoledne jsem strávil ve společnosti tichého pláče, který způsobovalo něco, o čem nemám ani ponětí, co to může být. Kdyby mi jen T’chi-mora řekl, co se stalo. Stačilo by jedno slůvko.
„Kôji?“
Leknutím sebou lehce trhnu a prudce se otočím ke dveřím, mezi nimiž stojí on.
„Je čas, máš sbaleno?“
Přikývnu a postavím se na vratké nohy. Do náruče uchopím váček s tím málem věcí, které jsem si s sebou přinesl ze svého starého domova. Cítím, jak se mi slzy opět derou do očí, ale nemohu jim dovolit vyklouznout na světlo světa. Nemohu plakat.
„Pojď, Bille.“ Zamrkám, když s měkkostí vysloví mé pravé jméno. Natáhne ke mně ruku, které se ochotně chytím. Je tak teplá, tak jemná. „Pojedeme daleko, jedl jsi večeři?“
Jen zavrtím hlavou. Copak bych mohl něco spolknout, když mé hrdlo neustále svazoval pláč?
„V kuchyni nám něco připravili, cestou se najíš, maličký.“ Pootočí se na mě, a jeho tvář poprvé za celé odpoledne ozdobí úsměv. Mé tělo jako by opět na okamžik zaplavila příjemná sluneční záře, již mi není taková zima.
S krátkou zastávkou v kuchyni jsme nakonec došli až na samý konec zahrad, k bráně Shenwu Men*, kde je východ z města. Překvapeně jsem vydechnul, když jsem si všiml připraveného vozu. Jen jednou jsem viděl zvíře, jež stálo zapřaženo v čele; kůň je to, myslím.
T’chi-mora mně jemně pobídnul a pomohl mi do vozu. Jakmile jsem byl usazený, přisednul si vedle mě a vůz se dal do pohybu. Mlčky jsem se díval před sebe, celé mé tělo se třáslo.
Byl jsem tak zmatený.
Tom
Cítil jsem, jak se Kôjiho tělo chvěje vedle mě. Musí být vystrašený, stále ještě jsem mu nic neřekl. Ale copak jsem mohl? Sám jsem vyděšený.
„Neboj se, maličký. Už se ti nic nestane,“ zašeptám, když v sobě konečně opět najdu svůj hlas. Stočí ke mně pohled, který postrádá veškeré sluneční jiskřičky. Vztáhnu k němu ruku a bříšky prstů jej pohladím po tváři. Dříve či později mu pravdu budu muset říct.
„Kam jedeme, můj pane?“
Jeho hlas je tak křehký, sotva slyšitelný.
„Na jedno místo, kde tě nikdo nebude hledat. Do císařského letního paláce na západě Číny. Je to dva dny cesty, ale nikdo nás tam snad nebude hledat.“
Mlčky přikývne, a když mu nabídnu svou náruč, okamžitě se svým tělem stulí ke mně. „Proč?“
Povzdechnu si.
„Rodina Li Xuejian, u níž jsi žil, se dostala do problémů,“ začnu potichu vyprávět. „Pamatuješ, co jsi mi říkal, když jsi přišel do paláce? O Kinaym? O tom, jak křičel po tvé paní, kvůli plánku města, který jsi bezpečně ukrýval?“ Přikývne. „Někdo je slyšel před pár dny opět mluvit o plánech, které měli vůči císaři. Všechno řekli strážím, které to sdělily mému… otci. Li Xuejian a její bratr budou za čtyři dny popraveni za pokus o vraždu císaře a Li Wanga. Někoho vyslali na místo setkání, jež bylo uvedeno n svitku, odhalili je,“ dodám tiše.
Jeho tělo se roztřese ještě mocněji. „Tomi!“ Mé jméno se ztratí v mohutném vzlyku, jenž se vydere z jeho rtů. Nemohu udělat víc, než jej tisknout ve své náruči, poskytovat mu tolik bezpečí, kolik jsem schopný. „Ale oni do toho zamotali i mé jméno, Tomi!“
Silně semknu víčka k sobě, abych zabránil slzám, jež se derou z mých očí.
„Právě proto musíme pryč, Kôji. Než někdo z nich přijde na to, že v plánu figuruje i tvé jméno.“
Kôjiho drobné tělo se zmítá vzlyky, které naplňují celý prostor vozu. I mé oči jsou opět plné slz, které však teď nesmím nechat proklouznout ven. Teď musím být ten silný, ten, co ochrání mého maličkého.
„Všechno bude v pořádku, wú chì, nic se neboj, vše bude v pořádku!“
Jedinou odpovědí mi jsou jeho hlasité vzlyky.
———————-
Nepřítomně hledím z okénka vozu. Kôji mi před několika hodinami upadl do neklidného spánku, tulí se mi v náručí a občasně sebou trhne. Nejspíš, když se mu zdá něco zlého. Oči mne pálí, přesto se snažím udržet v přítomnosti a neusnout taktéž.
Přivinu jej více k sobě a přehodím přes něj deku, jež z něj sklouzla. Venku už přeci jen není nejtepleji a od úst nám jdou obláčky páry. Prokřehlými prsty jej pohladím ve vlasech. Tolik se toho za posledních pár dní stalo. Má mysl to není schopna téměř zpracovat. Ať už naše ukradené polibky, nebo to, proč nyní odcházíme, utíkáme ze Zakázaného města.
Nemohu popírat, že nemám strach z toho, až vyjde na povrch od Li Xuejian ta hloupá lež. Proč do toho zatáhli tak nevinné stvoření, jakým je Kôji? Již na první pohled je jasné, že by neublížil ani mouše, a oni udělají takovou podlost?
Zavrtím hlavou. Vře to ve mně, kdykoli na to jen pomyslím.
„Tomi?“ šeptne tiše do ticha vozu. Usměji se, když na mne zamžourá a unaveně se rozhlédne kolem sebe a se smutným výrazem, který nepasuje k té překrásné, bledé tváři, nyní mírně zrůžovělé spánkem a chladem, se opět přitiskne k mému tělu. „Nebyl to jen zlý sen, viď?“ špitne tiše, se špetkou smutku v rozespalém hlase.
Zavrtím hlavou a s hlasitým povzdechem si jej přitáhnu blíže k sobě. Znovu se jeho tělo začne otřásat tichými vzlyky. S těžkým srdcem zdvihnu za bradu jeho tvář, do které se zadívám. Bříškem palce mu setřu drobné slzy, kanoucí po růžových lících.
„Ať se stane cokoli, můj malý Kôji, budu stát při tobě. Nenechám nikoho, aby ti ublížil, ano?“ čelo si opřu o to jeho, zledovatělé nocí. Drobnou ručkou přejede po mém hrudníku, který se splašeně začne zdvíhat, jakmile se naše nosy o sebe otřou. Také jej má jako kousek ledu. Musím se nepatrně usmát, když na své tváři ucítím pár kapiček, stékajících z jeho očí.
„Neplač, Kôji, neplač,“ špitnu tiše, a pootevřenými rty mu vtisknu drobný polibek na špičku nosu. Semknu jej mezi rty, vydechnu mu na něj horký dech, abych jej malinko schoval do svého tepla, a uchopím jej lehce za boky; nepřestane mne fascinovat lehkost toho drobného těla, jež si posadím do klína.
Nepatrně se roztřese, pro mne je to však velmi patrný třas. Rukou zajede na můj zátylek, kde vklouzne prsty mezi spletené vlasy do malých copánků. Zadívám se mu znovu do očí, krčí se a tulí se v mém objetí, jako by to bylo něco, čeho se nemůže vzdát, neboť by bez toho křehký život malého Kôji přestal mít smysl.
Když se zadívám na přivřená víčka, jejichž řasy se lehce třepotají, opět v dlaních stisknu jeho boky. Z pootevřených rtů mu vychází pára, která se střetává s mým vlastním dechem. Dlaní znovu sklouznu po ledovém líci, než rty natisknu k jeho bradě, tváři, koutku úst, u kterých se zastavím. Neustále mne láká jej ochutnávat. Vychutnávat si sladkost těch polštářků, jež jsou sladší než všechny jahody na světě.
„Schon keinen Tränen, liebe,“ zašeptám tiše u jeho ucha. Neopomenu si nevšimnout úsměvu, který vykouzlily ty nejkrásnější rty, které jsem měl možnost kdy ve svém životě poznat.
„Co to znamená, Tomi?“ špitne tiše, zvědavě. Dlaní sklouzne opět po mém hrudníku, k okraji volné košile, kterou mám dnes na sobě; na cestování jsem kimono odložil stranou a vzal si staré otcovy evropské šaty.
„Nechceš si počkat, až budeš znát všechna slůvka z mého rodného jazyka?“ provokativně do něj dloubnu. Zachichotá se tak zvonivě, jak to dokáže jen on.
„Nechci, Tomi, chci to vědět teď,“ uculí se. Naše prsty se automaticky vedle našich těl propletou a udělají tak jeden pevný svazek.
„Znamená to ‚Již žádné slzy, lásko‘,“ zašeptám ochraptěle proti jeho rtům, které se znovu zvlní do jemného úsměvu. Ve chvíli, kdy je chci však znovu ochutnat, plaše odvrátí hlavu a zaboří ji do mého ramene.
Zmateně se na něj zadívám, když se slabě otře tváří o výčnělek na mém rameni, kam si položí hlavu, prsty přejede opět po mé košili, a vydechne. Co se děje? Proč nechce přijímat mé polibky? Jsem na něj příliš rychlý?
Nervózně sjedu po jeho zádech na boky a znovu jej přikryji teplou dekou, až ke krku, aby nenastydl.
Bill
Tváře mi hoří, a kdybych měl při sobě zrcadlo, jistě bych si všiml, jak září červení. T’chi-mora mne přivádí do rozpaků.
Prsty přesunu přes jeho hrudník, jež se rychle zvedá, až ke svým rtům, dotknu se ukazováčkem koutku rtů a tiše vydechnu. Semknu víčka pevně k sobě.
Můj život se najednou stal jiným. Stále mne trápí otázka, proč matka dovolila, aby mne zapojili do té ohavné věci s císařem. Nic zlého jsem nikdy neprovedl a ona to udělala. Vždy ve všem upřednostňovala Yu a já jí to nevyčítal, ale nikdy ji nedokážu odpustit to, že mé jméno nechala takto pošpinit. Že by dopustila, aby mne postihl nejkrutější trest, trest smrti.
Copak nejsem snad její krev?
Za tichého pohupování vozu se znovu nechám ukolébat k toužebnému spánku. Chci se probudit, až budeme na místě. Abych nemusel přemýšlet, co se nyní odehrává v paláci Zakázaného města.
———————-
„Kôji?“ nechám se pohladit po tváři. Zapřu se do té jemné dlaně, kterou se mne dotýká můj T’chi-mori. Rozlepím unavená víčka. Kolik hodin jsme jeli? Ani nevím, kolikrát jsem byl vzhůru. Kolikrát jsem sledoval T’chi-morovu spící tvář, na níž mu pohrával slabý úsměv. Hladil jsem ho po tváři a vtiskával mu tajné polibky na tváře a čelo.
„Ano, Tomi?“ zašeptám unaveně, když mne znovu pohladí s úsměvem po tváři, když mu notnou chvíli hledím do očí. Zrudnou mi tváře, proto se raději protáhnu a rozhlédnu kolem sebe.
„Už jsme tu,“ zašeptá něžně. Skutečně až teď si uvědomím, že vůz stojí na místě. Všude je slyšet jen tiché cvrlikání ptáčků. Nervozitou se mi stáhne bříško, zahledím se znovu do jeho nádherných očí. Odtáhne se ode mne, vystoupí z vozu a natáhne ke mně ruku, za kterou se jej chytím. Váček s mými věcmi drží pevně ve svých dlaních.
Rozhlédnu se znovu kolem sebe, chytím si lem kimona, abych jej netahal po zemi. Všude jsou bílé kamínky, stromy vypadají jinak než u nás. Mají tak jinak barevné listy a nejsou opadané. Naopak vypadají jako v létě. Možná jsou očarované.
Pokrčím rameny a znovu se rozhlédnu kolem dokola, než se zastavím na paní, která vyběhne z honosného sídla.
„T’chi-mori!“ radostně zavýská žena, která k nám docupitá. Neobtěžuje se s úklonami, jakoby to udělal každý jiný. Přitáhne jej do svého náručí a pohladí po tváři. Oba se na sebe usmějí a znovu se pevně obejmou. „Proč jste neposlali poslíčka, aby mi oznámil, že hodláte přijet? Jste tu všichni?“ mluví rychle, horlivě, zvědavě, dokud jí nepadne pohled na mne. Sklopím oči k zemi, maličko se předkloním, neuvědomujíc si, že nemusím. Kdo to je?
„Chan Ju, dovol mi představit ti Kôjiho. Je to… je to můj sluha,“ poslední slovo mírně zašeptá. Začervenám se, když se naše pohledy na pár sekund střetnou a on mi věnuje drobné mrknutí.
„Vítej, Kôji,“ její tvář, jež měla příjemný nádech červeni ve tvářích, mírně pobledne, když se na mne zadívá. Nevšímám si toho, leč je mi její pohled nepříjemný. Pár krůčky přicupitám blíže ke svému T’chi-morovi. Nepatrně se mne dotkne na dlani.
„Zaveď nás do našeho pokoje, Ju, vše ti povyprávím nad horkým šálkem čaje, dáš si také, Kôji?“ natočí ke mně tvář. Jen plaše přikývnu na souhlas.
„Jasmínový, pane?“ pokloní se, jako by jí až nyní došlo, že mluví se synem našeho císaře. Oba přikývneme a vydáme se pomalu za ní.
Stále se rozhlížím kolem dokola.
Je to tu mnohem, mnohem menší než naše ‚město ve městě‘. Přesto tu je příjemně, krásně.
Nadechnu se čerstvého vzduchu. Jemný vánek mne udeří do tváře, pod náporem přivřu víčka a téměř roztáhnu ruce, jako bych si přál vzlétnout. Znovu se nadechnu příjemného, čistého vzduchu, jenž je kolem mne, naposledy, než přicupitám zpět za svým T’chi-morou.
„Odpusť, jen jsem se rozhlížel,“ sklopím pohled před tím jeho, než vejde do letního sídla, kam jej následují i mé tiché, cupitavé krůčky.
„Líbí se ti tu?“ zastaví se pár metrů přede mnou. Okamžitě k němu přicupitám, jako kdybych měl strach, aby mne zde nenechal samotného. Abych se neztratil. Beze slov přikývnu na souhlas, když nás služebná zavede k velkým dveřím na druhém konci dlouhé chodby. Znovu se uctivě ukloní, jako to udělala před pár minutami.
„Připravím hned jeden pokoj pro-…“ nedořekne, neboť jí můj T’chi-mora přeruší.
„Netřeba, Chan Ju, bude spát se mnou v jednom pokoji,“ všimnu si jejího překvapeného výrazu, zvědavého a nechápavého zároveň, „…kdybych něco potřeboval,“ okamžitě dodá T’chi-mora. Zdá se mi to, nebo na něj skutečně mrkla? Tváře mi znovu mírně zrůžovějí. Co si to namlouvám?
„Ano, můj pane, připravím vám zatím jasmínový čaj,“ usměje se a opětovně se ukloní, než za ní zavlaje žlutý závěs, za kterým kamsi zmizí. Zatřepu hlavou a nechám se za ruku vtáhnout do nevelikého pokoje, který patří T’chi-morovi.
„Vítej, můj milý Kôji,“ pohladí mne prsty po tváři, vlasy mi dá za ucho a zadívá se na mne svýma překrásnýma očima.
* Shenwu Men („Brána válečnické udatnosti“)
** Použitý obrázek ani zdaleka není onen palác, kam naši dva miláčci cestovali, a to proto, že jsem našla jen jeden velmi nekvalitní a malinký. Ale pro přibližnou představu to stačí, doufám 🙂 Jen chci být přesná, co se obrázků týče.
autor: Deni & Sajü
betaread: Janule
Já už se zase usmívám… to je tak úžasné, nemůžu si pomoct… ♥
Na konci minulého dílu jsem myslela, že se určitě něco stalo ohledně té věci s lístkem a s Li Xuejian. Trest smrti, to je dost kruté, jen při představě, že by měl být potrestaný i Bill, mi běhá mráz po zádech… císař musí být opravdu ta úplně nejvyšší osoba, když se o něm nesmí mluvit neuctivě a jakkoli špatně. Stejně jako Bill, nechápu jeho matku a její chování, proč vůbec přistoupila na to, aby jeho jméno bylo na svitku – a ještě navíc, aby zrovna on šel do parku Zhongshan a předal jej někomu ze císařova služebnictva. Nebýt milého T'chi-mori, mohlo to dopadnout velmi špatně… ale naštěstí to dopadlo úplně nejkrásněji, jak to dopadnout mohlo, tedy… abych to nezakřikla… 😀
Nevím proč, ale Chan Ju se mi nějak moc nezamlouvá, chvíli jsem si i říkala, jestli se nesnaží T'chi-moru uhnat… ale dneska mám při čtení nějaké zvláštní myšlení, asi si něco namlouvám stejně, jako Bill. Ten obrázek, který jste sem daly, je nádherný, moc se mi líbí čínská architektura, hlavně ty jejich střechy jsou zvláštní a takové zářivé… i když se to úplně nepodobá skutečnosti, stejně je to krásné hnízdečko lásky, pro ty dva. Proč mám pocit, že se mezi nimi v nejbližší době něco stane… ♥
Nemůžu se dočkat dalšího dílu, vy dvě mě prostě dovádíte k šílenství… ♥
Trocha mi odlahlo ked s Billom Tom utoekol, ale aj tak sa o nich bojím hlavne o Billa. Krásne rýchlo daľej
Trest smrti, a to v Číně ty způsoby smrti bývaly dost drastické, chudinka Koji, když si představí, co by ho mohlo potkat…
A pořád mi vrtá hlavou, co konkrétního o Billovi v tom svitku je, to přece není normální, že je tam jeho jméno, to nemůže být náhoda, to musí mít svůj důvod.
Jinak je to docela romantická představa, T'chi-mora s Kojim na útěku, takové Bonnie a Clyde po čínsku xD Doufám, že aspoň na chvíli zapomenou na starosti a budou se věnovat jeden druhému, už je na čase, vždyť se evidentně milují=)♥ I když při Kojiho plachosti to prostě rychle ani nejde =)
Krásný díl ♥ Krásná povídka ♥
A hrozně se mi líbí, když jsou určité věty psané čínsky nebo německy, má to romantičtější nádech =)
Připadá mi, že Billova matka… vlastně není jeho matka. Jakoby jí Bill překážel. Sám říkal, že má radši jeho sestřičku. Tam bude něco zamotanýho. Jakože Bill bude císaře nebo tak něco.
Že by služebná tušila, že Tom chce Billa? Možná 🙂 A mám nějak pocit, že mezi nima něco proběhne. Něco intimního. Neříkám, že hned sex, ale něco málo možná. Oni jsou spolu tak sladcí 🙂 zbožňuju na tom tu nežnost.
Pomalu a jistě si začínám myslet, že Billova matka možná ani není jeho pravá matka. Nevím, jinak si to opravdu neumím představit, že by mohla nechat Billa zatáhnout do takové ohavnosti, když věděla, že kdyby se na to přišlo, tak by Billa neminut trest smrti. Jsem opravdu zvědavá na to, až se to všechno rozuzlí a já budu vědět, jak se věci mají 🙂 Takhle jenom tápám, vymýšlím si různé teorie a strašně mi vadí, že nevím všechno! 😀
A co miluji je, když Tom Billovi něco řekně v němčině 🙂 To je nádherné! 🙂
Takže nakoniec budú Tom a Bill súrodenci? Tá pani Billa spoznala a vie kto to je, lebo prečo by sa tak pozerala?
KRásna poviedka. Strašne dobre sa číta.