autor: Deni & Sajü
Tom
Zapálím poslední svíci, které jsem našel v přihrádkách, a usměji se. Je tu útulně a s plápolajícími svícemi ještě více. Zahledím se do rohu místnosti, kam skrze děravou střechu dopadají kapičky deště. Kôji, jako by četl mé myšlenky, položí na ono místo veliký dřevěný lavor a s úsměvem se na mne otočí. Vztáhnu k němu ruce. Potřebuji jej mít u sebe. Přeci jen, není tu nejtepleji a co kdyby nastydl?
S plachým výrazem a lehkým úsměvem, jenž zdobí jeho tvář, přicupitá těsně ke mně. Omotám paže okolo jeho štíhlého pasu, prsty jej hladím po hladkých zádech.
„Není ti chladno, shǎo Kôji?“ fouknu teplý dech do černé změti vlasů. Reaguje jen chichotaným smíchem, nakonec zavrtí hlavou. Přitiskne svou tvář k mému hrudníku, naslouchajíce mému srdci, jež bije jako splašené. Vsadil bych se, že jediné, co je zde slyšet, je bubnování kapek o střechu a mé silně bijící srdce.
„Máš mokré kimono, Kôji, musíme je…“ nenechá mne domluvit.
„Také máš mokré kimono, moc pozdě jsi mne z deště unesl,“ zaculí se, než mu znovu zrudnou tváře. Plaše se na mne zadívá, než si jej znovu přitáhnu do svého náručí. Stojíme jen krok od neveliké, staré postele. Tisknu jeho drobné tělo do svého náručí. Nechci jej již nikdy pustit. Kdyby bylo něco, co bych si mohl přát, bylo by to smět s ním být navždy. Mít jej a ochraňovat.
Bill
Hledím na tu nejkrásnější tvář, jež jsem měl šanci poznat, spatřit. Každý záhyb bych dokázal určit poslepu. Každou řasu bych mohl spočítat a to číslo nezapomenout. Miluji, kdež se na mne zamyšleně dívá tak, jako to dělá nyní. Miluji, když má nepatrný úsměv na tváři, stejně jako teď. Zastavím se na plných, vykrojených rtech. Olíznu si ty své, vyprahlé, toužící po dalším polibku. Po dalším ochutnání těch měkkých polštářků. Trhaně zalapám po dechu, než se odhodlám.
„Polib mne, wú qīn,“ vydechnu tiše. Téměř neslyšně. Neunikne mi překvapenost zračící se v hnědých duhovkách. „Prosím, udělej to, m-má l-lásko,“ oddaně vyšpulím jemně rty, abych mu dal najevo, že po tom toužím. Nemohu se jich nabažit. Těch dokonalých polibků, jež mi ukradne vždy tak nečekaně a tak krásně. Nemohu se nabažit té překrásné chuti.
Zakloním lehce hlavu, nakloním ji na stranu a se splašeně se zvedajícím hrudníkem vyčkávám na chvíli, kdy se mne znovu dotkne na mých rtech.
Nemusím čekat dlouho. Stiskne mne pevněji v pase, přitahujíce si mne více k sobě, jako bychom měli být jedinou bytostí. Rty mi navlhčí jazykem, nevydržím je mít nadále semknuty. Rozevřu je, špičkou svého jazyka vyjdu vstříc tomu T’chi-morovu, než do sebe narazí. Tiše vzdychnu, stejně jako on. Kdyby mne nedržel, mé nohy by vynechaly službu a já bych spadl k zemi jako list na podzim. Vnikne svým mrštným hádětem hlouběji do mých úst, které začne něžně plenit.
Znovu tiše vzdychnu. Rozevřu rty ještě více, aby měl lepší přístup. Rozechvělou dlaní sklouznu po jeho hrudníku, mezi prsty uchopím kimono, jež začnu drtit.
„Wú chí, wú chí,“ špitne proti mým rtům a opře se čelem o to mé. Motá se mi hlava z těch nádherných polibků. Chci jej cítit znovu. Chci být jen s ním. Chci být jen jeho.
Posadím se na kraj postele, kam se následně usadí i můj Tomi. Přitiskne se ke mně, tváří se otírá o temeno mé hlavy, nosem čichá mou vůni tak, jako to dělá vždy. Rozechvívá mé tělo s každým tichým slůvkem, kterým mi vyjadřuje své city, a které špitá v blízkosti mého ouška. Stále opakuje ta dvě slůvka. Tichá wú chí.
Tváře se mi, při každém takovém oslovení k mé osobě, stále červenají.
„Chvěješ se, maličký,“ špitne něžně. Dlaní sjede přes mou tvář, zahledí se zpět do mých očí, a já jsem schopný jeho pohled jen stěží opětovat. Přestávám vnímat třas svého těla. Jako by kolem nás přestalo vše existovat. Vtáhne mne hlouběji do svého náručí, palcem polaská mé rty. Nebráním se. Oddávám se všem těm dotekům, patřících jen mně. Znovu zakloním tvář dozadu, když je palec nahrazen vlhkým jazykem. Oddálím rty od sebe. Vnoří se svým hádětem dovnitř, do hloubky mých úst.
„Tomi,“ zachraptím po několika minutách oddaných polibkům. Svět se se mnou točí, své rty cítím nateklé a prokrvené. Nevidím si na ně, ale cítit je mohu. Zadívám se na naše spojené dlaně. Skutečně to vypadá jako kostičky Mahjong, které musíme přiřadit k sobě. Každá je stejná a přesto odlišná. V okamžiku, kdy zdvihnu tvář, abych se mohl zadívat do dvou temných korálků čokolády, naše rty se opět spojí v jedny. Něžně se jimi o sebe otíráme, z pootevřených rtů vycházejí tiché výdechy. Cítím dlaň, putující přes můj pas, po zádech, dokud se nezastaví u veliké mašle pásu na mém kimonu. Slastí semknu víčka k sobě. Co se bude dít nyní? Přeji si jediné, setrvat takto celý život…
Tom
Neuvědomuji si, co dělám. Rukou mnu lopatky na Kôjiho zádech. Stále se třese; nevím, zdali zimou či z mých doteků, já to mám však stejně, ovšem chlad vylučuji. Nedokážu uvažovat, přemýšlet. Jsme uvězněni v našem světě, kam nikdo jiný nepatří. Jen já a Kôji.
Opět prsty zavadím o velikou mašli pásu, za kterou naučeně zatáhnu ve chvíli, kdy jazykem opět proniknu mezi jeho pootevřené rty. Oddaný jazyk vyjde vstříc tomu mému. Mám chuť šťastně povyskočit, když do sebe naše opět něžně narazí, plazí se po sobě jako malá háďata. Bojují spolu, i přesto, že vyhráváme oba dva. Roztřesenou dlaní nechám spadnout pás z jeho těla dolů, odhodím ho na zem. Prsty pohladím ledovou, mokrou látku, jež sevřu mezi prsty, než nahlas zasténá, když mu začnu opatrně stahovat kimono i s župánkem dolů z těla.
„T-T’chi-mori!“ zachraptí. Zmůžu se jen na suché polknutí a zalapání po dechu, když odhalím jeho bledé tělo. Stydlivě, rozpačitě sklopí pohled kamsi ke svým stehnům. Mohl bych spočítat každou pihu na světlé kůži, kterou ozařují jen plamínky svíček plápolajících všude okolo nás. Hlas se mi zadrhne. Nejsem sto jakkoli mluvit, reagovat. Dlaně se mi chvějí, když sjíždím to překrásné tělo pohledem. Bojácně vztáhnu dlaň, kterou přesunu po laním krku až na hrudník. Zarazím se prsty u drobné bradavky, vypadající jako malá bobulka.
Jak musí chutnat?
Dlaně sunu stále níž, dokud se nedostanu k podbřišku, od kterého dlaň přesunu na štíhlé stehno. Slastí vydechne, stále sledujíce mou dlaň, jež putuje po každém záhybu toho bezchybného, drobného těla.
„Jsi překrásný,“ vydechnu. Je více, nežli jen překrásný. Je všechno.
Skloním se k němu, rty natisknuty k bledému štíhlému krku a mezi rty začnu brát drobnou kůžičku, nechávajíc na ní rudé skvrnky, které téměř okamžitě zmizí. Vsaji do úst kůži silněji, jazykem po ní začnu kmitat, sevřu ji a pustím. Fialová podlitina ulpí na bledé pokožce. Nenamáhám se s omluvou, namísto toho můj jazyk začne ošetřovat poraněné místečko. O tom, jak se to stalo, mohu uvažovat později. Chytím Kôjiho za pas, přitahujíce jej blíže k sobě, než se otřu rty znovu o ty jeho.
„V-vezmi si vše, c-co si přeješ, můj milý,“ špitne roztřeseným hlasem, přesto vidím, jak se snaží být pevným. Slastí svírá víčka k sobě, dlaň zatnutou v pěst povolí, položí ji na mou paži, po které sjede prsty, než napodobí mé počínání před pár minutami. Tak, jako já jeho, zbaví i on mne kimona, jež dopadne po pár chvílích na postel. Nenamáháme se ani jeden, shodit jej na zem.
Pohledem putuje po mém těle, přestože jej mohl vidět již tolikrát. Kdykoli mne halil do župánku po koupeli, cítil jsem pálivý pohled na své kůži. Pálivý a stydlivý. Jako je můj Kôji. Dlaní mu za bradu zdvihnu tvář, do které se zahledím.
„Jsi mé slunce, můj maličký. Jsi můj vzduch, který dýchám. Jsi vše, pro co žiji,“ zašeptám něžně. Neopomenu si všimnout drobných slz, které se hromadí a zastiňují jiskřičky ve velkých očích, jež na mne upírá. Skloním se k jeho rtům, jež vyzývavě vyšpuluje, a v prstech mne mou dlaň. Přitisknu se beze studu znovu na ty měkké polštářky, ukrádajíc tak další a další z mnoha polibků. Na tváři ucítím prvních několik kapek slané vody, kanoucích z těch nejkrásnějších očí Číny, celé Zeměkoule.
Nevím jak, ale náhle ležíme na posteli, držím jej pod zády, tisknu se ke Kôjiho chvějícímu se tělu, laskajíc každou částečku jeho krku. Skloním se níž, prsty přejíždí po mých copáncích, když vsaji drobnou bobulku v podobě bradavky mezi rty, slabounce skousnu a začnu sát.
„Mhhhm,“ vzdychnu si. Chutná tak krásně, celé jeho tělo chutná tak sladce. Vsaji ji znovu, víc, sevřu ji mezi zuby, zatímco dlaní mnu kůži na bříšku. Jednám čistě instinktivně a těší mne, jak se propíná pod mým tělem. Cítím, že mne to nenechává klidným. Tlak v mém klíně je očividný. Již několikrát jsem se sám sebe dotýkal, tajně po nocích, nikdy to však nebylo tolik intenzivní.
Odtáhnu se od pravé bradavky, než se polibkem po polibku dostanu k té druhé, jež je na pohled tvrdá. Pasující přímo do mých úst. Využiji toho, když se znovu esovitě propne, a vystrčí hrudník proti mým rtům. Uchopím ji mezi své rty, jazykem po ní začnu kmitat, laskat ji a drobně sát, tahat za ni. Proboha, existuje něco krásnějšího na tomto světě? Odvrátím tvář stranou. Pohledem vyhledám ten Kôjiho. S přivřenými víčky se na mne dívá.
„Jsi má láska, malý Kôji,“ vydechnu tiše, oněmělý tou krásou, jež se propíná pod mým tělem. Oddálí své nohy více od sebe, omotá ta dlouhá háďata kolem mých boků, a natáhne ke mně ruce. Ovine mi je okolo krku, stahujíce si mne stále více a více na své tělo.
„Ty má, T’chi-mori,“ rozechvěle zašeptá. Nemá mít proč strach. Znovu naše rty splynou v jedny, dlaněmi mapuji Kôjiho tělo, laskám jej bříšky prstů. Přivírám slastí víčka. Chci mu dát všechnu lásku a všechnu lásku si chci i brát.
Bill
Nechávám se svým tělem volně manipulovat v těch pevných rukou. Jsem si jistý, že ať učiní jakýkoli krok, bude to ten správný. Důvěřuji mu a vím, že by mi nikdy nechtěl ublížit. Cítím pot, který stéká po mých zádech, míchající se s kapkami vody, jež nasákly mé vlasy. Dlaně se mi potí s každým dalším polibkem, jenž mi uštědří, víc a víc. Nemohu uvažovat. Má mysl je zatemněná láskou. Je to láska? To, co cítím? V bříšku, jako kdybych měl hejna motýlků, kteří se snaží vylétnout ven, ale přes hradbu, již tvoří mé břicho, nemohou. V podbřišku cítím lehké brnění a mrazení zároveň.
Zabořím hlavu do polštáře ve chvíli, kdy svými rty obkrouží kolem mého pupíku, který něžně několikrát polaská. Dlaň přesune po mém třísle na vnitřní stranu stehna. Sleduje mne, cítím Tomiho pohled, přesto nejsem sto svá víčka oddělit od sebe a opětovat mu jej. Sevřu v dlani roh polštáře, ztěžka mi dýchá do slabin, na mé intimní místo, a já se nesnažím jej odstrčit. Nemělo by to cenu a… ani bych nechtěl.
Prsty sklouzne níž, přejede po mém vzrušení, jež je znatelné už nějakou dobu. Cítím v něm tlak, pulsaci. Je to zvláštní, tohle se mi snad ještě nestalo, ale je to tak příjemné, tak zvláštně příjemné.
Přestane cokoliv dělat. Odtáhne se na krátkou vzdálenost od mého těla. Co se děje? Proč přestal? N-nelíbím se mu snad?
Vyděšeně rozevřu víčka a úlekem vydechnu. Sklání se nade mnou, hledí mi do tváře. Úsměv si pohrává s těmi překrásnými rty, které na mne působí jako magnet. Stále mám chuť je cítit na těch svých. Dlaní mne pohladí po tváři. Přivřu slastně víčka k sobě, ukradne mi další polibek. Chci se natáhnout pro další, delší, intenzivnější, ale jeho tvář je příliš daleko. Kdybych se natáhl víc, věřím tomu, že by mne nechal přepadnout zpět do peřiny. Připadám si oslabený, přesto tak silný. Vnímám v jeho očích všechnu tu krásu, všechnu tu lásku. Uslyším ji někdy z jeho rtů vyslovit? Ta slůvka?
„Smím, můj milý?“ zašeptá otázku. Chloupky na zátylku se mi naježí. Co myslel tím tichým ‚smím‘? Přesto, že netuším, přikývnu. Plně mu důvěřuji a nechávám své rty znovu dobývat těmi jeho. Naučeně je rozevřu od sebe. Miluji naše polibky. Znovu plení má ústa, vychutnávám si přítomnost mrštného jazyka, kolem kterého ovíjím ten svůj. Narážíme do sebe, až do chvíle, kdy ucítím něco tvrdého na svém stehně.
Ztuhnu.
Odtáhne se ode mne, a omluvně se na mne zahledí, když sklopím pohled. Opět se o mne otře. Oh pane. Cítím nával horka, vlévající se do každé částečky mého těla. Smysly mám otupělé. Jak rád bych se jej dotknul… na tom místě.
„Smíš vše,“ jsem sto jen pro tuto jednoduchou odpověď, jež se mi chraptivě vydere z hrdla. Oddávám své tělo jedinému světlu v mém životě. Jedinému člověku, který do mého života světlo vnáší.
Oddálí má stehna více od sebe. Hledím na něj. Všímám si každého svalu, každého detailu, každého pohybu. Zavadí špičkou svého mužství, které není tak malé, jak jsem doufal, o můj zadeček. Vzepnu se. Jaké to bude? Co to bude? Matka mi kdysi vyprávěla o tom, jak splyne muž se ženou, ale nikdy ne o tom, jak je to u dvou mužů. Snad to nebude bolet. T’chi-mora by neudělal nic, co by mi ublížilo, tím jsem si jistý.
Sevřu v prstech přikrývku, na které ležím a která se dále rozprostírá vedle mě. Prudce oddechuji, když penisem zavadí o vstup do mého těla. Chvěje se stejně, jako já. Ani on není klidný. Co když ani on neví, co má dělat?
Hlasitý výkřik se prodere mezi mými rty poté, co prsty roztáhne půlky mého zadečku od sebe a začne do mne opatrně pronikat. Z koutků očí mi uteče několik slz, které se mi skutálejí po tvářích, následující dalšími a dalšími.
„Kôji? Shǎo Kôji, jsi v pořádku?“ vystrašeně mi přejede dlaní po obličeji, a opět se odtáhne od mého těla. Zavrtím hlavou. Před očima mám hvězdičky, chvěji se a křečovitě svírám mezi prsty přikrývku. „O-omlouvám, se, wú chí,“ políbí mne na čelo, aby mi dokázal, že je mu to líto.
„C-chci, a-abys pokračoval, můj T’chi-mori!“ vydechnu, ale hrudník mi svírá počáteční bolest. Bylo to tak nepříjemné, tak bodavé a řezavé. Bolelo to.
Zavrtí hlavou, přejede si mne pohledem a nasucho polkne.
„Nepřeji si, abys cítil bolest, wú Kôji,“ zašeptá znovu. Lehce se usměji, když hřbetem dlaně setře slzy z mé tváře, kam vtiskne několik drobných polibků.
„P-prosím, můj milý,“ špitnu tiše.
S hlasitým vzdechem se však odtáhne od mého těla. Přejede mi jazykem po krku, kde lehce několikrát zakmitá, než sjede níž, dokud se rty nedostane až na mé bříško. Prsty začne hladit můj zadeček, dokud se nedostane až k samému vstupu.
Zabořím hlavu opět hluboko do polštáře. Chvěji se, brní mi celé tělo, přesto to chci znovu zkusit. Chci. Jsem si tím jistý. Toužím potom, aby naše těla splynula v jedno.
Bříšky prstů polaská vstup do mého těla. Znovu se napnu a vyhledám Tomiho ruku, kterou silně stisknu, abych mohl cítit, že je tady opravdu se mnou.
Tom
Vyděšeně upřu pohled zpět na mého chí. Zpod semknutých víček stále stékají drobné slzy, jež smáčejí jeho narůžovělé tváře. Svírá mou dlaň, když prstem proniknu do úzkého těla. Je tak zranitelný… tak bezbranný. Tak úzký.
Políbím ho na stehno, hned na to několika polibky pokryji špičku jeho vzrušení, abych jej malinko uklidnil a snad i rozptýlil od bolesti. Zachvěje se pod dalším polibkem, jenž věnuji lesklé špičce. Nejsem si úplně jistý, jak by to celé mělo proběhnout. Kdysi nám náš učitel povídal o tom, jak muž pronikne do ženy a zplodí spolu potomka. Ale můj Billie není žena, je tady jen jediný vstup, jistě dělám správně, když se zajímám právě o něj.
„Bude to dobré, maličký,“ špitnu chlácholivě. Přikývne, přesto však vidím, jak se, snad až nevědomky, odsunuje pánví dál ode mě. Olíznu si rty, když se znovu podívám na malou růžovou dírku. Nechci, aby jej naše spojení bolelo. Aby na to myslel, a jediné, co si byl schopen uvědomit, byla bolest; to opravdu nechci.
Nanovo olíznu své vyprahlé rty. Co kdybych… nasucho polknu při té představě, ale… za zkoušku přeci nic nedám.
Skloním se k němu. Stehna Kôji sám roztáhne od sebe, aby mi snad umožnil lepší přístup, a já se toho snažím využít, jak jen to je možné. Naposledy olíznu rty, než se skloním, dlaněmi roztáhnu maličký zadeček od sebe a jazykem přejedu několikrát po jeho dírce.
Propne se. Nahlas zasténá.
„Ach, Tomi!“ zakvílí, když pohyb jazykem zopakuji a přitisknu jej naplocho proti malé dírce, do které po malé, váhavé chvilce vniknu špičkou jazyka a několikrát zakmitám. „T-Tomi, a-ach můj Tomi!“ vykřikne znovu. Celý se propne, když v něm znovu zakmitám jazykem, téměř se posadí na posteli. Nohama cuká a chvějícími se dlaněmi hladí mé pěšinky mezi jednotlivými copánky.
Usměji se. Líbí se mu to? Přeci jen je mu to nejspíš příjemné… vzdychnu také, když cítím, jak v mém mužství silně tepe. Odtáhnu se, dlaň vztáhnu k Billiho tváři. Polibky začne laskat mou dlaň, jako by přesně věděl, co po něm žádám. Pootevřenými rty sjede přes konečky mých prstů, jazykem obkrouží každý záhyb na mé dlani. Rychle si jí přejedu po svém mužství.
„Lehni si n-na bok, wú chí,“ políbím jej do vlasů, na ucho. Přikývne, oněměle se otočí na bok, natahujíc se po mně. Zaujmu téměř hned místo po jeho boku, za jeho zády. Uchopím jej za bříško, penisem se prudce otřu o stehna, drobný zadeček, než od sebe pomalu nohy znovu oddálí. Sám přitáhne mou dlaň zpět ke svým ústům. Jazykem cestičku zopakuje.
„C-chc-chci být… jen tvůj, můj T’chi,“ zašeptá do ticha. Rty zabořím k jeho krku, polaskám jej, než penisem skutečně začnu pronikat do malého zadečku.
Tiše vykřikne, ale cítím, jak se snaží uvolnit pod mým tlakem, mé srdce bije jako splašené, v hlavě mi hučí a nejsem sto vnímat, když se ponořím špičkou dovnitř horkého těla, jež je tolik těsné všude kolem mě.
Tiše zaskuhrám, stejně tak, jako má láska. Nadzdvihnu se, tváří se otřu o černou změť vlasů, než rty začnu slíbávat každou další a další slzičku. Pomalu pohnu boky, pronikajíc dál, hlouběji, víc.
„Wŏ ái nĭ, wú chí! *“ zašeptám do ticha, narušovaného pouze tichými výdechy…
* Wŏ ái nĭ, wú chí. („Miluji tě, má lásko“) – čti „wuo á ní vú čí“ (Asi :D)
autor: Deni & Sajü
betaread: Janule
Já umírám….
Naprosto úžasný díl ♥
Bože, všechna ta něha, láska a křehkost, kterou T'chi-mora věnuje svému Kojimu a důvěra, se kterou se mu Koji odevzdává, je to opravdu nádherné…♥
Holky, vy to umíte tak dokonale podat =)
Po pravdě, nečekala jsem, že tohle nastane mezi nima už v tomhle díle, myslela jsem, že si ještě chviličku počkáme, takže jsem byla malinko překvapená a při čtení jsem ani nedýchala, jak jsem to prožívala s nima =) Teď se bojím, co bude dál, až je dožene krutá realita…
Překrásná povídka ♥
Miluju ji ♥
*Umřela s úsměvem na tváři, je mrtvá, nehýbe se… avšak ví, že to poslední, co v životě udělala, bylo, že si přečetla tu největší dokonalost, která kdy spatřila světlo světa*
Ne, tohle nelze vyjádřit jedním slovem, jednou větou… nelze to vyjádřit ani milionem vět a miliardou obdivných slov. Nelze vyjádřit to, co to ve mně vyvolalo. Pokládám vás obě za kouzelnice, které mě dokáží připoutat k monitoru a nespustit z něj oči, nevnímat nic kolem sebe, jen tu nádheru, kterou samy stvořily. S čistým svědomím i srdcem můžu říct, že žádné krásnější, dokonalejší, něžnější a romantičtější milování jsem nikdy v životě… nikdy nečetla. Nikdy mi nic nevyrazilo dech, jako právě tohle. Nejen, že Bill cítil motýlky v bříšku… já je cítila taky, už jen ve chvíli, kdy se T'chi-morovi odevzdal. A já hloupá ještě na konci minulého dílu myslela, že přečkají v domku a poběží zpátky domů… tohle pro mě přišlo tak náhle a nečekaně… a o to to bylo krásnější. Slova nestačí k tomu, abych vyjádřila, co ve mně tento díl zanechal. Každá věta, každé slovo i písmenko je skvostem, všechno, co si vzájemně vyznávali, co cítili… jsem blahem a štěstím téměř bez sebe. Když se k něčemu většímu, než k polibkům schylovalo už na začátku, věděla jsem předem, že to bude dokonalost, ale tohle… tohle je mnohem víc a přesto, že když jsem díl dočetla a chvilku čekala, než se budu moci nadechnout, ten úžas ze mě neopadl ani teď. Déšť venku, svíčky, jejich nahá těla, jenom oni dva… nad tím se člověk musí rozplývat i kdyby romantiku bůhvíjak nesnášel. A já ji miluju… netuším, jestli to některá z vás věděla, ale tímto jste mě dokonale připravily o všechna slova. Teď vím, že tu plácám nesmysly, ale z toho krásného opojení, které ve mně díl zanechal, se nemůžu probrat a jen tak se určitě neproberu. Tušila jsem, že až se budou ti dva poprvé milovat, bude to jistojistě nádherné… vy jste mě ale opět přesvědčily, že dokážete stvořit mnohem víc, než jsem si myslela a předpokládala. Ještě žádná povídka a žádný autor ve mně nevyvolal takové pocity, jako vy dvě;-)
A krásné, zamilované vyznání lásky… to byla prostě sladká tečka za tímto úžasným dílem. Snad nemusím opakovat, že už teď se nemůžu dočkat dalšího, doufám, že mé opojení z jejich milování do středy alespoň trochu opadne… i když vím, že až si rozkliknu další díl tohoto skvostu, můj úžas a obdiv bude zase zpět… ♥
Konečně jsem přečetla všechny díly a vidím, že jsem "přišla" v tom nejkrásnějším možném okamžiku. Je trošku obtížnější dostat se do povídky, když člověk přijde na tyto stránky později a povídka už je rozečtená. Navíc, je situovaná do prostředí, které je mi hodně neznámé. Musela jsem si tedy dávat od prvního dílu pozor na každičké slovíčko. Pak to nějakou chvíli trvá, než se pročtu k 19.dílu. Chci také vyzdvihnout a poděkovat za všechna vysvětlení, překlady a obrázky, které mi hodně pomohly k pochopení děje.
To, že mě příběh oslovil, asi vůbec zdůrazňovat nemusím. To bych jinak nevyhledala začátek a nesnažila se dohnat děj. Taky bych teď nepsala komentář…
Moc se mi líbí styl psaní, veškeré přívlastky a krásná spojení. Kdokoliv se začte, už musí prostě číst dál a dál.
Obě postavy jsou tady jednoduše úúúžasné. Billy jako ta bezbranná dušička, která potřebuje ochraňovat a přijímat lásku a Tommy, awww, tady nemám slov. *rozplývá se nad jeho dokonalostí*♥ Doufám, že nebude v mém komentáři vadit, že budu používat jejich evropská jména.
Je tu tolik nádherných okamžiků, ať už otázky malého Tommyho na tátu, záchrana císaře, Billovo ochutnání jahod, ach ta slast poté, oslovení wú chí, to je snad nejkrásnější♥♥♥ Ale to je jen minimum.
Povídka je tak plná citů, lásky, něhy, je tu vše, co od krásného příběhu čekám.
Už teď se budu hooodně těšit na další díl.♥
Tak při čtení tohohle dílu jsem opravdu přesta dýchat! Je tak prosycený láskou a něhou až mi z toho docházejí slova a já jsem si celý tenhle díl užívala. To, jak se Tom s láskou stará o Kojiho, je prostě dokonalé ♥