autor: Deni & Sajü
Tom
„Neboj se, wú chì, za chvilku budeš v teple!“ šeptám a tisknu jej ke svému tělu, jak nejlépe to při tempu naší chůze jde. Z druhé strany se k jeho třesoucímu se tělíčku tiskne služebný, jenž nás tak nešikovně vyrušil, a díky němuž spadl Kôji do jezírka, a společnými silami se maličkého snažíme dostat zpět do domu, kde snad bude tepleji.
„Z-zima,“ drkotá mezi zuby a křečovitě tiskne tenoučkou látku pláště. Rty mu pomalu modrají a ruce má jako kus ledu. „H-hrozná… z-zima.“
„Vydrž ještě chvilinku, Kôji, už tam skoro jsme,“ objal jsem jej kolem pasu. „Jdi napřed, ať připraví horkou lázeň!“ přikážu ostře služebnému a vyhoupnu si Kôjiho do náruče; snad to bude rychlejší. Bezmocně se ke mně tiskne.
„Chan Ju!“ vykřiknu, jakmile se dostanu do našeho pokoje, a urychleně začnu Kôjiho svlékat z mokrých šatů. Pracně bojuji s uzlem na jeho zádech, který bych jindy rozvázal během krátké chviličky, a stále více se obávám o jeho zdraví. Jeho tělo je tak ledové!
Venku to sice vypadá, jak krásné počasí panuje světu, ale není to pravda. Je polovina podzimu, dny jsou chladné a voda v jezírku byla jistě ledová.
„Můj pa- co se mu stalo?“ Chan Ju okamžitě přispěchala na pomoc a společnými silami se nám nakonec Kôjiho povedlo dostat ze šatů. Okamžitě jsem jej vzal zpět do náruče a nesl do vedlejší místnosti, kde už služebný připravil horkou lázeň.
„Už ti bude teplo, wú chì,“ šeptám mu do ucha, když jej pomaličku pokládám do teplé vody. Jeho tělo se propne a ze rtů mu unikne tiché zasyčení. Znám to, není to nic příjemného, když z obrovského chladu přejdete do náhlého tepla. Ale je to nezbytné, mohl by mi onemocnět. „Už je teplo, lásko,“ šeptám a i jeho ramena zalévám horkou vodou, zatímco Chan Ju má ruce až po ramena ve vodě a mne Billovy zmrzlé prsty.
Nijak nereaguje, jen jeho drkotání zubů, jež pomaličku polevuje, je nám známkou toho, že se jeho tělo opět zahřívá. Nepřestávám jej polévat teplou vodou, mezi prsty mnu jeho ztuhlá ramena a i ze mě samotného pomalu opadává ten šílený strach, který jsem až doposud měl. Vypadá daleko uvolněněji, můj maličký, jistě mu je již tepleji.
Spokojeně vydechne a se zavřenýma očima se zapře hlavou o kraj vany. Spokojeně se pousměji, když jeho rty začnou dostávat opět nádech jejich přirozené růžové. Vlhkými prsty jej pohladím po tváři a srdce mi poskočí, když na mě zamrká unavenýma očima.
„Děkuji,“ zašeptá a jeho sladké rty ozdobí nepatrný úsměv. Vrátím mu jej a vtisknu mu lehký polibek na spánek.
„Vyděsil jsi mě, ty můj malý nešiko.“ Stále mu dlaní přejíždím přes ramena, na hruď a zpět. Ještě pořád je lehce studený, ale jeho tělo se opět prohřívá. Upřeně si hledíme jeden druhému do očí a nevšímáme si Ju, která je s námi stále v místnosti. Ne, teď existujeme jen my dva. „Jak ti je, maličký Kôji? Už je ti tepleji?“ Opět prsty přejedu po jeho tváři, a nakonec mi lehce zabloudí i do jeho vlhkých, studených vlasů.
„Je, jen díky tobě, můj T’chi-mori,“ zašeptá a zpod přivřených víček mi věnuje další úsměv. Vztáhne ke mně ruku, za kterou jej okamžitě uchopím a políbím na její hřbet. „Omlouvám se.“
„Za co, můj Kôji? Není přeci tvá vina, že jsi spadl.“
„Lekl jsem se,“ přizná a jeho tváře mají zase rudý nádech; z horka vody, nebo se jen červená? Ať tak či onak, je tak neuvěřitelně sladký, roztomilý.
„Neomlouvej se,“ šeptám, hladím jej po čele a odhrnuji vlhké prameny jeho vlasů. „Teď se pořádně zahřeješ, a pak si půjdeme lehnout, ano, Kôji? Chan Ju nám donese večeři a sníme si ji spolu v teple pod přikrývkou, ano?“
Jen se nádherně usměje a sklopí pohled k hladině vody. Tváře mu zrudnou ještě víc a dlaň, kterou doteď nechával pokojně odpočívat v mé vlastní dlani, rychle vyprostí a oběma rukama vklouzne pod vodu. Jako by si až teď uvědomil, že je nahý. Jako bych si to já sám uvědomil až teď.
I když se snažím svým očím silou vůle bránit, i přesto se neposlušně rozběhnou dolů po jeho vlhkém, bledém těle. Nestydatě zkoumají každičký jeho centimetr a touží spatřit daleko více. Cítím, jak mé vlastní tváře zahoří červení, a tak raději pohled stočím k Ju, která nás zvědavě pozoruje.
„Připrav mu prosím teplý noční úbor, a dones nám večeři sem,“ požádám ji, a když přikývne, vrátím se pohledem zpět k mému Kôji, který na mě plaše kouká. Právě teď, v tuto chvíli, mám pocit, jako bych se díval do očí tomu chlapci, jehož jsem před několika úplňky poznal v parku Zhongshan. Je stejně vyplašený, stejně stydlivý. Jako by celý ten čas, který jsme spolu strávili v paláci, i na cestě a tady, vůbec neexistoval.
„Jsi na ni tak milý,“ zašeptá Kôji a do dlaně uchopí olejíček, který mu podávám. S tvářemi tmavšími než jsou samotné rudé růže, si jej začne roztírat po těle a jeho omamná vůně se mi každičkým pórem dostává do těla. „Na všechny jsi tak milý. Na mě jsi milý. Proč?“
Povzdechnu si a naliji si trochu oleje do dlaně. Hlavou mu pokynu, aby se předklonil a jemnými, krouživými pohyby začnu mýt jeho záda. Jeho pokožka je tak hebká na dotek, tak bledá a voňavá. Přivřu víčka a zhluboka se nadechnu vůně oleje, jež se proplétá s Kôjiho vlastní, nezaměnitelnou vůní.
„Vím, že nemusím, normálně to nikdo nedělá, ale já takový nejsem. Původem nejsem z bohaté rodiny. U nás doma jsme sami sloužili ostatním, a i když jsem byl jen malý kluk, když mne otec vzal na cesty s sebou, stále si pamatuji, jak nepěkně lidé jednali s mou maminkou. Pamatuji si to jako dnes, když jsem otci přísahal, že se k lidem takhle nikdy chovat nebudu. A snad to ani neumím,“ dodám a spláchnu jej chladnoucí vodou.
„Jsi moc hodný člověk, T’chi-mori.“
„Stejně jako ty, wú chì,“ odvětím a postavím se. „Tak šup, voda chladne a tobě by za okamžik zase byla zima,“ pousměji se na něj a podám mu oděv, který pro něj připravila Chan Ju. Stydlivě se nejprve koukne zpět pod hladinu vody, a pak na mě. „Nemusíš se stydět,“ zasměji se a zavřu oči, aby si nemusel připadat tak odhaleně.
Jakmile stojí na pevné zemi, pečlivě zamotaný do teplé látky, chytím jej za ruku a vedu zpět do pokoje, odkud už zmizelo jeho mokré kimono. Usadím jej na postel a podám mu teplé ponožky, se kterými dnes bude spát. Jakmile je bezpečně uložen pod teplou přikrývkou, sám se rozejdu k poličkám s oblečením, a vytáhnu si svůj noční úbor. Naučenými pohyby ze sebe svléknu svůj oděv a zamotám se do čistého.
„Pane,“ objeví se Chan Ju ve dveřích akorát ve chvíli, kdy usednu na postel vedle Kôjiho, „vaše večeře,“ pokloní se a donese k nám tác s jídlem. Usměji se na ni, poděkuji jí a pošlu ji pryč. Jakmile se za ní dveře tiše zasunou, přisunu se blíže ke Kôjimu a s úsměvem mu podám mističku s rýží.
———————-
Bill
„Nudím se,“ zašeptám nebojácně a zadívám se T’chi-morovi do očí. Venku za okny již dávno panuje tma, tác od večeře leží na malém stolku vedle nás a jeho silné paže si mne tisknou k sobě. Je mi nádherně teplo a celé mé tělo příjemně brní v jeho společnosti.
„Jak se můžeš nudit, maličký?“ zeptá se udiveně a já se musím začít smát, když mu obočí vylétne vysoko na čelo. Je tak roztomilý.
„Nic mi nepovídáš,“ usměji se na něj a prsty přejedu přes jedno obočí. Sjedu na jeho tvář, krk, a nakonec mezi prsty uchopím jeden pramen jeho spletených vlasů. Nepatrně k němu přičichnu a pousměji se; voní po růžích a jasmínu.
„Je pozdě, maličký, místo povídání bychom měli jít na kutě,“ cvrnkne mě po nose a věnuje mi polibek na čelo. S lehkostí přivřu víčka a dlaň přitisknu na jeho hruď.
„Nejsem unavený,“ zašeptám a sleduji, jak se má dlaň zdvíhá společně s jeho hrudníkem. „Spal jsem dlouho,“ dodám a lehce zakloním hlavu, abych mu viděl do očí. Usměje se a nepatrně se ke mně skloní. Vím, že teď přijde polibek.
Jakmile se jeho rty něžně spojí s těmi mými, celé mé tělo se opět roztřese stejně tak, jako tomu bylo při našem prvním nesmělém kontaktu. Vydechnu a po malé chvíli, kdy se naše rty vzájemně jen laskají, je nepatrně pootevřu a nechám jeho jazyk, aby vklouzl dovnitř. Něžně jej proplétá s tím mým a zaklání mi hlavu stále více do strany. Prudce vydechnu, když polibek prohloubí, až téměř ztrácím veškerý dech.
Když se pro nedostatek vzduchu naše rty rozpojí, zapře se svým čelem o to mé a zhluboka oddechuje. Já na tom nejsem jinak; mé srdce bije jako divé, přeskakuje přes vzpomínky na jednotlivé polibky, které můj T’chi-mori věnoval mým rtům.
„Řekni mi, copak to se mnou děláš, můj milý Kôji?“ zašeptá a opět jemně políbí můj spodní ret. Rozechvěji se.
„Omlouvám se,“ zašeptám a pokusím se odtáhnout, ale jeho paže mne přivine ještě těsněji k jeho teplému, hřejivému tělu.
„Není se zač omlouvat, maličký,“ usměje se a volnou dlaní mne pohladí po tváři. „Jsem rád, ať už jsi mi to udělal cokoliv. Je to tak krásné, tak čisté, tak intenzivní,“ mumlá tiše proti mým rtům a já mám stále chuť slíbat z nich jejich nasládlost.
Přitulím se k němu, hlavu si položím na jeho rameno a prsty přejíždím po lemu jeho oděvu. „Byl jsi můj první polibek,“ zašeptám a věnuji mu malý úsměv.
Políbí špičku mého nosu. „A ty můj, wú chì. Myslím, ten první opravdový. První malou pusinku mi ukradla Mei Ying,“ zasměje se a já s ním. V mých žilách koluje tak příjemný pocit, tak hřejivý, celého mne zaplavuje. Je to snad štěstí? Láska?
„Zahrajeme si Mahjong?“
Zamrkám a zadívám se na něj. „Nikdy jsem jej nehrál,“ přiznám a mé tváře opět získají rudý nádech. Vím, že naše slečny Sayuri a Šan-si doma Mahjong měly, ale ani mně ani Yu nikdy nedovolily hrát s nimi.
„Naučím tě to, jestli chceš,“ usměje se a pomalu mne od sebe oddálí. Sleduji jej, jak rychlými pohyby přejde ke své truhličce, jež leží uložena pod křeslem, a jak se stejně rychlými kroky vrací zpět s krabičkou, v níž to chrastí. „Není to nic složitého, maličký.“
Usedne proti mně, přes nohy si přehodí peřinu a do prostoru mezi nás vysype různě pokreslené, dřevěné kostičky. Se zájmem si je všechny prohlížím, zkoumám čísla, znaky, i obrázky stromů a květin.
„Takhle se poskládají, a ty, vlastně my,“ usměje se a skládá kostičky do jakési věžičky, „musíme najít správné páry,“ vysvětluje mi dál a se špičkou jazyka mezi rty se plně soustředí na svou práci. Pousměji se a konečky prstů přejedu po jeho soustředěné tváři.
Zvedne ke mně tázavý pohled, ale nakonec se jen usměje a opět lehce políbí mé rty.
„Tak šup, maličký,“ pobídne mne a s jiskřičkami v očích mne sleduje. Pousměji se a spojím první pár, který spatřím.
———————-
Když jsme o pár hodin později konečně ulehli ke spánku, nemohl jsem usnout. T’chi-mora pokojně oddechoval, i ze spánku mne tiskl ke svému tělu a jeho rty se vlnily do mírného úsměvu. Mne únava neustále obcházela a jediné, co jsem mohl dělat, abych jej nevzbudil, bylo tiše pozorovat jeho krásu.
To, co mi dnes řekl o mé nadpřirozené kráse, bylo to nejkrásnější, co mi kdy někdo řekl. Samozřejmě vím, že přeháněl, ale bylo to od něj tak krásné, tak milé.
Opatrně vztáhnu ruku a konečky prstů přejedu po jeho klidné, uvolněné tváři. Lehce se zavrtí a vyšpulí rty ještě o maličko více. Nedokážu odolat; nahnu se k němu a nepatrně rty přejedu přes ty jeho. Zachvěje se a něco tiše zamumlá. Usměji se a polibek věnuji i špičce jeho nosu.
Přitulím se zpět k jeho tělu, hlavu si položím na jeho hruď a v naprosté tichosti, kterou nenarušují ani zvuky noci, naslouchám tlukotu jeho srdce. Je to ten nejklidnější rytmus hudby, jaký znám. Tak klidný, šťastný.
S hlubokým nádechem zavřu oči a po hmatu vyhledám jeho dlaň. Propletu si s ním prsty, a když mi ze spánku stisk opětuje, mé srdce se divoce rozbuší štěstím. Spokojeně vdechnu jeho vůni a nechám se jí konečně ukolébat ke spánku.
Nevím, co je láska, ale vím, že to, co cítím, je štěstí, tím si jsem jistý.
autor: Deni & Sajü
betaread: Janule
Naprosto se rozplývám… to je tak strašně moc nádherné ♥
Miluju jejich něžnosti, to, jak si vyjadřují náklonost a jejich komplimenty. A jsem ráda, že byl celý díl věnován jenom jejich zamilovanosti a kráse, kterou vidí v tom druhém… na chvilku se ani jeden z nich nezabýval starostmi a tím, co se asi děje v Zakázaném městě, prostě… byla to nádhera. Ne, je to nádhera. Tak dlouho už jsem nečetla nic tak romantického a tohle… tohle mě dnes úplně rozněžnilo, usmívám se a přesně je vidím, jak spolu sedí na té posteli, hrají hru a pak jdou spát. Poslední odstavec mi naprosto vyrazil dech… a pokud se nemýlím, Bill už začíná přemýšlet o svých citech k T'chi-morovi… Jsem moc zvědavá, co jeho chytrá hlavička vymyslí 😉
Nádhera, už ani nemám slov pro tuto dokonalost, za kterou vám nikdy nebudu moct být dost vděčná. Jsem moc ráda, že jste stvořily svět T'chi-mory a Kojiho a moc ráda se do něj vracím ♥
Bylo to překrásné ♥♥♥
Intriky Zakázaného města zůstaly někde daleko…
Já miluju, když T'chi-mori říká Kojimu maličký a spojení malý nebo maličký Koji je prostě neodolatelné. Dnešní díl byl nádherně romantický, na začátku T'chi-mori Kojiho tak krásně opečovával a zahříval a potom, když se líbali, to jsem se totálně tetelila blahem =)♥
Mě se strašně líbí, že je to mezi nima zatím takové něžné a klidné a že láska se teprve zlehka blíží, o to silněji potom zabuší na dveře…♥
"Nevím, co je láska, ale vím, že to, co cítím, je štěstí, tím si jsem jistý" *umřela* ♥
Nádherne nežnučké. Som v siedmom nebi z tejto kapitoly.