autor: Bubbly
Od chvíle, kdy jsem se druhý den probudil, jsem nespouštěl oči ze dveří. Čekal jsem, že se Tom vrátí a omluví se před tím, než odejde. Že mi slíbí, že moje rodiče nebude zbytečně děsit. Že jim alespoň řekne, že jsem v pořádku a že je mám rád. Jenže Tom nepřišel. Nevěděl jsem, jestli už odjel nebo ne. Mohl pořád být ve srubu a já jsem to nemusel ani tušit. Třeba na schůzku pojede někdo jiný? Marně doufám, že ne. Tom je jediný, komu bych kdy dovolil, aby mohl mluvit s mým tátou a s mou mámou. Věřím tomu, že všechno, co řekne, jim nenažene strach do očí a bolest do srdce.
Vzpomínka na rodiče mi vehnala slzy do očí, ale statečně jsem ji udržel za neprostupnou, ale křehkou bariérou. Přešel jsem od postele k oknu a podíval jsem se přes vrcholky stromů do prázdna. Nebe bylo šedé, mraky se táhly nízko nad zemí. Nepršelo, ale počasí bylo smutné a pochmurné. Dokonale doplňovalo moji špatnou náladu. Objal jsem si pažemi tělo, jako kdybych se měl každou chvíli rozpadnout na milion malých kousků. Rozbil bych se a už nikdo by mě nedokázal slepit dohromady. Povzdech se roznesl místností a vrátil se ke mně jako hlasitá ozvěna. Pokoj se mi zdál tak obrovský a prázdný. V životě jsem se necítil tak sám. Vlastně, nikdy jsem se necítil tak osamělý. Nikdy od chvíle, co jsem poznal Toma.
Do myšlenek se mi vkradla myšlenka na naše první setkání. Vzpomínal jsem si moc dobře, jak jsem se probudil na tom gauči, svázaný a Tom na mě upíral obrovské čokoládové oči. Zatímco ostatní si mě měřili se zájmem na získání spousty peněz, on se na mě díval jako na člověka. Jako na živou bytost, která má právo mít strach a cítit bolest.
Rozhlédl jsem se po místnosti. Zela prázdnotou. Najednou už to nebyla místnost, která by měla být příjemně zařízená a uklidňující. Teď, když jsem v ní byl sám, nebyla ničím jiným než vězením, jen s tím rozdílem, že tu chyběl studený kámen a mříže. Zamčené dveře a okna stísňovaly prostor a bránily ve svobodném rozletu. Jediné, co mi tu připadalo příjemné, byla vůně, ostrá a kořeněná, která se vznášela ve vzduchu jako obláček páry. Byla to jediná známka toho, že tady Tom byl. A snad i toho, že se sem jednou vrátí.
Po několika minutách ticha, kdy jsem se topil jen ve vlastních myšlenkách a pocitech, cvakl zámek ve dveřích. Znělo to jako výstřel do ticha. Stáhl jsem ramena k sobě a snažil jsem se nemyslet na to, že je za dveřmi BJ, má připravenou zbraň a hodlá mi ublížit. Moje tělo, které bylo ztuhlé v křeči, se uvolnilo až ve chvíli, kdy do místnosti vešel André a na podnose nesl něco k jídlu. Kopnutím zavřel dveře a přešel k nočnímu stolku, kam podnos položil.
„Mám dohlédnout na to, abys tohle snědl. Do posledního drobečku,“ dodal s úsměvem.
Zamrkal jsem na talíř s jídlem. „A kdo ti řekl, že mě máš kontrolovat?“ zeptal jsem se nejistě.
André se zasmál. „Kdo asi, Bille? Hádej, můžeš třikrát.“
„Tom?“ vypadlo ze mě překvapeně.
Přikývl . „Ohlídám tě, než se vrátí. Chce, abys byl v pořádku, až s tebou bude mluvit.“
„On se mnou chce mluvit? O čem?“ posadil jsem se na druhou stranu postele, než seděl André.
André pokrčil rameny. „To nevím, Tom se mi nesvěřuje. Prostě mě jenom požádal, abych na tebe dal pozor a donutil tě tohle sníst.“
„Požádal tě?“ zvedl jsem obočí a odolal jsem úšklebku. Tom mi nepřipadal jako jeden z těch, kteří řeknou prosím, když něco chtějí. Z jeho úst jsem to slyšel možná jednou. Ano, jednou, když mi chtěl ošetřit rameno, které dodneška pořád bolí jako čert.
„Tom není jako BJ, Bille. Nebere si to, co chce, aniž mu to je dovoleno.“
Natáhl jsem se k podnosu s jídlem a vzal jsem si jeden opečený toast. „Proč si myslíš, že si tohle o Tomovi myslím?“
„Nemyslím si, že si to myslíš, ale tvoje otázka tak vyzněla,“ objasnil a sledoval mě, jak pomalu přežvykuju. „Bude mít radost, že jsi aspoň jednou poslechl.“
Tentokrát jsem se ušklíbl a pak se mu obličej stáhl do smutného výrazu. „Je naštvaný, protože jsme se včera pohádali kvůli té schůzce.“ Říkal jsem všechno, co mi přišlo na jazyk a vůbec mi nepřipadalo divné, že se zpovídám zrovna Andrému. Připadal mi jako někdo, kdo jenom neposlouchá, ale naslouchá, což pro mě bylo důležité.
„Bille,“ povzdychl si. „Takhle to vnímáš ty. Navíc, Tom není naštvaný.“
„Jak to víš?“
„Protože, když odjížděl, nevypadal naštvaně, jako spíš znepokojeně. Děsila ho představa, že tě tu nechá s BJem a Mäxem.“
Polkl jsem sousto. „A kde vlastně jsou?“
„Pro svoje vlastní dobro buď rád, že se včera večer opili a teď ještě spí s pořádnou kocovinou. Slavili to, že dostanou peníze a tebe se zbaví.“
Znovu jsem polkl, ale tentokrát nasucho. „J-jak to m-myslíš, zbaví? Jakože mě z-zabijí?“ Ta slova šla špatně přes rty. Ale usadila se mi v hlavě a tam se otáčela pořád dokola a dokola jako dobře namazaná kolečka hodinek. Jako špatný sitcom, bez zastavení.
André zakroutil hlavou. „Ne. Tom se dohodl s BJem. Zaplatí víc, než bylo plánované, a BJ tě nechá v klidu vypadnout. Pod podmínkou, že se ani nezmíníš o tom, kde a s kým jsi tu byl,“ zamračil se.
Podíval jsem se z okna. „Nevím, kde jsem.“
„To je jenom dobře. Ale znáš nás, což nám do karet moc nenahrává.“
„Nikomu nic neřeknu. Přísahám.“ Pro představu vlastního domova a jeho bezpečí bych udělal cokoliv. Nebude pro mě problém nikomu nic neříct. A navíc, nešlo jenom o mě. Nehodlal jsem, nikdy jsem nehodlal prásknout Toma. BJe bych klidně udal, ale kdo mi zaručí, že se Tomovi nic nestane? Nikdo. Neřeknu nic, ani kdyby to ze mě chtěli vymlátit.
André mě sledoval tak dlouho, dokud jsem podnos nevymetl do sucha. Upřímně řečeno, měl jsem pořádný hlad, předešlý den jsem nic nejedl ani nepil. Když jsem dojedl, beze slova se zvedl, vzal podnos a odebral se k odchodu.
„Kdy se Tom vrátí?“ zeptal jsem se, než se za ním zavřely dveře.
André se ani neotočil. „Až se vrátí, tak to poznáš,“ odpověděl a zabouchl za sebou dveře. Klíč v zámku se otočil, v chodbě se chvíli rozléhaly jeho kroky a pak se po celém srubu zase rozhostilo ticho.
Lehl jsem si na postel a přehodil si přes tělo měkkou deku. Začínal jsem být unavený. Oči se mi klížily, a navíc jsem měl plný žaludek. Chyběla jen málo k tomu, abych byl doopravdy spokojený. Víčka mi klesla a můj dech se najednou zdál příliš monotónní. Po několika vteřinách sladkého nepřemýšlení jsem usnul, jako když mě do vody hodí.
Matrace se zhoupla pod cizí vahou. Probudilo mě to, a zároveň vyděsilo. Jak dlouho jsem spal? Možná hodinu? Přišel si pro mě BJ? Chtěl jsem prudce otevřít oči a posadit se, ale něčí ruka mě přitlačila zpátky do postele. Podíval jsem se dotyčnému do tváře a klidně jsem vydechl. Tom se vrátil. Díval se na mě klidně a obezřetně, jako kdyby se nic nedělo. Jako kdyby tady seděl už hodiny.
„Tome?“ promluvil jsem ospale. Špatně jsem rozuměl i sám sobě. Byl jsem rozespalý a pořád ještě unavený.
„Ještě spi, Bille,“ zakroutil hlavou, čímž mi naznačil, abych se ho na nic neptal.
„Kolik je hodin,“ zamrkal jsem do šera. Venku padala tma. Zase jsem prospal celý den. Alespoň jsem byl v klidu a všechno bylo v pořádku. BJ měl nejspíš takovou kocovinu, že nedokázal ani sám chodit. Díky bohu.
Tom se podíval na hodinky. „Bude devět hodin.“
„Spal jsem celý den?“
„Ano. Byl tady André?“
Přikývl jsem. „Postaral se o to, abych jedl.“
„Taky jsem ho o to požádal,“ odvětil potichu.
Podíval jsem se na něj. Trpělivě a vyčkávavě. Věděl, na co čekám, přesto mlčel. Hodlal jsem mu dopřát čas, nechtěl jsem z něho nic páčit, ale když nemluvil ani po několika minutách, povzdychl jsem si.
„Čekáš, že z tebe budu všechno páčit, Tome?“
Zamrkal. „Jsi si jistý, že to chceš vědět? Všechno?“
„Jsou to mí rodiče,“ vydechl jsem. „Ty víš, že mi to včera ublížilo, ale chci vědět, že jsou v pořádku a že jsi je neděsil.“
„Znáš mě, Bille. Neudělal bych to.“
„A?“ zvedl jsem obočí, tentokrát už na mě netrpělivost byla znát. Hryzal jsem se do rtu a mezi prsty jsem mačkal deku.
Tom ještě pár vteřin mlčel. „Mají o tebe hrozný strach. Ale slíbil jsem jim, že ti nikdo nezkřiví ani vlas na hlavě. Slíbil jsem, že až bude po všem, sám tě odvezu k tobě domů. Tvoje máma brečela. Ale věřila mi, což bylo trochu zvláštní.“
Polkl jsem. „Věří ti, protože ti věřím já.“
Dělal, že mojí poznámku přeslechl. „Nevím, jak dlouho to bude trvat, ale peníze dostaneme co nejdřív, abys mohl jít domů.“
„Jít domů?“ V krku se mi zadrhla další slova, potichu jsem zalapal po dechu. Ano, pořád jsem si přál jít domů. Chtěl jsem zpátky svůj domov, svoji rodinu, ty, kteří mě milují. Chtěl jsem zase vidět svého psa. Chtěl jsem všechno, co patřilo k mému normálnímu životu. Ale na druhou stranu jsem měl dojem, že teď nemůžu odejít. Co když je chytí policie? Upřímně, je mi jedno, co se stane s BJem, Mäxem, dokonce i André je mi ukradený, i když ke mně nebyl tak zlý jako ostatní, ale co Tom? Co když Toma zavřou za únos? Co když ho už nikdy v životě neuvidím? Napadá mě, bude mi chybět tak moc, že budu ochotný udělat všechno pro to, abych mu pomohl, jako on pomáhá mně???
autor: Bubbly
betaread: Janule
Líbí se mi, jak má Bill o Toma strach, řekla bych, že větší, než o sebe =)♥
André je docela fajn, příjemně mě překvapil, popravdě jsem se dost bála, že BJ bude chtít využít situaci a Billa si pěkně podat…
Myslím, že výkupné a Billovo propuštění nepůjde tak hladce, jak to zatím vypadá, určitě se něco pokazí, nedivila bych se, kdyby BJ vymyslel nějaký podraz…=(
Tomi, měj oči otevřené =)♥
Tento diel mi priciel viac precítený než obvikle, páči sa mi ako Tom poprosil Andreho aby sa o Billa postaral. Som zvedavá ako to bude daľej a ako sa Bill nakoniec rozhodne.
tenhle dílek byl opravdu moc krásný 🙂 taky se mi líbilo, že se André choval k Billovi tak hezky… ale určitě to všechno neproběhne jen tak, to by nebyl BJ, aby něco nevymyslel…
Já se bojím o Tommyho. Už je asi jasné, že Billímu se nestane nic, ale pokud rodiče zaplatí a Bill se vrátí domů, nebude trvat dlouho a Tommy půjde do vězení za únos. To je mi líto. A ty Billovy silácké řeči, že nic neřekne, i kdyby to z něj měli vymlátit… tak to už vidím! Bude zpívat jako Bill Kaulitz, až na to přijde…
Tommy, je mi tě líto víc a víc a stejně tak se o tebe bojím. To s tebou to nedopadne dobře.