autor: Mishka
Uběhl týden a letní vedra se přehoupla do chladných podzimních dnů. Bylo 31. srpna a já měl jít zítra do školy. Jak frustrující.
Seděl jsem zrovna na okenním parapetu a pozoroval Toma, jak v ohradě u domu trénuje jednoho mladého koně. Nechápal jsem, proč to dělám, ale dělal jsem to. A bylo mi to jedno. S Tomem bylo v poslední době všechno OK, dokonce jsem se už naučil starat o koně, ale do sedla mě zatím ještě nedostal. Prostě jsem z toho měl strach, ale jemu se mi to nechtělo přiznat, a tak jsem to „sváděl“ na mojí arogantní povahu. O tom incidentu s mým sebeukájením jsme se ani jeden nezmiňovali, soudě podle toho to nejspíš Tom neslyšel, a pokud jo, tak diskrétně mlčel.
Jen jedna věc mě neskutečně srala. A bylo to přesně to, že jsem nevěděl, jak jsem vůbec mohl při sebeuspokojování myslet na něho. Nedokázal jsem to pochopit. Sice jsem si snažil namluvit fakt, že jsem se prostě přeřekl, ale někde hluboko uvnitř sebe jsem věděl, že to není pravda. Byl jsem z toho zmatený. Nechápal jsem sám sebe.
„Bille, pojď na oběd!“ uslyšel jsem zezdola tátův hlas. Povzdychl jsem si a slezl jsem z okna. Bylo mi chladno. Ze skříně jsem si vytáhl obyčejnou černou mikinu, kterou jsem nosil jen doma a hodil jsem ji na sebe. Jo, ze skříně, dokopal jsem se totiž k vybalení svých kufrů. Ještě jsem se letmo podíval do zrcadla, no jo, síla zvyku, a potom jsem seběhl schody dolů. Táta už seděl u stolu a jedl svou porci těstovin s kuřecím masem, které sám uvařil. Nemůžu si stěžovat, táta vařil dobře. Rozhodně líp než máma. Ta pro jistotu nevařila vůbec.
Sedl jsem si ke stolu a začal jsem jíst svoje jídlo. Za moment se otevřely dveře a dovnitř vešel Tom. Byl celý udýchaný, ale to on byl vždycky, když trénoval. Prostě to víc prožíval.
„Tak pojď, Tome nebo ti to vystydne,“ zavolal na něj táta. Tom se jen usmál a přisedl si k nám. On s námi jako jediný mohl jíst, protože s námi jako jediný pracovník farmy i bydlel. Nikdy jsem se sice nedozvěděl důvod jeho přítomnosti u táty v baráku, ale doufal jsem, že se to třeba časem změní.
„Tak co, Tome, jak to jde se Savanem?“ zeptal se táta. Tom pokrčil rameny. Působil docela lhostejně, ale já jsem věděl, že mu to jedno není.
„Žádný pokrok. Asi ho vážně budeme muset dát do toho útulku,“ povzdechl si a zadíval se do svého talíře. Vycítil jsem, že už se o tom nechce dál bavit a táta nejspíš také. Po zbytek oběda jsme všichni tři mlčeli.
„Díky tati,“ řekl jsem, když byl můj talíř prázdný a odnesl jsem ho do myčky. Doma jsem tohle sice nikdy nedělal, tam to za mě uklidila naše hospodyně, ale tady žádná nebyla, tak jsem se to musel naučit. Samozřejmě, že jsem napřed remcal, ale zvyknul jsem si.
Vydal jsem se k sobě nahoru a podíval se na displej mobilu. Měl jsem tři nepřijaté hovory od matky. Protočil jsem oči a stiskl tlačítko, abych jí zavolal zpátky. Chvíli se ozývalo jen pravidelné pípání, ale potom to konečně zvedla.
„Kaulitzová, prosím,“ ozval se ve sluchátku její naučený přívětivý tón.
„Čau, to jsem já Bill. Co jsi chtěla?“ zeptal jsem se ne zrovna moc mile.
„Ahoj, zlatíčko, jen jsem se chtěla zeptat, jak se máš. Zítra jdeš poprvé do nové školy, že? A co Andreas, kdy za tebou přijede?“ chrlila na mě otázky jednu za druhou.
„Eh, mami, uklidni se prosím tě. Mám se fajn. Jo, zejtra jdu do nový školy a ta svině Andreas mi nezavolal pěkných pár dní,“ zodpověděl jsem nevrle všechny její otázky.
„Ale no tak, Bille, je to tvůj chlapec, tak o něm přestaň takhle ošklivě mluvit. Třeba nemá čas nebo je někde pryč. Co ty víš?“ snažila se mě upokojit, protože věděla, že bych mohl začít pěkně vyvádět.
„Hm, možná,“ řekl jsem bez zájmu. Stejně si to s ním vyřídím. „A co bude s tím slíbeným autem? Chtěl jsem s ním zítra jet do školy, ale jak vidím, tak asi půjdu pěšky,“ zaprskal jsem do telefonu. Moje nálada se ve vteřině změnila na absolutně katastrofální.
„Víš, zlato, snažila jsem se to co nejdřív popohnat, ale řekli mi, že ho můžou dovézt nejdříve za týden,“ řekla nervózně. Už mě nebavilo se rozčilovat, stejně to nemělo smysl.
„To je teda fakt super,“ odsekl jsem stroze. „Tak ať laskavě hejbnou zadkem. Už musím končit, tak čau,“ řekl jsem a zavěsil. Vztekle jsem mobilem hodil o zem. „Kurva,“ zaklel jsem a začal jsem sbírat jednotlivé části telefonu. Celý jsem ho strčil do kapsy spolu s cigaretami a seběhl schody dolů. Vyšel jsem ven a rozhlédl se kolem sebe, hledajíc si místo, kam bych se mohl zašít s cígem. Všude byli lidé. V duchu jsem zkonstatoval, že nejlepší bude vydat se směrem k zadním pastvinám. Tam je největší pravděpodobnost, že tam nikdo nebude.
Pomalým krokem jsem se rozešel pěšinou mezi ohradami. Došel jsem dostatečně daleko, aby mě nikdo neviděl. Opravdu jsem teď nestál o to, aby na mě někdo mluvil. Vyhlédl jsem si jednu ohradu, která byla na první pohled prázdná, a vylezl na dřevěný plot, který ji ohraničoval. Z kapsy jsem vytáhl krabičku cigaret a jednu z ní vyndal. Vložil jsem si ji mezi rty a zapálil ji. Nasál jsem ten omamný nikotin do plic a chvíli jsem ho v sobě zadržel, než jsem ho vydechl. Začal jsem se uklidňovat. Tohle mi vždycky pomůže. Jen tak jsem tam seděl a popotahoval z hříšné tyčinky, že jsem si ani nevšiml, že ke mně přišel nějakej kůň. Až když ode mě stál asi tak metr teprve jsem ho spatřil.
„Do prdele, já se lekl,“ zaklel jsem a volnou rukou jsem se chytil za hruď. V druhé jsem stále svíral cigaretu, která už byla ze tří čtvrtin vykouřená. Jak jsem se lekl, ani jsem si neuvědomil, co to je vlastně za koně. Došlo mi to až po nějaké chvíli. „A kurva,“ šeptl jsem si pro sebe a roztřásly se mi ruce. Bázlivě jsem se díval do Savanových temných očí a přál si jen jediné. Aby tu teď byl Tom. Sice jsem ho nesnášel, ale teď by mi jeho přítomnost docela bodla.
Zhluboka jsem dýchal ve snaze uklidnit se, ale bylo mi to tak trochu houby platný. „Prosím, ať odejde, prosím,“ šeptal jsem si pro sebe, ale moje prosby měly opačný efekt. Kůň ke mně přišel ještě blíž a lehce do mě šťouchnul čumákem. Pevně jsem semknul víčka k sobě a čekal na prudký pád z ohrady nebo bolestivé kousnutí, ale nic z toho se nedělo. Pomalu jsem otevřel oči a uviděl něco, co jsem absolutně nečekal. Savan stál u mě se skloněnou hlavou, ale přesto se na mě díval. V jeho očích nebylo po zlobě ani památky. Tu teď vystřídal smutek. Jeho oči byly prázdné a smutné. A já si byl jistý tím, že kdyby koně mohli plakat, byla by to právě tato chvíle, kdy by po Savanově černé srsti kanuly slzy smutku. Viděl jsem jeho trápení, a co bylo horší, já jsem ho i cítil. Moje nitro najednou začala svírat podivná bolest, kterou jsem v životě nezažil. Jako bych byl s tím koněm propojený.
„Savane,“ špitl jsem a natáhl jsem k němu ruku. Chtěl jsem utéct, vážně jsem to chtěl udělat, ale mé tělo mě neposlouchalo. Obrovský kůň zvedl hlavu a pomalu se ke mně natahoval. Ve chvíli, kdy se jeho čumák měl dotknout mé dlaně jsem lehce přivřel víčka a zachvěl se. Potom jsem však na prstech ucítil jemný dotek sametových nozder a úlevně jsem vydechl. Savan mi jemně zafuněl do dlaně a na mé tváři se samovolně usadil úsměv. Dodal jsem si odvahy a lehce jsem Savana pohladil mezi černýma očima. On je lehce přivřel a spokojeně zafrkal. Můj strach ustupoval a já jsem si čím dál tím víc věřil. Opatrně, abych ho nevyplašil, jsem slezl z ohrady a pomalu k němu přistoupil. Jeho obrovská hlava se přitiskla k mé hrudi a on začal nasávat můj pach. Tedy tak mi to alespoň přišlo. Znovu jsem ho začal hladit, tentokrát trochu intenzivněji.
„Tak vidíš. Všichni lidé nejsou zlí,“ zašeptal jsem a můj úsměv se rozšířil, když se černý kůň znovu otřel o mou dlaň. V tu chvíli mi ale zazvonil mobil a ostré tóny mé vyzváněcí melodie prořízly ticho, které tu dosud panovalo. Savan urychleně odskočil, zařehtal a tryskem se rozběhl pryč. „Savane!“ vykřikl jsem ještě, ale to už kůň zmizel za kopcem. „Kurva,“ zanadával jsem hlasitě a vytáhl mobil z kapsy. Ještě víc jsem se nasral, když jsem uviděl na displeji Andreasovo jméno. Nasupeně jsem hovor přijal.
„Andreasi, ty jsi takovej kokot!“ zařval jsem na něj do sluchátka. Nejspíš se dost lekl, protože na chvíli zmlkl. Využil jsem té příležitosti. „Co si o sobě vůbec myslíš? Nezavoláš mi já nevím jak dlouho, nepošleš mi ani pitomou esemesku, nereaguješ na moje e-maily, a teď ještě zavoláš v tu nejdebilnější chvíli,“ rozkřiknu se na něj znovu.
„Ale Bille, promiň, že jsem nezavolal, ale byl jsem s máti týden na Barbadosu, prostě jsem neměl čas ti zavolat. A taky jsem s sebou neměl svůj notebook, tak jsem ti nemohl napsat,“ snažil se z toho vymluvit. Vzteky se mi začaly třást ruce.
„A proč jsi mi to teda neřekl dřív, hm? Mohl jsem aspoň vědět, že odjíždíš, to bych pak nebyl nasranej. A nesnaž se mi vykládat, že jsi to do poslední chvíle nevěděl, moc dobře totiž vím, že tvoje matka rezervuje letenky nejmíň půl roku dopředu,“ prskal jsem do telefonu. Byl jsem nehorázně vytočený. A v tu chvíli se tam objevil Tom.
„Bille, kde jsi, ksakru, hledám tě po celé…“ nestihl to dopovědět, protože jsem ho přerušil.
„Počkej chvíli, Thomasi!“ křikl jsem na něj a on ztuhl na místě.
„Pěkně si mě vytočil, Andreasi, a nemysli si, že ti to jen tak odpustím. Nazdar,“ štěknul jsem na něj poslední zlou větu a pak jsem zavěsil. Nejradši bych telefonem znovu třísknul o zem, ale tady bylo přece jen trochu víc kamení, než u mě v pokoji.
„Bille, můžeš mi laskavě vysvětlit, proč tady ječíš jak nějaká hysterka?“ zeptal se Tom nasupeně. Asi proto, že jsem mu plašil koně.
„Co je ti po tom,“ prskl jsem po něm.
„Laskavě se ke mně chovej slušně, už zase ty tvoje super nálady,“ řekl tvrdě.
„Ježiš, jdi do prdele, Thomasi,“ křikl jsem po něm.
„Neříkej mi Thomasi,“ zvýšil na mě hlas. Zněl docela dost naštvaně. Teď se mi pro změnu do očí hrnuly slzy. Všichni mě srali. Úplně všichni. Naštvaně jsem zavrčel a rázným krokem jsem prošel kolem Toma, jako by tam vůbec nebyl.
„Kam jako jdeš?“ zavolal na mě podrážděně, ale já jsem si ho nevšímal. Teď bych nejradši šel za Savanem. Nevím proč, ale prostě mě to k němu táhlo. Připadalo mi, že ten kůň mi jako jediný rozumí. Ale nemohl jsem za ním jít. Něco uvnitř mě mi našeptávalo, abych to zatím nikomu neříkal.
„Bille, pojď sem, musíme začít s tréninkem,“ křikl na mě. Uslyšel jsem, jak se za mnou rozběhl. Stále jsem ho ignoroval. Chtěl jsem se rozběhnout pryč, ale než jsem stihl udělat další krok, jeho dlaň pevně sevřela můj loket a on si mě prudce otočil k sobě. „Co se stalo?“ zeptal se tiše.
Najednou byl tak jemný, až se mi z toho podlamovala kolena. A taky se mi chtělo plakat. Andreas takovýhle nikdy nebyl. Samozřejmě, že mi vykládal, jak mě hrozně miluje a podobný žvásty. Ale nikdy se ke mně nechoval takhle. Nikdy mě nebral jako někoho křehkého. Asi proto, že jsem se před všemi ukazoval jako ten tvrdý Bill, ten, kterého nic nerozhází. Ale jen já jsem věděl, jaký ve skutečnosti jsem. A Tom to nejspíš věděl taky.
„Nic,“ šeptl jsem plačtivě. Už jsem v sobě nedokázal zadržet emoce a chovat se, jako když se nic neděje. Rezignovaně jsem si sedl na chladnou zem a hlavu složil do dlaní. Měl jsem co dělat, abych zadržel slzy. Tom si povzdechl a klekl si vedle mě.
„Co se děje, Bille?“ zeptal se znovu, tentokrát naléhavěji. Nechtěl jsem moc mluvit, abych se nerozbrečel, ale přece jen jsem se přinutil. Stálo mě to však velké úsilí.
„Andreas na mě sere,“ šeptl jsem a smutně jsem si povzdechl.
„Chceš si o tom promluvit?“ zeptal se mě ochotně. Pokrčil jsem rameny. Nevěděl jsem, co mu na to mám odpovědět. Bylo od něj sice hezký, že se tak staral, ale nebyl jsem si tak docela jistý, jestli se mi třeba nezačne smát. Přece jen, on byl hetero a možná mu problémy ve vztahu dvou gayů přišly směšné.
„No tak, Bille,“ pobídl mě. Nedokázal jsem jeho nabídku odmítnout. Už jsem si opravdu potřeboval s někým promluvit.
„Od tý doby, co jsem odjel, je náš vztah na nic. Nechápu, co se děje. Těch prvních pár dní mi pořád psal, jak mě miluje a jak strašně mu chybím, ale teď není schopnej napsat ani blbej e-mail,“ povzdechl jsem si a hlavu složil do dlaní.
„Víš, Bille, možná by ses na něj měl vykašlat. Než to udělá on, a ty se budeš trápit,“ řekl Tom tiše. Poplašeně jsem se na něj podíval a začal jsem kroutit hlavou.
„Ale já se s ním nechci rozejít,“ ohradil jsem se. Ať se ke mně Andreas choval jakkoliv, pořád jsem ho miloval. Teda asi.
„Dobře. Je to jen na tobě,“ upokojil mě a trochu se pousmál. Úsměv jsem mu opětoval.
„Co tvoje ruka?“ změnil jsem náhle téma a lehce jsem se prsty dotkl zmiňované části jeho těla. Zdálo se mi to, nebo se opravdu zachvěl?
„No… už je to v pohodě. Akorát tam zůstane jizva,“ řekl a mírně se pousmál. Nejspíš v tom neviděl nějaký velký problém. Pokýval jsem hlavou. „Asi bychom už měli jít, musíme začít s tréninkem. Nebo dneska nic neuděláme,“ řekl a začal se zvedat. Trochu jsem si povzdechl a následoval ho. Už jsem se smířil s tím, že koním se tady prostě nevyhnu. Ještě jsem se rychle ohlédl přes rameno do Savanova výběhu, ale po černém koni už nebylo ani památky. S trochu smutným pocitem jsem se rozešel za Tomem.
*** *** ***
„Bille, kolikrát ti mám ještě vysvětlovat, že se ti nic nestane?“ zvolal zoufale Tom a dramaticky se chytil za hlavu. Byl ze mě fakt na nervy. Já jsem stál těsně u hrazení kruhové jízdárny a snažil se dostat co nejdál z dosahu Nika, valacha, o kterého jsem se v předešlých dnech staral. Naštěstí jenom staral, jenže teď měla přijít má první jízda na koni a já se neskutečně bál. „Bille, no tak, prosím tě. Přece se nebudeš chovat jak malý děcko. To už máš snad dávno za sebou,“ vymlouval mi Tom moji vzdorovitost, ale já jen zavrtěl hlavou.
„A budu,“ špitl jsem umanutě a ještě jsem si k tomu lehce dupl nožkou. Tom si rezignovaně povzdechl a přešel ke mně. Zadíval se mi do očí.
„Bille, prosím. Aspoň si na toho koně sedni,“ řekl a myslel to smrtelně vážně.
„Když… když já se vážně bojím. Mám strach z výšek,“ znovu jsem se z toho snažil vykroutit.
„Ty vole!“ vyprskl Tom smíchy. „Tohle, že je nějaká výška?“ zeptal se mezi záchvaty smíchu a prstem ukázal na celkem malého světlehnědého koně. Jen jsem pokrčil rameny a přikývl.
„Hele, slibuju, že budu hned vedle tebe, a kdybys padal, tak tě chytím. OK?“ řekl docela smířlivým hlasem. Nějak už se mi nechtělo vzdorovat.
„Tak fajn,“ přikývl jsem.
„Tak pojď,“ řekl a ukázal na místo vedle koně. Poslušně jsem si vedle zvířete stoupl.
„Takže, na koně vždycky nasedáme z levé strany. Ty se musíš chytnout přední rozsochy. Dáš mi levou nohu a já tě na koně vyhodím. Ale musíš se taky odrazit druhou nohou. Seš sice lehkej, ale mohl bys ztratit rovnováhu. Hlavně musíš druhou nohu přehodit přes koně, jinak spadneš na nosík,“ zběžně mi to vysvětlil a pobaveně sledoval můj vystrašený výraz.
„OK,“ řekl jsem odhodlaně a postavil se tak, jak mi ukázal. Chytil jsem se sedla a jeho ruce chytly mou pokrčenou levou nohu. Proti své vůli jsem se zachvěl a znovu jsem ucítil ty otravné motýly v podbřišku. Protočil jsem oči a snažil se soustředit na nasedání.
„Tak teď,“ řekl Tom a já se odrazil pravou nohou od země. Cítil jsem, jak mě jeho silné paže vyhouply nahoru, a já přehodil pravou nohu přes Nikův hřbet. Ani jsem si to neuvědomil a seděl jsem v sedle. Poprvé v životě jsem seděl na koni.
„No vidíš, žes to zvládl,“ zvolal Tom a usmál se na mě. Úsměv jsem mu opětoval. Sice jsem nechápal proč, ale cítil jsem se docela šťastný. „Není to zas tak hrozný, co?“ zeptal se a mrknul na mě.
„No… asi ne,“ přisvědčil jsem a oba jsme se zasmáli. Bylo mi s ním teď docela dobře.
„Tak začneme s jízdou,“ řekl a podal mi otěže. Vystrašeně jsem se na něj zadíval.
„Ale… ale já nechci jet sám,“ řekl jsem a vrtěl jsem hlavou.
„Nepojedeš sám,“ usmál se na mě a z kapsy svých obrovských džín vytáhl vodítko. On snad nosí jedno rezervní pro všechny případy všude s sebou nebo co. Trochu jsem si oddechnul. Tom připnul vodítko k Nikově uzdečce.
„Bille, takhle ty otěže fakt držet nemůžeš,“ řekl a ruce mi dal tak, jak jsem je měl správně mít. Připadal jsem si trochu divně.
„Tak, teď jednou krokem obejdeme kruhovku. Takže, jak jsem říkal. Špičky od koně, paty prošlápnout, rovný záda a zpevněná pánev. A snaž se kopírovat rukama pohyby toho koně. A nejen rukama, zkus to i celým tělem,“ připomněl mi zásady, které mě přes týden pracně naučil. Jen jsem kývl, jako že rozumím a snažil jsem se udělat všechno, co mi teď vyjmenoval. Kůň se pode mnou nervózně vrtěl a ošíval.
„Tome? Proč sebou ten kůň pořád tak vrtí?“ zeptal jsem se a soustředil se na to, abych se na Nikovi vůbec nějak udržel.
„Protože seš nervózní ty. Ten kůň to vycítí. Snaž se co nejvíc uklidnit a uvolni se,“ řekl.
„Tobě se to řekne, uvolni se,“ zamumlal jsem si pod vousy a snažil se trochu zklidnit svoje trhané nádechy a výdechy. Opravdu jsem se docela bál.
„Tak jedem,“ zavelel Tom a mlasknul na Nika. Ten se v tu chvíli rozešel. Trochu jsem ztuhl a přichytil se sedla, ale bylo to docela v pohodě. Poprvé jsem jel na koni.
„Bille, zkus kopírovat jeho pohyby,“ řekl Tom a podíval se na mě. Nervózně jsem se pousmál, ale přece jen jsem to zkusil. Hned jsem zase ale přestal a vyprskl smíchy, div jsem z toho koně nespadnul.
„Co je tu tak k smíchu?“ zeptal se Tom naoko podrážděně, ale cukaly mu koutky.
„No jako promiň, ale „tyhle“ pohyby teda dělat nebudu. Něco mi to totiž připomíná,“ řekl jsem umanutě a Tom koně zastavil.
„Proboha, Bille, to seš vážně zrovna teď tak nadrženej?“ zeptal se se smíchem.
„Já nejsem nadrženej, ale tyhle debilní pohyby by poznal i slepej,“ vysvětlil jsem mu a culil se jak sluníčko. „A navíc, já nikdy nejsem nadrženej. Nadržený jsou jenom prasata,“ doplnil jsem ho.
„Vážně, a co teda jsi? Bille, nevykládej mi tady pohádky. Seš normální kluk a taky máš určitě normální potřeby,“ řekl. Z jeho úst to znělo dost divně. Takovouhle přednášku bych spíš tipoval na svýho otce nebo učitele sexuální výchovy. Ale zrovna na něj?
„Hele, já se s tebou nehodlám bavit o…o…“ nemohl jsem se vymáčknout.
„…o čem?“ zeptal se mě provokativně.
„…o intimních záležitostech,“ dořekl jsem a cítil, jak se červenám.
„Ježiš, Bille, vždyť jsme kluci. Všichni kluci se o tomhle normálně baví,“ řekl a protočil oči.
„Hele, možná bychom se měli vrátit k jízdě na koni,“ řekl jsem a chytl otěže.
„Fajn,“ pokrčil Tom rameny a znovu Nika pobídl kupředu.
*** *** ***
Bylo asi deset hodin večer a já se potichu vyplížil z domu. Okamžitě mě ovanul chladný vzduch podzimní noci a já se ještě víc zachumlal do své teplé bundy. Snažil jsem se jít mimo dosah světel, ale i přes to jsem pár úseků své cesty musel přeběhnout po osvětlených částech farmy. Tiše jsem kráčel pěšinou mezi ohradami, až za severní pastvinu. Našel jsem si vchod do menší ohrady a vklouzl dovnitř. Vyšlapal jsem kopec a nahoře se zastavil. Moje oči už si naštěstí přivykly na tmu, a tak jsem neměl nejmenší problém najít přístřešek, ve kterém se jistě schovával černý kůň. Seběhl jsem kopec a ještě, než jsem se objevil v Savanově zorném poli, už jsem slyšel tichoučké ržání. Nejspíš mě poznal podle pachu. Vešel jsem do přístřešku a usmál se.
„Ahoj, Savane,“ šeptl jsem, ale byl jsem si jistý, že jmenované zvíře to slyšelo. Tiše zafrkalo a udělalo pár kroků ke mně.
„Něco jsem ti přinesl,“ zašeptal jsem a z kapsy bundy vytáhl kousek mrkve. Položil jsem si ji na otevřenou dlaň a ruku natáhl před sebe. Savan ke mně natáhl hlavu a mrkev si důkladně očichal. Když usoudil, že mu to nejspíš nemůže uškodit, opatrně ji svými pysky sebral z mojí dlaně. Tiše jsem vydechl a pozoroval ho, jak sladkou pochoutku chroupe. Usmál jsem se a přišel k němu blíž.
„Já ti neublížím, Savane. To ti slibuju,“ šeptl jsem a pohladil černého koně po lesklém svalnatém krku. Mým nitrem se rozlil pocit spokojenosti a důvěry v toho koně.
autor: Mishka
betaread: Janule
tak a přesně tohle jsem věděla a čekala 😀
krása, aj ja som mala tušenie ze Bill si najde cestu práve k Savanovi. Rychlo ďalej.
Awww, to je nádhera. Jen nevím, zda je to tím, že miluju koně nebo tímto krásným vyprávěním. *slzí*
Savana miluju od první zmínky a strašně mi bylo líto, že k němu Tommy nenašel cestu. Asi je to tím, že je přísný, i když hodný, ten respekt Savan zřejmě cítí a tím, jak byl týraný a nechovali se k němu hezky, tak měl z Tommyho strach. Proto ho k sobě nepustil.
Chtěla jsem už Billovi vyčíst, že si kazí zdraví kouřením a ještě si pochvaluje, jak mu to pomáhá, ale to, co následovalo…když k němu přišel Savan, popis jeho prázdných a smutných očí, které kdyby mohly plakat, bylo by to v tom okamžiku. Jedna velká krása. Když sklonil Savan hlavu k Billově hrudi, aby nasál jeho pach, vzpomněla jsem si na ten okamžik, kdy tohle vysvětloval Tommy poprvé Billovi, že si ho tím kůň zapamatuje. Už jsem jen čekala, že tento magický okamžik ještě vylepší Tommyho přítomnost (vím, kdyby se tam Tommy objevil, Savan by se zplašil). Nebo alespoň, kdyby tuhle událost Tommy viděl. Bohužel, debil Andy vše pokazil, taková kouzelná chvíle.
Bylo hezké, že si Bill uvědomil, že ho něco k Savanovi táhne, oba jsou na tom stejně, jsou sami a smutní, oběma chybí láska. Bylo moc pěkné, jak jemně se zachoval Tommy k Billovi i to, jak se Bill ptal na Tommyho ruku.
Nejkrásnější bylo (kromě toho, když Tommy trénoval mladého koně), když se Bill vykradl z domu, aby přinesl Savanovi dobrotu a Savan ho opět k sobě pustil, má k němu důvěru. Tohle je překrásné. ♥♥♥
Je to prostě nádhera…♥♥♥
Sice nám tady Bill předvedl pár svých diva záchvatů xD, ale já mu dneska odpouštím…
Bože, ta chvilka se Savanem, ta první, byla tak úžasná, oni si prostě padli do oka ♥ Myslím, že Savan nějakým svým zvířecím smyslem vycítil Billův smutek, vycítil v něm spřízněnou duši a projevil mu svou důvěru. To byl kouzelný okamžik…♥
A potom večer, když se Bill vykradl z domu, aby donesl Savanovi pamlsek, úplně mě dojalo, když ho kůň už z dálky poznal, nádherná chvíle, jenom oni dva, dvě spřízněné, nešťastné a opuštěné duše, tma a hvězdy…♥
A je vidět, že Tom nenechává Billovi spát a ani se mu nedivím…=)
Hrozně se těším na další díly téhle úžasné povídky ♥
A ještě mě napadlo, jestli náhodou není Tom Jorgův syn…
Krása <3 mám moc ráda koně..takže tahle povídka je pro mě jak vyšitá…ja nejvíc kluci už jsou psolu v pohdě a Bill nad Tomem přemýšlí…Bille udělej dobrou věc a to co ti řekl Tom….
A ten Savan s Billem…když jsem to četla ronily se mi slzy….další díl =) <3
je to tak úžasné a nádherné:Da v příštím díle a´t se Bill sveze,bylo by něco představovat si Tomův šokovaný výraz:))