autor: LadyKay
Zabiju ho. Přísahám, že ho jednou zabiju! Nejprve mě nacpe do letadla, pak mě nutí táhnout se přes celé město a ve finále ze mě udělá panáka, na něhož navléká hadry a mumlá si něco pod vousy. A ještě má tu drzost zasyčet na mě pokaždý, když se zeptám, kam se chystáme. Asi svými dotazy ruším jeho tvůrčí činnost, nebo co já vím. Díky Bohu za to, že na mě nechce obléct to odporný sako. To prozatím leží v kufru. Mám však vážnou obavu, že tam není jen tak a že je jistě brzy využiju. Bill nikdy nedělá nic jen tak. Všechno má svůj důvod. Já mám jen tu smůlu, že nikdy nedokážu předem jeho úmysly odhadnout a pak to taky tak dopadá. Pro mě většinou „menším“ šokem. Já starej vůl se těším, že si vyrazíme někam, kde budeme sami, a nakonec skončíme ve městě módy Miláně. Ovšem, co tu děláme, mi dosud vysvětleno nebylo.
„Nešij sebou pořád.“ Drcne do mě, když se chci poškrábat na krku, protože mi vadí cedulka u trika.
„Kam jdeme?“ Zeptám se už asi posté na tu samou otázku a reakce je přesně taková, jakou jsem očekával. Bill zasyčí jako had a oblékne na mě koženou bundu.
„Teď je to perfektní.“ Pronese uznale, když mě div neoběsí na kostkovaném šátku. Pokývá hlavou, a aniž by zodpověděl můj před několika vteřinami vyslovený dotaz, shodí ze sebe kalhoty a vymění je za jiné. Měl si nechat ty původní, ty aspoň nějak vypadaly, zato tyhle na něm visí. Raději se s ním o svou myšlenku nepodělím, on to totiž bude záměr, jelikož odporný kalhoty doplnil vytahaným trikem. Že já blbec jsem si ty papírový pytle nekoupil a nepřibalil!
***
„Netvař se tak blbě. Víš, jak to vypadá?“
„Podívej se na sebe.“ Procedím skrze zuby a sjedu ho od hlavy k patě. Až příště budu chtít prohlásit, že můj bratr je oblečený normálně, okamžitě si jednu fláknu, protože budu vědět, že si to chystá v nejbližší době vynahradit dalším šíleným outfitem. Muselo mu hrábnout!
„Říkal jsi něco?“ Bill se na mě otočí a nadzvedne obočí.
„Jo, že je docela chladno.“ Moje oči okamžitě přitáhne norek, který má na sobě. No, on to asi norek nebude, ale jako by byl. Můj úšklebek mu k mojí smůle neujde, neboť se na mě zašklebí nazpátek a zhluboka se nadechne.
„Drahý bratře,“ začne typickým oslovením, po němž následuje dlouhá přednáška na téma lidé a jejich styl. Zvláštní… Asi se se mnou něco stalo. Jakmile začne s přednášením, nějakým záhadným způsobem ohluchnu. Ať si mele o stylu, co chce. Nenavlíknu se do latexu jen kvůli tomu, že je to právě in. Pokud spojení „mít styl“ znamená vypadat jako idiot, tak to pak raději budu socka bez stylu.
„Rozumíme si, že?“ Konec přednášky a zase slyším normálně.
„Samozřejmě.“ Kývnu. Na to, aby člověk vyšel s mým drahým sourozencem, by potřeboval školení. Jsem jeho bratr a občas ho nepobírám. Jak by ho mohl chápat a vycházet s ním někdo, kdo ho vůbec nezná? Odpověď si mohu dát sám. Nemohl, to je totiž absolutně nemožné.
„Takže.“ Nejspíš jsme dorazili na místo, protože se zastaví. My jdeme jen jíst? To se mi nějak nezdá. Bill bude mít jistě něco v záloze. Kdybychom šli na večeři, tak by s tím nedělal takový tajnosti. O tom, že jsem se nespletl, mě přesvědčí, když se otočí mým směrem a prohlédne si mě. Následuje nadechnutí a pak pokračuje v tom, co začal: „Teď mě dobře poslouchej. Ti chlápci, co na nás čekají, se jmenují Stefano Gabbana a Domenico Dolce.“ Sakra, ten Bill se zná snad s každým! Mazec! Tyhle dva moc dobře znám. Teda znám. Mají cosi společného s černou podprsenkou. Co s ní provedli, je mi putna. A už i chápu, proč si mě tak zkrášloval. Aby oba návrháři viděli, že bratři Kaulitzové mají styl.
„Domenico je ten menší a Stefano ten druhý. Prosím tě, nespleť to.“
„Nemohl bych jim třeba říkat „Dolce and Gabbana“? Víš jako všeobecně. Řekl bych „Dolce and Gabbana“ a otočili by se oba, takže bych se nemohl splést.“ Zkusím tu pro mě jednodušší variantu. Že bych nemohl, je zřejmé, jakmile se Bill nadechne. Takže znovu… Který že byl Gabbana? Billa se už nestihnu zeptat, protože vstoupí do restaurace a mě vtáhne za sebou.
Ocitneme se v podobném podniku, kde jsem se tenkrát setkal s Georgem. Otřepu se při vzpomínce na toho arogantního číšníka, co mi dával najevo svoje opovržení snad s každou větou, již vyslovil. Dnes to ale bude jiné. Přišel jsem s Billem Kaulitzem, tudíž se ke mně všichni budou chovat uctivě. Ne tak jako k němu, ale nerisknou si se na mě ani ošklivě podívat. Bill kráčí o kus přede mnou, doprovázen pinglem, co se mu neustále klaní. Typický jev!
„Buona sera Stefano!“ Vykřikne brácha z ničeho nic. „Domenico!“ Tak a jsem namydlenej! Než se totiž vzpamatuji, pánové se stihnou přivítat a oba jsou už zase hezky usazeni na místech. Billova rada, že Domenico je ten menší, je mi na nic. Jak mám asi tak poznat, kterej je vyšší, když oba sedí na zadku?
„Mio fratello.“ Bill do mě strčí a přišoupne mě k těm dvěma týpkům. Asi aby si mě mohli prohlídnout. „Tommy.“ Rozpačitě se na ně zazubím a natáhnu ruku. První mi ji stiskne ten s holou hlavou a zamele něco italsky. Samozřejmě vím kulový. Je sice fakt, že jsme za dob naší největší slávy byli v Itálii dost známí a párkrát jsme tu byli i s bráchou sami, jenže moje znalost italštiny začíná a končí u pozdravu. Umím i pár nadávek, ale to dnes asi nevyužiju, pokud tedy nechci, aby mě Bill zabil. Potřesu si rukou i s druhým bráchovým kámošem a dřepnu si na místo, které na mě zbylo. V duchu pány návrháře nabádám, aby mluvili anglicky, abych aspoň něco rozuměl, a modlím se, aby se mě hlavně na nic neptali.
***
„Byli z tebe nadšení!“ Bill vstoupí do pokoje jako první a přivítá se s Absinthem, který se tu má jako v ráji. Nažrat mu dají, vyvenčí ho, válí se na saténových polštářích. S pohledem upřeným na mých dvou mazlech se vrátím k tomu, co mi prozradil ten větší cestou na hotel. Pánové, v jejichž společnosti jsme strávili dnešní večer, spolu totiž údajně něco měli. Bill alias vyhlášená drbna módního businessu se se mnou o tenhle fakt ochotně podělil. Takže šlo o takový rande ve čtyřech.
„Hele, ne že bych se tě chtěl nějak dotknout, ale je v té tvojí branži někdo, kdo je hetero? Zatím jsem si totiž nevšimnul. Každý návrhář je gay. Samozřejmě proti tomu nic nemám, ale jen mě zajímá…“ Vzhlédne ke mně a pousměje se.
„Takže není? Počkej! To chceš říct, že i starouš Karl… Bože!“ No, tak to je fakt nechutná představa!
„Ano a Karl má rád zajíčky.“ Jeho tajemný tón a úsměv mi způsobuje mrazení.
„Bille!“ Vyhrknu, když mi to konečně docvakne, a zamířím za ním. Chechtá se jak šílený a plácne sebou na postel. Zastavím se u postele a kulím na něj oči. „Ty jsi s ním… Ty jsi… Ty jsi ale prase!“
„Pako! Myslíš, že bych ho na sebe nechal vlézt?“ Nadzvedne se na loktech a zavrtí hlavou. No, je fakt, že mě u něj nemůže snad nic šokovat, ale zase doufám, že má tolik důstojnosti v těle, že by se nenechal ojet od každýho, a už vůbec ne od takovýho dědka.
„Ty mi nevěříš?“ Vyškrábe se na můj klín, jakmile se posadím. Provokativně se zhoupne, nakloní se k mému uchu a zavrní mi do něj. „Teď chci jen tebe.“ Zašeptá a vzápětí ve vzájemném objetí dopadneme do peřin.
***
Bill se po mně neustále otáčí a kontroluje, zda ho následuji a někde jsem se nezasekl. Má strach a řekl bych, že i žárlí, ačkoli by to nahlas nikdy nepřiznal. Bill přece nikdy nežárlí, to je pod jeho úroveň. Jenže tomuhle věří jen on, já ne. Podle mě je to nejžárlivější tvor na tomhle světě a málokdo mu může konkurovat. Jeho strach je zapříčiněn hlavně tím, že se kolem nás pohybují polonahé modelky, a zatímco s ním to ani nehne, já se naopak rád pokochám. Sice nějak vyvinuté nejsou, většina je kost a kůže, ale nějaká ta výjimka se vždycky najde. Bojí se ale zbytečně, pro mě neexistuje nikdo jiný než on, a nikdy bych nedal přednost babě, i kdyby byla sebevíc krásná, před ním.
„Aby ti nevypadly oči.“ Prskne Bill. Odvrátím pohled od pozadí modelky přede mnou a podívám se vedle. Šklebí se a ta holka má kliku, že nemá po ruce nic, co by po ní mohl hodit.
„Ty ho máš hezčí.“ Rozhlédnu se kolem, a když se ubezpečím, že se nikdo nedívá, pohladím jej po zadečku. Nějaká manekýna se může zahrabat, Billovi se nevyrovná. Diva se zatváří nad míru spokojeně, čapne mě za ruku a pro jistotu mě odtáhne dál.
„Proč tu vlastně jsme?“ Otočím se znovu na brášku, jenž sleduje ten šrum kolem. Vidím na něm, že je ve svém živlu. Oči má rozšířené úžasem a na rtech má úsměv.
„Protože nás pozvali.“ Spíš měl říct, že se pozval sám. Jak jsem se později dozvěděl, jeli jsme sem kvůli přehlídce, ale Bill je šikulka, šikovně pozval ty dva na večeři a využil příležitosti, takže nám nakonec Domenico umožnil přístup i sem a jsme tak jedni z mála, co vidí poslední úpravy. Jsou tu jen Domenico a Stefano, já a brácha, pak nějací poskoci, modelky a i modelové. Což nechápu, protože Bill mi na hotelu tvrdil, že se jeho kámoši soustřeďují na ženy a oslavují jejich svůdnost.
„Víš, jaká je vzácnost, vidět kolekci ještě před přehlídkou?“ No, nevím, ale asi to bude pecka, protože by se netvářil tak hrozně důležitě. Mně je jedno, jestli ty hadry uvidím dřív, v den přehlídky nebo vůbec. Jenže Bill je z toho hotovej, takže mu nebudu kazit radost a budu předstírat, že jeho nadšení sdílím. Pochybuji, že by udělal to samé. Jeho práci nesmí spatřit nikdo zvenčí dříve než na molu.
„Hele a to nemají strach? Vždyť jsi jejich konkurence…“
„Brouku, kdybych viděl návrhy tak možná, ale když mi ukazují hotovou kolekci, tak se nemají proč bát. Krom toho zítra to spatří celý svět…“ Věnuje mi další úsměv a v ten moment mi přijde neuvěřitelně nádherný. Chystám se mu složit poklonu, ale někdo mi moje úmysly překazí. Nějaký napomádovaný frajírek se vrhne Billovi kolem krku. Ten se přirozeně lekne, takže vyjekne. Čapnu borce, silou ho od něj odtrhnu a pro jistotu si stoupnu před dvojče. Pokud k němu chce, musí přese mě.
„Co jsi zač?“ Optá se mě ten fanatik zvláštní angličtinou, u níž si nelze nevšimnout italského přízvuku. Ten Bill má obdivovatele snad všude! Za chvilku je nebudu stačit odhánět. Nechápu, proč nemá bodyguarda?! Člověk jeho postavení má spoustu nepřátel a fandů a lze jen těžko říct, kdo je nebezpečnější. Když jsme ještě hráli, měl jsem občas chuť se domnívat, že horší jak antifanoušci jsou některé naše fanynky. Byly i chvíle, kdy jsem se o svůj život bál a o Billův dvojnásob…
„Po tom ti nic není.“ Zavrčím a sevřu ruce v pěst.
„Massimo.“ Brácha se kolem mě prosmekne a obejme ho. Hned na to se spolu smějí a vybavují jako staří známí, co se několik let neviděli.
„To je Tom.“ Představí mě Bill, přičemž mě bodne u srdce, když zdůrazní, že jsem „jen“ brácha. Tím to končí, dál si mě nevšímá. Najednou jako bych byl neviditelný. Ublíženě pozoruji, jak se moje láska culí na vetřelce, co se mezi nás vetřel a jak s ním mile rozmlouvá. Když slyším, že mu Max, jak ho Bill oslovuje, neustále lichotí a brácha se vznáší v sedmém nebi, chce se mi brečet.
„Mohl bych tě na něco pozvat?“ NE! Okamžitě se otočím na Billa, očima ho prosím a v duchu nabádám, aby odmítl. Jenže je jako slepý a hluchý. Usmívá se, a když se na mě zahledí, znám odpověď dříve, než ji stačí vyslovit.
„Bille, ale co…“
„Chvilku.“ Usměje se na toho pitomce a odtáhne mě stranou. „Vrátím se brzy, slibuji, a uděláme si hezký večer, hm?“ Co mi zbývá? Nemůžu tu tropit scény. Jsem sice jeho partner, ale nesmím to nikomu říct. Oba by nás zavřeli za incest. Takže mi nezbývá nic jiného, než držet hubu a tiše trpět. Nejraději bych ho chytil za ruku a zabránil mu, aby odešel. Copak mě tu může nechat? Nikoho tu neznám a on si s klidem odejde. Ani nevím, kam jde, kdy se vrátí. Znám to jeho „brzy“.
„Vrátím se na hotel a počkám na tebe.“ Hlesnu, přičemž doufám, že si to v poslední chvíli rozmyslí a pošle ho pryč. Jenže moje přání zůstane nenaplněno. Pohladí mě dlaní po paži a jeho rty se rozšíří do úsměvu. Později pozoruju, jak společně s Massimem opouští místnost, aniž by se na mě otočil.
„M. M.“ Ozve se vedle mě nebezpečně známý hlas. „Massimo Melandri.“ Kristova noho! Tak tohle je fakt už i na mě moc! Otočím se za sebe a zašklebím se.
„Ty jsi to poslední, co mi chybělo ke štěstí.“
autor: LadyKay
betaread: Janule
Ježkovy voči – vážně Milán :))))))
Já to minule skoro trefila. (Jani, nejsme my dobrý vyšetřovací tým? Velký a vážený pan Holmes s námi musí být spokojený.)
Můj milovaný Tommy – odhadnout úmysly šílené divy je asi nemožné. Ty jsi totiž normální. A prý "starý vůl" – kdyby ses ohodnotil jako mladý bejk, tak bych ti to i věřila.
A teď budu zlá. Je to norek nebo ne? Jsem známý vegetarián a milovník zvířat, takže tady bych si s Billem nepotykala. Ne a ne!!
A Tommy, takové italštině, jako že ty jsi Billův bratr, tomu rozumím i já…xD
Takže Massimo a Bill? Já už čekala na scéně Peta. Kde ten se fláká?
Opět zábava začíná.
A je to tady, Pete na scéně xDDD
Nemůžu si pomoct, ale nemám ho ráda…
Bill je taky skvělý, sám žárlí na všechno v okruhu sta kilometrů a sám toká jak tetřev v plné sezoně xD Tom by mu měl dát malou lekcičku =)
Dneska tady nějaké ty indície k pátrání asi nebyly, zato Tomi opět perlil jak šampáňo na Silvestra, ty jeho hlášky, co věta, to perla, nebudu je tady vypisovat, to bych musela opsat skoro celou povídku =)
Prostě bylo to super ♥
Ondi, tak jsem přemýšlela na téma Romeo a Pete. Nepamatuješ si náhodou, kdy dostal Bill první dopis? Bylo to ještě předtím, než se s Petem rozešel, já už to přesně nevím a nechce se mi to hledat =) Ale myslím, že to bylo předtím, tak si říkám, pro by to Pete dělal? Neměl přece zapotřebí posílat milostné sonety někomu, s kým žije, svému partnerovi, ne?
A jestli to bylo až potom, tak to taky nedává smysl, proč by posílal zamilované dopisy člověku, kterého v podstatě nenávidí, který mu ublížil a na kterém mu už nezáleží? Tomovi je nepíše, na obálce stálo jasně Bill Kaulitz. Ještě mě napadlo, jestli nechce Billa získat zpátky, ale nějakými psaníčky by to přece nedokázal, spíše by mu řekl narovinu, že ho pořád miluje a že ho chce zpátky.
Já nevím, ale já Peteho pomaličku (zatím) vyřazuju z okruhu podezřelých a čím dál víc se zaměřuju na Billa…
Poraď =)♥
Jani, přiznávám, teď "z patra" ti na tvou otázku neodpovím. Bylo to v tom díle, kdy vzal Bill Tommyho do své firmy a mám to, jo, už vím – tehdy byl Bill s Petem. Nebylo to před rozchodem.
Já taky nad tím pořád přemýšlím – teda, už ne nad těmi sonety (které tolik miluju), ale nad Romeem jako takovým. A začíná mi opět vše ukazovat na Billa. Včetně názvu povídky. Bill je schizofrenik (tedy pokud vyloučíme nějaký nádor, Jani, o tom žádná zmínka nebyla…) a jedině ON sám ví, co se mu líbí. A Bill ty dopisy miluje, je totálně nadšený, když je najde ve schránce. Prostě nemocný Bill je píše (nebo nechává opisovat a doručovat Jensem) a ten "zdravý" Bill je tolik nadšeně očekává a nachází.
Jani, i když nám ta teorie byla ze začátku zamítnuta, já se strašně moc přikláním k tomu, že je Romeem Bill.
Jak píšeš o Tommyho hláškách v tomto díle, já se kácela pod stůl a měla jsem slzy v očích. I Romeo koukal, co zas panička blázní – to byly výbuchy smíchu. (Hlavně po tvém přirovnání k šamponu, dokonalost!) Ale on nás ten smích přejde, jen počkej, zlatí.
A Jani, proč nemáš Peta ráda? Představ si ho jako Gwendala. No nebyl by takový pár Gwendy+Tommy krásný? Mňam♥
[3]: Já nemám Peta ráda, protože on nemá rád Billa xD
Gwendal by šel, to jo xDDD
[4]: No, Bill se k Petovi nezachoval zrovna krásně. Pamatuješ? Já si jsem jistá, že Pete Billa miluje. Bill se prostě neumí chovat, je strašně vymazlený. Vedle něj musí být prostě "toro Tommy", aby ho zmáknul a hlavně pochopil. Jsou jedno srdce.♥
Uvidíme, jak se děj vyvine dál.
Jani, takže si odsouhlasíme, že je hlavním podezřelým Bill, ano? Vše na něj ukazuje, nemůžu si pomoct.