autor: Gia
„Prostě to udělal. Vůbec ho nenapadlo, aby se zeptal na můj názor. A proč vlastně taky? Byli jsme v těchhle věcech naprosto stejní, takže jsem si mohl lehce odvodit, že i kdybych se vzteky stavěl na hlavu, ani v nejmenším by to s tím nehnulo. Takže se pro jistotu nezmínil ani půl slovem, sebral se a přišel s na černo obarvenou hlavou a naprosto novými vlasy. Moje reakce? Nekontrolovatelný záchvat smíchu. Jeho reakce? V rozpacích jen neustále roztomile mrkal jako sova, nechápal, proč se mi to nelíbí a nakonec se urazil. Proč mám tak neuvěřitelně slabou vůli? Tohle byla možná vůbec poslední možnost, jak se od něj nadobro odpoutat a pochopit, že on není nic pro mne. Vždyť v tom má nemožně prťavou hlavu, vypadá hrozně komicky. Jenže tohohle názoru jsem se dokázal držet asi čtvrt hodiny. Stačilo, aby se kolem mě párkrát prošel s tím svým nakvašeným obličejem a já pomalu ale jistě měnil názor.
Vlastně to nebylo až tak špatné. Vypadal jinak. Dospěleji. Mužněji. Více sexy. Bože, i kdyby mu na hlavě zbyl jeden jediný vlas, stejně to nic nezmění na tom, že je pro mě tím nejpřitažlivějším člověkem pod sluncem. Zabte mě někdo, dokud je čas!“
Naštvaně sevřu ruku v pěst a chci tomu drzounovi uštědřit pořádný štouchanec někam pod žebra, když si zklamaně uvědomím, že mi to bude stejně úplně k ničemu. Vadí mi, že se, jak bylo vždycky jeho dobrým zvykem, rozvaluje přes půlku mojí postele, že ukořistil můj nejoblíbenější polštář, kterým si podpírá hlavu a s naprostým klidem předčítá bratrovy nejtajnější myšlenky. Ale proč vlastně? Jako dítě jsem to miloval. Nutil jsem Billa, aby celé hodiny trávil se mnou v mém pokoji a předčítal některou z mých oblíbených dětských knih. Měl jsem rád ten měkký sametový hlas, který mě pokaždé dřív nebo později bezpečně ukolébal ke spánku.
Jenže tohle se tak klidně neposlouchalo, byl to naprosto odlišný žánr. Proč jsme se k tomu vlastně ani jednou jedinkrát za tu dlouhou dobu nevrátili a on mi zase nepředčítal? Bylo zvláštní, na kolik hezkých věcí, které jsme měli spojené jen se sebou samými, jsme až neuvěřitelně rychle zapomněli.
„Myslím, že toho čtení už bylo tak akorát dost. A mimo to, ani náhodou nemám malou hlavu. Nevím, kde na to přišel, ty vlasy jsou perfektní.“ Snažím se využít jeho nesoustředění, když si přitahuje peřinu na kolena a natáhnu se po malém koženém notýsku. Halucinace má však nejspíš naprosto nadpozemské reflexy a obratně zvedne ruce nad hlavu. Znovu pocítím ten strašidelný pocit, když mé prsty projedou jeho tělem naprázdno.
„Copak, copak, Tome? Vždycky jsi měl přeci rád, když jsem ti jako malému četl z knížek, a najednou bys chtěl přestat? To by se ti tak líbilo. Slídit v Billově deníku úplně sám a beze mě. Proč ti to tolik vadí? A proč se vlastně červenáš?“ Rozesměje se ten provokatér na plné kolo a prsty mi přejede přes zčervenalý obličej. Taková pitomá otázka. Už jsem nebyl ani trochu zvědavý. Nejradši bych ten prokletý deníček spláchl do záchodu a už na něj víckrát nepomyslel. Jak jsem se neměl červenat? Jak jinak jsem měl reagovat na to všechno, co jsem slyšel, a navíc z jeho vlastních úst? Konečně mi začalo docházet, že to nikdy nebyla jen taková bratrova hra, vůbec to nemělo za pár týdnů vyšumět do ztracena a skončit. Doopravdy mě miloval. Měl jsem těch posledních pár slov pořád uvnitř v hlavě, a i když jsem na ně soustředěně myslel, uvědomoval jsem si, že nemám ani nejmenší ponětí o jejich skutečném významu. Copak jsem věděl, jak vypadá láska?
„A taky by ses měl čas od času trochu kriticky zadívat do zrcadla. Tvoje hlava vypadá jak lízátko, prťavoučké jahodové lízátko s copánky.“ Střelím po něm naštvaným pohledem a odběhnu k zvonícímu telefonu. Čertví, jak dlouho hulákal, než jsem ho vůbec zaregistroval. „Neboj, Tomi, já mám jahodová lízátka ze všeho nejradši.“ Mrkne na mě Bill z postele a vyzývavě si olízne rty jazykem.
Znovu se červenám jako malé pitomé děcko, a ještě než konečně zvednu telefonní sluchátko, dojde mi, kdo volá. Sára. V nemocnici jsme se přece domluvili, že jí ještě dneska večer pro jistotu zavolám. Chtěl jsem to udělat. Opravdu. Jenže když byl se mnou on, úplně na všechno a na všechny jsem zapomínal. Děsilo mě, jakou nade mnou začínal mít moc, toho, že mě přes veškerou mou vůli lehce odtáhne od vší reality do svého světa. Bylo to správné?
„Dobrý večer Tome, omlouvám se, že ruším, ale odpoledne jsme se v nemocnici na něčem domluvili a já začala mít strach…“ Snažím se na její tichý klidný hlas soustředit doslova celým tělem. Přesto se mi jednotlivá slova v telefonu ztrácí a zůstává jen ten Billův zastřený vzrušením, když znovu předčítá z bratrova deníku a nebere na mě ani trochu ohled.
„Jaké by to bylo? Přejet jazykem přes jeho horní ret? Ucítit nepatrný tlak malé kovové kuličky a slyšet jeho přidušený vzdech. Smět zlíbat ta rozkošná znaménka na jeho krku, polibky spočítat kolik jich vlastně je. Být mu tak blízko jako nikdo předtím. Fyzicky i duševně. Nepustit ho. Už nikdy.“
Ještě pořád jsem měl sluchátko přiložené k uchu. Ještě pořád jsem se snažil vnímat Sářiny starostlivé otázky. Nechápal jsem slzy, které mě pálily v očích, ani to, proč jsem se nedokázal odtrhnout od jeho láskyplného pohledu.
„Odejdi.“ Šeptnu vyděšeně, kolikrát už jsem ho o to dneska vlastně prosil?
„Už zase, Tomi?“ Protáhne ta slova líně a přejde několika kroky až ke mně. „Nemůžeš mě přece pořád posílat pryč, a pak si zase přát, abych byl zpátky. Musíš se rozhodnout. Nemáš už moc času. Vlastně ho máš mnohem míň, než si myslíš.“ Rozkoší přivřu oči, když mi začne hladit vlasy nad čelem. Pořád ještě neuhýbá pohledem, cítím to. Chce odpověď a já nevím, jaká má vlastně být. Jaká chci, aby byla.
„Mám strach, že to nedokážu. Že tě zase jenom zklamu. Už tě nikdy nechci vidět plakat kvůli mně, rozumíš, Bille? Bojím se, že tě nedokážu milovat tak, jak si to zasloužíš, že to, co ti budu schopen dát, bude hrozně málo. Musím se toho ještě hrozně moc učit, nikdy v životě jsem nikoho doopravdy nemiloval, a teď vím, že tebe bych mohl. Děsí mě to.“ Otevřu uslzené oči, když si uvědomím, že se jeho prsty z mých vlasů definitivně vypletly. Poslechl mě a doopravdy odešel. Ale vždyť, copak mě neposlouchal? Tohle jsem si přece nepřál.
„Tak sakra, Tome, slyšíte mě? Nestalo se vám něco? Já vím, je to obrovská novina, ale musíte být hrozně šťastný. Doufám, že se ještě držíte na vlastních nohou! Chápu, že při vašich momentálních problémech je to asi šokující, ale sám uvidíte, všechno se obrátí k lepšímu. Hned, jak se váš bratr probral, ptal se na vás a na vaše rodiče. Tak Tome, slyšíte? Už brzy si budeme moci odvézt Billa zpátky domů, všechny ty noční můry jsou u konce.“
Teprve teď jsem začal pomaličku rozeznávat význam Sářiných naléhavých vět a všechno uvnitř se mi bolestivě stáhlo, když jsem si uvědomil, že je bratr při vědomí. Měl jsem pocit, že se každou chvíli musím probudit nebo omdlít nadšením, ale nic takového se nestalo. Zůstal jen pocit toho, že mě můj smyšlený přítel nadobro opustil a od tohoto okamžiku je všechno jen v mých rukách.
Uvědomoval jsem si, že Sára nejspíš slyšela úplně každé slovo, které jsem své halucinaci před chvíli řekl, a bylo mi to vlastně úplně jedno. Beze slova jsem položil sluchátko a rozběhl se zpátky na postel. Nevím, kdy jsem naposledy skákal takhle šíleně vysoko. Možná někdy před deseti lety. Málem jsem si hlavu rozbil o strop. A svým nadšeným křikem jsem určitě vzbudil nejedny sousedy. Všechno bylo jedno, důležité bylo jen to, že byl při vědomí a zdravý, že jsem měl svého malého brášku zase zpátky u sebe.
autor: Gia
betaread: Janule
Tohle byl dokonalý díl!! Tom se nad tím konečně zamyslel, jak Billovi ublížil atd. A Billí se nám konečně probudil, no jsem extrémě zvědavá, jak se k němu Tom bude chovat. Snad změní přístup.
Naprosto úžasné…♥
Myslím si dobře, že Bill duch odešel, když se Bill probral? Já se tak těším, až si Tom s Billem spolu promluví, já jsem se nejdříve bála, že Bill utrpí ztrátu paměti, nebo tak něco, tak jsem ráda, že se na Toma ptal =)
Jsem hrozně zvědavá, jak se to mezi nima bude dál vyvíjet.
Skvělá povídka, miluju ji ♥♥♥
Ještě jsem zapomněla říct, že se strašně těším na Rozhovor s tebou, Giuš =)♥
doufám, že teď přijde to nejlepší. 🙂
[3]: souhlasím. 😀