autor: Rachel
Tom:
Ospale se přetočím na druhý bok a na okamžik přivřu víčka nad září, jež právě zalila celý můj pokoj a dále proniká dovnitř skrz žaluzie, které jsem včera večer zapomněl zatáhnout. Nevadí mi to však. Usměji se a nastavím svou, stále ještě spící tvář líbajícím paprskům slunce, pomalu se probouzejíc pod hřejivými pohlazeními, kterými mě obdarovávají. Jsou pro mě jen jediným znamením. Konečně. Konečně jsem se dočkal rána.
Pomalu se posadím na posteli a usměji se nad pohledem z okna, jež mi skýtá slunečné podzimní ráno s lehkým závojem mlhy, vznášejícím se v jistě už chladném, listopadovém vzduchu. Prsty si promnu stále ještě zalepená oční víčka a rychle přes sebe přehodím tričko, volně pohozené na mém křesle, naposled se protahujíc. Na to, že jsem spal jen několik málo hodin, mi vůbec nedělá problémy vstávat, a ještě k tomu tak brzy. Večer jsem šel spát až pozdě a ještě dlouho do noci jsem jen ležel v posteli a přemýšlel o Billovi a o tom, co bych měl podniknout. Nezabralo mi to tak moc času, jak jsem předpokládal, i přesto jsem ale usnul až kolem druhé hodiny. A navzdory tomu jsem dnes čilý jako rybička a cítím v sobě energie za dva. Už dlouho se mi nevstávalo tak dobře jako dneska. To bude asi tím včerejškem…
Nedbale se shlédnu v mém velkém zrcadle a jen narychlo si poupravím černé copánky, které se mi v důsledku jakéhosi divokého spánku přetočily úplně jiným směrem, než jsem zvyklý. Jen ve spěchu je porovnám na jejich původní místo a odtrhnu pohled od zrcadla, na které teď není ani špetka času. Rychle popadnu kuchařku, ležící na mém psacím stole, kam jsem ji včera večer přichystal, a vyběhnu z pokoje ven. Tiše za sebou zavřu dveře a téměř po špičkách se vydám po schodech dolů do kuchyně, zatímco v tlusté knize hledám malý papírek, kterým jsem si včera založil jeden z mnoha amerických receptů.
Kdyby mi včera touto dobou někdo řekl, že budu místo svého obvyklého poledne vstávat o téměř čtyři hodiny dříve, abych sám připravil snídani pro svého brášku, nejspíš bych mu nevěřil. Ne, určitě bych mu nevěřil. Ta chvíle, kdy jsem stál přede dveřmi Billova pokoje a sbíral odvahu na to, vejít dovnitř, byla pro mě nejistou, netušil jsem, co si mám od toho slibovat a co mám nebo nemám očekávat. Strach z toho, že mě hned mezi dveřmi vyhodí, vzápětí vystřídal strach z toho, že mě nechá bez ničeho odejít, opět nejistého a bezradného jako předtím. Vůbec jsem nedoufal v to, že by se mohl stát opak. Stále si pamatuji, jak se mi v okamžiku, kdy poprvé po několika dnech zašeptal moje jméno, zastavilo srdce. Nemohl jsem a stále se bojím uvěřit tomu, co se včera stalo, že je to skutečně pravda. Vůbec jsem totiž nedoufal v to, že by se mé největší přání mohlo stát skutečností.
Jeho odpověď byla nejistá a vyzněla spíše bázlivě než jistě a rozhodně. Řekl ano… i přesto jsem však v jeho hlase mohl nalézt stopy nedůvěry, stejně jako v jeho tváři a zlomeném pohledu, který jen klopil před tím mým. I přesto, že jeho reakce byla kladná, stále jsem viděl a vím, že mi nevěří.
A právě proto chci splnit to, co jsem mu slíbil, i když si on myslí, že jsem na svůj slib, který jsem mu včera dal, už dávno zapomněl. Chci mu dokázat, že to, o čem jsem včera mluvil, nejsou jen pouhé výmysly, ale pravda. Chci, aby mi opravdu věřil, aby věděl, že jsem tu vždycky pro něj, jsem ochoten udělat vše, co si bude přát, a že jej mám moc rád. A to nelze vyjadřovat jen slovy. Láska se musí ukazovat i skutky a já jej o ní chci přesvědčit, i kdybych měl udělat cokoli. Chci jej přesvědčit, že mi na něm stále ještě záleží.
Pomalu a pečlivě dodělám poslední detail a s úsměvem se zadívám na vyzdobený tác, připravený pro můj výtvor. Zadívám se na otevřenou stránku mé kuchařky, kterou jsem si koupil v Americe, a poodejdu od kuchyňské linky ke sporáku a k už rozehřáté pánvičce, pečlivě si ještě jednou pročítajíc první bod přípravy. Je to pro Billa, takže všechno musí vypadat a chutnat skvěle a dokonale.
Pomalu vystoupím poslední schod nahoru a zkoumavě se zadívám na celý těžký tác, který svírám ve svých dlaních. Je jen zázrak, že se mi nic nevylilo, ani mi z něj nic nespadlo, i když na to, jak je těžký, by mi k tomu zrovna moc nechybělo. Ale zvládl jsem to bravurně, musím pochválit sám sebe. Nic jsem nespálil a ani nijak nepokazil… jen jestli to bude dobře chutnat. Zapomněl jsem to veledílo ochutnat, vzpomněl jsem si na to, až když jsem ho měl naaranžované na talíři a uždibovat se mi z něj zrovna nechtělo. Chuť bude muset zhodnotit Bill a já se jen v duchu modlím, aby se mu po tomhle nic nestalo. Ale nemělo by. Jablkům jsem se obloukem vyhnul a nic jiného, nad čím by můj malý rozmazlený bráška ohrnoval nos, tam není. Troufám si říci, že jeho zmlsaný jazýček a zhýčkané bříško už mám od dětství prokouknuté až až.
Přistoupím s tácem blíž ke dveřím Billova pokoje a loktem se jen lehce opřu do jejich kliky, která mi automaticky uvolní cestu vpřed. Tiše vydechnu a jen z posledních sil se zády lehce opřu do pootevřených dveří. Nemůžu se dočkat, až ten tác položím, je to ještě horší, než ty nenápadně lehké věcičky v posilovně. S výdechem vejdu dovnitř, opět se opřu do dveří… a až teď se rozhlédnu po klidném, ztichlém pokoji.
Na mém čele se vytvoří malá vráska hned, jakmile jen rychlým pohledem přelétnu po na první pohled prázdném pokoji. Zamračím se, když je mému pohledu odpovědí jen prázdné křeslo, u kterého jsem včera s Billem seděl, a jen zmateně se rozhlédnu kolem sebe. Mé vystrašené, zmatené oči se zastaví až na bílých přikrývkách daleko ode mě… a moji tvář rozjasní nepatrný, malý úsměv hned, jakmile spatřím v čistých, sněhobílých peřinách jen několik pramínků černého chmýří, které teď spočívá volně pohozené na bílém polštáři.
Tiše za sebou zavřu dveře, opatrně popojdu o pár krůčků blíž a jen tiše, téměř neslyšně, položím tác na noční stolek vedle oné postele, ke které právě zamířily moje kroky.
Usměji se a jen pomalu a opatrně se posadím na její samý okraj, shlížejíc na to spící stvoření, ztrácející se v říši snů a ve sněhobílých, teplých peřinách. Vůbec jsem nečekal, že by ještě mohl spát, očekával jsem, že bude v tuto dobu už dávno vzhůru… pohled, naskýtající se mým očím, mě však jen jasně přesvědčuje o opaku. Bill si tu vyspává a vůbec mu nevadí, že už dávno skončila noc a nastal den. Nezazlívám mu to však. Určitě kvůli tomu všemu celé ty dny nespal, potřebuje si trochu odpočinout a nabrat sil.
Pozvednu obočí a jen s úsměvem nahlédnu do té spící tváře, na které se můj pohled zastavil. Stále je ještě poznamenána bolestí, úzkostí a strachem… i přesto v ní však nacházím a vidím to, co jsem v ní viděl vždy, už jako malý. Ani pláč a ani slzy jí nedokázaly ubrat na její kráse, kterou jsem obdivoval vždy, už když jsem byl malým dítětem. Tu krásu jsem viděl vždycky, když jsem se zadíval do Billovy tváře… a vidím ji i teď. I přes to všechno, co se stalo… stále je tak krásná jako předtím… a já ji jen tiše mohu obdivovat.
Opatrně, jen nesměle vztáhnu dlaň a bříšky prstů přejedu po dokonalé, jemné pleti, tiše vydechujíc. Lehounce pohladím tváře, nos i čelo a prsty jen pomalu, abych jej nevylekal, sjedu na spící víčka. Mé lehké dotyky jej probouzí, mohu vidět, jak se pod nimi ošívá a začíná se ze spánku nevědomky vrtět. Na mých rtech se usídlí úsměv, když je mi odpovědí jen jakési zakňourání a lehké zatřepotání víčky. Usměji se a bříšky jen jemně sjedu na Billovu dívčí, od spánku zrůžovělou tvář.
„Dobré ráno,“ zašeptám tiše a v očekávání pozoruji počínání toho ospálka, který se nenamáhá ani odpovědět na můj pozdrav.
„Co se děje?“ zamumlá si ospale sám pro sebe do polštáře a opět se schoulí do klubíčka. Musím se usmát jeho ospalému hlasu, který mi jen nepatrně naznačuje, že se můj malý bráška stále ještě toulá v říši snů. Určitě si ani neuvědomuje, jak roztomile teď působí. Jako by byl opět tím malým Billem, o kterého se vždycky staral jeho starší bráška.
„No, donesl jsem ti snídani a už hezkých deset minut tě tu probouzím… ale jinak se neděje vůbec nic,“ dodám a v mžiku vidím, jakou má slova vyvolala reakci. Bill se prudce posadí na posteli, prsty si promne stále slepená víčka a jen potřese svými zacuchanými vlasy, čímž vyvolá na mé tváři pobavený úsměv. Je opravdu úžasné sledovat jeho náhlé reakce.
„Cože?“ špitne tichým hlasem a svůj slepý pohled stočí k mé osobě, k místu, ze kterého se ještě před chvílí linul můj hlas. Nejsem si jistý, jestli jsem ho svou přítomností přeci jen trošku nevylekal… výraz, zračící se v bledé tváři a ty krásné, čokoládové oči mi však našeptávají úplně něco jiného než to, co říká můj rozum.
„Nebo sis opravdu myslel, že bych na tebe zapomněl?“ zašeptám do ticha, rozprostírajícího se mezi námi, a znova vzhlédnu ke stvoření přede mnou. Nemusí vůbec nic říkat… jeho oči a překvapení z mé přítomnosti tady, zračící se v nich, dokáže říct víc než tisíc slov.
„J-já… myslel jsem, že…,“ zavrtím hlavou a jen lehce přiložím svůj ukazováček na jeho rty, zastavujíc tak všechna jeho slova. Vím moc dobře, co si myslel. Stačí jediný pohled na něj a já vím, že mě tu vůbec nečekal.
„Stalo se snad někdy, že jsem nedodržel, co jsem slíbil?“ zašeptám tiše a v dlani lehce stisknu tu jeho. Jeho pohled se sklopí před tím mým a Bill se jen trhaně nadechne… než mi však stačí odpovědět, něžně jej pohladím po jeho sklopené tváři a pohledem se vrátím k tácu plnému jídla.
„Připravil jsem ti snídani. Určitě ti bude moc chutnat, hm?“ pousměji se a pohladím Billa po ruce… místo očekávaného úsměvu je mi však odpovědí jen nejistá, smutná tvář.
„Tome, j-já… nevím, jestli můžu…,“ začne, jeho vyhýbavá slova však vzápětí přeruší ty mé.
„Ne, ne, ne, ne, ne,“ protestně zavrtím hlavou a důrazně tak zamítnu všechny jeho námitky. Vím moc dobře, co má na mysli a co mi chce říct.
„Nemysli si, že tě budu podporovat v nějakých hladovkách, to určitě ne. Potřebuješ jíst, už tak jsi slabý až až. Snídaně tě postaví na nohy, uvidíš, že ti bude líp. A žádné sliby ani nevinné pohledy na mě neplatí,“ dodám přísně a předem tak zavrhnu všechny Billovy štěněčí pohledy, kterými mě vždycky obměkčoval. V tomhle mu nebudu ustupovat, stejně jako máma, na to ať hezky rychle zapomene.
Po očku na něj kouknu, a když vidím, jak se jen zarytě dívá do země, tiše vydechnu.
„Zkus to alespoň ochutnat, hm?“ navrhnu o poznání mírnějším hlasem a smířlivě se na něj zadívám, hladíc jej po ruce.
„Tak dobře,“ šeptne souhlasně a já jen s úsměvem položím tác na pevnou podložku k jeho klínu. Vidím, jak prsty jen nejistě ohmatává a zkoumá okraj talíře, proto se přisunu blíž.
„Pomůžu ti, ano?“ nabídnu se, a když přikývne, pokrájím mu jídlo na několik soust a jedno z nich napíchnu na vidličku. Pozoruji, jak ji jen bázlivě uchopí mezi prsty a nejistě s ní zamíří do úst. Nevím, jestli si v tváři záměrně tak namáhavě udržuje výraz nejvyššího utrpení, jak moc jej trápím, když jej nutím do jídla… i přesto však můžu vidět, jak zvědavě očichává každý nový kousek, který si s mou pomocí napíchává jeden po druhém na vidličku. Kdepak, bráško, mě jen tak neoblafneš, já nejsem jako naše mamka. Jsem tvoje starší dvojče, které tě má skouknutého od A do Z.
„Máš to dobré,“ pípne po chvíli a zvědavě očichá další sousto, vkládajíc jej do pusy.
„Dělal jsem to poprvé a úplně sám,“ nezapomenu se pochlubit a s úsměvem pozoruji, jak mnou ukuchtěná pochoutka rychle mizí z talíře. A potom, že nemá hlad a nic nechce. Stačí se podívat na ta hubená párátka, a je mi jasné, že to vyžlátko přede mnou budu muset ještě pořádně vykrmit. Vůbec mi to však nevadí, naopak. Baví mě to kuchtit a pak sledovat, jak to do něj letí. A já se ještě bál, že mu to nebude chutnat. Kdepak, Tom Kaulitz právě objevil další z tisíce svých skrytých talentů.
Usměji se a pokrájím Billovi dalších pár soust. Ještě něco jsem mu zapomněl říct.
„A mám pro tebe ještě jedno překvapení.“
autor: Rachel
Rachel, kde na ty dokonalosti chodíš? xD♥
Tohle bylo zase něco tak skvostného…♥
Já už pomalu nevím, co do těch komentů psát, protože pořád se opakovat je blbé a napsat něco jiného, než že to bylo naprosto perfektní, nádherné, úžasné, něžné a láskyplné prostě nejde =)
Krásný díl, Tom to starání se o Billa bere smrtelně vážně, když přišel za spícím bráškou do pokoje, obdivoval jeho tvář a potom ji pohladil, to jsem ani nedýchala, překrásná scéna…♥♥♥
Jenom by mě zajímalo, cože to Tomi vlastně kuchtil, tipuju na nějaké lívance s javorovým sirupem nebo tak něco =D
[1]: Specialitu z jeho americké kuchařky, ale neboj… hambáče to určitě nebyly xD
A ještě něco – chtěla bych se moc omluvit za zpoždění, určitě jste čekali díl v pátek, jako vždycky po třech dnech… bohužel jsem měla moc povinností a navíc kalamity a přerušená doprava mi vzaly spoustu času, který jsem chtěla povídce věnovat. Nebojte, teď už bude opět pravidelně 😉
R. xD
Já si prostě nemůžu pomoct, ale nedokážu si Toma při vaření představit jinak, než s barevnou zástěrou kolem pasu, vážným výrazem ve tváři a vyplaznutým jazykem ze soustředění, jak to dělají malé děti, když se snaží. 😀 😀 Prostě Tom a vaření, to nejde do kupy! 😀 😀 😀
Jsem hrozně ráda, že se o Billa tak stará a že svůj slib dodržel. Bála jsem se, že mu v půli vaření zavolá ta jeho Caroline a překazí mu plány. 🙁 Ještě že se tak nestalo, mrcha jedna namyšlená!! (pardón, ale má mé velké nesympatie) .. 😀
A jen ať si Tom Billa pořádně vykrmí, jen mu to prospěje!;)
Úžasný díl, nemůžu se dočkat na další 😉
Tom byl vážně rozkošný z kuchařkou! xD Velice milé jak se o Billa stará, snad nepřestane, je mi totiž jasný že tam musí vpadnout ještě ta jeho užasná slečna….. jo a to překvapení! xD
Taky jsem se těšila že to bude v tu sobotu že bych to měla jako "dárek" ale to čekání se vyplatilo… luxusní dílek…. ale víš co tam postrádám? Jednu ehm, takovou věc, heh, odemně tě to ani asi nepřekvapí ale …. sex! xD
Prostě pořád si nedokážu představit kdy se to mezi nima uplně prolomí, jsou pořád na začátku a to jsme už u 32 dílu! xDDD Prostě aspoň něco málo kdyby bylo neuškodilo by xD Jsem velice zvědavá jak se to mezi nima pomalu vyvyne, snad to nebude až někde u 60 dílu! To je napínání čtenářek, měli by za to trestat xD
Mám pocit, že znovu vyšlo slniečko a začína sa príbeh od Rachel na ktorú som sa tešila na ktorú som si zvykla. Len veľmi dúfam, že už Toma Billovi nikto nevezme. Toto bolo niečo úžasne krásne. Také ako mám rada 🙂 Neha a láska a slniečko 🙂