Love & Death 34.

autor: Rachel

Bill:  

Nepatrně se ošiju a jen na okamžik pozvednu svá ospalá, těžká víčka, probouzejíc se z krátkého, chvilkového polospánku, kterému jsem se jen na několik málo minut poddal. Prsty si promnu trošku slepená víčka… a jakmile ucítím náhlý příval chladu, přejíždějící po mých zádech, rychle se stulím do malého klubíčka.  

Přitáhnu si kolena blíž k bradě a pečlivě se tak snažím udržet mé trošku zmrzlé tělo v posledním teple spánku. Přestože okno mi Tom před chvílí zavřel a silné sklo nepropustí ani ten nejmenší závan větru, mohu cítit studený, podzimní chlad, který přeci jen nepatrně proniká dovnitř. Popaměti vztáhnu prsty k oknu… a instinktivně s nimi ucuknu, když se mé konečky dotknou chladného, téměř ledového skla. Je pro mě jen dalším důkazem, že slunce a léto je již doopravdy pryč, naopak je všechno připraveno na zimu a příroda jen čeká, než z nebe spadne první sníh.  

Sychravé podzimní  počasí v posledních dnech vůbec neustalo, ba právě naopak. Zřetelně mohu cítit a rozpoznat, jak se dny zkracují, jsou den ode dne chladnější a mrazivější a jak se čím dál víc přibližuje zima. Počasí venku koncem listopadu bývá vždy ošklivé, poslední listopadové dny jen málokdy dovolí slunci prozářit zataženou oblohu posledními teplými paprsky, a dnešní den určitě není výjimkou. Jen ze syrové zimy stoupající od okna mohu usoudit, že počasí dnes rozhodně není nijak pěkné… a bubnování dešťových kapek venku za oknem mě v tom jen ujišťuje. Určitě už je podzim u konce a zanechává za sebou poslední dozvuky své vlády. 

Uplynuly sotva dva dny, stále mi to však přijde jako pouhá hodina od chvíle, kdy jsem si užíval nádherně horké koupele, kterou mi Tom připravil. A přesto od té chvíle uplynuly už dvě noci a jeden den, několik desítek hodin, které pro mě ještě před pár dny byly nekonečně dlouhými.  

Čas ubíhá tak rychle, mnohem rychleji než ještě před pár dny. V Tomově blízkosti jej nevnímám, míjí kolem mě a jeho tempo je pro mě rychlejší než kdy předtím. Najednou nepočítám minuty, ani vteřiny, neočekávám noc a ani den, jen… nechávám čas plynout tak, jak se mu chce, aniž bych jej popoháněl kupředu. Plyne kolem mě, dál pokračuje svou cestou… a přesto mi ani v nejmenším nestačí na to, abych vstřebal skutečnost několika posledních dní…  

Stále ještě nemohu uvěřit tomu, co se stalo, co se právě děje kolem mě. Stále hledám odpovědi na mé otázky, avšak nikde je nemůžu nalézt. Proč se to stalo právě mně? Čím jsem si to zasloužil? Bylo mi souzeno přeci něco úplně jiného, alespoň jsem si to myslel do té chvíle než… než do mého pokoje vstoupil on a pomalu začal měnit všechny mé myšlenky a přesvědčení, všechno to, co jsem až dosud cítil. A přestože už to trvá dva dny, stále si ještě nechci přiznat to, co je skutečností. Bojím se si přiznat, že to, co se kolem mě děje, není jen krásný sen, přestože mi to něco uvnitř mě neustále našeptává. Vím, že je to všechno skutečné, vždyť jen poslední dva dny ve mně zanechaly jistě viditelné stopy, které sám začínám jen malinko pociťovat. Samozřejmě, bolest a všechno to, co jsem cítil, prožíval a stále prožívám, je ještě příliš čerstvé, přeci jen se však cítím o trošku lépe než před pár dny.  

Tom je moc milý a hodný, stále se ke mně chová tak ohleduplně a obětavě. Celý včerejšek i dnešní odpoledne strávil se mnou, obvykle mi donese jídlo, počká, až jej sním a pochválím jej, a nato utíká do kuchyně připravovat další svá kulinářská díla, aby si mě prý vykrmil. Vůbec mi to však nevadí. Je mnohem lepší ochutnávat jeho specialitky, které kuchtí opravdu mistrovsky, než tu být sám. Stále nemohu uvěřit, že se učí vařit kvůli mně, že mi obětuje téměř veškerý svůj volný čas. I tak mám stále pocit, že si to od něj nezasloužím, i přesto, že svůj slib, který mi dal, dodržel. Neměl bych jej takhle omezovat a nechat jej, aby mě obskakoval… i přesto, že mi jeho jídla opravdu začínají chutnat. Jsem mu vděčný za všechno, co pro mě dělá a co všechno pro mě obětuje, jen… jen stále přemýšlím nad tím, jak mu jeho snahu a péči oplatit…  

Protáhnu se na křesle a spustím nohy dolů, prsty přejíždějíc po měkkém jemném koberečku. Připadá mi to jako celá věčnost, co Tom odešel uvařit oběd, určitě by se měl každou chvilku vrátit. Je to už dlouhá chvíle, co jsem tu sám, určitě to bude oběd o třech chodech. Jsem zvědavý, co Tom ukuchtil tentokrát. Už se nemůžu dočkat další z jeho specialit, které si pokaždé umí z neznámého důvodu podmanit všechny mé chuťové buňky. Odolat jeho dobrotám je téměř nemožné, vždycky se jen tiše obdivuji Tomovu kulinářskému talentu, za který jej často pochválím, což dělá mému staršímu bráškovi moc dobře. Už teď se těším na něco speciálního z dílny mistra Toma Kaulitze, jak on s potěšením říká.  

Tiché cvaknutí dveří, následující kroky a tiché pobrukování přeruší tok mých myšlenek a přinutí mě vrátit se zpět do reality. Popaměti stočím pohled ke dveřím… a usměji se, když ticho v pokoji prolomí Tomův hlas.  

„Tak, už se to nese,“ podvědomě začichám kolem sebe… a pousměji se, když se k mému nosu doline další neznámá, avšak tolik vábivá vůně, která mi okamžitě přivodí nové chutě, a které už nedokážu odolávat ani chviličku. No neříkal jsem to snad?

„Už jsem myslel, že nepřijdeš… že jsi to možná připálil,“ zašeptám a neubráním se malému úsměvu, který se mi vkradl na tvář. Přesně si dovedu představit Tomův výraz, plný největšího překvapení nad tím, jak jen jsem si tohle mohl pomyslet o někom tak bezchybném, dokonalém a geniálním, jako je právě jeho osoba. Jeho následující odpověď mě v tom jen utvrdí.

„Já a něco připálit? To si mě nejspíš s někým pleteš, bráško. Určitě  s mamkou,“ odvětí se smíchem a nevědomky tak potvrdí  moji domněnku. Jeho sebevědomí nekleslo ani o půl stupínku, v tomhle je pořád stejný. Vždycky mě bavilo mu naslouchat, jak moc si věří. V tomhle se Tom asi nikdy nezmění.  

„Položím ti to sem, bráško, a odběhnu si do kuchyně. Zapomněl jsem ti vzít koření  a bez toho to není ono,“ odvětí chvatně a podle zvuků, jež mohu slyšet, mi oběd položí na malý stolek vedle mě. Jeho slova a kroky, blížící se ke dveřím na chodbu, až teď přeruší všechny mé myšlenky… a donutí mě popaměti stočit svůj pohled směrem, kterým odchází. Poplašeně zamrkám… a až teď si vzpomenu na to, co moji mysl trápí už tak dlouho.  

„Tome, počkej…“